Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Pražáková (* 1939)

• narodila se 28. května 1939 v Křenově (Krinsdorf) na Trutnovsku

• otec pracoval v Bernarticích v textilní továrně

• v roce 1947 obdrželi vystěhovací dekret

• rodina se několikrát stěhovala a žila v nedůstojných podmínkách

• v roce 1954 pamětnice vychodila základní školu v Bernarticích

• nastoupila na Střední zdravotnickou školu v Trutnově

• po maturitě pracovala dvacet let na kožním oddělení v nemocnici

• v roce 1961 se vdala za Otakara Pražáka a porodila tři dcery

• celý život se věnovala nemocným a potřebným

• v roce 2025 žila v Žacléři

Když šla Marie Pražáková rok po skončení války do první třídy, neuměla ještě ani ona, ani její spolužáci slovo česky. Učitelka zase neuměla německy. O rok později se třída zaplnila dosídlenými dětmi z Tater a pamětnice znovu nerozuměla, tentokrát slovensky. Její rodiče se česky nikdy nenaučili a byli by raději, kdyby se mohli odstěhovat za příbuznými do Německa. „Jenomže tatínek tady měl práci a za žádnou cenu nás nechtěli odsunout,“ vysvětluje Marie Pražáková. 

Museli tedy zůstat. Ale nikoliv ve svém. Místo vlastního domu, o který přišli, dostali přidělenou starou neudržovanou kovárnu. Bez vody, bez záchodu, bez oken a dveří. Jednu místnost, kam se mělo vejít pět lidí, z toho jedna osmdesátiletá nemocná babička a dvě malé děti. „To bylo prostě šílené,“ vypráví pamětnice a se slzami v očích ukazuje fotku jejich původního domova.

Dům splatili ještě za války 

Marie Pražáková se narodila 28. května 1939 v Křenově na Trutnovsku (dnes část Bernartic, tehdy pod německým názvem Krinsdorf). Na svět přišla do německé rodiny věhlasné prvorepublikové kuchařky Marie Hamplové z Janských Lázní. Karel Hampl, tatínek pamětnice, pracoval od svého vyučení jako klempíř v textilní továrně v Bernarticích. Marie se narodila čtyři roky po bratrovi Heinrichovi, kterého nechali rodiče po válce přejmenovat na Jindřicha. Otec byl také nadšený a skvělý multiinstrumentalista.  

Otec koupil v roce 1934 dům v Křenově, na který byl právem pyšný. S manželkou Marií ho poctivě spláceli a už v roce 1942 bylo celé skromné hospodářství jejich. K domku patřila malá zahrada, dvě kravky, jedna koza a pár slepic. Pro uživení mladé čtyřčlenné rodiny a obou maminčiných rodičů to ale stačilo, a to i během války. 

Protože otec strávil v bernartické továrně do války šestnáct let, byl jedním z nejzkušenějších zaměstnanců a továrna ho potřebovala. „Znal každý stroj, bez něj by se absolutně neobešli. Nemohli ho propustit a nepropustili ho, ani když po válce chtěl,“ vypráví Marie Pražáková. Maminka za války pečovala o děti, své staré rodiče a hospodářství. 

Nejhorší bylo, jak hladový dobytek řval 

V květnu, po skončení války, u domu zastavilo nákladní auto plné sovětských vojáků. Chvíli po nich dorazil i starosta a nakázal mamince pamětnice, aby je všechny ubytovala a uvařila jim. „Pro maminku to nebyl problém, byla to úžasná kuchařka. Ale neměla z čeho vařit. Netrvalo dlouho a vojáci přinesli deset zabitých slepic, které někde ukradli. Maminka z nich navařila slepičí polévku, slepici na paprice a ještě udělala knedlíky. Jedlo se až někdy v jedenáct v noci,“ vypráví Marie Pražáková.

V roce 1946 začala chodit do první třídy v Žacléři. Za dobrého počasí jí pěší cesta trvala něco málo přes hodinu. „Ale v zimě, to vám bylo sněhu někdy až po pás. Do školy jsem toho moc nenachodila, protože se často stalo, že jsem v zimě přišla až před polednem. V tom sněhu mě nebylo ani vidět,“ vzpomíná Marie Pražáková. „My děti, téměř všechny ještě z německých rodin, jsme neuměly slovo česky a učitelka zase nic německy. Takže dorozumět se bylo opravdu těžké.“ 

Přímo před domem Hamplových bylo malé prostranství, na kterém se shromažďovali sousedé připravení k odsunu. „Ptala jsem se maminky, proč má ten pán na hlavě pět klobouků. Mohli si zabalit jen dvacet kilogramů a všechno ostatní tu museli nechat. Nejhorší bylo, jak ten dobytek strašně řval. Ti noví lidé ani nevěděli, že kráva se musí dojit. Až pak někdo tajně otevřel chlévy, aby se zvířata aspoň nažrala venku,“ vzpomíná Marie Pražáková s pohnutím.

