Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pavlík (* 1937)

Jsem člověk, který měl štěstí

  • narodil se 8. července 1937 v Kuželově

  • 1955 – maturoval na gymnáziu ve Strážnici a začal studovat na lékařské fakultě v Brně

  • 1960 – oženil se s Marií, rozenou Vránovou

  • 1961 – ukončil studia a odešel na lékařskou praxi do Hodonína

  • 1964 – začal pracovat jako praktický lékař v Čejkovicích

  • 1968 – bylo otevřeno nové zdravotní středisko, které Jan Pavlík zařizoval

  • 1972 – jeho zásluhou se podařilo odvrátit demoliční práce na tvrzi v Čejkovicích, o rok později založil folklorní soubor Zavádka

  • 1976 – z rodinných důvodů odešel do Kyjova, kde pracoval v nemocnici a zařadil se do kulturního života

  • 90. léta – měl soukromou praxi v oboru angiologie ve Veselí nad Moravou

  • 1963–2017 – vydal několik monografií, básnických sbírek a románů

  • 2017 – dostal Cenu starosty města Kyjov

Jan Pavlík je významnou osobností kulturního a společenského života na Hodonínsku a Kyjovsku. Jako lékař vracel zdraví a jako aktivní nadšenec vracel život kulturním spolkům a souborům. A to všechno navzdory nevhodnému kádrovému profilu z mládí.

Dětství v Kuželově na Horňácku

Narodil se 8. července 1937 v horňácké obci Kuželov manželům Pavlíkovým jako druhý ze čtyř sourozenců (Vlasta, Jan, Ludmila, Anna). Kraj, ve kterém vyrůstal, byl chudý a mnoho lidí odtud odcházelo za prací do Ameriky. Mezi nimi byli i Janovi dědové, dva strýci a teta. Rodiče měli jeden z největších statků, na kterém hospodařili a kde i pamětník od mládí pomáhal.

Jan Pavlík chodil od roku 1942 do obecné školy v Kuželově, po páté třídě pak do měšťanky ve Velké nad Veličkou. Protože blízko byly hranice, byli v obci ubytovaní němečtí vojáci. „Ve škole jsme měli učitele, on byl s Němci zadobře a nutil nás hajlovat.“ Obcí pak procházela fronta. „Když byly přestřelky z Karpat do Veselské doliny, tak to byl hukot. Lítávaly přes náš kraj letecké svazy. Jako kluci jsme dělávali výpravy za barely, které při letu shazovala americká letadla.“

Mezi významné osoby řadí pamětník strýce Františka Okénku, maminčina bratra, který patřil mezi iniciátory rozkvětu folklorního hnutí na Horňácku. Přivedl ho k muzice a folkloru. Byl členem muziky Jožky Kubíka. „Strýc byl velmi čilý a jeho práce na Horňácku je široká.“

Kádrový posudek jako stigma

Pavlíkovi měli velký statek a provozovali i obchod. Po nástupu komunismu museli podepsat vstup do JZD (jednotného zemědělského družstva) a obchod převzala Jednota. „Tatínek to prožíval bouřlivě. Kolektivizace v Kuželově nenašla vhodnou půdu, nevstupovali do družstva. Komunisté ale zavřeli starostu a zastrašili lidi.“ Otec musel pracovat v JZD. Z platu nedokázal uživit rodinu, protože družstvo nemělo v začátku dobré hospodářské výsledky. Jan Pavlík měl v kádrovém posudku napsáno, že je synem sedláka a soukromníka, a to ho provázelo další desetiletí.

Gymnázium Strážnice

Už v době studií na měšťance jezdil vystupovat s muzikou Jožky Kubíka. To mu pomohlo dostat se na gymnázium, kam nastoupil v roce 1951. „Na strážnický gympl byli umísťováni studenti z několika okresů kvůli špatným kádrovým posudkům. To se týkalo i mě.“ Pamětník byl přijat s tím, že bude převychovávaný v internátu, kde musel bydlet, a že bude chodit do souboru Prespolan. „Ta převýchova, z toho jsme si dělali srandu. Měli jsme soudruha, který nás na internátu poučoval o správné politice státu a marxistické filozofii, kterou bychom měli jako studenti chápat,“ vzpomíná s úsměvem.

