Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Pivrncová (* 1936)

• narodila se 8. července 1936 na Prachově

• celá rodina se angažovala v domácím odboji

• ukrývali anglické letce a poskytovali pomoc vězňům

• v srpnu 1945 odešli do Liberce

• stala se členkou prvního skautského oddílu v Liberci

• vystudovala elektromechanický obor v Semilech

• v roce 1955 se provdala za Jima Pivrnce

• v roce 1968 opět vstoupila do Junáku a skautování se věnovaly i dcery

• v době natáčení (2025) žila v České Lípě

Už jako sotva osmiletá dívka se Zdeňka Pivrncová podílela na pomoci lidem, kteří uprchli z nacistického zajetí či koncentračních táborů. Rodiče jí plně věřili a ona jejich důvěru nikdy nezklamala. I když měli často sami hlad, rozhodli se pronásledovaným pomáhat všemi prostředky i za cenu vlastního života. Prakticky denně se ocitali v nebezpečí, že je někdo za jejich činnost udá či je odhalí nedaleko pracující německé jednotky. Přesto přímo pod nosem německých vojáků schovávali anglické letce, dávali najíst utečencům z různých transportů nebo nosili do lesa potraviny partyzánům a jiným potřebným.

Prachov byl plný Hitlerjugend a my se jich báli

Zdeňka Pivrncová se narodila jako nejstarší potomek Františky a Josefa Stejskalových 8. července 1936 na Prachově nedaleko Jičína. Její příchod na svět provázely velké komplikace, kdy obě s maminkou málem přišly o život. Tehdy se běžně rodilo doma za pomoci porodní báby, v tomto případě však musel být co nejdříve povolán doktor z Jičína. Když se pamětnice narodila, vážila celých pět kilo a její maminka byla tak vyčerpaná, že ji nedokázala ani nakojit.

„Babička mi uvařila krupicovou kaši a nakrmila mě lžičkou. Prý mi moc chutnalo, ale když to slyšel pan doktor, chytal se za hlavu a jenom čekali, jestli to první krmení přežiji. Ale jsem tady a celý život mi chutná jíst,” vzpomíná se smíchem Zdeňka Pivrncová.

Pamětnice vyrůstala s rodiči a později také s bratrem na okraji obce Prachov, kde si rodiče za války postavili novostavbu v těsné blízkosti domku prarodičů Rudišových. Jakkoli by se mohlo zdát, že tato malá obec na Jičínsku zůstala ušetřena událostí spojených s obsazením Československa německou armádou a začátkem druhé světové války, opak byl pravdou. Již v roce 1941 zde nalezla zázemí německá mládežnická organizace Hitlerjugend a od roku 1944 také Kuratorium pro výchovu mládeže. V obci se to tak hemžilo zfanatizovanými malými Němci, kteří zabrali všechny turistické chaty a hotely v okolí.

Kromě toho, že se tato návštěva neobešla bez poškozování přírody a vybavení, které dříve instaloval Klub českých turistů, znamenala jejich přítomnost také permanentní nebezpečí pro české obyvatelstvo, které se muselo mít denně na pozoru. „Ti kluci byli zlí, topili před námi koťata a tak… Německá děvčata ale byla ještě horší. Hned tahala nože a opravdu byla schopná nám něco udělat. Báli jsme se jich a německy jim nadávali,“ vypráví Zdeňka Pivrncová.

Cestou do školy jsem se ocitla uprostřed manévrů

Německá přítomnost jednou znamenala pro pamětnici skutečné ohrožení života, když se ocitla uprostřed vojenské operace či cvičení. S ostatními dětmi měly zvyk, že se vždy sešly na domluveném místě a společně pokračovaly do vedlejší obce Holín do školy. Jednou se ale stalo, že na shromaždišti nikdo nečekal. Vyrazila proto na cestu sama v domnění, že jsou děti napřed. Malá Zdeňka došla až na konec Prachova, kde se cesta rozděluje na Horní Lochov, Ohaveč a Holín, když v tom uviděla z obou stran cesty německé vojáky v příkopech s puškou namířenou na silnici.

„Vůbec jsem to nechápala, pořád jsem šla a koukala z jedné strany na druhou. Dodatečně mi došlo, že kdyby některý stiskl spoušť, už jsem tu nebyla. Ten den jsem byla ve škole sama, ostatní maminky asi věděly, že se něco děje, jenom ta moje ne,“ dodává.

