Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Danuta Pošustová (* 1937  †︎ 2026)

• narodila se 9. září 1937 ve Varšavě

• otec Edvard Krieger za války totálně nasazen v Třetí říši

• zažila židovské povstání ve varšavském ghettu i Varšavské povstání

• vystudovala chemii na Varšavské polytechnice

• po roce 1980 vstoupila do hnutí Solidarita

• v roce 1985 se přestěhovala do Československa

• zemřela 5. ledna roku 2026

Začátek druhé světové války, Varšavské povstání, vznik Solidarity i sametová revoluce. Řada pamětníků si vybaví třeba jen jednu historickou událost, Danuty Pošustové se ale „velké” dějiny dotýkaly celý život. 

Dva roky. Tolik pamětnice oslavila devět dní poté, co začala druhá světová válka. Se svou rodinou žila v centru Varšavy, jako malé dítě si ale napadení ze strany nacistického Německa vůbec neuvědomovala. Její otec Edvard Krieger byl mobilizován, Polsko ale nemělo dost zbraní, takže i když se německé okupaci zvládalo bránit šest týdnů, Edvard Krieger zbraň do ruky vůbec nedostal. Po kapitulaci Polska byl poslán na nucené práce do nacistického Německa. „Bohužel byli silnější, a tak se Varšava musela poddat. Byla ostřelována, házeli na nás bomby, hodně domů bylo zničeno,” vypráví Danuta Pošustová, jak nelehký začátek života měla. Otec se ocitl na severu Polska. „Tam byly lágry pro zajatce. Ale nakonec byl převezen do Německa, byl tam zemědělským dělníkem. Domů se vrátil až na jaře 1944, bylo to přes nějaké známosti a stálo to hodně peněz. Takže celé rané dětství jsem strávila bez tatínka,” přiznává pamětnice. Když se vrátil, bylo jí bezmála sedm let. 

Gestapo křičelo na maminku, že posílá šifry

Vzpomínek na druhou světovou válku nemá moc, ale o to silnější jsou. Jednou rodinu v centru Varšavy navštívilo gestapo. Matka Alina si totiž dopisovala se svým bratrem Zikmundem Kinastem, který působil jako námořník ve Spojených státech amerických. Na jaře roku 1941 mu v dopise napsala, že na tom jejich matka Zofia Kinast už není dobře. Jenže nacisté si větu o matčině zdravotním stavu vysvětlili jako šifru o válečném stavu Německa. „Přišlo několik Němců, většina mluvila německy a jeden polsky. Moc křičeli na maminku, něco házeli po stole a pak ho převrátili. Bála jsem se, že mi seberou maminku a nebudu mít ani maminku, ani tatínka,” vybavuje si Danuta Pošustová děsivý zážitek. Alina Krieger je nakonec přesvědčila o tom, že v dopise skutečně psala o své matce. „Měla doklady, že byla nemocná, a proto nás nakonec nechali.” Pravý důvod toho, proč gestapo přišlo vyslýchat matku do jejich varšavského bytu, se pamětnice dozvěděla až v dospělosti. Její strýc Zikmund Kinast se z Ameriky už nikdy nevrátil, zůstal tam žít natrvalo. Jeho matka Zofia Kinast zemřela v únoru 1942. 

Nešťastná událost, která rodinu zasáhla, ale napomohla setkání s otcem pamětnice Edvardem Kriegerem, který byl tou dobou už skoro tři roky na nucených pracích. „Když babička zemřela, tak maminka poslala telegram do Německa, kde stálo, že matka zemřela. A Němci si mysleli, že jde o tatínkovu matku, a proto ho pustili na pohřeb. Dostal čtyři dny volno,” popisuje pamětnice, jak se rodina neúmyslnou lstí po letech zase setkala. Otec sice tchynin pohřeb nestihl, ale do Varšavy přesto dorazil. Jeho dcera si ho však nepamatovala. „Měla jsem čtyři roky a několik měsíců a vůbec jsem za ním nechtěla jít. Pamatuji si, že stál v pokoji u zdi a já jsem mu nosila hračky. A chodila jsem čím dál tím blíž, ale nechtěla jsem jít až k němu,” vypráví o zdánlivě nepatrném důsledku války, se kterým se musely vypořádat desítky tisíc rodin. Válečný konflikt často na několik let rozdělil příbuzné, kteří se s traumaty v podobě odcizení vyrovnávali i dlouhá léta po tom, co mezi sebou státy už dávno přestaly bojovat. 

