Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Podubecká (* 1926)

Snila jsem, že přiletí letadlo, zaparkuje na poli a já v noční košili poběžím, nasednu a odletím

  • narozena 25. dubna 1926 v Hranicích

  • otec měl české a matka židovské předky

  • otec František Brož hudební skladatel a také první ředitel Městské hudební školy v Hranicích

  • matka Marta Brožová klavíristka

  • v roce 1940 se rodina kvůli protižidovským zákonům odstěhovala z Hranic do Prahy

  • matka se čtyři roky ukrývala v rodinné vile v Řevnicích

  • pamětnice kvůli polovičnímu židovskému původu vyloučena z gymnázia

  • od nasazení v pracovním táboře pamětnici uchránilo těhotenství

  • po válce s manželem odešli do Vejprt v Sudetech

  • po únoru 1948 se rodina vrátila na rodinné hospodářství v Letech u Prahy, o které během kolektivizace přišla

  • v roce 1967 Dagmar Podubecká se synem Tomášem emigrovala do Spolkové republiky Německo

Náš život ovlivňují různé okolnosti. Většina z nich je osobních, jako láska, zdraví, rodina. Je tu ale ještě jeden aspekt, jehož vlivem se ze dne na den můžeme stát otroky různých ideologií, které se zpočátku tváří, že usilují o idylickou společnost, ale ve skutečnosti pro ně lidský život nemá žádnou cenu. Zejména kvůli nacismu a komunismu skončily miliony lidí v neoznačených hromadných hrobech a dalším milionům tyto režimy zničily život. Své o tom ví i Dagmar Podubecká. Za druhé světové války velkou část její rodiny kvůli židovskému původu zavraždili nacisté v koncentračních táborech a komunisté je zase připravili o majetek, což stálo zdraví a následně i život jejího tchána. V roce 1967 proto Dagmar i se synem emigrovala do Spolkové republiky Německo a do Československa (a později Česka) se již nikdy natrvalo nevrátila.

 

Jako v bavlnce

 

Dagmar Podubecká se narodila 25. dubna 1926 v Hranicích jako starší ze dvou dcer rodičům Martě a Františkovi Brožovým. Rodiče měli různý původ. Otec byl Čech a matka pocházela z bohaté židovské rodiny. František Brož byl hudební skladatel a tehdy také první ředitel Městské hudební školy v Hranicích. Marta Brožová v téže škole vyučovala hru na klavír. Patřili k významným a zámožným rodinám ve městě. Dagmar Podubecká vzpomíná, že si žili jako v bavlnce. „Tatínek do města přiváděl veškerou kulturu a já jsem se od čtyř let všeho účastnila. A dodnes miluji klasickou hudbu.“ Jejich dům také pravidelně navštěvovaly největší postavy československého hudebního světa, jako například skladatel Vítězslav Novák, violoncellista Miloš Sádlo nebo houslista a hudební skladatel Jan Kubelík. „Všechny jsem je znala,“ dodává pamětnice.

 

Strmý pád

 

Ani na jednom z rodičů se jejich víra v Boha nijak výrazně neprojevovala. „Otec byl katolík a matka židovské víry, takže rodiče řekli, že budeme bez vyznání a až budeme se sestrou větší, tak se můžeme samy rozhodnout,“ vypráví Dagmar Podubecká.

Rodina nechodila do synagogy ani neslavila židovské svátky, přesto se nakonec matčin původ stal důvodem pro její perzekuci. V březnu 1939 nacistické Německo obsadilo již o pohraničí okleštěnou republiku a výnosem na tomto území zřídilo Protektorát Čechy a Morava. V té době se v Německu několik let uplatňovaly protižidovské norimberské zákony a dalo se tušit, že nová doba nepřinese rodině nic dobrého. Rodiče uvažovali o odjezdu, zvláště poté, co otec dostal nabídku z Íránu, aby dirigoval tamní orchestr. Tehdy s rodiči do Mexika odcestovala nejlepší kamarádka pamětnice Mirka Sternová, jejíž otec, hlavní lékař z blízkých lázní v Teplicích nad Bečvou, byl také židovského původu. „Ještě jsme plánovali, že oni odjedou do Mexika a my do Íránu, ale nakonec jsme zůstali,“ dodává pamětnice.

