Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Pivovarov (* 1937)

Má rodina neprožila hrůzy gulagu, jen hrůzy obyčejného života

  • narodil se 14. 1. 1937 v Moskvě

  • 1951 - nastoupil na střední uměleckou školu

  • 1957 - přijat na ilustrátorskou fakultu Polygrafického institutu, později se živil ilustracemi dětských knih

  • 1960 - vyslýchán KGB v souvislosti se skupinou mladých disidentů

  • 1982 - stěhoval se z Moskvy do Prahy za Milenou Slavickou, s níž se o rok dříve oženil

  • osmdesátá léta strávil v Praze v okruhu předních československých umělců, později i sám vystavoval

Narodil se 14. ledna 1937 v Moskvě. Matka pracovala v obuvní fabrice, otce nikdy nepoznal. Jeho první vzpomínky se vážou k začátku druhé světové války a bombardování Moskvy, během kterého se s maminkou schovávali v metru, spali na dekách mezi kolejemi jako tisíce dalších obyvatel města.

Celé jeho dětství bylo soustředěno na maminku, která ho hodně milovala – až jako dospělý, když už měl vlastní děti, pochopil, že mu dala dar lásky: „A bylo vidět, že mým kamarádům, kteří takovou mateřskou lásku nedostali, něco emočního chybělo.“

Krátce po vypuknutí války musely všechny matky s dětmi opustit Moskvu a odjet do tzv. evakuace. Viktor Pivovarov s maminkou se tak dostali do zapadlé vesnice v Tatarstánu, vzdálené tři dny cesty koňmo od železniční stanice. Když vzpomíná na dětství v téhle chudé muslimské vesnici plné žen (všichni muži byli na vojně), dodává, že bylo plné hladu – ne tělesného, ale informačního, protože na vesnici nebylo ani rádio, ani jediná knížka pro děti. „Hlad, který má po narození každý, se obrátil v nesmírnou představivost. To byly základy mého budoucího povolání – ilustrování dětských knih a především pohádek.“

Matka odcházela vždy ráno do práce a Viktor zůstával sám s muslimkou Kašavou, u níž bydleli. Vždy když si kladla na zem modlitební kobereček, sedal si vedle ní na ručník a opakoval všechna její gesta. Během pár let se také naučil dokonale mluvit tatarsky bez přízvuku, hned po návratu do Moskvy ale jazyk zase zapomněl.

Hrůzy obyčejného života

Koncem roku 1944 dostala maminka z obuvní fabriky Pařížská komuna, kde před válkou pracovala, povolení k návratu do Moskvy. Vše zabalila do dvou kufrů – do jednoho vybrala „ty nejlepší věci“, právě tenhle kufr jim ale člověk, který je vezl na saních k železniční stanici, ukradl a maminka to zjistila až po příjezdu: „Byla to strašná scéna. Když člověk má tak málo a ještě mu to málo seberou a on navíc má odpovědnost za malé dítě… Mě na celý život otřáslo, jak plakala.“ Když přijeli do Moskvy, byl jejich pokoj v komunálním bytě obsazen, maminka ale naštěstí platila celou válku nájem a paní, která jim byla do bytu nastěhována, se jí časem podařilo vystěhovat. V mezidobí bydleli u příbuzných.

„Moje rodina neprožila hrůzy gulagu, ale zato prožila hrůzy obyčejného života. Jedna z největších hrůz, které komunisté vymysleli, byly společné byty. Vycházeli z utopických ideálů, že v komuně je člověk společenský a jeho psychika tam funguje jinak. To je neskutečná kravina a každý ten byt byl malinký gulag, který si dělali sami lidi navzájem.“ Jejich byt měl malinkou společnou kuchyň a předsíň, do níž vedly čtvery dveře – za každými pokoj, v každém pokoji rodina. Do jejich pokoje se stěží vešla postel, skříňka a malý stolek: měl osm a půl metrů čtverečních. V jejich školní třídě bylo třicet žáků a jen jeden z nich žil v dvoupokojovém bytě, protože jeho otec byl generál.

