Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Popperová (* 1932  †︎ 2022)

• narodila se 3. října 1932 v Českých Budějovicích

• smíšená česko-židovská rodina, otec právník

• v mládí se věnovala baletu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích

• v roce 1937 vystoupila v operetě Polská krev jako nejmladší členka českobudějovického baletu

• otec předstíral vážnou nemoc, aby se vyhnul deportaci

• otec zatčen v říjnu 1944, matka v prosinci 1944

• po zatčení obou rodičů Alena Popperová odchází ke strýci do Prahy, sestra k příbuzným do Chotěboře

• konec války prožila v Praze, kde zažila i několik náletů a Pražské povstání

• po válce se s matkou a sestrou vrátila do Českých Budějovic

• otec zahynul v Mauthausenu krátce před osvobozením

• matka se vrátila po válce z Terezína

• vdala se za Bedřicha Poppera (1909–1990), veterána západní fronty

• pracovala jako zdravotní sestra na radiologickém oddělení

• žila v Českých Budějovicích

• zemřela 3. listopadu roku 2022

Alena Popperová vyrůstala v rodině českobudějovického právníka Viktora Metzla spolu se svou mladší sestrou Norou. Otec pocházel z Třeboně a matka Marie Metzlová, rozená Vlašimská, byla původem z Prahy. Alena Popperová vzpomíná, že rodiče spolu měli velice hezký vztah. Otec se rodině naplno věnoval. Často brával děvčata na procházky a různé výlety. S rodinou žila také služebná Manka, byla s rodinou celkem třináct let a prakticky patřila do rodiny. Malá Alena se věnovala baletu. Tančila dokonce na baletní scéně Jihočeského divadla.

Pořád jsme žili v hrůze

Začátek války zastihl Metzlovy v bytě v Nové ulici č. 12. Aleně bylo šest let a její sestře čtyři roky, když musel otec narukovat během mobilizace. Alena Popperová si vzpomíná, že s matkou i služebnou odjely z Českých Budějovic k maminčinu bratrovi do Chotěboře. „Maminka se o nás hrozně bála. (…) Matně si vzpomínám, že jsme jely někudy autem a maminka byla vynervovaná strachy.“ Po návrtu z Chotěboře se stěhovali do jiného bytu v Nové ulici a „to už byl ten osudný byt, kde rodiče zavřeli“. S příchodem protektorátních pravidel byl Viktor Metzl označen židovskou hvězdou a postupně musel přestat pracovat a nesměl chodit do společnosti. Nesměl také vůbec sportovat. Rodina měla jen poloviční příděl potravinových lístků. Jako Žid si ani nesměl koupit cigarety. Děti nesměly mít psa, kolo ani nic jiného. „Otec měl lyže zahrabané pod uhlím.“ Viktor Metzl byl označen židovskou hvězdou a malá Alena se sestrou měly punc „židovských parchantů“. Vzpomíná, že po nich německé děti plivaly a házely kamení. Z toho důvodu také byly za války pořád doma. „Maminka by nás asi ani byla nepustila. Od té doby nemám ráda rasismus (…), protože já jsem ho zažila a vím, co to je, když je člověk dítě. A já jsem se Němců strašně bála. Hlavně uniforem (…). Pro mě byl Němec něco snad horšího než Drákula.“

V té době začala chodit do školy. Nejdříve chodila do církevní školy ke sv. Josefu. Ve třetí třídě ale musela přejít do jiné školy. Učil tam spolužák jejího otce, a stal se dokonce jejím třídním učitelem. Alena Popperová vzpomíná, že se pana učitele vždy bála, i když nemusela, protože byl přísný. „Vždycky, když přišel německý inspektor, tak mě strkal do zadní lavice. Já jsem věděla, že jsem jako něco jiného, ale co?“ Nesměla chodit výš než do páté třídy, a když rodiče zatkli, už ve škole nepokračovala. Do školy se pamětnice vrátila až po válce.