Na vystěhování z domu měli dvě hodiny

Radostné dětství skončilo nakonec i pro pamětnici – o letních prázdninách v roce 1947. „Náš dům si vyhlédl nový majitel, původně z vechtrovny, a za dvě hodiny jsme se museli vystěhovat. Přišli k nám z výboru, že si máme sbalit to nejnutnější a za dvě hodiny nám dům zamknou. Tatínek byl zrovna v práci a maminka pro něj rychle poslala bratra,“ vypráví.  

Než se otec s bratrem dostali z Bernartic zpět do Křenova, trvalo to hodinu. Zbývala tedy jedna hodina na stěhování. Maminka, vyčerpaná nedávným úmrtím svého otce, alespoň nějaký nábytek narychlo vystěhovala na dvůr. Krávy otec převedl k sousedovi. Zabalili pár osobních věcí a čekali, kam je úředníci odvedou. Malá Marie si vzala svého medvídka.  

Do bývalé kovárny, jejich nového domova, se chodilo chlévem. Nebyla zde okna ani dveře. Všechno bylo vykradené. „Na výboru mamince povolili, že si s sebou může vzít aspoň naši kozu. Ale představte si, že po týdnu si k nám pro tu kozu přijeli. Nechtěla, mečela a on do ní kopal a odvezl nám ji. Bylo to tak hrozné...“ uzavírá pamětnice.

Děti se kamarádily s internovanými řádovými sestrami

Ve zcela nedůstojných podmínkách nového domova, kde spali všichni na zemi, zůstala rodina asi tři dny. Pak k nim přijel ředitel továrny z Bernartic a všechny je odvezl do kolonie v Bernarticích. Následovalo ještě jedno stěhování – do holobytu. Nakonec měli jeden malý pokoj a kuchyňku. Později dostali přidaný ještě jeden pokojíček. Přestože otec usiloval o povolení k odsunu do Německa, v továrně ho natolik potřebovali, že odejít nemohli. 

Zbytek základní školy dochodila Marie Pražáková v Bernarticích. Zde se setkala s velkým množstvím dětí dosídlených Slováků, které mluvily různými dialekty. „Nakonec jsem uměla lépe slovensky než česky,“ směje se pamětnice. Její německý původ jí mezi dětmi ani učiteli nikdo nedával najevo. 

V padesátých letech se v Bernarticích do bývalého pracovního tábora pro Židovky přesunuly mladé řádové sestry. „Hrávaly si s námi, každý den jsme s nimi byly jako děti v kontaktu. Ten dům byl hrozně vlhký, mohlo jich tam být asi padesát,“ vzpomíná Marie Pražáková. O blízkém vztahu s řeholnicemi vyprávěla pro Paměť národa také spolužačka pamětnice, Margit Bartošová. 

V práci milovala převazování ran

V roce 1957 nastoupila Marie Pražáková na Střední zdravotnickou školu v Trutnově, na obor všeobecná zdravotní sestra. Prostředí i výuka ji nadchly, učila se dobře. Období na střední škole patří k nejšťastnějším v jejím životě. Hned po maturitě nastoupila na kožní oddělení v Trutnově, kde mohla uplatnit svou oblíbenou činnost – vázání a převazování ran – a zůstala zde dvacet let. 

V nemocnici také potkala svého budoucího manžela Otakara Pražáka, elektrikáře ze žacléřských dolů. V roce 1961 se vdala do domku, kde žije již šedesát tři let. Postupně se jim narodily tři dcery – Eva, Irena a Lucie. Manžel pracoval jako předák na dole od svých osmnácti let až do důchodu a patřil k nejlepším pracovníkům. Bratr pamětnice Jindřich v šedesátých letech odjel do Německa a žil tam až do své smrti. 

Práce zdravotní sestry byla pro pamětnici vždy velmi důležitá. Nejčastěji se setkávala se zanedbanými bércovými vředy, které se na začátku její kariéry ještě neléčily antibiotiky, ale pouze hypermanganem. „Víte, to byly ženy z hor, zvyklé jenom na tvrdou práci. Došly k nám pěšky. Rány měly strašně zanedbané, takové bércové vředy jste v životě neviděla,“ přibližuje svou práci. 

S kamarádkou si telefonuje v německém dialektu 

Po třetím mateřství se Marie Pražáková již na kožní oddělení nevrátila, přestože se měla stát vrchní sestrou, a nastoupila na ortopedii do Žacléře, kde zůstala až do důchodu. Láska k řemeslu ji však neopustila a několikrát jako dobrovolnice léčila potřebné z okolí na vlastní pěst a pomáhala, jak mohla. 

Její rodina se rozrostla na mnoho vnoučat a pravnoučat, jež jí dělají radost. V důchodu se pamětnice věnovala pletení a milovala řízení auta. Často ho používala k návštěvám blízké přítelkyně, též neodsunuté Němky, Annelies Taubové. Je poslední, se kterou může mluvit původním německým dialektem. V roce 2025 žila Marie Pražáková v Žacléři, v domě, který s manželem sami postavili.