Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Rafaja (* 1943  †︎ 2024)

Skrytost patří k nejlepším darům života

  • narozen 15. 10. roku 1943 v Holešově

  • krátce členem Orla (zákaz roku 1948)

  • 1965 ukončil studium v Brně na Vysokém učení technickém

  • nástup do Tesly Valašské Meziříčí

  • vstup do ČSL

  • první kontakty se samizdatem (Pavel Jungmann, Mojmír Trávníček, Jaromír Hořec)

  • listopad 1989: členem OF v Holešově

  • výstava zakázaných knih v Holešově a Kroměříži

  • od roku 1990 kariéra v ČSL a později KDU-ČSL

  • zemřel 24. ledna 2024

Komunistický režim dovolil Františku Rafajovi vystudovat vysokou školu technického zaměření, jelikož měl pozitivní kádrový posudek. Byl tzv. dělnického původu. Díky rodinnému zázemí se však zajímal o historii, literaturu a hudbu. Syn knihvazače se tak stal od 70. let opisovatelem, šiřitelem a nakonec i tvůrcem moravského samizdatu.

Školní léta

František Rafaja se narodil 15. října roku 1943 a dětství prožil v Holešově na Kroměřížsku. Jeho rodiče se coby členové Orla přátelili s paterem Vojtěchem Rygalem a také Karlem Bednaříkem (navigátor RAF), kteří se společně pokusili o Velikonocích roku 1948 o přechod státních hranic u Aše. Záměr skupiny několika lidí včetně Bednaříkovy manželky byl nejspíše prozrazen policii, protože byli na hranicích zadrženi, a pater Rygal dokonce zaplatil na místě životem. Byla to zřejmě první kněžská oběť komunistického režimu v době po Únoru roku 1948.
František vyrůstal v kulturním prostředí, kdy jeho rodiče hráli a zpívali v ochotnickém orelském divadle. Po otci zdědil lásku k hudbě a knihám. Od časného dětství si čítával ve v té době nedostupných rodokapsech a kovbojkách. Jelikož rodina byla věřící, navštěvoval holešovskou klášterní mateřskou školu, kde se o děti staraly řádové sestry. V 50. letech je komunistický výnos v rámci likvidace řeholních řádů přesunul do Bohosudova. Po padesáti letech se s jednou z nich, sestrou Milenou, která byla krátce před zrušením řádu přemístěna v rámci řehole do Ostravy, krátce setkal v kroměřížském klášteře sv. Kříže.
Na základní školu a 50. léta vzpomíná takto: „Na začátku padesátých let na nás velice působilo, jak místní rozhlas vysílal informace o zdravotním stavu Josifa Vissarionoviče Stalina. Dennodenně, když jsme chodili do školy ve Smetanových sadech, se ozývala z městského rozhlasu velice ponurá, pomalá hudba. Po ní následovala lékařská zpráva o tom, jak se vyvíjí zdravotní stav Stalina, a na závěr zase zněla velice vážná hudba.“
Domácí prostředí, které se vymezovalo vůči komunistickému režimu, otcovo pravidelné poslouchání vysílání Rádia Svobodná Evropa nebo např. zákaz navštěvovat filmová školní představení (kvůli ministrování v kostele) vedly postupně u Františka Rafaji k tomu, že se dostával do opozice k režimu. Vznikaly také situace, kdy byl rodiči upozorňován, o čem by na veřejnosti neměl mluvit. Z této tísně a „schizofrenie“ unikal ke sportu. Na konci osmiletky byl donucen vstoupit do Pionýra. Po slibu však šátek skončil v kaluži na školním dvoře. Pozdvižení, které tento čin vyvolal, se podařilo uklidnit a nebylo mu nakonec ani bráněno v dalším studiu. Vzpomínku ilustrující atmosféru během studia na Vysokém učení technickém v Brně v období Karibské krize vypráví takto: „Tehdy bylo nebezpečí vzniku jaderné války mezi dvěma velmocemi – Spojenými státy a Sovětským svazem. Rusové umístili na Kubu rakety obrácené směrem k Americe a ta si to nedala líbit. Kennedy dal příkaz k blokádě Kuby. V té napjaté situaci si vzpomínám, jak náš učitel marxismu-leninismu přiběhl do [přednáškového] sálu, který mimochodem dřív byl modlitebnou, a říkal: ,Situace, studenti, je velice vážná. Sledujte se mezi sebou. I mezi vámi jsou zrádci!‘ Slyšel jsem o něm mimochodem, že byl holičem, ale přednášel nám marxismus-leninismus. Takže jsme často místo hodiny šli raději třeba na americkou kovbojku V pravé poledne s Gary Cooperem a Grace Kellyovou, což byl úžasný film.“

