Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Julie Pavelková (* 1948)

• narodila se 18. června 1948 v Podolí u Uherského Hradiště

• otec Antonín Měrka byl za odbojovou činnost odsouzen k dvaadvacetiletému trestu

• v dětství pamětnice zažívala kvůli otcovu uvěznění šikanu

• vyučila se spojovou manipulantkou, protože kvůli špatnému posudku nesměla studovat

• otce pustili na amnestii v roce 1961

• vdala se v roce 1971 za Stanislava Pavelku a spolu vychovali tři děti

• v roce 1989 s radostí přivítala pád komunismu a dočkala se rehabilitace svého otce

Antonín Měrka, otec pamětnice, pašoval zbraně a vojenské mapy, které měly pomoci třetímu odboji. Zbraně ukrýval u sebe ve stodole. Estébáci je nenašli ani poté, co otce v roce 1951 zatkli. Jeho jediná dcera Julie prožila dětství v kádrovém stínu, provázeném šikanou ve škole a návštěvami věznic, kde se svého otce většinou nemohla ani dotknout. Státní bezpečnost rodinu sledovala, dle vyšetřovacího spisu, už od roku 1949.

Otec pašoval zbraně pro odboj

Julie Pavelková se narodila 18. června 1948 v Podolí u Uherského Hradiště. Vyrůstala jako prvorozená dcera s rodiči, kteří museli čelit těžkým časům. Její otec Antonín Měrka se narodil v roce 1913. Profesí byl voják z povolání, což mu v padesátých letech přitížilo. Matka Julie Měrková, rozená Vaculková, byla v domácnosti.

Po „Vítězném únoru“ 1948 se otec zapojil do odboje díky svému švagrovi Antonínu Vaculkovi. Když o tři roky později došlo na udání a soud, stanulo před ním třináct členů skupiny. Antonín Měrka byl jedním z těch, kteří pašovali zbraně, střelivo a navíc opatřil mapy za účelem umístění vysílaček. „Poprvé si na tatínka pamatuju, když se vracel z práce a přinesl mi trojkolku,“ líčí pamětnice první vzpomínky. 

K zatčení otce Julie Pavelkové došlo na konci července 1951. Celou skupinu udal neznámý pachatel. „Otce zatkli v Kunovicích na nádraží, když se vracel z lázní, a odvedli ho. Údajně měl v kapse pistoli. Jak byl ve výslechové místnosti, honila se mu hlavou myšlenka, zda má zbraň použít proti vyšetřujícím, nebo ne. Ale nepoužil ji. A zůstal ve vězení,“ vypráví Julie Pavelková část rodinné historie. 

Sestra matky Julie Pavelkové se jmenovala Jarmila Vaculková a byla manželkou Antonína Vaculky, jehož příběh vyprávěla pro paměť národa jeho dcera Jarmila Pipalová. Komunisté je soudili ve stejném procesu Vaculka a spol. Jarmila byla celý život pro Julii Pavelkovou téměř sestrou. Společně bydlely v jedné domácnosti.

Při mlácení na ně hodili deky

Zda byla doma po zatčení otce domovní prohlídka, si nevzpomíná. Jako dítě neměla od rodičů o zbraních pochopitelně žádné informace. Všechno se dozvěděla až později. Dnes se jí vybavují drobné detaily: „Pamatuju si takový moment, kdy jsme s maminkou byly tatínka navštívit v Uherském Hradišti, že tam bylo takové pletivo a tatínek s maminkou se drželi přes to pletivo za ruku. Byly mi tak tři nebo čtyři roky.“

Ve vazbě v Uherském Hradišti, kde čekal otec na soud, se přímo nesetkal s nechvalně známým Aloisem Grebeníčkem. „Bavili se o tom se strýcem,“ říká Julie Pavelková, „že to byl velice nepříjemný člověk. Na otce a strýce házeli vyšetřovatelé deky a mlátili je.“ 

I průběh soudu zná Julie Pavelková pouze z vyprávění. Otce odsoudili na dvacet dva let a k pokutě deset tisíc korun československých. V odůvodnění soudního rozsudku stojí, že je vinen z ukrývání Antonína Vaculky, který prováděl protistátní činnost, opatřil Vaculkovi dvě pistole, samopal a náboje a především švagrovi opatřil tři generální mapy, které odcizil u svého vojenského útvaru. Ze všech obviněných v rámci procesu dostal otec pamětnice nejvyšší trest. Fakt, že byl důstojníkem Československé armády, mu výrazně přitížil, jak vyplývá z vyšetřovacího spisu V_2169_BR, uloženého v Archivu bezpečnostních složek ČR.

Vojenské mapy, ke kterým měl Antonín Měrka přístup, měly údajně sloužit Františku Bogatajovi. Ten byl už od roku 1948 ve Spolkové republice Německo a zapojil se do protikomunistického odboje. S ním udržoval písemný styk švagr Antonín Vaculka. Mapy od Antonína Měrky měly sloužit k přesnějšímu určení, kde by František Bogataj mohl shodit vysílačku. 

