Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Pazdera Payne (* 1960)

Myslím, že jsem příčinou toho, že se zpráva o mrtvém studentovi dostala mezi lidi

  • narozen 28. června 1960 v Praze

  • na konci 70. let se díky svým bratrům dostal mezi evangelickou mládež, která jej velmi ovlivnila

  • v roce 1981 nastoupil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu

  • o rok později musel kvůli účasti na bytové přednášce prof. Hejdánka přerušit studium

  • na školu se vrátil v roce 1984 a během studia se živil jako topič a hlídač v Muzeu hlavního města Prahy

  • na konci 80. let se účastnil většiny důležitých protistátních demonstrací v Praze

  • díky akci Nezávislého mírového sdružení před íránskou ambasádou se seznámil s Petrem Uhlem

  • později začal pracovat pro jeho Východoevropskou informační agenturu

  • 1. května 1989 spoluzaložil Společnost za veselejší současnost a podílel se na většině jejích aktivit

  • v létě roku 1989 mu byl přidělen státní souhlas společně s farností v Kadani

  • ve stejné době také signoval prohlášení Charty 77

  • 17. listopadu 1989 byl přítomen policejnímu zásahu na Národní třídě

  • následujícího dne pořídil známou nahrávku svědectví Drahomíry Dražské a předal ji Petru Uhlovi

  • po sametové revoluci přednášel na ČVUT, pracoval pro Člověka v tísni a založil nakladatelství Medard

Soudruh Donald Payne. Tak adresovaly úřady socialistického Československa na obálkách dopisů Petrova otce, syna amerického občana a vojáka amerického námořnictva, rodáka z Baltimoru, potomka českých krajanů. Ten ve dvacátých letech minulého století změnil původní příjmení Pazdera na Payne jak sobě, tak i své ženě a svému malému synkovi. Nutno také uvést, že československé úřady odebraly Donaldu Harry Paynovi v padesátých letech jméno Harry.

Paynovi měli tři syny: Jana, Jiřího a Petra. Když se nejmladší Petr dozvěděl, jak se jeho předci jmenovali, rozhodl se, že před Payne připojí i příjmení Pazdera, prozrazující jeho skutečný původ. Určitá touha po přesnosti je patrná z každé věty, kterou Petr při vyprávění svého příběhu vysloví. Není to však jen zažitý zvyk faktografického puntičkáře, nýbrž chování vyplývající z vědomí, že historické fenomény se v naší společnosti neobjevují jako danosti, ale jsou důsledkem spletitých řad příčin a následků, které mohou s odstupem času působit s příznačnou fatalitou, ale také jako historky hodné pousmání.

Hledání východiska

Jak již bylo zmíněno, Petr Payne prožil první roky svého života v Mikovcově ulici společně se dvěma staršími bratry. Datum narození posledního z Donaldových potomků připadlo na 28. červen 1960 a vepsalo do jeho dětství několik symptomů uvolňujících se společenských poměrů, včetně možnosti členství ve znovuobnoveném skautském oddílu. To se v jeho vzpomínání mísí s často nepřátelskými cikánskými partami na vinohradských dvorcích, ale také s nucenou docházkou do evangelického sboru, kam jeho i sourozence začali rodiče posílat začátkem sedmdesátých let. Petr zpočátku jen stěží chápal, proč by podobnými aktivitami měl vyplňovat svůj volný čas. „Byl jsem naštvaný, že nemůžu jet na závody motorek do Brna a musím absolvovat povinnou konfirmaci,“ vzpomíná Petr a trochu potměšile se u toho usmívá.

Srpnová invaze v roce 1968 zastihla Paynovy na cestě z dovolené v Rakousku. Malým pokojem v kaplickém hotelu, kde se na zpáteční cestě ubytovali, tehdy zněly zvuky nočního vysílání rozhlasu podávajícího zprávy o jednotkách, které k nám přijely zastavovat kontrarevoluci. Stejně jako většina obyvatel země mohla i rodina soudruha Payna pozorovat po rozednění tanky, které si vehementně razily cestu ulicemi československých měst. Petrovi bylo v té době osm let. Fakt, že sovětští vojáci jen několik ulic od jeho bydliště střílejí do fasády Národního muzea, se v tom, co vypráví, na okamžik objevuje, ale stejně rychle mizí pod nánosem dalších obrazů dětské mysli.

