Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Pechoušová (* 1945)

My už se sem nevrátíme

  • narodila se 10. srpna 1945 ve Staré Boleslavi

  • dětství prožila v Karlových Varech

  • vystudovala střední pedagogickou školu v Chebu

  • působila pak jako učitelka v mateřské škole

  • v lednu 1969 s manželem a synem emigrovali přes Vídeň do Jihoafrické republiky

  • celý svůj jihoafrický život prožila v hlavním městě Pretorii

  • v JAR pracovala jako kreslička map, později jako kreslířka součástek při výrobě transformátorů

  • byla členkou sokolské jednoty Johannesburg

V matčině bytě byli mladí manželé Milena a Jiří Pechoušovi namačkáni jak sardinky. Kromě nich a maminky tam v polovině 60. let dvacátého století žili ještě tři Milenini sourozenci. Proto začali manželé v Doubí u Karlových Varů stavět domek. Když se jim podařilo dokončit přízemí, kde měla být garáž a dílna, přišlo tragické léto a srpen 1968.

Okupace svobodomyslného Československa vojsky Varšavské smlouvy znamenala tehdy pro manžele ztrátu motivace a důvod pro zastavení stavby. „Od té doby jsem tam nebyl,“ vzpomíná manžel Jiří a Milena dodává: „Když přijeli Rusové, tak jedna lež střídala druhou. A my jsme si říkali, že do tohoto děti vychovávat zrovna nemusíme.“

Milena Pechoušová, za svobodna Fialová, se narodila 10. srpna 1945 ve Staré Boleslavi. Rodina se krátce nato v rámci dosidlování pohraničí přestěhovala do Karlových Varů. Otec Otto Fiala vždy pracoval jako provozní restaurací, matka Věra Fialová byla dietní sestra v lázních. „Naši měli vždycky restauraci,“ započíná Milena Pechoušová své vyprávění. Z dětství si nejvíce vybavuje šest letních sezón, které jako rodina prožili v hostinci na rozhledně Diana ve Varech, kde matka vařila a otec dělal vedoucího, přes zimu pak bydleli v bytě dole ve městě.

Milena vystudovala střední pedagogickou školu v Chebu, následně působila jako učitelka v mateřské škole nejprve v Lokti, pak v Karlových Varech. Svého manžela Jiřího (1938) potkala v roce 1957, ještě během studií, na dovolené na Slapech. Randili spolu několik let a v Mileniných 19 letech se vzali.  

Odjet a nikdy se tam už nepodívat

Začali se poohlížet, kam by mohli utéct. Původně chtěli jet do Kanady, protože tam už byl bratr Jiřího. Milena měla zase bratrance v JAR, od něhož její rodině přišel pohled se vzkazem: „Jsem ve velice krásné zemi, o které jen málo víte.“ „Vidím to jak dnes,“ říká Milena zasněně.

A tak jeli. Rozhodli se pro přestupní stanici Vídeň. V té době už měli tříletého syna a Milena byla ve třetím měsíci těhotenství. Byli si vědomi toho, že musí nejprve zajistit veškeré náležitosti. Nechali si do němčiny přeložit fiktivní zvací dopis, v telefonním seznamu našli libovolného obyvatele Vídně a jejich známý řidič autobusu jim uměle vytvořený zvací dopis z Rakouska poslal. Problém však nastal s výjezdní doložkou. Kvůli emigraci Jiřího bratra do Kanady nechtěly úřady celou mladou rodinu na lyžovačku do Rakouska pustit.

„Řekli tedy, že dají vízum nám, ale ne dítěti. Že o dítě se můžou postarat babičky,“ vysvětluje Milena. Jiří proto využil své konexe coby amatérský motocyklový závodník za klub Rudá hvězda a zavolal jeho představitelům své stížnosti na úředníky. Zabralo to. Nakonec na dovolenou odjela celá tříčlenná rodina. „Za dva dny jsme byli pryč,“ směje se Milena. O svém záměru emigrovat řekli manželé jen Milenině matce a nejbližším přátelům. Nadšená z jejich rozhodnutí nebyla, ale přijala to.