Němci svačili u nás na dvorečku, zatímco já vedle hlídala anglické letce

I přes neustálou německou přítomnost se někteří prachovští obyvatelé dokázali úspěšně zapojit do protinacistického odboje a vytvořit síť lidí, kteří byli ochotní poskytnout pomoc pronásledovaným, uprchlíkům či partyzánům. Do této činnosti se aktivně zapojila i rodina pamětnice. Protože se dům Stejskalových i Rudišových nacházel stranou od ostatní zástavby a v těsné blízkosti lesa, stala se jeho poloha ideální pro úkryt hledaných osob. Na podzim 1944 se zde takto schovávali dva angličtí letci, kteří trpěli úplavicí, a mohl se k nim snáze dostat lékař.

Ukrývat příslušníky zahraniční armády však mohlo mít pro rodinu dalekosáhlé následky, neboť v případě jejich prozrazení hrozilo všem okamžité zatčení, kruté výslechy a následná deportace do koncentračního tábora. Riziko vyzrazení se dramaticky zvýšilo ve chvíli, kdy začali němečtí vojáci kopat kousek od domova pamětnice protitankové zátarasy a ze své pozice viděli velmi dobře na dům babičky a dědečka Rudišových, kde se letci ukrývali.

Jednou, když dědeček štípal dřevo a rozkládal si je po dvorečku, aby mu na sluníčku lépe proschlo, to zahlédli němečtí vojáci a napadlo je, že se půjdou na dvorek nasvačit. Když dědeček pochopil, co chtějí, hned běžel zachraňovat situaci, přičemž zapojil i svoji osmiletou vnučku.

„S babičkou mě přesunuli do druhé místnosti a řekli mi, že tam jsou dva nemocní Angličané. Měla jsem hlídat, aby se nikdo nepřibližoval k oknu. Celou válku se u nás někdo schovával nebo se k nám chodil najíst, takže jsem na to byla zvyklá. Němci svačili asi hodinu a půl a dědeček měl co dělat, aby je na dvorku udržel a nevlezli k nám do místnosti,“ vypráví Zdeňka Pivrncová.

Jídlo jsme pro utečence sháněli, kde se dalo

Do pomoci pronásledovaným osobám se rodina pamětnice zapojovala prakticky denně, neboť počet potřebných osob se zvýšil poté, co na konci roku 1944 začaly regionem procházet transporty zbědovaných sovětských zajatců a vězňů. Ti šťastnější, kterým se podařilo uprchnout, se schovávali v lesích v okolí Prachova a byli odkázaní na pomoc obyvatelstva. Někdy v lednu 1945 se pak část bývalých zajatců transformovala do partyzánské jednotky, která začala provádět sabotáže a později zasáhla i do bojů.

Na shánění potravin se podílela i malá Zdeňka. Její rodiče před ní měli plnou důvěru a věděli, že ačkoli je ještě dítě, nikde nic nepoví. I když měli sami často hlad a sehnat potraviny bylo kvůli krátícím se přídělům stále složitější, až do konce války vytrvale zajišťovali pro zajatce vše potřebné. Když bylo nejhůř a již nebylo z čeho vařit, chodila rodina v noci přes dvě vesnice k mlynáři do Zámezí. Byl hodný a vždy jim dal mouku, ze které pak pekli pro uprchlíky chleba či alespoň placky. Na tajném zásobování se dle svých možností podíleli i rodinní přátelé Folprechtovi a další obyvatelé z okolí Prachovských skal.

„Pomáhal, kdo mohl. Měla jsem kamarádku Mirku v Pařezské Lhotě, tu dali na konci války raději někam k příbuzným do kraje. Báli se, aby něco neřekla, protože v té vsi byl udavač a všichni se jej báli. Lidé a partyzáni ho pak na konci války chytili a bez soudu rovnou zastřelili,“ dodává pamětnice.

Sovětští uprchlíci měli strach, že po válce skončí na Sibiři

Rodina pamětnice nosila uprchlým zajatcům jídlo buď přímo do lesa, nebo se utečenci chodili najíst k nim domů. Stalo se, že když byla Zdeňka u prarodičů, všimla si, jak se z lesa vynořili dva Sověti a šli směrem k nim – poznala je, byli to Vasil a Ivan, kteří si chodili pro něco k jídlu. Zahlédli je ale i Němci, kteří stavěli kousek nad domem protitankové zátarasy. Vše nakonec dopadlo dobře jen díky tomu, že zachovali duchapřítomnost a dál klidně pokračovali v cestě. Dělali, že si spolu povídají a poklidně rozkládali rukama. Pamětnice i dědeček s babičkou však byli strachy bez sebe.

