Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Parthonnaud (* 1947)

• narozena jako Alena Krutová 17. října 1947 v Praze

• otec Vladislav Kruta byla vědec, za války působil jako lékař v československých perutích RAF

• matka Emmy, rozená Bahuault, byla Francouzka, rodiče se seznámili během otcova působení na Sorbonně

• pamětnice vyrůstala ve francouzsky mluvící rodině, česky se naučila až ve škole

• od roku 1954 žili v Brně

• otec byl roku 1968 jedním z prvních signatářů manifestu Dva tisíce slov, v době normalizace byl proto odstaven od vědecké činnosti

• pamětnice vystudovala hudební vědu na filozofické fakultě brněnské univerzity

• byla držitelkou československého i francouzského pasu

• roku 1977 získala osmiměsíční stipendium v Paříži

• během stipendijního pobytu se rozhodla ve Francii zůstat natrvalo

• ve Francii se provdala a založila rodinu

• v letech 1988 až 2018 pracovala pro Médiathèque musicale Mahler, později přejmenované na Bibliothèque musicale La Grange - Fleuret

„K Francii mám silný vztah a cítím se tu dobře. Ale země, ve které se člověk narodil, ta vám zůstane v duši,“ říká Alena Parthonnaud, rozená Krutová, která má dvojí kořeny – české a francouzské. 

Její otec Vladislav Kruta ve třicátých letech absolvoval stáž na pařížské Sorbonně, kde se v laboratoři seznámil se svou budoucí ženou Emmy Bahuault, dcerou ředitele městského úřadu v Saumuru. Roku 1937 se vzali a o dva roky později se jim narodil nejstarší syn. 

Krátce žili v Československu, ale v létě 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války, uprchli do Francie, kde se Vladislav Kruta přihlásil do československé armády. Byl zařazen jako nadporučík zdravotní služby do 1. československé divize v Agde, později působil jako lékař 311. a 313. československé perutě RAF ve Velké Británii. Pracoval také ve výzkumném ústavu při Oxfordské univerzitě a byl zástupcem československé exilové vlády v Mezispojeneckém výboru pro válečnou pomoc v okupovaných zemích. 

Po druhé světové válce se manželé Krutovi se synem vrátili do Prahy, kde se jim narodilo druhé dítě – dcera Alena přišla na svět 17. října 1947. 

Izolovaný život za železnou oponou

„Vyrůstala jsem v harmonickém prostředí, i když česko-francouzské manželství mých rodičů bylo v Československu hodně neobvyklé,“ říká Alena Parthonnaud. Její maminka Emmy neuměla česky, nechodila do práce, po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 navíc ani nemohla navštěvovat svou rodinu ve Francii, protože úřady jí neumožnily vycestování. „Byla trpělivá, nikdy si nestěžovala, ale bylo to pro ni těžké, žila v izolaci,“ vypráví pamětnice.

Dva roky po ní přišel na svět ještě Alenin mladší bratr. Domácím jazykem byla francouzština, Alena nechodila do školky a česky se naučila až s nástupem do první třídy. „Žili jsme skromně, potraviny byly jen na lístky, na mléko a máslo se stály dlouhé fronty, málo toho bylo k dostání. Vzpomínám si, že jednou jsme byli v hračkářství v Bílé labuti a regály zely prázdnotou – a to bylo před Vánocemi,“ popisuje Alena Parthonnaud nedostatek v padesátých letech. 

Její otec působil jako přednosta Fyziologického oddělení Ústavu tělovýchovného lékařství Univerzity Karlovy a přednosta Fyziologického ústavu v Hradci Králové. Roku 1951 byl jmenován přednostou Fyziologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně a o tři roky později přesídlil do Brna s celou rodinou. 

Podle slov Aleny Parthonnaud byl Vladislav Kruta v padesátých letech pronásledovaný za své angažmá v RAF, ale jako špičkového vědce ho kolegové vždy podpořili. 

„Když jsme se přestěhovali do Brna, tatínek začal vyhledávat francouzsky mluvící kolegy a zval je k nám domů, aby maminka měla společnost,“ pokračuje Alena Parthonnaud. Připomíná, že za první republiky byla francouzština v Československu velmi oblíbeným a hojně vyučovaným jazykem, nositelem kultury, symbolem spojenectví mezi oběma zeměmi. 

Teprve roku 1957 směla Emmy Krutová poprvé vycestovat do Francie a navštívit své rodiče; s sebou si ale mohla vzít jenom dvě mladší děti, manžel a starší syn museli zůstat v Československu jako „pojistka“. 

Dva tisíce slov a sedmdesát osobností

V šedesátých letech se Vladislav Kruta začal angažovat ve veřejném životě, zasedal v rehabilitační komisi a v červnu 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov. Byl jedním ze sedmdesáti prvních signatářů, významných osobností, jejichž jména byla zveřejněna v tisku (k dalším patřil například Jan Werich, Jaroslav Seifert, Věra Čáslavská, Rudolf Hrušínský či filozof Karel Kosík). 

Nadcházející prázdniny trávila tehdy devatenáctiletá Alena s maminkou ve Francii, zatímco její otec byl na kongresu ve Spojených státech amerických. Zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 zastihla tedy pamětnici ve Francii. „Největší strach jsme měli o mého staršího bratra, který byl v té době v Praze a bydlel blízko Václavského náměstí,“ poznamenává. 