„Problém ale nebyl jen ten malý prostor, největší hrůza byla, že ti lidé skutečně dělali teror: jedna sousedka, komunistka, zlá baba plná nenávisti, nesnášela moji mámu, bez důvodu, jenom tak.“ V kuchyni jí neustále nadávala, „jako zmije syčela samý sprostý nadávky, denně taková neskutečná šikana,“ a nejen to – jednou například koupila kus krvavého masa, pokapala krví byt, pomazala se jí a utíkala na policii nahlásit, že ji paní Pivovarovová přepadla, jindy jí hodila na skříň balík se šaty a šla ji udat, že jí je ukradla. „To bylo naprosté peklo, maminka si stěžovala, psala dopisy, ale všechno bylo k ničemu, protože takových stížností byly miliony. Každý byt byl peklo.“

Střední škola a umělecká dráha

Střední škola pro něj byla dost krutá, byla jen chlapecká a šikana a násilí tam byly na pořadu dne – a nejen od dětí, ale i od učitelů. Například učitel fyziky Volkov (tj. rusky Vlk) byl „naprostý sadista“, měl laboratoř s různými elektrickými přístroji a občas zval žáky k tabuli a dával jim rány elektrickým proudem. „Byli tam učitelé, kteří prošli gulagem, ne jako vězni, ale jako hlídači. Takže jsme už jako děti od útlého dětství nasávali způsoby, jakými to chodilo v celé společnosti.“

V sedmé třídě matka se strýcem usoudili, že chlapec má výtvarné nadání – Viktor Pivovarov si to dnes vysvětluje tím, že měl všechny sešity pokreslené hlavičkami a nosy – a rozhodli se dostat ho na uměleckou školu. Maminka tedy jednoho dne vzala do šátku několik siluet, které Viktor vyřezal do tvrdé vrstevnaté horniny – „to se nedá představit ubohost těch věcí“ – a šla s nimi na vysokou uměleckou školu. Pedagogové v přijímací komisi se jí nevysmáli, přece jen už měla nějaký věk, ale řekli jí: „Víte, my máme vysokou školu, paní, zkuste nějakou trošku nižší.“ Našli pro něj tedy „nejnižší školu, která tehdy v Moskvě existovala“, ale ani tak Viktor Pivovarov nezískal dost bodů pro přijetí. Strýc ale nějaké náčelníky přemluvil, aby ho vzali na školu na zkoušku. Po sadistické střední škole to byl ráj.

Strýc

Strýc nahrazoval v jejich rodině mužský element, za druhé světové války byl několikrát raněn, a když už byl skoro zdráv, vyslali ho spolu s dalšími raněnými zpět na frontu. Jejich vlak ale na žádnou frontu nedojel, po několika dnech najednou zastavil uprostřed pustiny a udělali z nich koncentrační tábor. „Ze svých vojáků! Absolutně nepochopitelně proč!“ Museli si ve sněhu a ledu vykopat zemljanky, kvůli zimě a hladu denně umíraly desítky vojáků, strýce zachránilo jen to, že se přihlásil k práci jako malíř pokojů, i když jím nebyl.

Strýcův nejbližší židovský přítel se za války dostal do zajetí nacistů, nakonec byl ale propuštěn, protože se mu podařilo Němce oklamat. To se ovšem nezdálo po válce KGB, která ho začala tahat na výslechy jako kolaboranta. Časté a noční výslechy čekaly i strýce Viktora Pivovarova. „To trauma mu zůstalo celý život, on byl hrozně bázlivý – ne bázlivý, ale opatrný.“

O válce mu strýc ale vyprávěl až v pětadvaceti – a o zkušenostech s KGB začal mluvit ještě později. „Za mého dětství všichni drželi hubu. V té době lidi nevyprávěli, báli se. Až když byl Stalin mrtvý, začal strýc pomalu mluvit o tom, co za války prožil.“

Ve čtrnácti umělcem

Na školu nastoupil ve čtrnácti letech a dělal „voloviny a blbnul“: „Největší zážitek: tam byly holky! A to bylo něco tak úžasného, tak nepředstavitelného, že já jsem se úplně zbláznil – já jsem se samozřejmě zamiloval do každé, a abych připoutal pozornost, dělal jsem neskutečný voloviny.“ Jednou za ním přišel mnohem starší kluk, dvaadvacetiletý Vladimir Vasilijev: „On zastavil ten můj dětský, bláznivý let do neznáma a začal do mě tlouct, že nevím, jaké štěstí jsem dostal, že jsem na umělecké škole, že můžu kreslit a malovat. ‚A ty blbneš a ztrácíš čas. Musíš hlídat každou vteřinu, každou vteřinu něco poznávat.‘ Dodnes mu neskutečně vděčím za to, že mi otevřel oči.“ Vladimir Vasilijev zemřel dva roky po jejich setkání. „Dodneška mám pocit, že mi zanechal takový příkaz, protože se sám nemohl stát umělcem.“