Na gymnáziu přednášel Slávek Volavý, primáš, zakladatel Ústavu lidové kultury ve Strážnici. Po roce 1948 přál komunistický režim folklorním aktivitám a Jan Pavlík se musel přihlásit do soutěže Lidové umělecké tvořivosti jako tanečník. Probojoval se až do ústředního kola soutěže, která se konala na první spartakiádu v roce 1955. „Na škole jsme museli chodit do souboru. Jezdili jsme nákladním autem na vesnice, kde jsme dělali doprovodný program agitačním akcím pro vstup do JZD. To byl příkaz, museli jsme. Režim sice přál těmto folklorním aktivitám, byly zneužívány na schůzích jako doplňující programy agitace.“

Na cestě za snem

Lékařem chtěl být od dětství. Folklor mu i tentokrát pomohl na medicínu. „Komunisti už byli mimo (1955), už to bylo volnější. Přijetí na lékařskou fakultu jsem si musel ale tvrdě vybojovat.“ Při jeho přijetí mu pomohly i jeho folklorní aktivity, protože tam studenti zakládali folklorní soubor Mládí. Zapojil se i do brněnského Slováckého krúžku. Zpíval jako sólista s cimbálovou muzikou Jaromíra Běhunka, muzikou Antonína Jančíka, s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů. „Po příchodu do Brna byla folklorní aktivita vysoká, měl jsem co dělat, abych to se studiem harmonicky spojil. Jsem člověk, který měl štěstí.“ Na zahraniční folklorní zájezdy však nesměl vyjet. OV KSČ jeho žádosti zamítala.

Na lékařské fakultě potkal Marii Vránovou, která byla jeho kolegyní v ročníku. V roce 1960 měli svatbu a o rok později společně zakončili studia na lékařské fakultě.

Období umístěnek a první práce v Hodoníně

Po promoci v roce 1961 dostali manželé Pavlíkovi umístěnku do nemocnice v Hodoníně. Jan Pavlík musel ještě absolvovat vojenské cvičení, oba si pak museli odbýt povinné lékařské kolečko před aprobací na praktické lékaře. „Lidi lékaře brali jako autority, ale byla tu taky kategorie soudruhů a ti určovali, co se může dovolit a co se nemůže. Empatie tam nebyla ani trochu, to neexistovalo. Pro našeho vedoucího byl hlavním zdrojem informací ‚sekroš‘ (sekretariát KSČ), tam chodíval jako první.“ Manželé požádali o přeložení na obvod. Pamětník dostal umístěnku do Čejkovic, manželka Marie do Čejče, kde také bydleli. Na nové místo se stěhovali se v roce 1964 s tříletou dcerou Janou.

Budování zdravotního střediska

„Čejkovice mě chytly, objaly a já jsem si říkal, že odtud nikdy neodejdu.“ Místnosti, kde měl provozovat praxi obvodního lékaře, byly malé, bez tekoucí vody. „Dal jsem předsedovi MNV (Místní národní výbor) ‚nůž na krk‘, že tam nemůžu ordinovat a navrhoval jsem mu postavit důstojné zdravotnické zařízení. Byl mojí aktivitou nadšen, sehnal finanční prostředky, já architekta a během jednoho roku bylo postaveno středisko, jakého nebylo daleko široko. Tehdy za mnou přijel ředitel OÚNZ (Okresního ústavu národního zdraví) a vykřikoval na mne, jak jsem si mohl dovolit postavit takovou malá poliklinika!“ Zdravotní středisko bylo velkoryse pojato. Byla tam dětská, zubní a gynekologická ambulance, ordinace pro praktického lékaře, fyzikální terapie, archivy, byt pro lékaře. Středisko bylo otevřeno v létě roku 1968. V témže roce emigrovala jeho bývalá kolegyně do Německa. „My jsme o emigraci taky uvažovali, ale já jsem to zamítnul. Jako patriot jsem odmítal opustit republiku v situaci, když je jí nejhůře. Byla by to zbabělost.“