„Nebylo to pro nás jednoduché. Uvědomili jsme si, že to znamená odjet a už se tam nikdy nepodívat. Zabalili jsme si dva kufry, jeden spacák a maturitní vysvědčení. Říkali jsme si, že je zima a nevíme, kde budeme. Aby aspoň malý spal v teple,“ vypráví Milena. Směr Vídeň odjeli v lednu 1969. „Atmosféra ve vlaku byla neuvěřitelná. Byl do hranic plný, ale bylo to, jako by lidé neuměli mluvit. A v momentě, kdy jsme přejeli hranice, to začalo: ‚Kam ty jedeš? A kam ty?‘“ smějí se manželé společně. Kontrola na hranicích sice proběhla, ale podle Mileny nebyla důsledná.

Bože, kam jsme se to dostali?

Ve Vídni se rodina na radu českého recepčního v předraženém hotelu ubytovala v internátu rodinné školy pro dívky, kterou vedly řádové sestry. A začala obcházet ambasády, aby zjistili, která ze zemí by je přijala. První kroky směřovaly na zastupitelský úřad Kanady, kam kvůli Jiřího bratrovi plánovali emigrovat. Pohovorem prošli, dozvěděli se však, že by museli na cestu ve Vídni čtyři měsíce čekat. „Bylo by to skoro v době, kdy bych měla jít rodit. A to už vás zase nechtějí vzít aerolinky,“ odhaluje Milena.

Proto se rozhodli zkusit štěstí na ambasádě Jihoafrické republiky (JAR), kde měla Milena bratrance Zdeňka. „Tam jsme měli problém. Řekli jsme totiž, že jsme nevěřící. Museli jsme proto na pohovor až ke konzulovi,“ vypráví Milena. Podle ní proto, že JAR byla tehdy religiózní země. Hlavní důraz jihoafričtí úředníci kladli na kvalifikaci uchazečů, země tehdy totiž potřebovala různé specializované profese. Automaticky naopak dostávali stopku členové komunistické strany nebo trestanci na útěku. 

Milena s rodinou nakonec vízum dostala s tím, že mohou odletět už za 12 dní. Vídeň opustili před koncem ledna 1969 luxusním autobusem plným dalších Čechoslováků. Vezl je na letiště do Mnichova. „Cestou přiletěl kamínek a do velkého čelního skla ťukl. To se vysypalo řidiči i cestujícím do klína. Byla půlka ledna, zima jako v psinci. Šedesát kilometrů jsme pak jeli takhle,“ přidává cestovní historku Milenin manžel Jiří. Stejnou pak vyprávěl také další pamětník Pavel Peška. Zdá se tedy, že seděli ve stejném autobuse. Tehdy ještě o sobě nevěděli, poznali se až později v JAR. 

Do Johannesburgu přiletěli 27. ledna 1969. Na letišti na ně čekali zástupci imigračního úřadu s malým autobusem. „Nebylo tam nic zeleného, všechno bylo suché a kolem červená země. A my jedeme a říkáme si: ‚Bože, do jaké země jsme se to dostali?‘“ Autobus je odvezl do hotelu v Pretorii s tím, že se druhý den mají dostavit na imigrační úřad, kde se jim pokusí domluvit práci. Imigranti z Československa prvních pár týdnů bydleli zdarma v hotelech, kde měli plnou penzi a navíc dostávali pět randů na osobu a týden jako kapesné.

Podle Mileny nebyla JAR na příchozí ze střední Evropy připravená a zvyklá. Spíše tam přijížděli lidé ze západní Evropy, kteří už měli předem domluvené zaměstnání i peníze, aby si zařídili vlastní bydlení. Češi jako političtí uprchlíci neměli nic a stát se o ně proto musel postarat, kvůli jazykové bariéře musel pracovat na jejich integraci. Imigrační úřad příchozí muže takřka od druhého dne posílal na pracovní pohovory. „Jakmile Jirka našel práci jako elektrikář ve sklárně, týden nám ještě platili hotel a pak už jsme se museli starat sami o sebe,“ říká Milena.  

