Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pavlík (* 1927)

• narodil se 1. srpna 1927 v Chlumanech

• rodiče pracovali jako deputátníci na schwarzenberském dvoře u Netolic

• v letech 1936–1945 pracovali na statku ministerstva obrany v Božím Daru u Milovic, který v roce 1939 převzal wehrmacht

• v roce 1944 se pamětník vyučil strojním zámečníkem v automobilových závodech v Mladé Boleslavi

• v roce 1944 byl nuceně pracovně nasazen v Německu, pracoval v Essenu a zažil masivní spojenecké nálety

• na jaře 1945 uprchl z Německa, konec války a osvobození Američany zažil v Protivci

• po válce pracoval pro UNRRA v Bělé pod Bezdězem

• v letech 1949–1951 sloužil u Pomocných technických praporů ve Svaté Dobrotivé, Padrti a Litoměřicích

• od 50. do 70. let působil v Lovosicích v Krajském podniku zemědělských a lesnicko-technických meliorací

• v době natáčení (2026) žil v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi

Vyrůstal mezi lesy na schwarzenberském dvoře v rodině deputátníků. Dětství plné práce, chudoby a víry vystřídala válka, okupace a nucené nasazení v bombardovaném Essenu, odkud unikl jen díky náhodě a pudu sebezáchovy. Po válce patřil k těm, kteří uváděli do chodu moderní zemědělské stroje. O pár let později poznal odvrácenou tvář nového režimu v Pomocných technických praporech.

Druhá maminka v Protivci

Josef Pavlík se narodil 1. srpna 1927 v Chlumanech na Prachaticku. Jeho rodiče, Josef a Marie Pavlíkovi, bydleli a pracovali v zemědělství na velkém schwarzenberském dvoře poblíž Netolic, obklopeném ze všech stran lesy. (Dnes opuštěné ruiny zvané Švancenberk). Narodil se jako prvorozený syn, ještě než se rodiče vzali. Dřeli za naturálie od rána do večera a nemohli se o dítě dobře postarat.

Do svých šesti let proto pamětník vyrůstal u příbuzných z matčiny strany v obci Protivec u Strunkovic nad Blanicí. Josef Pavlík vypráví o cestě kočárem, kdy zde navštívili příbuzné Tomanovy, kteří měli tři dcery, jejichž otec padl v první světové válce. Chalupa stála přímo u mostu přes Zlatý potok, a proto se jí říkalo „u Mostáků“. Rodiče nechali Josefa u nich a paní Tomanová pro něj byla druhou maminkou. Vodívala ho za rodiči dvě hodiny cesty pěšky přes louky, pole a lesní zkratky.

Rodičům jsme ještě vykali

Když Josef nastoupil do jednotřídní školy v Žitné, vrátil se k rodičům na schwarzenberský dvůr. Cesta do školy trvala pěšky více než hodinu. V Protivci už trávil jen prázdniny, kdy pomáhal na polích, a když byl starší, oral i s koňmi. Práce byla samozřejmou součástí jeho dětství.

Dvůr u Schwarzenbergů byl velký a uzavřený, s horní i dolní bránou. Otec Josefa Pavlíka zde pracoval jako šafář. Měl na starosti organizaci práce – každé ráno rozděloval úkoly, určoval, kdo půjde orat, kdo ke kravám a kdo na jinou práci. Matka pracovala u dobytka, dojila a krmila krávy a zároveň se starala o čtyři děti a domácnost. Tu tvořil dvoupokojový byt v obytné části dvora. V kuchyni se spalo, druhá místnost byla sednice. Topilo se dřevem, voda se pumpovala ručně na dvoře a nosila se v kýblech domů. Prádlo se pralo ručně, voda se ohřívala v hrncích. Život byl fyzicky náročný. Rodiče pracovali v takzvaném deputátu – za byt a naturálie. Chovali dvě prasata a maso se po zabijačce vyvěšovalo na háky na půdě a postupně zpracovávalo.