Zaměstnání v Tesle Valašské Meziříčí

Po ukončení studia roku 1965 a povinné roční vojenské službě nastoupil v podniku Tesla Valašské Meziříčí v oddělení vývoje zvukových zařízení a podílel se mimo jiné na výrobě poslechových monitorů pro tehdejší Československý rozhlas a Československou televizi. Jako všem zaměstnancům bylo i jemu nabízeno členství v KSČ s tím, že se tak zlepší jeho profesní postup a nebude mu bráněno v zahraničních služebních cestách. Díky členství v tehdejší Československé vědeckotechnické společnosti získal krytí – nebyl už ke vstupu do strany nucen a nakonec došlo i na cesty na Západ.
Ozvěny Pražského jara roku 1968 dorazily i na Moravu. V podniku nastalo uvolnění, lidé vylepovali plakáty s Dubčekem a vstupovali do Klubu angažovaných nestraníků (KAN) – nově vzniklého demokratického hnutí vymezujícího se vůči KSČ a Národní frontě. V té době František Rafaja vstoupil do Československé strany lidové (ČSL). Při jedné služební cestě do plzeňského rozhlasu podepsal petici za neutralitu Československa (později, na konci 80. let, pak také petici Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR, tzv. Moravskou výzvu Augustina Navrátila, kterou pomáhal i šířit). Přišel však srpen a vše se rychle vrátilo do dřívějších kolejí. Od září začaly stranické prověrky, pracovní degradace a propouštění.
Ke konci normalizace zavedly služební cesty Františka Rafaju i do Polska a Maďarska: „V Polsku už působila Solidarita a setkávali jsme se s demonstracemi. Lidé z polského podniku nám ukazovali místo, kde přistál poprvé v socialistických zemích první papež z Východu Jan Pavel II. Také jsme byli navštívit katedrálu [v Hnězdně], kde byla uložena rakev s ostatky sv. Vojtěcha, našeho světce. [...] 
V Maďarsku to bylo relativně velice liberální. Setkali jsme se s filmy, který se tu ani nesměly promítat. Dávali tam Vlasy – Hair, ten slavný muzikál, a další filmy našich i
[československých] exilových režisérů. Také jsme si povídali s Maďary o událostech v šestapadesátém, které byly potom nazvány kontrarevolucí.“
Ve dnech kolem 17. listopadu roku 1989 se v Praze v Československé televizi konala akustická konference. František Rafaja se díky tomu dostal téměř na všechny demonstrace a naplno prožil obrat ve vývoji směřování Československa. S nabytými dojmy se pak vrátil do Holešova, který také pomalu ožíval listopadovou revolucí, a vystoupil na prvním veřejném shromáždění. Později se stal členem okresní komise Občanského fóra a na jaře roku 1990 kandidoval na samostatné kandidátce ČSL. Postupně se dostal až do celorepublikového stranického vedení. Poté svou funkci postoupil Augustinu Navrátilovi a politickou kariéru uzavřel ve Zlíně.
Do důchodu odešel jako vedoucí vývoje akustických zařízení v nástupnické firmě TVM.

