Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Randák (* 1919)

Ten osmatřicátej rok už nám hodně napověděl

  • narozen 8. 5. 1919 ve mlýně u Jirkalova, poblíž Stachů na Šumavě

  • soužití Čechů a Němců za první republiky

  • obsazování země nacisty v září 1938 a v březnu 1939

  • většinu války trávil jako pekař ve Slaném, kde byl svědkem válečných útrap a osvobození Československa v květnu 1945

  • po válce odveden na vojnu, svědkem likvidace města Litrbachy ve Slavkovském lese

  • za prací putoval napříč republikou, nakonec zakotvil v Praze

  • nedobrovolně odvelen na brigádu do kladenských oceláren

  • v rámci kampaně na pomoc průmyslu nastoupil do Aera Vysočany, pozdější ČKD trakce

  • setkání s Vladimírem Boudníkem, Karlem Gottem nebo po roce 1968 s ruskými vojáky z posádky v Milovicích

Ve mlýně a v „českém živlu“

Přesněji – narodil se 8. května 1919 v „Kovářojc mlejně“ u Jirkalova, nedaleko Stach na Šumavě jako druhorozený syn. Po něm přišly na svět ještě čtyři sestry. Pestrá a zajímavá rodová historie svedla postupně dohromady české i německé rodiny, nicméně Jaromír nakonec vyrůstal prakticky v „téměř čistě českém živlu“.

Tatínek byl mlynářem, a protože mlýn sám by se na chudé Šumavě neuživil, provozoval také pilu, jež vyráběla zejména šindel, který tehdy kryl střechy většiny šumavských chalup. Jaromír tak vyrůstal v harmonickém, i když velmi skromném a tvrdém prostředí. Jen se po příchodu ze školy najedl, už šel pást krávy, až do podzimu a prvního sněhu bos, nebo později třeba orat pole u mlýna. Práce bylo doma pro celou rodinu stále dost a na nějaké toulky po Šumavě nebyl čas. Školní výlet na Roklan byl pro něho tedy trochu paradoxně možná větším zážitkem než pro dítě z Plzně nebo Prahy.

Naši Němci

Zato měl možnost plnými doušky nasávat drsnou krásu a harmonii šumavského prostředí a zblízka poznat život místních lidí, často chudých sedláků české i německé národnosti, kteří k nim chodívali nechat semlít svoji skromnou úrodu, nebo rodin takzvaných „krajánků“, kteří větší část roku trávili mimo domov jako cirkusáci nebo zedníci. Šumava tehdy ještě byla uspořádána do králováckých rychet. Byly většinou značně národnostně vymezené. Stachovská rychta jako jediná byla téměř čistě česká, ostatní až do poválečného odsunu naopak německé. Tyto rychty čítaly řadu vesnic a značný kus krajiny, proto nebyly kontakty mezi jednotlivými rychtami příliš časté, což vysvětluje i to, že tamní Češi často neuměli německy a naopak, jak by se po staletém soužití dalo předpokládat.

Ovšem soužití obou národů bylo vesměs přátelské a jedni druhé respektovali a ctili jako přirozené krajany. Výjimkou samozřejmě nebyla smíšená manželství a spletitá propojení českých a německých rodů. Pan Randák například mluví o „našich Němcích“ a vzpomíná, že soužití s nimi bylo na Šumavě bezproblémové. Krátce před válkou se v obecném ovzduší fascinace fašismem mezi Němci objevily takové případy i na Šumavě, nicméně prý šlo jen o několik jednotlivců. „Například dcera jedněch známých. Ta v tom osmatřicátym přišla ještě s jednou k nám do mlejna a udělaly ,Heil Hitler!‘ Bratr byl zrovna z Písku doma na dovolené. Ten si ji tak změřil a zkrátka jí dal najevo, že tohle je nepřijatelné. Tak ony se urazily a šly domů. A víckrát jsme je už neviděli.“