Vlastní zkušenost s režimem získal až na střední umělecké škole: ve třetím ročníku dostal nabídku, aby na chodbách vystavil své kresby. „Protože jsem neměl kam dát ty své ubohé kresbičky, nenašel jsem nic lepšího, než že jsem sundal několik portrétů Stalina, zahodil je za skříň a do těch rámečků dal svoje kresby. To bylo těsně po jeho smrti, takže režim byl ještě dost krutý, tvrdý a nebezpečný. Někdo na to přišel a já se ve škole najednou cítil, jako by vedle mě byla zima, všichni učitelé a pedagogové jako by se mě báli pozdravit. Pak mě zavolali na ředitelství a bylo vidět, že i když zatím neproběhl XXI. sjezd KSSS, lidé cítili, že se něco změnilo, a zároveň se strašně báli. Takže to nějak zatloukli, já dostal důtku a výhrůžku, že mě vyhodí ze školy, ale nepustili to dál. Byla to strašná klukovina, já vůbec netušil, co dělám. Celé ty krvavé lázně jako by byly za nějakou clonou, někteří lidé o tom měli tušení, ale děti vůbec ne.“ Taková klukovina by totiž o pár let dříve pravděpodobně skončila dost tragicky, ať už pro něj samotného nebo pro jeho matku.

Střední uměleckou školu dokončil s vyznamenáním. Už ke konci studia ale, jak sám říká, „začal blbnout“ a dělat strašně naivní experimenty. Kolem roku 1957 proběhlo v Moskvě hodně významných výstav, které ovlivnily tamní umělecké dění: výstava Pabla Picassa, moderní americké a francouzské umění a celosvětový festival mládeže a studentů. „My jsme v životě neviděli cizince a najednou hlavní třídou v Moskvě jela otevřená auta plná černochů i Asiatů a všichni mávali a v Parku kultury probíhala výstava mladých umělců. To byly všechno bomby, jedna za druhou.“

Skupina odporu

V roce 1957 se díky bratranci seznámil se skupinou mladých lidí, kteří – inspirováni četbou Marxe a Lenina – chtěli reformovat tehdejší zvrácenou podobu socialismu a komunismu. Mladí lidé neznali žádná pravidla konspirace, Viktor Pivovarov nebezpečí takového podniku rychle pocítil a asi po třech schůzkách odešel – někteří lidé mu totiž osobně nesedli. „Nestihli bojovat, bylo to jenom mluvení, romantické idealistické představy.“

Po třech letech zničehonic dostal předvolání od KGB na výslech jako svědek. Vyšetřovateli tvrdil, že si nic nepamatuje, strašně se ve své výpovědi zamotával – později zjistil, že před vyšetřovatelem ležel sešit s výpověďmi tvrdě vyslýchaných zatčených členů skupiny. Měl štěstí, protože v roce 1957 byla vyměněna celá berijovská KGB a nastoupila tam spousta nezkušených lidí. Krátce po výslechu byl povolán k soudu: „Větší strach jsem v životě nezažil: když se dostaneš do té budovy a vůbec nevíš, jestli se vrátíš do normálního života, nebo ne. Ten strach zůstal na celý život.“ V soudní síni mu nakonec položili jen jednu otázku: „Co si o tom po těch několika letech myslíte?“ Odpověděl jen: „Já od toho odešel.“

Výš a výš

Po absolvování střední umělecké školy se nejdříve hlásil na moskevskou Akademii výtvarných umění (Institut Sulikova), tam ho ale nepřijali, pravděpodobně pocítili jeho tíhnutí k experimentu a modernismu. Naopak při zkouškách na fakultu ilustrátorskou moskevského Polygrafického institutu, vedenou mladým progresivním pedagogem, mu jeho „blbnutí“ pomohlo. Polygrafický institut byl nejliberálnější školou v celém Rusku, přesto mladého pedagoga, který byl prý tajným abstraktním expresionistou, po roce vyhodili. A to i přesto, že na škole učilo několik profesorů, kteří byli třetím odvarem ruské avantgardy. Opravdové tvůrčí volnosti si nemohli sice dovolit příliš, jak ale Viktor Pivovarov vzpomíná, svobodný duch na škole panoval navzdory všem vnějším omezením.