V Budějovicích bydlela také sestra otce Aleny Popperové. Její manžel byl také právník a byl společníkem v právnické kanceláři Viktora Metzla. Ze strachu před Němci se teta nechala pokřtít, avšak „to na Němce neplatilo“. I přesto musela v roce 1942 do prvního transportu Židů z Českých Budějovic. Strýc se transportu vyhnul, protože byl tou dobou vážně nemocný a nebyl transportu schopný. Bratranci byli na práci v „rajchu“. Do transportu měl nastoupit i Viktor Metzl, který však měl anginu pectoris. Jeho známý lékař (Dr. Bureš) mu napsal „nějakej hroznej nález a oni ho do transportu nevzali“. Viktor Metzl byl optimista až do zatčení své sestry, poté upadl do depresí. „Najednou tím odchodem tety upadl do úplné melancholie, deprese a furt jenom seděl, vůbec nemluvil, byl takovej… bylo mu hrozně, zkrátka.(…) Od té doby jsme čekali, až pro nás přijdou.“

Otcovo zatčení

Tatínek byl velice dobrosrdečný člověk. I z polovičních přídělů posílal každý týden do Terezína úplně cizím lidem vždy bochník chleba, do kterého ukrýval máslo. „Nikdy jsme se nedozvěděli, jestli to někdo dostal.“ Viktora Metzla přišel zatknout český strážník Mašek. „Pane doktore, já jdu pro vás a mám vás přivést na gestapo.“ Alena Popperová vzpomíná, že otec ještě volal na maminku: „Mámo, udělej mu kafe.“ Když ho pak odváděl, bylo to poprvé, co viděla malá Alena otce plakat, bylo to ale také naposledy. Doktor Metzl byl na gestapu již dvakrát předtím, ale vždy se vrátil. Tentokrát však asi věděl, že už to nepůjde. Drželi ho nejprve v Justičním paláci, což je dnešní vazební věznice v Českých Budějovicích. S maminkou i služebnou chodily do parku proti vězení sledovat, zda nezahlédnou otce v okně. Skutečně jej několikrát takto viděly. Jednou se mu dokonce podařilo skrz mříže prostrčit nápis, v němž označil ty, kdo jej udali. „PST! Postl a Edlman.“ Jednou jej při takové „návštěvě“ chytili a byl bit, jak se později rodina dozvěděla. Brzy nato ho odvezli do Terezína a pak do Mauthausenu. Po otcově zatčení žily v neustálé hrůze. „Vždycky, když někdo zazvonil, jsme si říkaly: ‚Už jdou pro nás! Už jdou pro nás!‘“

Matčino zatčení

Jednou se stalo, bylo to v prosinci 1944, že večer přišli dva pánové v kožených kabátech se zvednutými límci. Pamětnice šla otevřít a měla v rukou plyšového králíka. Odstrčili ji, šli hned dovnitř a začali prohledávat předsíň. Jeden z dvojice uměl česky a naléhal na maminku: „Bal se, bal se.“ V bytě byla tou dobou i kamarádka sestry pamětnice Nory. Byla také Židovka a její rodiče odvedlo gestapo již dříve. Marie Metzlová se tak starala celkem o tři holčičky. Děvčata pomáhala mamince balit kufr, a když ji odváděli, šla Alena Popperová s ní. Jeden z příslušníků gestapa ji však okřikl: „Tady zůstaneš, ona půjde sama. Zítra tady budeš stát v deset hodin a já ti dovolím, aby sis vzala šaty.“ Poté zavřel byt a maminku odvedli. Děvčata šla dolů před dům a plakala. Po chvíli šel kolem domu učitel Aleny Popperové. „Copak tu, holky, pláčete?“ zeptal se. „Pane učiteli, maminku zavřeli.“ Okamžitě odešel. Alena Popperová míní, že kdyby přišel o chvilku dřív, tak by ho také odvedli, protože k nim nikdo na návštěvu nesměl. Po chvíli ale přišla bývalá služebná, která děvčata odvedla ke vzdáleným příbuzným, kde strávila noc. Alena Popperová vzpomíná, že to byla nejhorší noc v jejím životě. Celou ji proplakala. Do vzpomínek se jí vrylo mihotavé, bílé světlo plynové lampy na malém náměstíčku před bývalým kostelem sv. Anny a ponurý portrét na stěně pokoje, kde spala sama. „To byl takový děs, taková hrůza…“