Bez domova

Většina tamních Němců sledovala předválečný vývoj spíše s obavami, že jim to nepřinese nic dobrého. Obavy se naplnily asi černěji, než očekávali. Z téměř každé rodiny rukoval do wehrmachtu, a to většinou na nejkrutější bojiště východní fronty, nejméně jeden člen a z téměř každé rodiny tam také někdo padl. A po válce lidé, jejichž rody na Šumavě žily a hospodařily někdy už od sedmnáctého století i déle, putovali do sběrných táborů a poté „ke svým“ do Německa. To nejrůznějšími způsoby tragicky poznamenalo jejich životy. Některé rodiny byly rozděleny, většina z nich přišla téměř o všechen tvrdě vydřený majetek, někdo zahynul při pokusu dodatečně přenést jeho část do Německa. Smutné na tom bylo i to, že se prý většinou „u svých“ nesetkali s dobrým přijetím, spíše naopak. Nebyli tedy doma, alespoň po nějakou dobu nikde.

„Beerrtha“ ze mlýna

Po ukončení školní docházky, kterou Jaromír absolvoval v blízkých Staších, rodina rozhodla, že se půjde učit pekařem. Mlýn a s ním mlynářské řemeslo byly předurčeny pro staršího bratra Matěje a mladší syn pekař měl tedy doplňovat malou rodinnou „korporaci“. To už se ale blížilo září 1938 a s ním mnichovská konference a částečné obsazování Československa nacisty, které bylo dovršeno za necelého půl roku, 15. března 1939. V bezprostřední blízkosti Kovářovic mlejna vedla hranice mezi protektorátem a Sudety, čili tehdy již Německem. Na podzim roku 1938 spočívala v tom, že přes tamní cestu byl shozen strom a střežili ji dva němečtí vojáci. „Na Václava jsme koukali, že od Baurů jdou dva četníci. Jenomže když přišli k té naší lávce, tak zašli do lesa, tam našli nějakou soušku a hodili to přes cestu. My jsme na to koukali, co blbnou. Ale oni to nebyli četníci naši, oni měli ty přilby jiný, mantle jiný, takoví chlapi… Oni už to byli Němci! Oni už nás tam zabrali až po ten potok. Oni k nám potom do mlejna furt chodili, povídali si s tatínkem. Maminka, ta je nenáviděla! Oni se dověděli, že se jmenuje Berta a pořád řikali: ,Beerrtha, Beerrtha!‘ Maminka, ta by je nejradši nakopla.“

Jaromír tuto dobu prožíval částečně doma ve mlýně, částečně již v učení v Písku. Tamtéž byl v té době na vojně starší bratr „Matys“, který shodou okolností sloužil u hraničářského útvaru, jehož vojáci právě v té době obsazovali a záhy opět opouštěli pohraniční opevnění na jejich rodné Šumavě. „Bratr byl u hraničářského pluku a právě písecká posádka byla obsazena na Kvildě a tam v tom pohraničí. Když se stahovali, tak šli zrovna kolem našeho mlejna domů. Tak byli takoví smutní, kluci, že museli opustit hranice.“ 

K Führerovi do náruče

Válku Jaromír z většiny prožil jako pekař v rodinné pekárně manželů Bendových ve Slaném. I tam leccos z válečných útrap na vlastní oči viděl. „To byl únor roku 1945, v květnu už byl potom konec války. Měl jsem zadělaný těsto, to jsme dělali akorát bandury a housky. A ve dvě hodiny v noci povidám: ,Kruci, ono venku se blejská, bouří.‘ Tak vyjdu na dvůr a povidám: ,Sakra, únor, že by byla bouřka?‘ Tak jsem vzbudil šéfa. On to chvíli poslouchá a povidá: ,Hochu, hochu, to není bouře. Někde je velký zle!‘ On uměl dobře německy, tak si pustil nějakou švýcarskou stanici a povídá: ,Čoveče, bombardujou Drážďany!‘ Od dvou hodin v noci do pěti hodin do rána se blejskalo, bylo slyšet výbuchy a chvilkama nám zadrnčely i tabulky v oknech.“

To už začínali Němci prchat. „Ta ruská fronta už se valila, jak je Wroclaw, Opole…, tak ti němečtí usedlíci táhli na západ. Měli takové své stanice. Tenkrát jsme je museli nazývat ,národní hosti‘. Stařenky, děti, starci, koně, vozy, dobytek někdy… A všechno to šlo takovým transportem. Tak takhle to Hitler zaved! A oni ještě, že prý jdou k Führerovi do náruče.“

Tyto zážitky mu bohatě stačily k tomu, aby vždy, když na toto téma přijde řeč, zapřísahal lidstvo, aby už na sebe nikdy tak nesmyslnou a tragickou věc, jako je válka, nepřivolávalo. O tématu války, fanatismu a „evropanství“ mluví moudřeji než řada politických elit.