Dětství prožíval Josef v chumlu ostatních dětí z rodin deputátníků. Sníh ležel v krajině až do května, cesty se projížděly se zapřaženými voly, za nimiž se táhl válec. Jednou za dva roky ho vzal otec do Lhenic ke krejčímu Machartovi, kde mu nechal ušít manšestrový oblek – vždy o něco větší, aby vydržel. Boty byly šněrovací, od Bati. Doma se nosily „mejšle“ s dřevěnou podrážkou, případně celodřevěné „kleňáky“. V létě chodily děti bosé. Hračky byly skromné: jedny saně pro čtyři děti, jeden vyřezávaný koník a tři panenky pro tři sestry. Peníze na hračky nebyly, ale pocit nedostatku si Josef nevybavuje. „Nevím, kde rodiče brali peníze. Na tohle jsme se rodičů nikdy neptali. Rodičům jsme tehdy ještě vykali a vyrůstali jsme v silně náboženském prostředí,“ vzpomíná.

První sny o budoucnosti

Školu měl rád. Ve třídě seděly děti různých ročníků pohromadě, ze dvora i z okolních samot. Na otázku, čím by chtěl být, odpovídal pamětník bez váhání: kominíkem. Všude se topilo, kominíci chodili po domech, rozdávali na Nový rok kalendáře a působili jako páni mistři. Později ho fascinovaly vlaky. Když jel poprvé sám vlakem do Prahy za tetou Annou, připadala mu Praha něco jako Casablanca. Zapisoval si názvy stanic a chtěl řídit lokomotivu.

Otec si uvědomoval, že na izolovaném schwarzenberském dvoře není pro děti budoucnost. Žádné školy, žádná možnost vyučení, jen práce u dobytka. Matka byla vyčerpaná, onemocněla na plíce. Východisko našli díky inzerátu, který jim našel otcův strýc v novinách. Ve středních Čechách, v Božím Daru u Milovic, bylo místo na velkém statku ministerstva obrany. Rodina se tam přestěhovala kolem roku 1936. Otec zde znovu nastoupil jako šafář. Statek spolu s oborou obhospodařoval prostor, který byl součástí výcvikového střediska, a produkce zásobovala armádu. Na statku pracovali dva šafáři a rodina bydlela přímo na dvoře vybaveném moderní technikou. Josef Pavlík na léta tam vzpomíná jako na dobu, kdy se jim žilo lépe než dřív; i matka se zotavila. Do školy dojížděl do Benátek nad Jizerou. Politika byla v té době pro děti vzdálená. Nečetly noviny, nebyla televize. Svět vnímaly skrze práci, školu a bezprostřední okolí. O to silnější byl zlom, který přišel v roce 1939.

Statek v Božím Daru převzali Němci

Dne 15. března 1939 pustili děti dřív ze školy s tím, že „jsou tady Němci“. Podrobnosti si ale Josef nepamatuje. Připomeňme, že wehrmacht převzal vojenský prostor 17. března 1939, kdy do Milovic vjela německá pancéřová jednotka a prostor byl bez boje obsazen a zajištěn. Následovalo systematické odvážení výzbroje a techniky bývalé československé armády – z Milovic se vyvezlo přes pět set vlakových transportů. Příslušníci čs. armády postupně opouštěli prostor do léta 1939, velení převzali němečtí důstojníci a prostor fungoval v přísně střeženém režimu. Poté se Němci rozhodli cvičiště rozšířit a obyvatelé z okolních vesnic se museli vystěhovat.

Statek v Božím Daru převzal německý správce a výroba se kvůli válce rozšířila a zintenzivnila. Josef Pavlík vzpomíná, že čeští zaměstnanci zde zůstali, ale s Němci přišli do styku jen minimálně. Obytné vilky důstojníků a vojenské objekty byly vzdálené. „Němci rozšířili chov ovcí. Stáda čítala tisíce kusů a pásla se po celém prostoru. Starali se o ně vyškolení ovčáci s cvičenými psy, kteří poslouchali na hvizd. Když se některá ovce zranila, dali nám ji na maso,“ vzpomíná Josef Pavlík. Vybavuje si i obrovský chov angorských králíků. „Chovali je na srst, protože Němcům byla asi u Stalingradu zima,“ říká.