Takhle jsme začínali

Spolu s další českou rodinou si pronajali malý byt. „První týden, než dostal Jirka výplatu, jsme spali na zemi na tom jednom spacáku přikrytí kabátama. A na okna, aby nám nekoukali do oken, tak jsme si koupili pár prostěradel a ty jsme měli místo záclon. Takhle jsme začínali.“

Jihoafričané pořádali sbírky na uprchlíky, díky nim pak opět skrz imigrační úřad získali nějaké vybavení bytu do začátku. „Vzali jsme si tam tři talíře, tři vidličky, tři nože, nějaký hrnec.“ Z první výplaty si rodina koupila matrace na zem, z další vrtačku a Jirka začal nábytek vyrábět. „Udělal válendy. Každý týden něco.“ Po dvou měsících si Pechoušovi našli samostatný byt v centru Pretorie.

Do pomoci příchozím uprchlíkům se Jihoafričané nezapojovali jen sbírkami, ale i přímou „adopcí“ rodin skrz křesťanské organizace. A tak Pechoušovi přišli ke své afrikánské rodině. Ta jim dala starší pračku a drobné vybavení domácnosti. Pomáhala také s orientací v nové zemi. Když pak měla Milena termín porodu, uspořádala adoptivní rodina sbírku. „Na začátek jsem měla všechno. Ti lidi nás přitom neznali,“ říká ještě dnes dojatě Milena. S touto rodinou se přátelili až do jejich smrti. 

Milenin manžel Jiří se uchytil u výrobce výtahů Schindler, kde v té době pracovaly asi dvě desítky Čechoslováků. Sama Milena zůstala tři roky po narození dcery doma. „Když jsem měla černošku, která se o ni starala, tak jsem šla do práce,“ říká Milena. „Kreslila jsem mapy. Tam začínaly většinou všechny Čechoslovačky, protože jsme moc neuměly mluvit,“ dodává. Po třech letech přešla ke švédské společnosti ASEA, která vyráběla transformátory, jako kreslička. A Milena u ní kreslila výkresy součástek k výrobě až do penze. 

Sokol a Našinec držely komunitu

„Založila se sokolská organizace a jezdilo se s ní na dětské tábory, organizovaly se plesy a tancovačky,“ načrtává Milena hlavní aktivity ústřední krajanské organizace v zemi. Sokol fungoval od roku 1972 v Johannesburgu, důležitých akcí se však účastnili také mnozí Čechoslováci z Pretorie – včetně Mileny. Pravidelně se scházely desítky rodin s dětmi. A byl to právě Sokol, který československou komunitu tmelil. Vznikl také amatérský muzikál Broučci, v němž krajané vystupovali. Jiní krajané vybudovali na pozemku jednoho z Čechů nedaleko města Magaliesburg trampskou osadu Zlaté údolí, kam občas s dětmi jezdili také Pechoušovi.

„Češi se sjeli, postavili si stany, udělal se guláš, upekly buřty. Popíjelo se, zpívalo se s kytarama,“ rozpomíná se Milena. Pocit sounáležitosti udržoval také časopis Našinec, který více než dekádu v JAR vycházel. Jeho šéfredaktorem byl Jiří Troják. Právě ten také udržoval povědomí krajanů o tom, co se děje v jejich vlasti. Publikovaly se v něm aktuální informace z Československa, zprávy o životě krajanů v JAR i jiných zemích, ale také recepty, astrologie nebo poezie. Časopis hojně otiskoval články svých čtenářů. 

Milena přiznává, že se stýkali především s Čechy, což zapříčinilo jejich pomalejší začleňování do rasově rozdělené jihoafrické společnosti. „Myslím, že to je tím, že člověk neuměl pořádně mluvit,“ domnívá se. A Češi společně cestovali i trampovali. Znali se především z práce a pak se postupně dále propojovali. Právě cestování je jednou z věcí, které Milena na životě v JAR vyzdvihuje nejvíc. Vlastníma rukama si vyrobili obytný minibus se stanem připevněným na střechu a tím pak spolu s dalšími Čechy projeli celou Jižní Afriku. 