Sen Jiřího z Poděbrad

„Kdyby už lidi měli rozum a už v životě tohle nedopustili! A jestliže jsme dneska už tu Evropu spojili, to už prý byl sen Jiřího Poděbradskýho, tak ať tak žijeme, poněvadž nebudeme si furt řikat: ,Ty jsi Němec, ty jsi Polák, ty jsi tamten… Všichni jsme Evropani a žijeme vlastně na tom poloostrově odnepaměti spolu. Tak jsme se taky prolínali, jsme propletení. Dneska nemůžeme mluvit o nějaké čisté rase, to je nesmysl. Jde jen o to, aby se zase nenašel nějaký fanatik, který by dal všanc lidské životy a majetky za blbost. Copak ten Hitler moh bejt pánem světa?“

Z louže do bláta

Ovšem ani po válce nečekal Jaromíra Randáka žádná lehký život. Ze Slaného se nejprve stěhoval za rozšířením své kvalifikace do pokročilejšího pekařského závodu v Žamberku. Již v roce 1945, ještě ve Slaném, byl ale odveden na vojnu, kterou zčásti strávil v kdysi vzkvétajícím německém městečku Litrbachy ve Slavkovském lese, toho času již ovšem zcela vyklizeném. Tam byli více než vojenským výcvikem zaměstnáni prací na lukách. Vzpomíná na tamní atmosféru a na to, jak se například v kostele skladovalo seno. To bylo v roce 1947. Nedlouho poté bylo toto městečko, shodou okolností stejně jako některé obce a usedlosti na jeho rodné Šumavě, v rámci vojenského cvičení srovnáno se zemí.

Po vojně Jaromír Randák zakotvil v Praze. Dostal práci postupně v různých pražských pekárnách, které se už tehdy postupně stávaly národními podniky. A pekl housky spokojeně až do důchodu, mohlo by tu stát.

Kola průmyslu, Vladimír Boudník a Karel Gott v montérkách

Nikoli v případě pana Randáka. Tehdejší „budování světlých zítřků“ žádalo své, a tak putoval nejprve na výpomoc do kladenských oceláren a nakonec v rámci kampaně „Pomozte roztočit kola průmyslu“ do pražské Aerovky (pozdější ČKD trakce) ke strojům a později do hutního skladu. Tam se tedy nakonec dočkal důchodu, ale i zajímavých situací a setkání.

Jako zřejmě nemnoho lidí viděl Karla Gotta v montérkách, když k nim přišel jako učeň na praxi, setkal se tam ale i s tamním ještěrkářem Vladimírem Boudníkem. Schraňoval pro něho zajímavé plechy a jiný materiál. Může se pochlubit tím, že Vladimír Boudník mu osobně zarámoval jeho vlastní obrazy, když v podniku probíhala výstava výtvarných prací tamních nadaných zaměstnanců, nadšenců pro výtvarné umění.

„Já si toho Boudníka pamatuju, jak jezdil s ještěrkou. Vždycky jsem ho viděl, on vždycky na tý ještěrce čněl, byl takovej vysokej, ty brejle a tadyhle měl trošku ten ohryzek vyšší. A to jsem ani zdaleka netušil, že ten Boudník je nějakej umělec. Žádnej jsme to nevěděli. A potom přišla taková nabídka, že bude uspořádána výstava kreseb a obrazů tamních amatérských výtvarníků. Možná, že ten Boudník v tom měl prsty. A já jsem to právě nosil do té propagace a on to tam organizoval. No a on mi to vždycky dal do pasparty a zkrátka jsme si rozuměli. Já mu nosil všelijaký ty rezavý plechy, kde byly různý takový figury, kde on z toho může něco udělat. Někdy někdo řikal, že je to tak trochu jako pošuk, takovej jako mimořádnej člověk… A ono to došlo tak daleko, já už nevím, kterej rok ono to bylo. Ještě tak deset let před pádem režimu Boudníka vyhodili. Tak se stal umělcem svobodnýho řemesla. A hned na to měl výstavu ve Varšavě. Socialistický stát, na tom by nic tak zvláštního nebylo. Ale on potom vystavoval i v Paříži a to už bylo něco jinýho. A dokonce v Americe. Boudník mi potom sám říkal, že jeden obraz v Americe zakoupila Alice Masaryková. A říkal: ,Tak teď mám peněz dost.‘“