Ačkoli rodina pracovala na statku, který zásoboval wehrmacht, neměla žádné zvláštní zacházení: „Kontroly byly časté a důkladné. Úředníci chodili počítat slepice, i když byly naše vlastní, nikoli statku. Drželi jsme si králíky, později i prase, měli jsme kozu na mléko.“ Právě kvůli vlastnímu malému hospodářství jim pak krátili příděly na potravinové lístky. „Nebyl cukr, sladkosti a neměli jsme například ani máslo, protože všechno podojené mléko šlo do Milovic a pro armádu,“ popisuje.

Zachránil nás zapomenutý doklad totožnosti

V roce 1944 se Josef Pavlík vyučil v automobilových závodech v Mladé Boleslavi strojním zámečníkem a byl přijat na průmyslovku. Ke studiu už se ale nedostal. Místo toho přišlo předvolání a nástup na nucené práce do Německa. Dostavil se do sběrného tábora Grünau, kde se dal dohromady se třemi českými kluky. „Ráno proběhl nástup na dvoře. Lidi rozdělovali podle řemesel a ptali se, kdo má pracovní oděv. Někdo zkušenější nám tehdy poradil, abychom odpověděli, že žádný nemáme. Řekli nám, že si máme jet zpátky domů pro montérky. Dodnes nechápu, že nás nechali jet celou cestu zpátky do Čech pro montérky,“ vypráví Josef Pavlík. Když se po několika dnech vrátili, původní skupina už byla pryč. Naložili je do vlaku směr Essen.

Essen byl obrovský průmyslový celek a zároveň jeden z hlavních cílů náletů, které probíhaly prakticky od rána do večera. Josefa a jeho české kamarády Němci nasadili na práci do továrny na výrobu benzinu z uhlí a ubytovali je na předměstí Essenu, v budově školy. Poté, co byla při náletu rozbombardována, přestěhovali je do centra, poblíž hlavní třídy, do hospody, kde v tanečním sále ubytovali asi třicet kluků. Většinu tvořili Poláci, z Čech byli jen čtyři kamarádi. Do práce dojížděli tramvají do továrny, kde se neustále něco opravovalo, čistilo, leštilo a znovu uvádělo do provozu.

Práci neustále přerušovaly nálety – někdy až třikrát denně. Pokaždé strávili přibližně hodinu v krytu. Viděl na vlastní oči letět svaz i několika stovek letadel a dodnes slyší jejich hukot. Jednoho večera leželi na palandách, v montérkách, a při poplachu se rozezněly tři stupně sirén: první výstražný, druhý zesílený a třetí znamenal bezprostřední ohrožení. Ten den už měli „apel“ třikrát. „Když tentokrát zazněl třetí stupeň, nelíbilo se mi to a přesvědčil jsem ostatní, abychom šli do krytu,“ vzpomíná Josef Pavlík. Na ulici si však uvědomil, že s sebou nemá v kapse doklad totožnosti. „Bylo důležité ho mít. Kdyby došlo k zásahu, nikdo by nevěděl, kdo jsem. Křičel jsem na kluky, ať počkají, a běžel jsem zpátky,“ vypráví. Jakmile vpadl do hospody, kde byli ubytovaní, na hlavní třídu dopadlo vzduchové torpédo. Tlaková vlna ho sevřela mezi dvěma postelemi, ale podařilo se mu je odtlačit a dostat se ven. Tři kamarády našel ležet na chodníku, relativně v pořádku. Měli štěstí, že nestihli doběhnout na hlavní ulici. Tlaková vlna tam všem roztrhala plíce.