Protižidovské zákony se ale velmi rychle začaly uplatňovat i v protektorátu a rodina se kvůli tomu v roce 1940 přestěhovala do Prahy. V té době se již vztah rodičů rozpadal, ale otec se nechtěl rozvést, aby uchránil rodinu před další perzekucí. Matka s dcerami se tak nastěhovala do vily patřící rodině v Řevnicích a otec do pronajatého bytu.

 

Matka se čtyři roky ukrývala

 

V Praze pamětnice nastoupila do druhého ročníku Gymnázia Elišky Krásnohorské, ale po několika měsících si ji do kanceláře zavolal ředitel. „Dobře jsem se učila a měla jsem pěkné známky. Řekl mi, že je mu líto, ale že jako míšenka můžu chodit jen do konce roku a pak musím školu opustit. Sestra také musela skončit. Ta chodila na reálku na Vyšehrad. Se sestrou jsme se rozhodly, že docílíme toho, abychom propadly. Chodily jsme za školu a neučily jsme se, ale stejně se nám to nepovedlo. Měly jsme čtyřky, ale nepropadly jsme,“ vzpomíná Dagmar Podubecká, která pak díky otcovým konexím nastoupila na soukromou školu pro výuku anglického jazyka.

Otec sice kvůli manželství s Židovkou přišel o místo ředitele Hudební školy v Hranicích, ale v Praze nakonec získal místo učitele v další hudební škole a také dirigoval v operním souboru Studio. Matka však přišla o všechno a čtyři roky ze strachu před transportem do koncentračního tábora nevycházela z domu. Dagmar Podubecká vzpomíná, že se tak spolu s o tři roky mladší sestrou Blankou v pubertálním věku staly bezprizorné. „Nikdo se o nás nestaral, protože maminka nemohla ven. Neuměla vařit, neuměla nic, protože uměla jen hrát na klavír a byla rozmazlená, a najednou jsme neměly personál. Takže se o nás nikdo nestaral a tenkrát už jsme na tom byly špatně. Kdybychom tehdy nepřišly tři dny domů, tak to nikoho nezajímalo. Předtím jsme přitom byly vychovávané jako ve vatičce.“ Alespoň že jednou za týden do domu otec přivezl potřebné zásoby a dcerám uvařil.

Matka toto ponížení velice těžce nesla a byla čím dál apatičtější. Zvláště poté, co se dozvěděla, že všichni její příbuzní museli nastoupit do transportu směřujícího do ghetta v Terezíně. „Maminka by musela nosit hvězdu. Byla hezká, hrozně ráda se pěkně oblékala a všude musela vynikat. Nepřežila by nosit hvězdu, takže raději nikam nechodila a byla celé čtyři roky zavřená doma. Odnesly to nervy a maminka už nikdy nebyla normální. Není to maličkost zůstat někde zavřený, když byla zvyklá být středem pozornosti,“ říká pamětnice a dodává, že matka se jako zázrakem vyhnula pozornosti nacistických úřadů, a to i přesto, že byli ve vile nějaký čas ubytováni němečtí vojáci.

 

Zachránilo ji těhotenství

 

V roce 1943 poslal pracovní úřad Dagmar do zaměstnání v půjčovně filmů, ale i z toho ji nakonec kvůli polovičnímu židovskému původu propustili. „Protože doma byla zima a neměly jsme co jíst, tak jsem poznala jednoho chlapce, jehož rodina měla statek a tam bylo teplo a měla jsem co jíst. Bylo mi sedmnáct. Párkrát jsem tam šla a přišla jsem do jiného stavu,“ vzpomíná, jak se seznámila se svým budoucím manželem, jehož rodina vlastnila velké, údajně pětapadesátihektarové hospodářství v obci Lety nedaleko Prahy. Několik měsíců poté ji předvolali k registraci na úřad, kde se rozhodovalo o jejím nasazení do pracovního tábora. Uchránilo ji těhotenství.

 

Velká část rodiny válku nepřežila

 

Zatímco krátce po ukončení druhé světové války se Dagmar provdala, rodiče se rozvedli. Otec se pak znovu oženil. Matka později přišla o veškerý majetek a žila sama v pavlačovém bytě se studenou vodou a společným záchodem na chodbě. Dožila se osmdesáti šesti let.

