Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Paluska (* 1950)

• narodil se 1. listopadu 1950 v Ostravě

• jeho otec se účastnil západního odboje během druhé světové války

• rodina byla kvůli tomu za komunismu perzekvována

• pamětník krátce pracoval v uranových dolech

• pracoval pro Mezinárodní kamionovou dopravu, procestoval Evropu

• v roce 2024 žil v Plánici

Jeho otec se během druhé světové války vyznamenal v západním odboji, účastnil se i bojů u Dunkerku. V socialistickém Československu se ale vyznamenání ze západní armády nenosila. Režim tak stíhal nejen jeho, problémy ve škole měl i jeho syn, pamětník František Paluska. Špatnému původu navzdory se ale později díky své práci dostal na místa, která jeho otec navštívil v době svého boje proti nacistické moci. 

Byli jsme vyvrhelové

František Paluska se narodil 1. listopadu 1950. Z Ostravy padesátých let ale moc vzpomínek nemá, když mu bylo šest let, odstěhoval se i s rodiči do vzdáleného Plzeňského kraje. Plánici nedaleko Klatov si vybrali kvůli tomu, že ze stejného kraje pocházela pamětníkova matka. Na konci války se navíc v regionu seznámila s jeho otcem, západní vojáci měli tábor v Číhani. Až ke Klatovům se Paluskovi museli přestěhovat, protože otec v Ostravě přišel o práci. „Zúčastnil se pohřbu prezidenta Beneše. To se hodilo do krámu vedoucím představitelům KSČ, takže ho z práce vyhnali,” vysvětluje pamětník. Rodiče si mysleli, že v Plzeňském kraji na ně „nebude tak vidět”. 

Pamětníkův otec to v socialistickém Československu neměl vůbec jednoduché. „Byl to západní voják a pro ně byl každej druhej ze Západu špion. I když bojovali za stejnou věc jako vojáci z východní fronty... Tvrdě jim šlapali na přezky,” popisuje František Paluska. V Plánici už to podle jeho vzpomínek tak hrozné nebylo, i když na výslechy si ho vozili i odtamtud. „Přijeli si pro něj večer, odvezli ho do Klatov, a když už v noci žádný autobus z Klatov do Plánice nejezdil, tak šel pěšky.” Čtrnáctikilometrovou trasu tak po čase pamětníkův otec znal už nazpaměť. Práci v Plzeňském kraji sice našel, ale rozhodně nepatřila k těm lepším. „Byli jsme spíš vyvrhelové, nelíbilo se jim, že tatík hájí svoji pravdu,” vypráví František Paluska. Otec pracoval jako řidič a skladník u Kovošrotu, matka získala místo u Červeného kříže. Když malý František začal chodit do školy, cítil, že rodina, ze které pochází, nezapadá do kádrových ideálů. „Paní soudružka učitelka věděla, že si na mě může víc troufnout, protože mě tatík nemohl bránit. Takže jsem se jako levák musel naučit psát pravou rukou, jinak mě odmítala učit,” vybavuje si jednu z mnoha křivd, kterou musel jako malé dítě skousnout. „Měl jsem ještě takovou ‚perfektní‘ spolužačku, která na mě žalovala, co mohla. Třeba, že jsem nesnědl svačinu. A já jsem musel při hodině stát a tu svačinu dojíst,” dodává František Paluska. 

Základní školní docházkou ale jinak prošel a po ní nastoupil na učiliště k ČSAD Klatovy. Vyučil se automechanikem, ale dřív, než si mohl najít zaměstnání, musel ještě absolvovat dva roky povinné základní vojenské služby. Jenže tam se setkal s dalšími komunistickými represemi. Místo klasické dvouleté „ulejvárny”, kterou někteří branci zažívali, dostal příkaz, aby se přihlásil do vojenské školy. Mohl jít buď na tři roky do Ruska, nebo strávit pět let ve východním Německu. „Jedinou cestou bylo utéct z vojny a jít pracovat na uran. Tak jsem šel do uranových dolů, aby mě nenutili jít do vojenských škol,” vysvětluje stručně své rozhodnutí. „Nastoupil jsem na Bytíz v Příbrami. Tam zjistili, že jsem automechanik a mám řidičské oprávnění skupiny C, tak mě přeřadili na Stráž pod Ralskem, protože tam se to právě rozjíždělo,” popisuje František Paluska, jak pro něj práce v uranových dolech vypadala. 

Na hranicích za mnou padla závora a nikdo o mně nevěděl

Po vojenské službě, kterou zčásti strávil těžbou uranu, se vrátil do klatovského ČSAD. Navzdory tomu, že jeho původní zaměření bylo automechanik, podařilo se mu vypracovat se až na pozici v Mezinárodní kamionové dopravě. „To mi tenkrát přineslo strašnou svobodu. Jakmile za mnou na hranicích padla závora, tak o mně nikdo nevěděl, dokud jsem se neozval. V dnešní době je šofér v zahraničí sledován furt,” porovnává pamětník své zkušenosti z šedesátých a sedmdesátých let se současností. Jako řidiči Mezinárodní kamionové dopravy se mu navzdory ne úplně čistému kádrovému profilu podařilo projezdit většinu Evropy. Nebyl snad jen v Norsku a Portugalsku. Mimo Evropu se navíc podíval třeba i do Turecka, Sýrie a Iráku. Hodně času coby řidič strávil také v Anglii, což mu dovolilo navštívit místa, kde před lety sloužil jeho otec. „Vozil jsem sirky nebo motorky do Anglie a při vhodné příležitosti jsem v Leamingtonu navštívil hrob našich výsadkářů, kteří spáchali atentát na Heydricha. Ten pomník byl zaplacený sbírkou Čechoslováků, kteří žili v zahraničí,” vysvětluje. Pomník československým vojákům, letcům a vlastencům padlým ve druhé světové válce v středoanglickém Leamingtonu stojí dodnes, jde ale pouze o symbolické místo odpočinku československých výsadkářů. Jejich těla po 18. červnu 1942 skončila v hromadném hrobě v Ďáblicích. František Paluska má dodnes v paměti výstavu, kterou v anglickém městě navštívil. „V hangáru byly promítány filmy o historii letiště. A poprvé v životě jsem se setkal s tím, že si člověk může zvolit, jaký výklad chce, a bylo to i v češtině.” Zdánlivě nevídaná věc byla v době studené války možná právě kvůli tomu, že řada letců, kteří tam během druhé světové války sloužili, pocházela z Československa. 

František Paluska na svoji řidičskou dráhu vzpomíná rád. Když zrovna nejezdil po světě s kamionem, bral služby i v klasickém MHD Plzeňského kraje. V roce 1972 se oženil a se svou ženou strávil spokojený a klidný život. S kamionem přestal jezdit až po sametové revoluci, v době rozdělení Československa. Od roku 1993 se totiž kromě sousedních států začala různě dělit i doprava, a neexistovalo tak, aby kamioňáci jezdili autobusem a obráceně. František Paluska získal dobře placenou práci v Německu, kde vydržel až do svého odchodu do penze. Nyní si užívá důchodu a rád šíří povědomí o činech lidí, kteří v době druhé světové války sloužili v západní armádě. Po svém otci má dodnes vojenskou uniformu, kterou na základě mezinárodního práva může kdykoliv nosit. Dědí se totiž z generace na generaci, po Františku Paluskovi ji tak čeká místo u někoho dalšího z členů rodiny.