Antonín Měrka si odseděl deset let a byl propuštěn při amnestii na začátku šedesátých let. Julie Pavelková má několik vzpomínek na návštěvy vězení na různých místech. Její otec prošel věznicemi na Mírově, v Plzni a v Praze-Ruzyni.

„Pamatuju si, jak jsem byla na návštěvě na Mírově – měla jsem s sebou fotky rodiny, tak jsem je tam poskládala pod sklem. Ten vyšetřující [dozorce] to neviděl a otec si to mohl prohlídnout,“ vypráví. Většinou viděla otce jen přes plexisklo. Jen v Praze si mu mohla sednout na klín a obejmout ho. „Tehdy mi dal do ruky zlaté zuby,“ směje se pamětnice. Situaci jako dítě nechápala. Do vězení nejezdila jen s maminkou, ale někdy také s babičkou a s dalšími členy rodiny. 

Učitelka ji kvůli otci šikanovala 

V roce 1954 šla do první třídy. Ve vyšších ročnících jí spolužáci dávali najevo, že má otce ve vězení. Nejvíce ji však šikanovala soudružka učitelka Lucká. Například ji zničehonic postavila před celou třídu a poukazovala na svetr, který dostala od babičky. Nechala dokonce zavolat ředitele školy, aby žačku ponížila. 

Na šikanu učitelky si vzpomínala nejen Julie Pavelková, ale po desetiletích i její spolužáci. „Třeba jsme něco provedli a museli jsme dlouho čekat. Učitelka čekala, až nám přespolním dětem ujede vlak, a pak nás teprve pustila domů. Takové věci nám dělala,“ říká.

Po manželově uvěznění se matka pamětnice ocitla bez práce. Žádnou nemohla sehnat. Až později našla místo ve Frutě, sídlící v Kunovicích u Uherského Hradiště. Šlo o významného výrobce konzervovaných potravin. Maminka ale trpěla psychickými problémy a bývala na měsíčních léčeních. Naštěstí se na chodu rodiny významně podíleli prarodiče a teta Jarmila – matčina sestra. Rodina žila velmi skromně, často měla jen brambory a mléko. 

Ze všech míst, kde byl otec pamětnice vězněn, chodily rodině dopisy. Některé jsou adresované mamince, jiné přímo pamětnici. „Těším se na dopis od Tebe. Nezapomeň na mne docela! Napiš mi zase brzy! Opravdu se těším. Buď pilná a skromná!“ napsal Antonín Měrka 18. února 1959 své desetileté dceři Julii z věznice v Plzni. 

Záclona se pohnula a tatínek se vrátil

Otcovo propuštění bylo překvapivé. Otec, když se vrátil, zdál se dceři Julii pořád mladý. „Pamatuju si, jak jsem ležela v posteli a nějak jsem cítila, že se tatínek blíží,“ vypráví dojatě. „Pak se pohnula záclona a za ní se objevil tatínek.“ Pamětnici bylo v té době téměř třináct let. Otec začal pracovat v manuálních profesích u silnic. Teprve po návratu z vězení, po deseti letech, se zbavil zbraní. Patrně je naházel do řeky Olšavy. Otec se setkával se svými bývalými spoluvězni, například se spoluvězněm z cely Bedřichem Fučíkem. 

Julie Pavelková neměla možnost s katastrofálním kádrovým posudkem studovat žádnou střední školu. Ve Znojmě se proto vyučila spojovou manipulantkou. Po vyučení nastoupila na poštu v Uherském Hradišti. Invazi v srpnu 1968 prožívala jako dvacetileté děvče v Uherském Hradišti. Rodina nahrávala rozhlasové vysílání 21. srpna na magnetofon. „Ve městě byla různá shromáždění a tanky,“ vzpomíná.

Pamětnice se v roce 1971 vdala za Stanislava Pavelku a postupně se jim narodily děti Patrik, Renata a Tereza. Rodinu po celou dobu posilovala víra. Je paradoxem osudu, že z manželovy strany byla rodina vzdáleně spřízněná s nechvalně známým Aloisem Grebeníčkem z Uherského Hradiště.

Později se otec pamětnice angažoval v klubu bývalých politických vězňů K 231. Pádu komunismu se ale bohužel nedožil. Zemřel 13. května 1985 ve věku dvaasedmdesáti let. Vzpomínkou na milé rodiče zůstaly pro Julii Pavelkovou dopisy, které chodily od otce z vězení. Sametovou revoluci v roce 1989 prožívala s ohromným nadšením. Na náměstí v Uherském Hradišti se střídali různí řečníci, mezi nimi například scenárista Jan Gogola. 

Otec Antonín Měrka byl po sametové revoluci rehabilitován a rodina získala odškodnění. Pamětnice žila v době natáčení, v roce 2025, v Uherském Hradišti. Životním mottem Julie Pavelkové zůstala víra a láska.