Pud sebezáchovy nás vehnal do páchnoucího kanálu

V Německu strávil přibližně tři až čtyři měsíce. Brzy zjara 1945, když už byli Spojenci v Evropě, rozhodli se, že utečou domů. Ohromně přitom riskovali. Odešli bez povolení, bez dokladů a bez potravinových lístků, které jako nuceně nasazení nedostávali, protože jídlo fasovali v závodní jídelně. Na útěku do protektorátu se živili tím, co kde našli. Putovali přes Wuppertal, místy jeli vlakem – schovaní v uhlí a černí od mouru. V Kasselu, na obrovském seřaďovacím nádraží, je zastihl kobercový nálet. V pudu sebezáchovy vytrhli mříž z kanálu a skočili do zapáchající černé stoky. Byl to nejodpornější zážitek, na který Josef Pavlík nikdy nezapomněl.

Po strastiplné cestě se objevil u strýce v Protivci, kde se ukrýval až do konce války. Jak říká, nebyl schovaný na půdě ani v seníku, jen se zbytečně nepohyboval venku. Pomáhal strýci na poli a dělal všechno, co bylo potřeba. Německé úřady po něm naštěstí nepátraly, a i kdyby – místní četníci ze Strunkovic byli loajální a dávali vědět, když někomu hrozilo nebezpečí. Osvobození Američany ho zastihlo v Protivci. Americké jednotky byly v obci velkou událostí a atrakcí.

Moderní stroje, to byl můj živel

Po válce se Josef Pavlík krátce vrátil k zemědělství, ale brzy se jeho dráha zásadně změnila díky zapojení do poválečné pomoci UNRRA. Na strýcovo doporučení nastoupil do Bělé pod Bezdězem, kde se soustřeďovala americká zemědělská technika určená k obnově československého venkova. V bývalém válečném provozu se montovaly dosud nepoužité stroje – od drobného nářadí až po kombajny. Pamětník začínal jako montér, rychle však vynikl svojí odborností a stal se technickým předákem.

Díky tomu se dostal k obsluze jednoho z prvních obilných kombajnů v republice. Stroje nejen montoval, ale také osobně předváděl a nasazoval do provozu při žních, včetně historicky prvního sekání velkého, souvislého lánu bez ručního obsekávání. Při práci s moderní technikou byl ve svém živlu. Když dodávky UNRRA koncem roku 1947 skončily, část techniky zůstala v provozu a zbytek převzala Kooperativa Praha.

Právě tehdy přijal nabídku přesunout se do Peček, kde Kooperativa provozovala velkosklad obilí a mýdlárnu. Měl na starosti provoz. V Pečkách se také poprvé setkal s Marií Mikšovskou, dcerou místního sedláka, která ho zaujala na zábavě a po vojně se stala jeho manželkou.

Byl jsem „amerikánec“, musel jsem k PTP

Na vojnu narukoval 1. října 1949. Místo běžné vojenské služby ho ale zařadili k nově vzniklým Pomocným technickým praporům. Důvod se nikdy oficiálně nedozvěděl. Podle něj v tom měl prsty tzv. uliční výbor z Milovic. „Byl jsem prostě ‚amerikánec‘. Nosil jsem americkou vestu, měl jsem amerického harleye... Bylo na mně vidět, kdo jsem, a byl jsem na to hrdý,“ vysvětluje pamětník.

Sloužil u útvaru ve Svaté Dobrotivé, což byl název kláštera poblíž Zaječova. Ubytovali je v dřevěných tesko barácích, které postavili ještě němečtí okupanti pro své výcvikové jednotky. „Typově připomínaly baráky z koncentračních táborů a po válce byly vykradené a zničené,“ vypráví Josef Pavlík. Jeho ubikaci například chybělo okno. Pověsil do něj alespoň deku, ale na podzim při plískanicích a v mrazech se ráno probouzel s vrstvou sněhu na těle, což nakonec odnesl těžkou angínou. „Týden jsem bojoval o život, a když mě propustili, byl jsem vyhublý a zesláblý,“ vzpomíná Josef Pavlík na svou hospitalizaci. Umývárny, tedy žlaby na mytí, byly vybrakované, a tak běhali poklusem k potoku vzdálenému asi jeden a půl kilometru.