Druhý den ráno čekala se sestrou před zavřeným bytem. Gestapák přišel, otevřel jim dveře a dovnitř pustil jen pamětnici. Sestru odstrčil a řekl: „Ta nepůjde, ta je malá.“ Alena Popperová vzpomíná, že byt byl kompletně zpřeházený. „Všechno, co se dalo otevřít a vyházet, bylo na zemi.“ Prohlídka proběhla zřejmě ještě v noci. Také se ztratily některé rodinné cennosti. Největší šok měla, když spatřila rozdělané šití, které zůstalo tam, kde jej maminka minulý večer odložila. Dodnes, když si na tu situaci vzpomene, pláče. První věc, kterou si vzala, byla dětská panna. Gestapák jí však pannu sebral, hodil ji na zem a řekl: „Ber si, co potřebuješ.“ Pamětnice tedy brala oblečení, ale když se hlídač nedíval, podařilo se jí pod ně schovat malého medvěda a jednu malou plyšovou hračku i pro sestru. S náručí šatstva stála před skříní, na které bylo schované vánoční cukroví. Bylo totiž krátce před Štědrým dnem. Gestapákovi se dítěte možná zželelo, krabici sundal ze skříně a položil ji na kupu šatstva. Chtěla vzít také něco tatínkovi. S cigaretami, které mu schovávaly ve stole, to nevyšlo. „Byl pořád za mnou jak čuchací pes.“ Šla tedy do ložnice k tatínkovu prádelníku. „Čí to je?“ zeptal se gestapák. „Tatínka,“ odpověděla malá Alena. „Kopnul do toho a říká: ‚Žid nic nepotřebuje... Konec.“ Poslední věc, kterou si pamětnice z bytu vzala, byly malé dámské kapesníčky z maminčina prádelníku, o kterých gestapákovi řekla, že jsou její.

Konec války v Praze očima „puberťačky“

Po maminčině zatčení se vrátil bratranec pamětnice z nuceného nasazení v říši na krátkou dovolenou. Odvezl tedy Noru k příbuzným do Chotěboře a Alenu Popperovou do Prahy ke strýci Arnoštu Vlašimskému, který byl známým pražským gynekologem. Strýc, kterému tou dobou bylo okolo čtyřicítky, žil se sedmadvacetiletou herečkou Vlastou Matulovou. Na svůj pobyt v Praze vzpomíná Alena Popperová se smíšenými pocity. Po materiální stránce se měla u strýce dobře, avšak silně v tu dobu citově strádala. Ke strýcově družce navíc nikdy nenašla vřelejší vztah. Zato Prahu podle svých slov milovala. Strýc pečoval o to, aby se pamětnici dostalo alespoň nějakého vzdělání, když nemohla chodit do školy. Platil jí hodiny klavíru i profesory matematiky, ruštiny a němčiny.

Byt Arnošta Vlašimského byl podkrovní a Alena Popperová vzpomíná, že byl velmi studený. Navíc rodina měla starou služebnou, která co mohla, svedla na malou Alenu. „A teď se braňte, když je vám dvanáct a nikdo není, kdo by vám řek, neboj se, vždyť to není pravda, ona to nebyla. Já byla furt osočovaná.“ Teta byla tehdy na vrcholu slávy a z Aleny Popperové udělala svou korespondentku. Odesílala fanouškům, kteří si napsali o fotografii a přiložili známku, fotky Vlasty Matulové. „Já jsem byla do ní tehdy v tom věku velice zamilovaná, ona byla velice krásná.“ Strýc s tetou žili čilým společenským životem a pamětnici často nechávali doma. Dávali jí například opisovat Bibli. „Prostě mně nikdo nerozuměl, a když je člověk v pubertě, je to dvakrát bolestivý.“ Aleně Popperové chybělo vřelé rodinné zázemí.

Během pobytu v Praze zažila několik bombardování. Mimo jiné i velké bombardování 14. února 1945. „Tehdy v Praze houkání sirén nikoho moc nezajímalo.“ Jenže tehdy sirény zahoukaly a všechno se hned začalo otřásat. Dům, v němž bydlela, měl celkem pět pater. Než doběhla do prvního patra, bylo po náletu. Odevšad se ale ozýval křik a pláč a dunění sesouvajících se staveb. Jejich dům naštěstí zasažen nebyl. Do krytu pod domem se ale muselo často. Strýc s tetou často nebývali doma, a tak byla Alena Popperová mezi lidmi z domu v krytu sama. Dodnes před sebou vidí tváře těch lidí a nemůže na místa, kde je natěsnáno mnoho lidí. Z toho důvodu, jak sama říká, nejezdí ani do lázní.

