Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Heidemarie Polívková (* 1956)

• narozena 20. ledna 1956 v Jablonci nad Nisou

• její rodina měla německý původ, část byla odsunuta

• až do svých čtyř let neuměla česky

• při srpnové invazi 1968 hostila rodina návštěvu ze západního Německa, ta se nemohla vrátit zpátky

• vystudovala pedagogiku v Ústí nad Labem

• dodnes se aktivně podílí na prohlubování česko-německých vztahů

• v roce 2024 žila v Jablonci nad Nisou

Heidemarie Polívková, jak již její jméno napovídá, má německý původ. Část její rodiny byla součástí odsunu po druhé světové válce a někteří z příbuzných se už nikdy neviděli. Její původ měl vliv na její dětství a také dospívání, její rodiče například nesměli studovat. Ona sama vychovávala své děti ve vědomí dvou mateřských jazyků, tedy češtiny a němčiny, a část německých tradic si pamětnice, povoláním učitelka, udržela dodnes.

A přišel odsun

Heidemarie Polívková se narodila 20. ledna 1956 v Jablonci nad Nisou. Oba její rodiče prožívali válku právě v Jablonci a okolí, maminka přímo ve městě, tatínek ve vesnici Horní Polubný, což je součást obce Kořenov. Válečné období a následný odsun zná zprostředkovaně, z vyprávění své rodiny, které se tyto dějinné události dotkly opravdu silně. „Do odsunu se dostala sestra mé babičky, která přišla s mojí babičkou ze Šumavy. Babička se provdala za mého dědu a sestra si vzala Němce. Bydleli na Smržovce a tím, že byli oba dva Němci, byli zahrnuti do odsunu i se svojí dcerou. To jsem se dozvěděla od své matky, od svých rodičů,” vypráví Heidemarie Polívková a pokračuje: „Jinak se do odsunu nikdo z příbuzenstva nedostal, protože se toho nedožil. Spíš byl můj otec poté odsunut do vnitrozemí, kde musel pracovat.”

Její babička pocházela ze tří sester. Ta nejstarší a právě její babička přišly do Jablonce nad Nisou za prací. Ta nejstarší byla později odsunuta do východního a ta nejmladší, která byla ze Šumavy, byla odsunuta zase do západního Německa. „Takže každá byla v jiném státě a třeba ta nejstarší a nejmladší se už nikdy nepotkaly. Jediná babička mohla jet jak do východního, tak poté, protože už byla v důchodu, mohla i do západního Německa a teta mohla k nám. To bylo to, co jsem vnímala nejhůř – že byla rodina roztržená,” dodává Heidemarie Polívková.

Ani slovo česky

Její rodina mluvila německy a sama pamětnice neuměla do svých čtyř let ani slovo česky. Nepamatuje si nicméně, že by jí její původ tehdy někdo dával nějak okatě najevo. „Mluvit německy nebylo žádoucí, to jsem věděla. V době, kdy jsem byla malá, tady ještě dost rodin bylo, které se potom odsunuly samy nebo se samy odstěhovaly. Navštěvovali jsme spíše tyto rodiny, s těmi jsme se kamarádili,” popisuje Heidemarie Polívková. Rodiče se ji a její sestru každopádně snažili před případnými negativními vlivy ochránit. 

S negativním hodnocením německého původu se však potýkali její rodiče. Tatínek nebyl vyučený a nesměl se doučit, maminka měla české školy, ale na střední se nedostala právě kvůli svému původu. „To byla asi ta největší překážka,” vzpomíná Heidemarie Polívková. Její tatínek byl později také kvůli svému původu u Pomocných technických praporů. Svou kmotru, která žila v Německu, viděla pamětnice až ve svých dvaceti pěti letech. „Jinak se to vůbec nesmělo.” Němčinou mluvila později také se svými dětmi, dcerou a dvěma syny, takže také oni mají dva mateřské jazyky.

Na události okupace vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna roku 1968 si pamatuje velmi dobře. Tehdy totiž její rodina hostila návštěvu, to když přijel tatínkův spolužák ze západního Německa s rodinou. A jelikož byli ubytováni v hotelu, měli díky tamnímu rádiu víc informací než rodina Heidemarie Polívkové.  „V tom roce mi už bylo dvanáct let, takže jsem to vnímala a vnímala jsem to o to víc, že jsme měli návštěvu. Řešilo se totiž, že se nemohla dostat zpátky. Chtěli okamžitě odjet do Německa, ale odevšad je vrátili. Říkali, co bylo na hranicích a že je tanky vrátily,” vypráví pamětnice.

Splněný sen

Po základní škole se hlásila na gymnázium, neboť ji učení bavilo a přála si studovat dál. V posudcích však měla zaznamenáno, že její rodiče mají německou národnost, ovšem díky tomu, že její otec pracoval v zemědělství, se na vysněnou školu nakonec dostala. „To bylo moje jediné plus,” říká Heidemarie Polívková.  Během studia gymnázia se provdala, její budoucí manžel byl její spolužák a ve čtvrtém ročníku se vzali. Na vysokou školu se hlásila později a také tehdy rozhodnutí o přijetí spadalo pod tehdejší komunistický režim. Nakonec byla přijata.

Vysokou školu studovala dálkově v Ústí nad Labem, tehdy už měla dvě děti a chodila do práce; školu tak absolvovala o víkendech. Dnes říká, že bez rodiny, tedy bez manžela a rodičů, by studium nezvládla. A ačkoli to bylo náročné, stálo to za to, neboť se jí splnil sen a v roce 1988 se stala učitelkou. Učí dodnes, byť nyní už jen jeden den v týdnu. Už jako dítě se Heidemarie Polívková začala věnovat gymnastice, v roce 1964 nastoupila do oddílu, který později začala vést coby trenérka. Dnes je tomu čtyřicet let, co stojí v jeho čele. Před dvaceti pěti lety také začala spolupracovat s několika německými školami v Bautzenu a Kaufbeurenu a tuto spolupráci se jí daří udržovat dodnes (2024). V roce 2024 žila v Ústí nad Labem.