Vladislavu Krutovi nabídli jeho američtí kolegové vědecké místo na univerzitě v USA, ale odmítl: „V té době mu bylo už šedesát let, měl zdravotní problémy a nechtěl začínat novou kariéru,“ vysvětluje Alena Parthonnaud. 

V Československu jej však na začátku normalizace opět postihla perzekuce. Protože odmítl veřejně odvolat svůj podpis manifestu Dva tisíce slov, musel odejít ze svého místa přednosty Fyziologického ústavu, byla mu zakázána publikační činnost a nesměl vstoupit na půdu brněnské univerzity. „Otce to silně zdravotně poznamenalo,“ dodává pamětnice. 

Pohraničníci se psy prohlíželi každou skulinu 

Ona sama začala již před rokem 1968 studovat hudební vědu na filozofické fakultě brněnské univerzity, její mladší bratr směřoval ke studiu medicíny. Postihy směřované proti jejich otci jejich možnosti vzdělání naštěstí neovlivnily. Nejstarší bratr, který pracoval jako archeolog v Mostě, dostal začátkem sedmdesátých let nabídku na stipendium ve Francii, kde se posléze uplatnil jako profesor archeologie na École normale supérieure v Paříži. 

Alena Parthonnaud uvádí, že každý ze tří sourozenců měl k francouzské kultuře trochu jiný vztah: „Můj nejstarší bratr se ve Francii narodil a pár let tam chodil do školy, takže viděl svůj domov spíše tam. Já jsem vždy byla jednou nohou ve Francii a jednou nohou v Čechách, mám silný vztah k oběma zemím. A můj mladší bratr se cítí doma v Čechách, nikdy by se neodstěhoval.“ 

Roku 1971 dokončila studium hudební vědy a začala pracovat pro brněnský Mezinárodní hudební festival a pro hudební mládež. Na francouzské ambasádě si díky svému původu vyřídila druhý, francouzský pas, který však musela před československými úřady tajit, protože v té době nebylo možné mít dvojí občanství.

V sedmdesátých letech mohla již pravidelně ve Francii navštěvovat svého staršího bratra. Cestovala vlakem Praha – Paříž, který vyjížděl z Prahy v deset hodin dopoledne a přijížděl do Paříže následující den ráno. Na česko-německých hranicích v Chebu byl vždy celý vlak podroben přísné kontrole pohraničníků se střelnými zbraněmi a služebními psy, kteří vlak kontrolovali zevnitř i zvnějšku. Tíživé vzpomínky na tyto hraniční kontroly pamětnici podle jejích slov nikdy neopustily. Francouzský pas, který si brala s sebou, ukrývala stočený ve svém drdolu. 

Zapustit kořeny ve staronové vlasti

V roce 1977 dostala Alena v rámci kulturních dohod mezi Francií a Československem nabídku osmiměsíčního stipendia v Paříži. Už když do Francie odjížděla, uvažovala o tom, že tam zůstane natrvalo. K rozhodnutí ji přivedla podle jejích slov politická, ale i ekonomická situace v Československu: „Byla jsem přesvědčena, že normalizační režim se za mého života nezmění. V Československu navíc bylo těžké získat bydlení.“ 

V průběhu pobytu se její rozhodnutí stalo definitivním. Tatínek Vladislav Kruta krátce po jejím odjezdu zemřel a maminka dceřino rozhodnutí spíše přivítala. 

Po skončení osmiměsíčního stipendia si Alena musela zajistit obživu, což nebylo jednoduché. Zaměstnání ve vystudovaném oboru, které by ji těšilo, hledala celých deset let. V Československu byla odsouzena v nepřítomnosti a jezdit na návštěvu tam nemohla. Zprávy zpoza železné opony získávala hlavně od rodiny a přátel, s nepočetnou českou komunitou v Paříži se moc nestýkala. „Usadit se v jiné zemi je velká osobní zkouška. Musíte projít mnoha etapami, vybudovat si nové zázemí, prosadit se, dokázat, že se zařadíte ve společnosti,“ vysvětluje Alena Parthonnaud. 

Důležitým krokem pro ni bylo založení vlastní rodiny: začátkem osmdesátých let se provdala za profesora francouzštiny a narodily se jim dvě dcery – Claire (1983) a Sandra (1985). 

Roku 1988 začala pracovat v nově založené hudební knihovně Médiathèque musicale Mahler, později přejmenované na počest svých zakladatelů na Bibliothèque musicale La Grange - Fleuret. V knihovně se starala o obrazové materiály, pořádala výstavy z jejích sbírek, po roce 1989 také spolupracovala s českými archivy a dohledávala informace o Gustavu Mahlerovi. 

V listopadu 1989 pamětnice s nadšením přivítala pád železné opony a roku 1990 poprvé přijela na návštěvu do Československa. Svým dcerám se podle vlastních slov snaží předávat českou kulturu, čeština jako jazyk však pro ně byla příliš obtížná. 

Alena Parthonnaud pracovala pro Bibliothèque musicale La Grange - Fleuret až do roku 2018. Stále žije ve Francii, ale často navštěvuje i svou původní vlast: „Mám Čechy a Moravu moc ráda, i zdejší lidi. Jsem nadšená z toho, jak se každý rok zlepšuje stav zdejších měst a obcí.“