Kontakt s lidmi z jiného kulturního a politického prostředí jim však občas přinesl situace, kterým moc nerozuměli. Jednou, když šla maminka do lesa na trávu pro zvířata, zde například potkala staršího muže původem ze Sovětského svazu, který jim vypravoval, že musí co nejdřív pryč, aby se vrátil ke svým, než skončí válka. Povídal, že kdo by se nechal zajmout, toho by sovětské velení považovalo za špiona a poslalo na Sibiř.

„Pořád jsme to nemohli pochopit. Když odcházeli, dali jsme jim adresu, aby nám mohli napsat. Ti Angličané později dali Folprechtovým o sobě vědět, ale ti Rusové se už nikdy neozvali. Pak nám došlo, jestli ještě vůbec žijí a jestli je neposlali na Sibiř,“ vzpomíná pamětnice.

V květnu 1945 valdická brána v Jičíně pod tíhou tanků úplně vibrovala

Zvěsti o protiněmeckých povstáních v Lomnici nad Popelkou, Nové Pace a Semilech se začaly na Jičínsku šířit již 3. května 1945. Následně oblast zasáhla poslední vlna nacistického teroru, provázená útěky Němců a snahou nepadnout do sovětského zajetí. Chaotické dny zlovůle německé moci ukončila až dohoda o bezpodmínečné kapitulaci, která vstoupila v platnost v noci z 8. na 9. května. O den později pak začaly do města přijíždět první sovětské jednotky. Vítěznou armádu i konec války přišel na náměstí přivítat bezpočet lidí včetně žen a dívek v krojích.

Na tento slavnostní den si dobře vzpomíná i Zdeňka Pivrncová. „Okamžitě se z německých vlajek odpáral hákový kříž, dětem se našily sukýnky a halenky, dostaly věneček do vlasů a šly vítat do Jičína Rudou armádu. Pamatuji si, že přijížděli přes Husovku, projížděli bránou na náměstí a ten průjezd úplně vibroval.“

Část sovětských jednotek se pak utábořila nedaleko domu Stejskalových. Dědeček pamětnice, který uměl rusky, je chtěl jít pozdravit. Stal se však svědkem incidentu, kdy si přišla jedna žena stěžovat veliteli na jednoho vojáka. Důstojník pak muže na místě zastřelil, což dědečka velmi rozrušilo.

V Liberci byla po válce pestrá skladba obyvatel

Když skončila válka, rozhodla se rodina pamětnice společně s Folprechtovými odstěhovat do Liberce, který nabízel v důsledku vysídlení sudetských Němců řadu profesních příležitostí. Když sem koncem léta 1945 přijeli, působilo město šedivým a tísnivým dojmem. Také zde ještě pobývalo množství německého obyvatelstva. Byli zde i někteří přeživší Židé. Jak vzpomíná, bývala naproti škole na Jeřábu trafika, kde prodávala blonďatá paní, která měla na rukou pouze palce. Říkalo se o ní, že je židovka a o zbývající prsty přišla při nacistických pokusech na lidech v koncentráku.

„Všechno brala chudinka jen těmi palci. Za čas se pak odstěhovala do Izraele. Německé děti tam byly také, ale bály se chodit ven. Byla taková poválečná euforie, že co bylo německé, bylo špatné,“ uzavírá Zdeňka Pivrncová.

Patřila jsem k prvním skautům v Liberci

Většinu volného času trávila pamětnice v roce 1945 venku. Svým způsobem objevovala Liberec, a protože odmalička milovala přírodu a přátelský kolektiv, začala chodit společně s kamarádkou Věrou do skautského oddílu, který si zamilovala. Děvčata patřila k prvním skautkám, které v městě pod Ještědem začínaly, neboť většina zde organizovaných dívek již byly vysokoškolačky. Jejich první oddíl se dělil na tři družinky a měl i vlastní oddílový pokřik: „Hurá, hurá, ra-ra-ra, radost z práce, nálada. Zdraví hory, louky, les, první dívčí Liberec!”