Srpen 1968 – Hanzelka se Zikmundem a ministr Císař schovaní v ČKD

„My jsme tenkrát bydleli na Žižkově a já jsem k ránu slyšel hukot letadel. A z rozhlasu jsme se dověděli, že jsme byli obsazeni. Tak jsem jel do továrny. To byla hrůza! U nás v Aerovce se soustředilo několik významných Čechů. Byl tam Hanzelka se Zikmundem a také ministr Císař. Ti tam byli schovaní před Rusákama. Ale my jsme o tom věděli. A když jsem šel z práce, tak to byla hrůza se podívat, když tou Vysočanskou jely ruský tanky, kulomety namířený přímo na nás, na chodník. Já povidám: ,Ježíšmarjá, snad nebudou po nás střílet!‘ Rusáci se divili, že jsou lidi k nim takoví nepřátelští. Oni jim totiž nakecali, že u nás je revoluce a že ji jdou potlačit. A lidi jim řekli, že žádná revoluce nebyla, že jsme byli prostě přepadeni. Tak oni si nevěděli kluci rady, byli z toho zmatení. To taky přispělo k tomu, že ta ruská politika to potom prohrála. Protože teď ti kluci začali chápat… A ještě k tomu, my jsme měli ve skladu chlapíka, Sorokin se jmenoval, a to byl ruskej kozák. Jako kluk sem přišel s legionářema, oni ho sem přivezli. A on jim to všechno vysvětlil. A já povidám: ,Hergot, Sorokin, neřikejte to! Dyť oni vás zavřou!‘ A on povídá: ,Hovno! Já se jich nebojim. Já jsem Rusák a já jim to vysvětlim.‘ Tak se spolu hádali, oni na něho pořád útočili a on jim to vyprávěl, že to všechno není pravda.“

Aby se v Milovicích nenudili

Zajímavou kapitolou z posrpnových let jsou kontakty s ruskými vojáky z posádky v Milovicích, kteří prací v podniku trávili část své vojenské služby a s kterými se pojí řada zajímavých historek a postřehů, např.: „On si tady koupil třeba pěkný botky, když šel do civilu. Jenže si je nesměl vzít na nohy. Měl si je vzít s sebou a nosit je až doma. On si je ale obul a zrovna narazil na patrolu. Tak to byl přečin a musel se vrátit a za trest tu být o týden déle.“

Bumerang

Dnes si pan Randák užívá rodiny, vnoučat a svých lásek – kreslení, malování a houslí. Zajímá se o historii svého rodného kraje a je i autorem unikátního šumavského betlému, kde je autenticky zachycena tamní krajina, stavení a postavy. Netrpí však přehnaným staromilstvím. Mluví otevřeně o tom, že život byl tehdy těžký a sociální poměry špatné. O téměř mytizované sklářské minulosti Šumavy mluví především jako o bezbřehém drancování tamních lesů. Z mnoha jeho slov je zřejmé, že svých zatím dvaadevadesát let nepromarnil.

„To je jako bumerang, jako míč, který hodíte na zeď. Pod stejným úhlem se vám vrátí. Kdo dělá dobro, nezávidí, přeje lidem, je shovívavý, přátelský…, tak se mu to vrátí. A já už jsem to na sobě kolikrát pocítil. Lidi mne mají rádi. I lidi, kteří si věčně stěžujou, tak já jim to kolikrát rozmluvím, vyvedu je z té krize. Já to dobro mám, a tak ho rozdávám. A tím udržuju ten svůj duchovní život na dobré výši.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jan Kotrbáček)