Po ukončení školy se musel začít živit, ilustrování dětských knih ho fascinovalo a myslel si, že v něm najde naplnění. Brzy si ale uvědomil, že neumí spojit tvorbu pro sebe a pro veřejnost. „Když chceš dělat něco pro sebe, můžeš, ale nemůžeš to ukazovat.“

Sedmdesátá léta a okénka do světa

Začátkem sedmdesátých let začali umělci emigrovat (jen Židé a jejich rodiny) – oficiálně do Izraele, končili ale hlavně ve Francii a v USA. Jeden z emigrantů, Igor Šelkovskij, začal v Paříži vydávat časopis A JA věnovaný ruskému neoficiálnímu umění. KGB nasadilo mezi umělce spoustu agentů, aby zjistili, jak se materiály do zahraničí dostávají. Intenzivní výslechy v té době čekaly mnohé z nejbližších přátel Viktora Pivovarova, jemu samotnému se vyhnuly, protože jeho díla byla publikována až v posledním čísle.

Začátkem sedmdesátých let se začali umělci stýkat s novináři a diplomaty. Viktor Pivovarov se dost často potkával s Robertem Kaiserem, novinářem z Washington Post, s nímž se dodnes přátelí. Ten ho jednou za měsíc navštěvoval v jeho ateliéru – setkávání s novináři znamenalo v té době pro umělce určité „okénko do světa“, dostávali se díky nim nejen k informacím o dění mimo socialistický blok, ale také k novinkám ze světa umění. Novináři vozili katalogy a časopisy, stejně jako samizdat, neoficiální ruskou literaturu vydávanou na Západě, především v Evropě a ve Spojených státech. Viktor Pivovarov si takhle jednou nechal od svého přítele dovézt nové vydání spisů Vladimira Chlebnikova, který v Rusku nebylo možné vůbec sehnat.

Spousta umělců diplomatům také prodávala svá díla, velmi levně, ale byl to pro ně jediný zdroj příjmů. Jednou u jeho dveří zazvonil příslušník KGB. „Účel jeho návštěvy byl jasný, verbovka.“ Moc na něj ale netlačil: „Já jsem dělal, že jsem takový blbec, že vůbec neumím držet hubu a všechno všem vykecám, protože to byla i pravda.“ Více než umělci ale byli sledováni disidenti, protože KGB se spíš než úniku obrazů bála úniku kritických textů. Jeden jeho přítel, Genrih Sabgir, charakterizoval postavení ruských umělců takto: „,Nejsme disidenti, jsme bohéma.‘ – To je velice přesné pojmenování, protože jsme se také vůbec nechtěli ztotožňovat s tím režimem, ale nebyla to politická válka nebo politický odpor: to byl odpor v rovině vědomí, umění, estetiky. Proč jsme to nedělali? Protože jsme byli přesvědčeni, že pozice politického odporu má negativní vliv na samotné umění, protože se stává druhem novinařiny. To nikdo z nás nechtěl, protože ta laťka chápání toho umění byla mnohem vyšší.“

Kontakty mezi umělci a disidenty sice byly, ale jako by tyto dvě skupiny mluvily jinými jazyky. Disidentští spisovatelé pro umělce byli ve stejném systému, jen stáli proti, takže s nimi těžko hledali společný jazyk. Někteří umělci se jich vyloženě stranili, jiní je obdivovali. Když se v srpnu roku 1968 sešli v ateliéru Viktora Pivovarova jeho přátelé otřesení invazí do Československa, bylo už po demonstraci disidentů na Rudém náměstí, reakce byly různé: jeden malíř říkal, že největším hrdinským činem, který mohou udělat, je vrátit se ke svým plátnům a malovat. Viktor Pivovarov s ním nesouhlasil, čin disidentů obdivoval a říkal si, že by možná bylo správné se k nim přidat, i když taková možnost fakticky nevznikla.

Jeho syn se narodil v roce 1966 ve vegetariánské době, jak říkala Achmatová, kdy už komunisté nežrali živé lidi. Strávil velmi šťastné dětství a i teď jsou jeho vzpomínky na dětství vzpomínkami na největší štěstí. „Nemůže pochopit, že i když jsme už žili v klidu: já umělec, moje manželka básnířka a měli jsme kamarády samé básníky a umělce a vedli veselý a bohémský život, pili jsme víno a četli básně, že to všechno bylo na pozadí neustále přítomného strachu.“

V silách Erota

V roce 1978 přijela do Moskvy Milena Slavická s papírkem od Jindřicha Chalupeckého s několika jmény a telefony a první byl jeho kamarád, u něhož se setkali, a on se do ní zamiloval na první pohled. Tři roky trvalo, než se rozvedla, pak se v Moskvě vzali, a protože nepřipadalo v úvahu, aby žila v Moskvě, podmínky by pro ni byly příliš těžké, rozhodl se Viktor Pivovarov přesunout do Prahy. S přesunem byla spojena spousta byrokracie a nepříjemností. „Kdybych nebyl omámen láskou a Erós nade mnou pořád nedržel požehnání, tak bych to v životě nezvládl,“ komentuje to dnes se smíchem Viktor Pivovarov.