Zavřeli jsme za sebou vrátka

„To víš, že se ti stýská po domově. My jsme odjeli s tím, že jsme za sebou zavřeli vrátka. Nikdo nevěděl, jak to dopadne,“ popisuje Milena. Později se do JAR přistěhoval také její bratr, který žil nedaleko od své sestry ještě v roce 2021. S rodinou zůstávali nadále v kontaktu, informace, které s ní sdíleli, byly ale kusé, protože věděli, že úřady jejich korespondenci čtou. Povedlo se jim, podobně jako jiným krajanům, do JAR tajně své rodiče propašovat na návštěvu.

„Vyřídili jsem jim vízum do Afriky, bylo ale na extra papíru, v pasu se neobjevilo,“ vysvětluje Milena. Jejich matky tak odjely oficiálně na dovolenou do Německa, odkud tajně odletěly do JAR. Pak se zas z domnělé dovolené u západních sousedů vrátily domů. „Moc se jim to tu líbilo. Myslím, že je uspokojilo, že viděly, jak žijeme.“ Pechoušovi si, podobně jako většina ostatních krajanů, vybudovali život na vysoké úrovni, jaký by ve vlasti nikdy neměli. Matky ale v JAR zůstat nechtěly. Odjížděly spokojené, že se jejich děti mají dobře. Už se nikdy neviděli. 

Revoluce, kam se podíváš

Jihoafrická republika byla až do roku 1994 založena na rasistických zákonech a na přísném oddělování bílých a černých obyvatel. „My jsme nejeli do Afriky s tím, že bychom chtěli být rasisti. Jeli jsme sem, protože to bylo pro nás nejrychlejší,“ říká Milena a přiznává, že o zemi nevěděli nic a neměli představu, jak to tam vypadá.

„Nemůžu si vzpomenout, že bych to hodnotil, prostě jsme přijali, že to tak je. Měli jsme spoustu jiných starostí,“ doplňuje Milenu manžel Jiří. Bělošská předměstí a privilegovaný život do velké míry chránila apartheidová armáda. S protesty a násilnostmi se proto bělošští obyvatelé setkávali jen sporadicky, nebo jen v médiích. Ani Milena Pechoušová nebyla výjimkou. S koncem apartheidu se podle jejích slov nic moc nezměnilo, krom rostoucí kriminality a rozkrádání státního majetku.

„Udržovat systém, který někomu zakazuje chodit na nějaký záchod nebo si sednout na lavičku, je blbost. Ale kriminalita nebyla taková a i od černochů slyšíš, že měli lepší péči v nemocnici,“ myslí si. Nezměnily se ani její sociální kontakty. „Já to nevyhledávám. Já nechodím někam, kde oni bydlí, mám svoje kamarády, mně to stačí. Já se slušně s někým pobavím, když někoho potkám, mně to nevadí.“

Československou sametovou revoluci v roce 1989 sledovali Pechoušovi s nadějí, ale i obavami. Báli se, aby se neopakoval scénář pražského jara. Někteří krajané jeli hned po převratu do vlasti, Milena s manželem se odhodlali až po dvou letech. „Když jsme šli po Varech, hledala jsem své známé. Člověk si neuvědomí, že ti lidé zestárli, tak jako my. Setkali jsme se ale s dost kamarády,“ dodává pamětnice. 

Touha po návratu je však nepřepadla. „Bylo hezké tam jet na dovolenou, ale už jsme si říkali, že bychom jeli zpátky,“ přiznává Milena. Nemile je překvapilo také chování některých lidí, zejména prodavaček v obchodech nebo servírek v restauracích, které byly oproti JAR velmi nepříjemné. A bylo toho víc. „Když přijedeš z toho barevného světa, kde je všechno opravené, do Česka, kde omítky padaly, jsi nevěděl, jestli ti něco nespadne na hlavu. Bylo to hrůzostrašné,“ říká Milena.

Navštívili také svůj kdysi rozestavěný domek v Doubí, který někdo dokončil a udělal z něj garáž obklopenou zahrádkáři. „Když jsme to viděli, byli jsme rádi, že jsme odtamtud pryč,“ svěřuje se pamětnice. Do Česka pak jezdili každý druhý rok, návrat už ale neplánuje. „My už tady zůstaneme,“ uzavírá Milena Pechoušová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Lukáš Houdek)