Jako skautky také skládaly slib – pamětnice složila ten svůj na Pláních pod Ještědem. V rámci něj musely splnit i nějaké úkoly, například naučit svoji družinku novou písničku. Dívky také jezdily na oblíbené skautské tábory. Ty trvaly i měsíc a skautky při nich byly zcela soběstačné. Tábory měly pevnou organizaci. Děvčata se ráno nejprve rozcvičila, pak vztyčila vlajku a postupně po družinkách zakřičela svá hesla. Zdeňka Pivrncová si dodnes pamatuje to své, kdy byla ve Vráži u Písku součástí družiny Koz: „Koza, zvíře spanilé, lehkonohé, rozmilé. Do zábavy hned se žene, na práci však zapomene.“ Pak se dívky věnovaly svému dennímu programu.

Z přivezených litinových plátů a jílu si také vytvořily improvizovaný sporák, na kterém se střídaly ve vaření pro celý tábor. „Co se uvařilo, to se snědlo. Všem to chutnalo a bylo nám tam fajn. Nedaleko nás byl ještě jeden tábor, byli to muži-rybáři. Co se jim nehodilo, nosili nám do tábora. My si ryby usmažily a byly jsme moc rády. Tak dobré ryby, jako jsme si dělaly tam, už jsem pak nikdy nejedla,“ vypráví pamětnice.

Kvůli nové měně jsem měla problém dostat se zpátky na internát

Všechny tyto příjemnosti nicméně skončily poté, co se rodiče pamětnice rozhodli v roce 1948 odstěhovat zpět na Prachov. Těžké liberecké podnebí rodině zdravotně nesvědčilo a navíc po únorovém komunistickém převratu jim na Prachově hrozili, že pokud se nevrátí, jejich dům vyvlastní. Druhé pololetí sedmé třídy tak Zdeňka Pivrncová zahájila již v Jičíně, kde se kromě dosavadní záliby v rýsování a fyzice začala věnovat i malování. Z toho důvodu se po vychození deváté třídy rozhodla pro studium elektromechanického oboru v Semilech, kde se také seznámila se svým budoucím manželem Jimem Pivrncem.

I když se pamětnice ani její rodina aktivně nezajímali o politické dění a snažili se vyhnout problémům, zasáhla i je neklidná 50. léta, a to formou měnové reformy. Poté, co došlo 1. června 1953 ke znehodnocení tehdejších peněz, se ocitli podobně jako ostatní obyvatelé Československa prakticky bez prostředků. Hotovost do tří set korun se tehdy měnila v poměru 5:1, nad tři sta 50:1, zatímco úspory u peněžních ústavů pak většinou 5:1. Ten den jela Zdeňka Pivrncová se svým přítelem k rodičům. Cestou ale zjistila, že jejich peníze už neplatí, a pamětnice měla problém se dostat zpátky na internát do Hluboké nad Vltavou, kde tehdy pobývala.

„V té době nic nefungovalo. Dokonce se mi ztratil balík, ve kterém mi maminka posílala oblečení. Když jsem to šla nahlásit, uznali, že mám nárok na odškodnění a mám si dojet z Hluboké na hlavní poštu do Plzně, kde to se mnou vyřídí a dostanu peníze. V Plzni mi uznali nárok na odškodné, ale kvůli měnové reformě jsem dostala jen dvě koruny a jela jsem zpátky,“ dodává.

Dcera měla kvůli skautingu problémy ve škole

Po vyučení nastoupila pamětnice do podniku Rozvodny Hradec Králové a v roce 1955 se provdala za svého dlouholetého přítele Jima Pivrnce. Následně se manželé odstěhovali do Šluknova a přibližně v roce 1959 nalezli trvalý domov v České Lípě.

Uvolnění politických poměrů, známé jako pražské jaro, přivítala Zdeňka Pivrncová s radostí zejména proto, že v březnu 1968 došlo k obnově skautingu pod hlavičkou Junáku. Tehdy se ale už neangažovala jako činovnice, nýbrž skautovat posílala své tři dcery. Na jeden tábor dokonce odjela s nimi coby kuchařka. Poté, co došlo v roce 1970 ke třetímu zákazu skautingu, měla její nejstarší dcera problém dostat se kvůli členství v Junáku na střední průmyslovou školu.

Následné období normalizace i pozdější léta prožila pamětnice starostí o rodinu, která jí dělala vždy největší radost. V době natáčení (2025) žila v České Lípě, těšila se ze svých vnoučat, pravnoučat a užívala si zaslouženého odpočinku.