V Československu nebylo nijak zvlášť svobodněji, navíc měl ze začátku problém najít práci ilustrátora, protože mu dali najevo, že mají málo práce pro vlastní umělce. Nějakou dobu tedy žil ještě z výdělků v Rusku, kde se ale potýkal se stejným problémem – kromě jediného časopisu řízeného jeho přítelem ho zapověděli, i když odešel pracovat do „spřátelené země“.

„Ztratil jsem okruh lidí, ve kterém jsem žil, a ta ztráta byla velká. I když jsem měl štěstí, protože díky Chalupeckému jsem se dostal v Československu do kruhů neoficiálních umělců, kteří mě přijali velice dobře, takže jsem nebyl zas až v takové izolaci.“ Jindřich Chalupecký totiž vybral skupinu moskevských umělců, do nichž vkládal velké naděje, pojmenoval je Škola Šretěnského Bulvara a vymyslel pro ně program výměny pražských a moskevských umělců. Přijeli do Prahy a museli denně navštívit pět, šest ateliérů, celkově třeba čtyřicet – díky tomu se seznámili s českými umělci. Takže později, když se Viktor Pivovarov do Prahy přestěhoval natrvalo, přijali ho mezi sebe. „Nemyslím si, že jim bylo blízké moje umění, důležitější bylo, že mě brali jako člověka.“ Okruh lidí, s nimiž se vídal, byl uměleckým výkvětem té doby: Václav Boštík, Adriana Šimotová, Čestmír Kafka, Vladimír a Věra Janouškovi, Jaromír Zemina, doktor Šetlík a Stanislav Kolíbal, manželé Mrázkovi, Olbram Zoubek. Nejbližší mu byl Václav Boštík, za kterým často chodil do ateliéru.

Když Viktor Pivovarov porovnával atmosféru moskevské a pražské umělecké scény, zdálo se mu, že vztahy mezi umělci jsou daleko méně vřelé, v Rusku se s několika umělci vídal denně, byli skoro jako rodina, tady byla mezi všemi daleko větší vzdálenost. Časem se tyhle rozdíly ale nějak setřely. „Jediný rozdíl je, že tam se pije vodka a tady víno, ale jinak co do množství chlastu to bylo stejný.“ Na rozdíl od Moskvy byla ale v Československu možnost vystavovat, byť jen mimo Prahu. První výstavu měl mít v klášteře v Plasech, ale byla místními úředníky zakázána, druhá v roce 1983 byla v jednom sále ÚKDŽ na pražském náměstí Míru, další v Liberci nebo v Památníku písemnictví a ještě před revolucí v roce 1989 se mu naskytla příležitost udělat velkou výstavu (asi o sto obrazech!) v Lidovém domě v pražských Vysočanech. Během sametové revoluce měl výstavu v Brně, ale nikdo na ní nebyl, protože všichni byli v ulicích.

„My v řeči používáme slovo národ a je to pro nás skoro abstrakce. Představujeme si ho jako lidi té národnosti, jsou nějak rozptýlení a žijí v městech i ve vesnicích. A v době revoluce jsem pochopil, že národ má své tělo. A to tělo bylo překrásné, to zažili všichni. Oni nedělali takové úvahy, ale zaznamenali, že lidi, kteří byli odcizení, zlí a ve špatné náladě, byli najednou hodní a příjemní. To byl takový zázračný objev.“

Revoluci má hodně spojenou s osobou Václava Havla. Za revoluce na něj narazil v jeho bytě, stál tam sám a vypadal hrozně ztraceně. Viktor Pivovarov k němu přišel a do ucha mu tiše říkal: „Ať žije revoluce.“ I když v té chvíli ještě nikdo nevěděl, zda revoluce opravdu bude.

Havlovi vyčítá jediné, a to že nezabránil Václavu Klausovi v nástupu k moci a neustále mu uhýbal. „Václav Klaus je velké zlo pro tuto zem, a především pro její duchovní klima, duchovní život, který je posledních patnáct let hrozný, a všichni to vědí. Klaus má obrovskou zásluhu na tom, jemu se povedlo otočit tu revoluci. Já jsem si vědom toho, že zákon revoluce platí vždycky stejně – nebyl by Klaus, byl by někdo jiný, prostě po revoluci přichází kontrarevoluce a ona přišla v podobě Klause.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Fates of Artists in Communist Czechoslovakia

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Fates of Artists in Communist Czechoslovakia (Vít Pokorný)