Na tetu spadla fosforová bomba

Danuta Pošustová si pamatuje i židovské povstání ve varšavském ghettu. Když 19. března 1943 začaly hlavní boje, nebe prý bylo úplně rudé. „Začaly se bránit zbytky Židů, kteří přežili. Nechtěli být odvezeni do Osvětimi,” popisuje pamětnice několik týdnů, kdy se obyvatelé ghetta marně bránili před odsunutím do vyhlazovacích táborů. Povstalci ale neměli dost sil ani zdrojů a nacisté jejich snahy potlačili. „Všechny ulice tam, kde bylo ghetto, byly srovnané se zemí. Na tom místě pak nestálo nic, žádný dům. Jen vprostředku zůstal jediný kostel,” dělí se o své vzpomínky na krvavou událost. 
Židovské povstání ale nebylo jediné, které Varšava v době druhé světové války zažila. Měsíc před sedmými narozeninami malé Danuty vypuklo povstání Varšavské. Zemská armáda chtěla hlavní město osvobodit od nadvlády nacistického Německa pokud možno dřív než ta Rudá. Poláci měli v plánu ustanovit fungující vládu, která by se neobracela k Moskvě, ale spíš k západním státům. Danuta Pošustová si nepamatuje konkrétní boje nebo události, její vzpomínky jsou spíš útržkovité. Jelikož ale Kriegerovi bydleli v centru, kousek od jejich domu vyrostla barikáda. „Nevím, v jaké chvíli po začátku povstání to bylo, ani neumím říct, z čeho to bylo uděláno, ale spojovala severní a jižní část Varšavy,” vybavuje si. Povstalci využívali i sklepy domů, ve kterých se civilisté často schovávali před nálety. Ten, ve kterém se ukrývala pamětnice se svou maminkou, později posloužil jako průchozí, povstalci z něj vyhloubili tunel do dalšího domu. „Společně s maminkou jsme přešly do úplně jiného domu, k neznámým lidem. Byly tam asi tři nebo čtyři rodiny a několik dětí, tak jsem si s nimi hrála.” 

Její otec už byl zpátky z lágru a na Varšavském povstání se podílel. I když hodně Poláků při osvobozování svého města padlo, Edvard Krieger vyvázl bez zranění. V povstaleckých dnech ale přišel o svoji mladší sestru Alicji. „Vyšla z bytu s pejskem a spadla na ně fosforová bomba. Pejska to zabilo a teta byla v plamenech. Nějakými dekami ji uhasil, ale byla celá popálená, a tak ji převezli do provizorní nemocnice, která byla ve sklepech nějakých domů. Tam ležela deset dní a pak zemřela. V noci prý ve tmě svítila od toho fosforu,” dělí se Danuta Pošustová o detail, který jí vyprávěli rodiče. V době povstání byl ve Varšavě kvůli velkému počtu mrtvých nedostatek rakví, Alicja Krieger byla proto pohřbena v bedně, kterou vyrobili z prken pultu jednoho z obchodů. Na hřbitov bylo náročné se dostat, proto byla stejně jako desítky jiných padlých pohřbena u svého domu na zahradě a po válce ji rodina nechala exhumovat. 

Podařilo se nám dostat k Červenému kříži

Povstání v ulicích Varšavy trvalo třiašedesát dní. A i když Poláci bojovali statečně a Heinrich Himmler neváhal tento střet srovnat s bojem o Stalingrad, 2. října přišlo příměří. „Na začátku jsme nevěděli, co s námi bude dál. Jestli zůstaneme, nebo nezůstaneme. Vím, že jsme se vraceli zpátky do našeho bytu a některá okna byla rozbitá,” vybavuje si pamětnice. Dlouho se v něm ale Kriegerovi neohřáli. Po pár dnech Němci začali civilisty vyhánět a vedli je do Pruškova, asi šestnáct kilometrů vzdáleného města. Podle polského historického portálu Dzieje měly pochody namířeno do sběrného tábora Dulag 121, který byl v srpnu 1944 u Pruškova zřízen. Do ledna roku 1945 jím prošlo více než půl milionu Varšavanů a na sto tisíc obyvatel okolních měst. „Když jsme vyšli z Varšavy, tak maminka měla čtyřicítky horečku, dostala angínu. Ale musela jít taky. Řekli nám, že si máme vzít jídlo na tři dny, takže žádné jiné věci si nikdo nebral.” Němci nebrali ohled na únavu ani hlad Varšavanů. „Šli jsme po jedné straně a nalevo bylo pole, na kterém byla rajčata a ještě nějaké plody. Někteří lidé se z toho snažili něco ukrást, ale Němci stříleli, nedovolili to,” líčí Danuta Pošustová pochod. Najíst se je sice dozorci nenechali, před koncem cesty se ale některým Varšavanům podařilo uprchnout. Kousek od Dulagu 121 bylo totiž stanoviště Červeného kříže. V něm skončila i rodina pamětnice. „Do lágru jsme nedošli, takže nás nikam neodvezli. A v Červeném kříži jsme dostali zeleninovou polévku, která byla tak dobrá, jako předtím žádná jiná polévka nebyla,” pamatuje si i po letech chuť prvního výživného jídla po dlouhé době. 