Spali na palandách; osm lidí na jedné cimře, kterou sdílel s Milošem Kirschnerem. „Dodnes slyším jeho hlas, jak si zkoušel role, hlavně Spejbla…“ připomíná pamětník později známého loutkáře a interpreta. V Dobrotivé sloužil pod štábním kapitánem, jehož jméno nechce uvést. „Byl primitivní, hrubý, zesměšňoval, urážel a neustále nás obviňoval z ‚amerikanismu‘. Vyhrožoval, zvyšoval tlak a dával nám najevo, že jsme podlidi, bez práv a bez perspektivy. Protistátní živly, které nemají nárok na nic,“ vypráví Josef Pavlík.

Režim „na sovětský způsob“

V rámci PTP byl zařazen na nucené práce ve stavebnictví. Jejich hlavní činností byly úpravy vozovek ve vojenském prostoru Brdy. „U Zaječova byl lom, kde se kámen těžil, drtil a rozvážel na cesty – a to byla strašná dřina. Měl jsem ale štěstí, protože jsem měl státní zkoušky na obsluhu stavebních strojů, a tak jsem jezdil s parním válcem. Byla to fyzicky nesrovnatelně lehčí práce. Dostal jsem válec vyrobený Škodou, těžký asi čtyřiadvacet tun,“ vypráví pamětník. „Měl jsem u válce topiče Vaška, syna velkostatkáře z Myslína, a protože jsem seděl na mašině, nikdo si na mě tolik nedovolil.“

Později ho spolu s topičem odveleli i s parním válcem do Padrti. Ubytovali je u místní ženy se dvěma dcerami, jejíž manžel zahynul při práci v lese. Josef Pavlík vzpomíná, že na Padrti byla rota PTP, která se stravovala ve vojenské kuchyni, v níž vařil Josef Bárta, bývalý kuchař z prestižního grandhotelu Pupp: „I z předepsaných norem dokázal uvařit slušně a mezi námi kluky se udělala parta, která držela při sobě. Šikanu jsem mezi námi nezažil. Byli to inteligentní lidi, vysokoškoláci a bohoslovci vyhození před vysvěcením.“

Režim měli ale tvrdý a řízený „na sovětský způsob“ – budíček v pět hodin ráno, kdy si natáhli bagančata a zuli je až v noci. Primitivní ideologické písně při večerních pochodech a každodenní buzerace... Nejhorší byl velitel, který vyhrožoval a svévolně omezoval vycházky i návštěvy. I po letech vhání pamětníkovi do očí slzy vzpomínka na to, jak za ním přijela z Peček jeho dívka: „Vrátnice byla asi sto padesát metrů od ubikací. Zavolali mě, že mám návštěvu. Přiběhl jsem tam, ale velitel roty mi nepovolil ani jít k ní a podat jí ruku. Tak nechala balík na vrátnici a jela zase domů.“

Obrat k lepšímu nastal až s převelením Josefa Pavlíka do Litoměřic. Tam pracoval v prostředí ženijního učiliště a podílel se na výuce obsluhy stavební techniky. Vojnu mu o měsíc prodloužili. „Nechtěli mě pustit, prý potřebují lidi, jako jsem já, a kdybych zůstal u armády, měl bych se dobře. Nechtěl jsem.“ Do civilu se vrátil v roce 1951.

Jestli vnímal službu u PTP jako neoprávněný trest? „Nevěděli jsme, kde jsme. Nikdo z nás neměl zkušenost s běžnou vojenskou službou, takže pro nás to byla prostě ‚vojna‘. Až později jsem pochopil, v jakém druhu útvaru jsem byl.“ K otázce výdělků říká jasně: „Za práci jsem nedostával žádné peníze. Pracoval jsem jako voják přidělený k práci v rámci služby. Co jsme tam zažívali, to se nedá vypodobnit a ani se o tom nesmělo mluvit – hrozily postihy, prokurátor, výhrůžky...“

Scelovali jsme půdu hospodářům a pak i JZD

Po vojně, o Vánocích 1951, se oženil s Marií Mikšovskou. Žili v Pečkách. Pracoval v krajském podniku, který navazoval na původní Zemskou komisi pro agrární operace. „Pomáhali jsme pokrokovým hospodářům, kteří si sami požádali o scelení pozemků. V jedné vesnici totiž míval každý rolník políčka roztroušená po kraji – kousek tady, kousek tam a hospodaření se tím zbytečně komplikovalo,“ vysvětluje pamětník tehdejší pohled na věc.

