Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lucie Poppová (* 1961)

Tanky jsme viděli na polských hranicích už před 21. srpnem 1968

  • narodila se v roce 1961 v Nepomuku, vyrůstala v Praze

  • v srpnu 1968 byla svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy

  • v září 1968 s rodiči emigrovala do Holandska

  • do České republiky se vrátila v polovině 90. let

Lucie Poppová se narodila v roce 1961 v Nepomuku, ale s rodinou žila v Praze. Tatínek pracoval jako geodet, a tak vzpomíná, že léto 1968 s maminkou a bratrem trávili v přírodě v maringotce poblíž tatínkovy terénní práce, aby mohla být o prázdninách rodina společně.

Invaze

„Vzpomínám, že už od mých čtyř let nám nad hlavou létaly dvouplošníky, a později jsem se dozvěděla, že už tehdy šlo o přípravu na invazi,“ říká Lucie Poppová.

V létě 1968 rodina odjela na krátkou dovolenou do Polska, kde viděla na hranicích připravené tanky. „Zajímalo nás to a dozvěděli jsme se, že tanky jsou připraveny vtrhnout do Československa. Tatínek tomu nemohl uvěřit,“ vzpomíná.

Reálná invaze přišla brzy poté. „Jeli jsme s tátou na nákup, když jsme najednou viděli tanky. Byla jsem šokovaná, těžké stroje dělaly do asfaltu rýhy, necítila jsem se bezpečně a plakala jsem.“

Emigrace

Po návratu z prázdnin Lucie Poppová nastoupila do druhé třídy. „Někdy v té době jsme měli jít se školou do průvodu s mávátky poklonkovat Rusům a maminka mě s bráškou nechtěla pustit. Brečeli jsme, že chceme taky, a tak když přešel průvod, vběhli rodiče na ulici, posbírali pár praporků a my s bráchou jsme s nimi běhali kolem jídelního stolu a byli jsme spokojení, vzpomíná s úsměvem.

Lucie Poppová nebyla ve škole ani měsíc, když věci dostaly rychlý spád. „Každý člen rodiny si sbalil jeden kufr a vyrazili jsme přes Rakousko do Holandska, zatímco babička zůstala v Praze. Nejhorší situace v mém životě nastala, když jsme museli v Rakousku do lágru. Neměli jsme pyžama, vyfasovali jsme šedivé píchavé deky a v tom jsme museli tři dny spát.“

Holandsko

Po několika dnech pokračovali vlakem do Holandska, kde otec dostal práci a děti nastoupily do školy.

„První den mi ve škole učitelka řekla něco holandsky a já pochopila, že si mám sednout na stůl, což jsem udělala. Učitelku to rozesmálo. Slovo, které zní ‚stůl‘, u nich totiž znamená židle,“ vzpomíná se smíchem na první kontakt s novým jazykem Lucie Poppová. Děti si v Holandsku zvykly rychle, žily přítomností a o dění v Československu se nestaraly. Pamětnice ale vnímala, že rodiče nesou situaci psychicky špatně. Babička jim psala smutné zprávy, například o upálení Jana Palacha.

Na pokraji dospělosti se pamětnice chtěla podívat za babičkou do Československa. V dopisu ji prosila, aby jí pomohla vyplnit česky žádost o vstup do země, ale když otevřela její odpověď, dočetla se: „‚Moje vnučka Lucie Poppová v žádném případě nikdy nechce žádat o vstup do ČSSR.‘ Napsala to v opačném duchu, než jsem si přála. Měla o mě strach.“

Rodiče Lucie Poppové totiž podle tehdejších zákonů své děti zavlekli do zahraničí, v nepřítomnosti byli odsouzeni k odnětí svobody, a kdyby se vrátili, zavřeli by je. Babička měla o vnučku z pochopitelných důvodů obavy.

Návrat do vlasti

V roce 1990 se pamětnici narodila dcera. „Zvláštní bylo, že dcera odmítala mluvit holandsky. Byla jsem s ní na různých vyšetřeních, odmítala mluvit.“ V devadesátých letech začali Lucii Poppovou navštěvovat příbuzní a ona se s nimi poprvé od roku 1968 podívala do Československa. „Dcera tam začala spontánně mluvit česky a její slovní zásoba se rychle rozšiřovala. Když jsme se vrátili do Holandska, opět odmítala mluvit holandsky. Bylo jí téměř šest, a tak jsem se rozhodla, že se vrátíme do Čech a ona zde nastoupí do školy,“ říká Lucie Poppová, která se usadila v Nepomuku u Plzně. Její dcera v Čechách bez problémů zahájila školní docházku a nakonec vystudovala magisterský obor.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of Nations on the road

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of Nations on the road (Petra Verzichová)