Konec války se však nezadržitelně blížil. Vypuklo Pražské povstání. Strýc s tetou pomáhali před domem stavět barikádu. „Já jsem se o to pokoušela, ale neuzvedla jsem ani tu kostku.“ Často se chodila dívat do průjezdu domu, co se děje na barikádě. Viděla tak auto plné mrtvých těl a jednou ji dokonce málem zasáhla letící dlažební kostka.

Jednoho dne přivedl strýc domů nějakou paní. „Paní se proti mně rozběhla. ‚Alenko! Alenko!‘ Já ji nepoznala, já jsem utekla. Ona to byla maminka, já ji vůbec nepoznala. Ona byla hubená, kost, koleno, kost, vlasy, jak je odvšivili, tak měla takhle úplně přilepený vlasy na hlavě. Ten pinglík, co si odnášela, když šla do toho koncentráku, ten měla s sebou. No vypadala strašně. Nepoznala jsem vlastní mámu. To bylo hrozný.“ Matka po návratu z koncentračního tábora nemohla ani jíst. K jídlu jí dali vajíčko, ale ani to nesnědla, protože nemohla, vzpomíná Alena Popperová.

Život jde dál

Nějakou dobu tedy ještě byly v Praze u strýce a pak se společně vrátily do Českých Budějovic. Sestra pamětnice Nora za nimi přijela z Chotěboře až později. Maminka pořád čekala, že se tatínek vrátí. Chodily se dívat na náměstí, zda se nevrátí s Američany, kteří přiváželi vězně z Mauthausenu. Ptaly se příchozích na nákladních autech, zda někdo nezná Viktora Metzla. „Jó, doktor Metzl, ten umřel.“ Pro matku to byla obrovská rána, vůbec to nečekala. Stále nevěřila, že by mohl být skutečně mrtvý. Doufala, že se přece jen vrátí. Později pak přišly dva dopisy od spoluvězňů, kteří potvrdili informace o jeho úmrtí. Popsali také otřesné podmínky v koncentračním táboře Mauthausen. Maminka Aleny Popperové se pak už nikdy nevdala a ztrátu manžela nesla velice těžce. S návratem k normálnímu životu jim velice pomohla bývalá služebná, která paní Metzlové pomáhala za byt a stravu ještě celý rok po válce, než se odstěhovala. Celou válku zůstala své „milostpaní“ věrná a posílala jí do Terezína balíky s jídlem. To však nikdy nedorazilo. Jen občas se podařilo propašovat trochu cukru, zašitého v zástěře. Ona jediná měla přes válku klíče od jejich starého bytu. S ní se tam tedy dostaly. „Zůstal tam jen nábytek, co se nedal odnést.“ Co nebylo ukradené, bylo zničené. „Ani hrneček na kafe tam nebyl. Všechno bylo vykradené až na drátěnky v postelích. A to byli naši lidi, co to kradli.“ Alena Popperová vzpomíná, jak hledaly byt. Krásný byt po Němcích maminka nechtěla, takže se nastěhovaly do bytu, kde byli předtím ubytovaní ruští vojáci. Byt byl naprosto vybydlený. „Tam nebylo vůbec nic, oni na velkou chodili do umyvadla a myli se v záchodě, že jo, oni byli to… hrozný, v bytě taky, no nic, to se dalo do pořádku, ale musely jsme si koupit úplně všechno. Ještě že maminka dostala nějaké peníze.“

V sedmdesátých letech vzala Marie Metzlová svou dceru Alenu Popperovou do Terezína, aby jí ukázala, kde byla, a vyprávěla, co se tam odehrávalo. Alena Popperová vzpomíná, jak jí maminka vyprávěla, že jí pomáhala paní z Budějovic, která k Metzlovým chodila před válkou mýt schody. V Budějovicích se později pamětnice vdala za Bedřicha Poppera, účastníka zahraničního odboje na Blízkém východě, v severní Africe a v západní Evropě. Než dosáhla důchodového věku, pracovala jako sestra na RTG oddělení v českobudějovické nemocnici.