Scelování neznamenalo jen přeměřit mapy. „Odebírali jsme vzorky půdy, zjišťovali její kvalitu a pak pozemky skládali do větších celků, aby se na nich dala využít nastupující zemědělská technika,“ vysvětluje Josef Pavlík a vzpomíná, že zpočátku všechno stálo na dobrovolných žádostech. Zakládáním JZD ale začala úplně jiná etapa. Požadavky na terénní úpravy pozemků přicházely z krajských národních výborů, kde měli přehled, co je v okrese potřeba udělat a kam poslat techniku.

Josef Pavlík se v tomto systému stal člověkem „na rozjezd“. Posílali ho do nově budovaných podniků, kde zajišťoval technickou stránku věci: srovnání terénu, nábor pracovníků, bagrování, přípravu ploch pro stavby, rozjezd stavebních i zemědělských strojů. „Jdi do Hradce, do Budějovic, do Plzně, do Jihlavy…“ popisuje, jak ho posílali po celé republice. Po několika měsících se vracel do Prahy, kde už se mezitím místo „pane“ běžně říkalo „soudruhu“. (Podnik, v němž pracoval, byl v průběhu let organizačně začleněn pod Ústředí pro mechanizaci zemědělství, tzv. ÚMEZ. Ve pamětníkových vzpomínkách se objevuje také označení podniku Technické a vodohospodářské stavební úpravy.)

Komunisti mě chtěli sesadit, ale nepovedlo se jim to

V druhé polovině padesátých let se Pavlíkovi přestěhovali do Lovosic, kde se pamětník podílel na vzniku a rozvoji Krajského podniku zemědělských a lesnicko-technických meliorací, pro který byla vybrána bývalá cihelna u Labe. Objekt se využíval jako expediční zázemí a byl doplněn o obytný dům. Josef Pavlík tedy bydlel přímo naproti pracovišti, kam viděl z okna. Místo mimo jiné osázel květinami a zvelebil.

Zde zažil také invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a během následné normalizace musel projít prověrkami. Popisuje atmosféru, kdy podnikoví komunisté, kteří se v roce 1968 nejviditelněji vymezovali proti Sovětům, později seděli v komisi a hodnotili ostatní. On sám se v roce 1968 politicky neprojevoval – považoval to za zbytečné. „Při prověrce jsem jim ale otevřeně řekl, že přítomnost cizí armády na území státu je okupace,“ vypráví.

Následně měl být přeložen na tři měsíce na manuální práci jako bagrista. Proti tomu se ale odvolal na okresním národním výboru, kde měl dobré vztahy, a rozhodnutí bylo zrušeno. Mohl zůstat na vedoucí pozici, a to přesto, že nikdy nebyl členem KSČ a členství i nadále odmítal. Vedoucí pozici podle svých slov zastával jen díky své odbornosti a vlastní zodpovědnosti a sám to považuje za malý zázrak. U podřízených se setkával s falšováním údajů, které mohlo mít vážné ekonomické následky. „Dával jsem jim na výběr – odchod, nebo prokurátor. Bez ohledu na to, jestli jsou komunisté, nebo ne.“ V Lovosicích zůstal přibližně dvacet let.

V roce 1969 ovdověl a v sedmdesátých letech se oženil s Vlastou Mikšovskou, sestřenicí své zesnulé ženy. Manželce, která pocházela z jižních Čech, se však v průmyslových Lovosicích nelíbilo kvůli znečištěnému ovzduší. Jakmile tedy pamětník dostal možnost pracovat v Praze, přestěhovali se v roce 1976 do Brandýsa nad Labem-Staré Boleslavi, kde dostali pohodlný byt na kraji města. Josef Pavlík zde vysázel přes padesát stromů. Do důchodu odešel v roce 1997. Ještě ve svých 97 letech mohl řídit auto. V posledních letech se věnoval své druhé vášni – zahradě.