Z koncentračních táborů se nevrátila naprostá většina matčiných příbuzných. V plynové komoře vyhlazovacího tábora v Treblince zavraždili babičku pamětnice, sedmdesátiletou Matyldu Glaszovou. V terezínském ghettu zemřel 14. srpna 1943 na tyfus strýc Otakar Guth, advokát, spisovatel a mecenáš umění. V koncentračním táboře zahynula také jeho manželka a mnoho dalších příbuzných. Domů se vrátila jen hrstka z nich. „Jak už to v židovských rodinách bývá, tak jsme před válkou všichni ohromně drželi pohromadě…“ dodává pamětnice.

 

Sebrali jim majetek, a tchána ranila mrtvice

 

Po válce se pamětnice s manželem a synem přestěhovali do pohraničního města Vejprty, vylidněného po odsunu původních německých obyvatel. Manžel jako člen Československé strany lidové tam pracoval na městském úřadě. Dagmar vzpomíná, že velice těžce prožívali puč v únoru 1948, po němž komunistická strana převzala veškerou moc ve státě. Už tehdy uvažovali o emigraci, ale manžel to kvůli svým rodičům nakonec zavrhl. Krátce nato ho propustili z městského úřadu a všichni se vrátili na hospodářství manželovy rodiny v Letech. Tam se také narodil druhý syn Tomáš. Pamětnice pak pomáhala na statku, než o něj během kolektivizace rodina přišla. Vytrvale totiž odmítali vstoupit do nově vzniklého jednotného zemědělského družstva (JZD) a vzdát se svého majetku. Komunističtí funkcionáři na ně proto začali vyvíjet systematický nátlak. Zastrašovali je, navýšili jim povinné dodávky zemědělských komodit, sebrali stroje a museli propustit všechny zaměstnance. Za takových okolností tchánovi hrozilo za neplnění dodávek vězení a nezbylo mu nic jiného než do družstva vstoupit. „Byl to pro něj takový šok, že ho ranila mrtvice,“ vzpomíná Dagmar Podubecká, která se pak šest let o nehybného tchána starala, než odešel na věčnost.

Do statku jim úřady nestěhovaly podnájemníky a rodina mohla užívat jen jeden pokoj s kuchyní. Pamětnice pro JZD vozila pečivo z pekáren a později pracovala jako dělnice v lese. Intenzivně přitom vnímala všudypřítomný útlak a potlačování svobod a v roce 1967 se po dlouhém rozvažování rozhodla pro emigraci. V té době se jí již rozpadalo manželství a starší syn se oženil a odstěhoval. Využila proto pozvánky od přítelkyně na návštěvu do Velké Británie a s mladším synem Tomášem odcestovala. V Norimberku svůj plán poprvé oznámila tehdy sedmnáctiletému Tomášovi. „Kdyby řekl, že tam nezůstaneme, tak jsme jeli zpátky,“ vzpomíná Dagmar, která se po čtrnáctidenním pobytu ve Velké Británii se synem usadila ve Spolkové republice Německo.

 

Do Československa se už nevrátila

 

Dagmar Podubecká vzpomíná, že začátky v Německu nebyly vůbec jednoduché. Neměla finanční prostředky, a tak musela tvrdě pracovat, aby zabezpečila sebe i syna a také mu zaplatila studia. Ani po pádu komunistického režimu se do Československa a následně do Česka natrvalo nevrátila, ale pravidelně navštěvuje své oblíbené lázně Luhačovice. V roce 2018 bydlela v hlavním městě Bavorska, Mnichově. „S židovstvím to bylo hrozný, protože jsem přišla o veškerou rodinu, nemohla jsem chodit do školy ani si vybrat povolání. Bylo to hrozný, ale ještě horší byl komunismus, protože to trvalo hrozně dlouho a neviděla jsem konec. Snila jsem ve dne takové sny, třeba že přiletí letadlo, zaparkuje na poli a já v noční košili poběžím, nasednu a odletím. Všichni emigranti, i můj syn, měli sny, že nás někdo pronásleduje, že nás někdo honí. Některým se to zdálo tak patnáct let. Mně se zdávalo, že jsem v nějakém tmavém sklepě, za mnou stojí nějací chlapi a já jsem utíkala, utíkala a pak jsem se z toho zpocená probudila,“ glosuje na závěr Dagmar Podubecká.

 

https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/88881-matylda-glaszova/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Vít Lucuk)