„Můj život byl tehdy protknut depresemi ze stavu společnosti. Víra a biblické příběhy pro mě byly jakýmsi východiskem,“ shrnuje své duševní rozpoložení plynoucí z deseti let života v takzvané normalizaci. Konec sedmdesátých let jej zastihl v družstvu Výtvarná řemesla, kam se po maturitě na dva roky uchýlil a zajistil si tak nutné razítko potvrzující jeho pracovní pozici v občance. Prostor evangelických sborů, do nějž jako dítě docházel s nechutí, se v té době jemu i jeho bratrům stal jedinou možnou záchranou z každodenní společenské pasivity. Nejčastějším místem setkávání okruhu evangelické mládeže byly v té době fary . Zde se Petr seznámil nejen s Alfrédem Kocábem a bratry Čapkovými, ale i výraznými studenty evangelické teologické fakulty, jakým byl třeba odpírač vojenské služby Aleš Březina. Bylo to také místo, kde se na silvestra roku 1976 poprvé dozvěděl o prohlášení Charty.

Domovská fakulta?

V roce 1981 byl Petr přijat na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Z toho, jak počátky svých studií popisuje, je možné vypozorovat také způsob, kterým byla tehdejší církev rozdělena. Školní přednášky jej záhy přestaly naplňovat a díky svým předchozím kontaktům na skupinu farářů s odebraným státním souhlasem se začal značně soustředit nejen na samostudium, ale také na výuku pořádanou v obývácích. Petr se stal občasným posluchačem přednášek v bytech Radima Palouše, Miroslava Vodrážky, Jana Hrabiny, Václava Havla a dalších. Díky takzvaným bytovým seminářům se proto mohl začít setkávat nejen s lidmi, kteří kvůli perzekuci režimu na fakultě nemohli působit, ale také se vzácnými zahraničními hosty, kterým se tu a tam podařilo přicestovat do Prahy. Takto se mohl během osmdesátých let osobně setkat například s kanadským teologem Jeanem Vanierem, holandským teologem Karlem Deurloo, francouzským historikem Paulem Vernantem.

Jeho vyprávění je však druhým dechem doplňováno o obrazy perzekuce duchovních, kteří se tehdejšímu režimu dokázali postavit. „Jednou jsem byl za Milanem Balabánem v restauraci Na Příkopech. Byla to tristní situace, protože tam seděl v jakémsi kamrlíku za kuchyní a čekal, až mu dají další špinavé nádobí, aby je umyl,“ popisuje Petr neutěšenou existenční situaci významného evangelického teologa. V počátcích osmdesátých let však režim vyvíjel represi nejen vůči těm, kteří podzemní duchovní osvětu provozovali, ale i vůči těm, kteří se jí dobrovolně zúčastňovali. Díky tomu byl také mladý student teologie donucen přerušit studium hned po prvním ročníku. Stalo se tak v návaznosti na jeho zatčení tajnou policií před bytem profesora Hejdánka.

Při líčení těchto událostí Petr zmiňuje především ustrašenost, se kterou se jeho domovská fakulta stavěla k vyšetřování StB. On sám se na dva roky ze školy vzdálil a začal se živit jako sanitář, topič, pečovatel v Jedličkově ústavu apod. V roce 1984 se do školy znovu vrátil a i přes nesouhlas s teologickými vývody některých pedagogů pokračoval ve studiu téměř bez problémů až do podzimu 1988, kdy jej měl zakončit státní zkouškou. Kvůli neuzavřeným předmětům přerušil studium a několik týdnů nato se zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí, která se konala 28. října. Zde byl společně s dalšími lidmi zmlácen a zadržen na policejní stanici ve Školské ulici. Později bylo v této souvislosti započato jeho trestní stíhání. Domovská fakulta se ke skutečnosti postavila zády a tvářila se, že mezi jejich studenty už žádný Payne dávno není. Petr upozorňuje na zápis tehdejší poslední fakultní rady, v němž byla pro jistotu zabílena věta o prodloužení Paynova studia.