Záchrana tvrze před demolicí

Čejkovická tvrz je ojedinělou památkou po templářských rytířích, kteří ji budovali v první polovině 13. století. Jan Pavlík se o ni začal zajímat. Tvrz byla v majetku Státních statků, nacházely se v ní sklady a nikdo se o ni nestaral. „Správci statku jsem říkal, že je to památka v chátrajícím stavu. Nabídl jsem se, že zajedu jednat o možnosti záchrany do Brna na památkový ústav. Místní obyvatelé se v té době o problém chátrání tvrze nezajímali. Vzhledem k mojí snaze o záchranu tvrze mi bylo dokonce mírně vyhrožováno, ať dám od této aktivity ruce pryč. Nenechal jsem se však zastrašit.

„Přemýšlel jsem, jak dostat tvrz do povědomí veřejnosti. Napadlo mě uskutečnit v průčelí zámku divadelní hru.“ Jan jel za spisovatelem Františkem Kožíkem a vyprosil si hru Hejtman Šarovec. Premiéra divadla byla v roce 1972, tvrz posloužila jako kulisa a divadlo mělo obrovský úspěch. Tvrz to tehdy zachránilo od demolice a obyvatelé Čejkovic se o tuto památku začali zajímat. Na žádost pamětníka napsal tehdy František Kožík speciálně pro obec hru Šavle a píseň, která byla v roce 1973 několikrát u zámku úspěšně reprízována.

Založení souboru Zavádka

Jan Pavlík založil v Čejkovicích soubor Zavádka. První snahy se datují do srpna 1971. Chyběla ale muzika, a tak sháněl v okolí muzikanty a nástroje. Muzika začala hrát v roce 1973. Byl založen soubor, který spadal do oblasti Hanáckého Slovácka. Pamětník byl prvním uměleckým vedoucím. Už v roce 1975 soubor poprvé vystupoval na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici. Uskutečnila se rekonstrukce lidového kroje, který se v Čejkovicích nosí dodnes. Zavádka točila pro rozhlas i televizi a nahrála dlouhohrající desku.

Odchod do Kyjova

„V Čejkovicích jsem chtěl zůstat. Bylo to pro mě tvůrčí prostředí. Onemocněla však vážnou chorobou dcera Jana. Bylo to v době, kdy by měla nastoupit na jedenáctiletou střední, školu. Z kádrových důvodů nepřipadala šance přijetí na školu v Hodoníně, takže zapracoval kamarád a domluvil přijetí na gymnáziu v Kyjově.“ Dojíždění pro nemocnou dceru nebylo možné, a rodina se tedy stěhovala v roce 1976 do Kyjova. Nejstarší Jana měla patnáct let, syn Ivo tři roky a nejmladší Eva jeden. „Jana byla často nemocná. Na jejím zdravotním stavu se uplatňovala i psychická traumata pro naše kádrové problémy. Bylo to pro nás těžké období. Z medicinského hlediska ještě nebyly v té době dostupné léky na její onemocnění. Jako lékaři jsme byli bezradní“ Jana nastoupila po maturitě ještě na filosofickou fakultu. Zemřela v roce 1985 ve věku 24 let.