60. léta a samizdat

V době politického uvolnění roku 1968 založil pamětník s přáteli v Holešově Klub mladých a pořádali besedy s pamětníky (např. i s Karlem Bednaříkem). V době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy pak stál za vysíláním městského rozhlasu a také tiskem a distribucí letáků, které informovaly obyvatelstvo o situaci ve městě i republice. Kvůli materiálům vztahujícím se k invazi a umístěným ve veřejné vývěsní skřínce vzbudil dokonce František Rafaja pozornost ruského důstojníka, který se dožadoval setkání s opovážlivým autorem. Byl však shodou okolností pracovně několik dní mimo Holešov, a než se vrátil, Rusové se přesunuli k Přílepům a zájem utichl. Podobný osud měla vitrína i v roce 1980, kdy do ní pamětník instaloval fotografii spisovatele Jana Zahradníčka (r. 1952 odsouzen spolu s dalšími spisovateli ve vykonstruovaném procesu) jako připomínku dvaceti let od jeho úmrtí. Dlouho zůstala bez povšimnutí a až na popud politruka holešovské policejní školy sídlící v bývalých kasárnách musel František Rafaja skřínku vyklidit.
Zájem o životní osudy a díla katolických autorů ho přivedl k členství v olomoucké skupině Spolku českých bibliofilů v Praze. Také navázal spolupráci s Pavlem Jungmannem (člen SPUSA), který v té době měl antikvariát ve Zlíně a tiskl a šířil ve vlastní samizdatové edici Kakost dílo petrkovského básníka a grafika Bohuslava Reynka. Společně pak podnikli např. i cestu za rodinami J. Floriana nebo B. Reynka. „Pavel v pátek zavřel antikvariát, přišel domů a manželka mu řekla: ,Už se po tobě ptali.‘ Jeho občas policajti zavřeli na 48 hodin, jak to umožňoval tehdejší zákon. Pavel si nechtěl nechat ujít cestu, na kterou jsme se domluvili a byli ohlášeni u našich hostitelů. Jeli jsme někdy v době před 28. říjnem a to se v Praze scházely tenkrát demonstrace. Pavel ani nevečeřel, poděkoval manželce a rozjel se do Holešova. Jeho auto jsme ukryli u nás na zahradě, protože chodili policajti a dívali se i na značky a ta jeho byla velmi známá.“
V 80. letech se seznámil s několika dalšími vydavateli samizdatových edic a aktivně s nimi začal spolupracovat. Díky osobním známostem s řadou umlčených literátů nebo jejich příbuznými (F. Lazeckým, Z. Rotreklem, B. Pavlokem, L. Vrlou aj.) a např. rodinami Jana Čepa, Jana Zahradníčka, Josefa Floriana, Zdeňka Řezníčka se mu podařilo získat mnoho cenných prací, překladů a korespondencí, které obohatily jednotlivé edice. Posléze některé prezentoval i ve své vlastní samizdatové řadě FRH. Jeho spolupráce se projevila např. v edici Novoročenky pro přátele Jana Čepa Mojmíra Trávníčka a Ladislava Šebely nebo v edici Česká expedice Jaromíra Hořce.
Knihy se většinou opisovaly na průklepový papír v několika kopiích (podle typu psacího stroje) a ručně vázaly. Vznikala tak mnohdy bibliofilská vydání doplňovaná vlepovanými grafikami nebo fotografiemi. Dílo bylo také možné rozmnožit metodou vyfotografování jednotlivých stran a vyvoláním na dokumentární fotopapír. Zachoval se tak autentický vzhled původní publikace (většinou exilového vydání), nešlo jej však už následně svázat, a půjčoval se tak s velkou opatrností, aby se některé strany neztratily. Ke konci 80. let pak přišel na řadu cyklostyl nebo xerox.
Na jaře roku 1990 uspořádal František Rafaja v Holešově výstavu samizdatu a exilové literatury.
Za svůj život publikoval nespočet článků v denním tisku, časopisech i sbornících a Svobodná Evropa odvysílala několik jeho příspěvků v rámci výroční čtenářské ankety.
V červnu roku 2014 obdržel za své celoživotní kulturní a vlastivědné aktivity a publicistickou činnost nejvyšší ocenění města Holešova – Osobnost města Holešov za rok 2013.
Těší se dobrému zdraví a je stále literárně i společensky velmi aktivní.






 


 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Helena Kaftanová)