VIA a SVS

Na rozdíl od jiných bylo vyšetřování Petrovy účasti na demonstraci brzy zastaveno. Svou energii směroval k celospolečenským protestům, které v lednu roku 1989 vyhřezly v rámci takzvaného Palachova týdne. Společně s lidmi z opoziční iniciativy Nezávislé mírové sdružení se zúčastnil demonstrace na Václaváku, kde mimo jiné vystoupil jako řečník. Spolu s aktivistou Tomášem Tvarochem inicioval protestní setkání před íránskou ambasádou proti tehdejší fatvě uvalené na spisovatele Salmana Rushdieho. Národní výbor však akci zamítl s tím, že by v místě protestu nemohla být zajištěna plynulost dopravy.

„V návaznosti na naši aktivitu začal někdo telefonicky vyhrožovat, nikoliv nám, ale Petru Uhlovi. Zřejmě počítali s tím, že to zveřejní na Svobodné Evropě, což později také udělal,“ říká Petr, který se díky této události s disidentským novinářem lépe seznámil a začal pro něj pracovat v rámci české pobočky Východoevropské informační agentury (VIA). Petr Uhl se svou ženou a dětmi bydleli na Vinohradech ve stejném bloku domů jako Paynovi a nový spolupracovník to měl proto k výkonu své agendy kousek. Dostal také klíč od jejich bytu, kam pravidelně docházel přepisovat zprávy na stroji a podílel se tak na přípravě informačního servisu. Ten VIA publikovala každý týden a šířila jej nejen na takzvané štvavé vysílačky, ale také mezi četná nezávislá sdružení a iniciativy. „Petr Uhl měl zvláštní, nekancelářský styl. Jednotlivá pare se schovávala na různá místa v bytě. Později do bytu přicházeli lidé z různých občanských iniciativ. Standa Penc z Mírového klubu Johna Lennona si to bral pod skříní. Někde jinde si to bral Standa Devátý nebo Honza Ruml.“

Petr záhy stanul u vzniku Společnosti za veselejší současnost (SVS), aktivistické a recesistické skupiny založené po komunistické prvomájové slavnosti. Kdesi v centru města se tehdy Petr setkal nejprve s herečkou Barborou Štěpánovou a potom s Lubošem Rychvalským. Společně pak u jednoho ze stolků v kavárně Slavia vymysleli formát, který do probíhající společenské situace nebude vstupovat s vážnou tváří, jako to dělaly jiné iniciativy, nýbrž vnese do veřejného prostoru humor a poukáže tak na absurditu represivního chování stále více rozkolísaného totalitního režimu.

Pod heslem „Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás!“ proto ještě 1. května klusali třídou Politických vězňů, a založili tak tradici, která postupně zasáhla stovky dalších lidí. Ti se od toho dne shromažďovali u Petschkova paláce a běhali dolů jmenovanou ulicí. U hlavní pošty pak do poštovních schránek naházeli dopisy, pohledy a korespondenční lístky určené nespravedlivě vězněným lidem. SVS se ovšem touto masovou, dennodenně se konající akcí nevyčerpala a během následujícího období přicházela s dalšími happeningy. Jedním z nich byl třeba útok jednotky „Veselé bezpečnosti“ na korzo protiokupačních demonstrujících Na Příkopech či obří plovoucí maketa velryby, která se s připomínkou Jonášova biblického příběhu objevila 20. srpna na Vltavě. O dopadech zmiňovaného vypuštění kytovce do pražských vln se však Petr dozvěděl až z telefonátů, které jako spolupracovník tehdy zadrženého Petra Uhla přijímal v bytě v Mikovcově ulici.

