Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Pek (* 1948)

• narodil se 19. července 1948 ve Svaté Heleně v Rumunsku

• dědeček Václav započal truhlářskou tradici

• otec se učil řemeslu v srbském Bělehradě

• pamětník 20 let pracoval v rudných dolech

• 18 let diákonem v místním sboru bratrské jednoty baptistů

• jeho synové jsou čtvrtou generací truhlářů

„Rumuni nás respektují a uznávají, protože my Češi jsme řemeslníci. Chodí za námi, když cokoliv potřebují, poněvadž dobře vědí, že u nás to najdou,“ vypráví krajan Václav Pek z rumunského Banátu. Už po čtyři generace se jejich rodina věnuje poctivé truhlářské práci. Ve Svaté Heleně byste jen stěží nalezli domácnost, pro kterou by nevyrobili dveře, okna nebo almary.

Ferdinand Pek (*1912) se po smrti své ženy podruhé oženil s o patnáct let mladší Annou Sauerovou (*1927) a postupně se jim narodili tři synové. Nejstarší se jmenoval Václav Pek, který se narodil 19. července 1948 ve Svaté Heleně.

Od tatínka jsem se učil já a ode mě moji synové

Václav přejal jméno po svém dědečkovi, který se v mládí učil truhlářskému řemeslu, a aniž by to tehdy tušil, započal rodinnou tradici, která se dědila z pokolení na pokolení až po současnost. V době první světové války Václavův dědeček narukoval na bojiště, ale domů se už živ nevrátil, padl totiž v roce 1916 na italské frontě v Tyrolech. Doma po jeho smrti zůstal syn Ferdinand, který se měl chopit právě truhlářských otěží. Nebylo se však od koho učit, a tak matka poslala Ferdinanda ke svému bratrovi do srbského Bělehradu, kde se učil truhlářskému řemeslu. „Od svého tatínka jsem se pak učil já a ode mě zase moji synové, kteří jsou čtvrtou generací truhlářů. Když se táta navrátil domů z učení, byl to ještě mladý kluk a zprvu neměl ani žádné nářadí. Nic jiného než hoblík, pilku a dláto prostě neměl. Když zemřel někdo z vesnice, přišli pozůstalí, abychom jim připravili rakev. Do druhého dne byla truhla hotová. Táta jich nadělal asi 450 a já asi 250,“ popisuje Václav Pek.

Stejně jako každá jiná rodina ze Svaté Heleny, tak i Pekovi hospodařili na poli. Práci zastávala spíše Anna s pomocí dětí, protože Ferdinand se většinu času věnoval truhlařině, protože ta jim zajišťovala peníze pro živobytí.

Československo navštívil Václav Pek poprvé v roce 1960. Spolu s maminkou odjeli do bývalých Sudet navštívit tetu, která Svatou Helenu opustila spolu s rodinou v roce 1947. Na cestu do Čech se v letech 1947–1949 vydalo téměř pět set obyvatel. Jednalo se zejména o ty rodiny, které životně strádaly. „Tetička přišla do domu, kde ještě donedávna zůstali Němci. Vyprávěla, že když přišli do onoho domu, na stole po nich zůstaly ještě talíře s jídlem. Museli odejít strašně narychlo. Bála se. Měla strach, že se jednoho dne Němci vrátí.“

Odešli jsme z domova a nevěděli, jestli se z dolů vrátíme

Poté, co se Václav Pek oženil, na svět přivedl se svou ženou sedm potomků. Uživit rodinu jen z práce na poli nebo v truhlárně bylo za dob komunistického režimu nemožné. Od roku 1974 proto nastoupil do nedalekých rudných dolů, kde si odpracoval dvacet let. Václav pracoval nejprve na transportu rudy a po deseti letech přešel na údržbu výtahu. Pozice to byla sice dobře placená, ale o to nebezpečnější. Navíc kromě bezpečnosti manipulační techniky také zodpovídal za životy pracovníků, potažmo svých přátel.

„Chudáci ženský. Odešli jsme z domova a nevěděli, jestli se z dolů vrátíme. V jednom roce zemřeli ze Svaté Heleny tři chlapi – Eliáš, Hrůza a Štěpnička. Pro vesnici to byl strašný zásah. Někteří se postrašili a nechtěli chodit do dolů. I já jsem měl úraz. Chytily mě uvolněné vagony a pomačkaly mi nohy, ale naštěstí jsem přežil.“

Tajný křest proběhl v nedalekém kaskádovém údolí

Václav Pek sloužil dohromady osmnáct let jako diákon v místní bratrské jednotě baptistů. Vznik církevního sboru baptistů ve Svaté Heleně se datuje k roku 1923, jehož prvním kazatelem se stal Ferdinand Křivánek. Před pádem komunistického režimu sbor dosahoval téměř sto osmdesáti členů, ale s pádem železné opony se počet následně snížil. V současné době je kazatelem Adolf Kopřiva, který do vesnice dojíždí zhruba jednou za měsíc.

Církevní křest baptistů je přijímán až v pozdějším a uvědomělém věku, kdy věřící plně chápe a přijímá učení Boží. Václav Pek vypravuje o svém křtu z mládí, který se odehrával ještě za oponou socialistického Rumunska: „Byl jsem křtěn od neordinovaného diákona. To byly časy ještě za minulého režimu, kdy křest nemohl proběhnout veřejně, a uskutečnil se tak v nedalekém kaskádovém údolí.“

Lodě dunajských pašeráků zaplacené v markách

Zločinný režim Nicolae Ceausesca přivedl Rumunsko do situace, kdy země patří dodnes z ekonomického i sociálního hlediska mezi nejvíce postižené. Vyrovnání s komunismem nenastalo ani poté, co do prezidentského křesla usedl Ion Iliescu. „Zabili Ceausesca, aby sami mohli uniknout trestům. Prohlašovali se za demokraty, ale na Rumunsko chmátli zase komunisti. Začaly nám růst peníze, radovali jsme se, ale zbytečně, protože peníze ztrácely svoji cenu,“ vypráví Václav Pek.

V devadesátých letech dělil Dunaj sousední vesnice od války v Jugoslávii, přesto se některé okolnosti promítly do života místních. Zejména když na jihozápadní rumunské hranici byl vlivem hospodářského embarga zablokován Dunaj – hranice mezi oběma zeměmi a historická obchodní tepna Rumunska. Oficiální zákaz obchodu s jugoslávským sousedem dal vzniknout černému trhu. Na pašování pohonných hmot přes Dunaj, oddělující Rumunsko a dnešní Srbsko, se tehdy, až na několik výjimek, obohatili převážně obyvatelé rumunských vesnic ležících na břehu Dunaje. Potřeby překupníků ale vedly i do dílny Václava Peka. „Nutně potřebovali lodě a platili mi tolik, kolik jsem si řekl. Za jednu loď jsem dostal i dvě stě marek, což byl můj měsíční příjem v dolech, a takovou loď jsem zvládl udělat po práci v dole za tři odpoledne. Nakonec jsem vyrobil dvacet dva lodí.“

Za podpory české organizace Člověk v tísni se v roce 2006 podařilo Václavovým synům založit truhlářskou firmu. Ve Svaté Heleně jsou jediným podnikatelským subjektem, který zaměstnává i několik místních lidí.