V Kyjově pracoval pamětník jako dorostový a posudkový lékař a později nastoupil do nemocnice na interní oddělení. V rámci zlepšení diagnostiky interních onemocnění se podílel na uvedení  provozu laboratoře funkční diagnostiky kardiovaskulárních onemocnění Od všeobecného lékařství se postupně specializoval na kardiovaskulární diagnostiku. „Já jsem šel v diagnostice a terapii i dál. Začal jsem se zabývat homeopatií, absolvoval jsem kurzy a v rámci působení lékaře jsem se tímto léčebným oborem zabýval.“

Folklor (nejen) v Kyjově

Ani po odchodu do Kyjova pamětník nezahálel. „Širokou tvůrčí aktivitu může dělat ten, kdo doma má zastání. Moje žena byla velmi tolerantní, ale bylo to někdy těžké. U mě těch aktivit bylo až příliš. V Kyjově vztah k folklorním aktivitám pokračoval.“ Pravidelnější činnost začal jako zpěvák vyvíjet s muzikou Jury Petrů, zajímal se o Slovácký soubor Kyjov. Připravoval setkání s místními literáty a předsedal programové radě Slováckého roku. „Já jsem byl vždycky ten, který do aktivit vletí rovnýma nohama. Přes kontakty s rozhlasem a televizí jsem chtěl Kyjovsko víc trochu prosadit.“ V červenci roku 2017 dostal Jan Pavlík Cenu starosty města Kyjova.

Pracoval v programové radě Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici, byl u obnovení soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku a dodnes je členem poroty. Přibyly aktivity v rámci Horňáckých slavností.

První ročníky strážnického festivalu navštěvovali opravdoví zájemci. „Ročník, co ročník se festival zpopularizoval. V jistém období začal pronikat do některých programových bloků politický nádech a to festivalu částečně uškodilo. Ty první ročníky byly autentické. Nikdy jsem vystupování v programech nebral jako politickou akci, chtěl jsem si zatancovat a zazpívat

Pod dohledem

„Já jsem byl dlouho sledován. Takže, když jsme jeli se souborem, tak už s náma jel fízl. Kontrolovali mě, kde mohli. Zaznamenal jsem to od roku 1968. Určitě byl na mě veden spis.“ Jan Pavlík měl příbuzné ve Spojených státech amerických, kolegyně utekla do Německa. „Oni byli tak otravní, ještě před revolucí přišel nějaký podezřelý hoch, tak jsem ho vyrazil. Stranický systém nám vstoupil do života a doplácely na to i děti, to mě nejvíc bolelo.“ Po revoluci v roce 1989 se dělaly prověrky. „Tam mě to vytočilo. Nesnáším lidi, kteří byli kam vítr, tam plášť – co uměli žít v komunistickém stínu a po revoluci vykřikovali, že jsou demokraté.“ Oba s manželkou odešli do soukromé sféry, pamětník pracoval až do roku 2017 jako angiolog (zabýval se diagnostikou a nechirurgickou terapií onemocnění krevních a lymfatických cév) ve Veselí nad Moravou.

Spisovatelem a básníkem

První básnickou sbírku pod názvem Jen někdy vydal Pavlík v roce 1963 v Hodoníně. V roce 1991 o festivalu Slovácký rok vydal Návraty Kyjovska. V roce 2006 vyšla monografie Kuželov, horňácká dědina pod křídly větrného mlýna a v roce 2010 sbírka básní Mezi dvěma světy. Poutavý román Sága rodu Chlebakupova vyšel v roce 2013, válečný román pod názvem Utrpení a naděje vyšel o dva roky později. Svému současnému bydlišti – Bohuslavicím, věnoval v roce 2016 knihu Mezi tvrzí a hradem a zatím poslední knihou, která vyšla v roce 2017 pod názvem Putování po rodném kraji očima vzpomínek, se vrací na Horňácko.

Své vyprávění uzavírá pamětník oblíbeným citátem: „Denně ztrácíme kus života, a pokud nám to osud dovolí, tak máme žít v radosti. A měli bychom se těšit z přátel, protože nevíme, jak dlouho nám to bude dopřáno, a jednat s laskavostí, soucitem a velkorysostí.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Helena Hájková)