Svědectví

Evangelický duchovní s čerstvým státním souhlasem a signatář Charty 77 se zúčastňoval i dalších protestů roku 1989. Pod ranami těžkooděnce utíkal 28. října 1989. 17. listopadu se zúčastnil protestního setkání na Albertově, jehož účastníci se pak přes Vyšehrad vydali směrem k Národní třídě, kde na ně čekaly připravené zásahové jednotky. Petrovi se z chaosu plastových štítů a obušků včetně neobyčejné tlačenice a nářezu v podloubí podařilo ve zdraví uniknout a ještě téhož večera se objevil za řečnickým pultíkem na sjezdu vlastní církve se slovy: „Jestliže jste si tady ještě dneska libovali v tom, jak je dobré pořízení se státní správou, tak byste na to měli zapomenout.“

Následujícího dne jej na stejném místě baptistický farář Petr Macek informoval o příběhu osoby, kterou policejní složky ve vřavě na Národní třídě údajně umlátily. Petr se na základě toho rozhodl kontaktovat Mirku Litomiskou, neboť ta údajnou kamarádku mrtvého studenta, Drahomíru Dražskou, potkala po zásahu na Národní. Petr si během následujících hodin sjednal setkání s oběma ženami a na svůj diktafon pořídil nahrávky, na nichž převyprávěly, co předchozího večera prožívaly. „Dražská působila trochu divně. Její svědectví však vůbec nedůvěryhodné nebylo. Pro každého, kdo Národní třídu zažil, nemohla být zpráva o tom, že tam někoho zabili, překvapením,“ konstatuje po 30 letech jeden z hlavních aktérů události, kterou někteří historikové považují za zásadní zlom ve vývoji sametové revoluce.

„Přicházely telefonáty od různých zahraničních novinářů, kteří se ptali, zda je pravda, že tam někdo zemřel. Byly to oprávněné dotazy, protože po Praze kolovaly nejen informace o Martinu Šmídovi, ale i jiné zprávy o tom, že někdo viděl v ulicích lidi přikryté vlajkou. Pamatuji si, že jsem byl překvapený, když to Petr Uhl začal potvrzovat. Podle mě nevznikl žádný konsenzus na tom, že to je důvěryhodná zpráva,“ vzpomíná Petr, který dodnes cítí zásadní zodpovědnost za to, že pořízenou nahrávku odnesl ještě téhož večera do bytu svého žurnalistického kolegy. Cítil ji však i tehdy, když Petra Uhla zanedlouho poté, co informaci odvysílala Svobodná Evropa, zadržela policie za šíření poplašné zprávy. Společně s Aničkou Šabatovou se proto s Dražskou ještě několikrát spojili, aby ověřili či vyvrátili podloženost jejího svědectví. Ovšem po tom, co se přiznala ke lži, pátrání zanechali. Notabene Dražská také své výpovědi začala pozměňovat.

Dějiny však byly nakonec stejně rychlejší než vyšetřování Veřejné bezpečnosti a Uhl byl ještě před druhou velkou demonstrací na Letné propuštěn na svobodu. Petr, který celou revoluci strávil cestováním mezi svou farností v Kadani a Prahou, kde se v bludném kruhu dezinformací snažil přijít na to, jak se věci doopravdy staly, si na výklad jednotlivostí potrpí i dnes, když v našem studiu všechny tyto historky vypráví. Farář, který svou teologickou profesi pověsil v roce 1992 na hřebík, aby později pracoval pro Člověka v tísni či založil vlastní nakladatelství, se razantně ohrazuje proti všem pokrouceným interpretacím, jež příběh jednoho lživého svědectví spojují s promyšlenou strategií StB pro započetí kontrolovaného převratu. „Nedělám si žádnou zásluhu, ale myslím si, že jsem příčinou toho, že se zpráva o mrtvém studentovi dostala mezi lidi,“ říká nakonec Petr a uzavírá ve svém vyprávění jednu nečekanou, fatální a snad i trochu komickou řadu příčin a následků.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Martin Netočný)