Na stanovišti Červeného kříže zůstali pár dnů, pak se až do osvobození Varšavy schovávali na venkově u příbuzných. Když se otec dva dny po osvobození, 19. ledna 1945, vydal do hlavního města, s radostí zjistil, že dům, ve kterém Kriegerovi žili, veškeré boje ustál, a rodina se tak má kam vrátit. Okna i věci uvnitř sice byly rozbité a byt vyrabován, měli ale alespoň střechu nad hlavou. Jeho žena s dcerou se do Varšavy vrátily o měsíc později. 

Za jeden rok jsem absolvovala dvě třídy

Návrat do reality po válce byl těžký. Skoro devadesát procent hlavního města válka zničila, v prvních měsících byl problém sehnat jídlo i pitnou vodu, lidé se živili, čím šlo. Danuta Pošustová do školy nastoupila až na jaře 1946, tedy v době, kdy by v normálních časech končila třetí třídu. Jelikož ale spousta dětí v důsledku války do školy chodit nemohla, zavedl se systém, v rámci kterého učitelé posuzovali, do jakého stupně vzdělání dítě spadá v konkrétních předmětech. „Paní učitelka řekla, že v polštině mám jít do druhé třídy a v matematice do třetí. Hodně dětí tak tímhle způsobem udělalo dvě třídy za jeden rok. Takže jsem prošla třetí a čtvrtou a pak jsem šla do páté třídy,” vysvětluje, jak se řešil deficit ve vzdělání způsobený válkou. Danuta Pošustová se učila dobře a po základní škole si vybrala střední školu s maturitou, kterou složila v roce 1954. Po ní nastoupila na Varšavskou polytechniku. Studium chemie dokončila v roce 1960, pak zůstala pracovat částečně na univerzitě a částečně na Institutu průmyslové chemie. 

Cestovat moc nemohla, ale několikrát se dostala do Československa díky své příbuzné, která se provdala do Chomutova. V roce 1962 se dokonce zasnoubila s československým mechanikem Josefem Pošustou, on ale chtěl, aby se přistěhovala za ním, což pamětnice odmítla. V Polsku se cítila dobře a navíc se jako jedináček starala o stárnoucí rodiče. Zasnoubení proto zrušila a zůstala ve Varšavě, i když se do Československa pravidelně vracela. Když tam byla v roce 1983, přijela už jako členka hnutí Solidarita. „Byla to jediná strana, do které jsem náležela. Nejsem moc politicky nastavená, ale Solidarita hlásala změnu a to se mi líbilo,” vysvětluje, proč se hnutí upsala. Rozhodně se ale nepovažuje za nějak aktivní členku. V polovině osmdesátých let ji čekala ještě jedna změna. V Československu se opět setkala s Josefem Pošustou. Z bývalého snoubence byl čerstvý vdovec s dospívajícími dětmi. „Navázali jsme kontakt a podruhé už jsem sňatek neodmítla,” shrnuje pamětnice stručně, jak se za Čechoslováka nakonec provdala. Její otec ale ještě žil, a ona tak za ním do Varšavy jezdila na pravidelné návštěvy. On zase svoji dceru navštěvoval v Československu. Shodou okolností se dokonce společně sešli v Praze 17. listopadu 1989. „Byli jsme s tatínkem na večeři v nějaké jídelně na Václavském náměstí. Jedli jsme a vůbec jsme nevěděli o tom, co se děje z druhé strany. Spěchali jsme na vlak do Polska, až tam jsem se dozvěděla, co se děje v Čechách,” líčí pamětnice, jak kolem ní už poněkolikáté v životě jen tak mimochodem prošla historická událost. Danuta Pošustová se už do Polska navzdory své lásce k vlasti nikdy nevrátila natrvalo. V roce 2023 žila v pražském pečovatelském domě Palata.