Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pallas (* 1949)

• narodil se 30. srpna 1949 v Praze

• na počátku 70. let založil a manažoval spolek písničkářů Šafrán

• v prosinci 1976 podepsal prohlášení Charty 77

• v roce 1977 s Jitkou Bidlasovou nuceně emigroval do Švédska

• podílel se na protestech v roce 1978 a počátcích Nadace Charty 77

• v emigraci vydával desky zakázaných československých umělců ve svém nakladatelství Šafrán 78

Když Jiří Pallas o Vánocích 1976 četl prohlášení Charty 77, netušil, jak důležitý list papíru právě drží v ruce ani že mu jeho podpis navždy změní život. Netušil, že za necelý rok bude nucen se i s rodinou vystěhovat z vlasti a hledat si nový domov v dosud neznámé zemi. Netušil, že i zpoza železné opony se bude dál angažovat v československém disentu i undergroundu.

Odmítl se rozvést

Jiří Pallas se narodil 30. srpna 1949 v Praze. Matka Josefa pocházela z nepraktikující židovské rodiny, otec Josef byl český bratr a za první světové války sloužil v Československých legiích. Jak se Jiří v dospělosti dozvěděl, za německé okupace se také zapojil do protinacistického odboje. S manželkou se odmítl rozvést a zaplatil za to pobytem v pracovním táboře Bystřice. Jí tím však pravděpodobně zachránil život – čekal ji transport „pouze“ do Terezína. Zbytek rodiny takové štěstí neměl a jejich cesta vedla dál, většinou do Osvětimi. Před transportem se podařilo zachránit také Jiřího starší sourozence. Sestra Anna zůstala pod záminkou léčby tuberkulózy ukrytá v Thomayerově nemocnici a o něco mladší Josef u babičky. Celá rodina tak válku přežila. Po ní se narodily ještě dvě děti – Jiří a Evženie.

Když byly Jiřímu čtyři roky, otec mu zemřel a matka krátce nato oslepla. Sourozenci tak putovali do dětských domovů. S životem se ale rozhodli poprat. Josef chodil zápasit na Slavoj Vyšehrad, a když jednou vzal mladšího bratra s sebou, Jiřího sport uchvátil. Netrvalo dlouho a mladý zápasník byl dorosteneckým mistrem republiky. Nechtěl se ale stát vojákem ani policistou z povolání, a tak dráhu profesionálního sportovce opustil. 

Počátkem srpna 1968 nastoupil na vojnu a osudový 21. srpen prožil v těsné blízkosti hranic. Polští vojáci tehdy sice výcvikové středisko obklíčili, nic dramatického se ale nestalo. Pouze z rozhlasu se dozvídali, co se děje v Praze. „Člověk nevěděl, jestli začne válka, nebo co z toho bude,“ říká dnes Jiří Pallas při vzpomínce na okupaci vojsky Varšavské smlouvy.

Jak písničkáři přechytračili StB

K hudbě se dostal po maturitě na průmyslové škole, kdy začal pracovat jako zvukař v televizi a mohl odtud příteli zapůjčit kvalitní magnetofon. Tak začal postupně pracovat jako manažer pro kapelu Scarabeus. „Provozovat kulturu veřejně v sedmdesátých letech, kdy byla normalizace, bylo závislé na několika povoleních. Abych to řekl konkrétně: člověk si musel objednat sál, na to potřeboval razítko, protože soukromník si sál možná mohl objednat na svatbu, ale ne na koncert,“ popisuje Jiří Pallas složitý proces, který dále obsahoval schválení od národního výboru, kterému museli předložit seznam vystupujících i písní, které se budou hrát, a povolení od Ochranného svazu autorského (OSA). „Všechny ty kroky musely být podložené nějakou organizací, tedy razítkem.“

Jiří však našel způsob, jak předpisy částečně obcházet. Když měl totiž člověk jedno razítko, okamžitě působil u dalšího kroku důvěryhodněji a nikdo nepřezkoumával, jestli to první pocházelo od svazáků nebo třeba od hasičů. StB nevěděla, co s tím dělat. Nemohli najít, co by mohli zakázat, protože se vlastně jednalo o správný postup. Podobným způsobem se Jiřímu Pallasovi podařilo pronajmout si restauraci v pražských Nuslích, kde začala vystupovat hudební skupina Ohaři.

V roce 1973 Pallas spolupracoval na folkovém festivalu v Náměšti. Na poslední chvíli ho sice komunisté zakázali, pro něj to ale přesto byl určující okamžik – seznámil se s Jaroslavem Hutkou. Společně s ním zorganizoval koncert v nevyužitém sálu v Praze na Všebaráčnické rychtě a položil tak základy spolku na sebepodporování písničkářů, jehož členy byli např. Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Zuzana Michnová a samozřejmě Hutka. Právě poslední dva jmenovaní dali spolku název – Šafrán.

Šafrán pořádal pravidelně jednou za týden koncerty na Rychtě. Tiskli program, který pak rozváželi po pražských hospodách, nejčastěji ale na koncerty chodili pravidelní diváci, a to i někteří z venkova. Čas od času docházeli také známí disidenti, mezi nimi Václav Havel a Pavel Kohout.

StB se o Šafrán zpočátku vůbec nezajímala. Když si ale předvolala Hutku (původně kvůli náboženským motivům v jeho písních), postupně jí začalo docházet, co se vlastně děje. Byl to právě Hutka, kdo začal mezi písněmi k publiku promlouvat, a přestože svá slova často ani protirežimně nemyslel, posluchači je tak vnímali, a to StB stačilo. Stále ale nevěděli, jak z právního hlediska legální koncerty zakázat. Pracovali tedy na tom, aby měli celý proces dopodrobna zdokumentovaný. Než ale stihli své záznamy využít, do hry vstoupil daleko větší hráč – Charta 77.

Mně to přišlo v pořádku, tak jsem přidal svůj podpis

V roce 1974 poznal Jiří svou budoucí manželku Jitku Bidlasovou. Ta tehdy studovala na filozofické fakultě, kde se zapojila do Hnutí revoluční mládeže. A tak se i on dostal do společnosti Petra Uhla, Petrušky Šustrové, Vavřince Korčiše, Jana Frolíka, Anny Šabatové a dalších. Každý týden se pravidelně setkávali u Uhlových a při té příležitosti se k nim také na Vánoce roku 1976 dostal text prohlášení Charty 77. Nebyla to první petice, kterou Jiří Pallas podepisoval. V minulosti šlo však hlavně o podporu členů kapely Plastic People of the Universe. „A to se vůbec nic nedělo, takže naprosto nedramatické. Když jsem byl u Uhlů a Petr mi ukazoval ten dokument Charty, jestli to chci podepsat, tak mně to přišlo v pořádku, tak jsem přidal svůj podpis. Jitka tam byla večer s Annou Šabatovou a podepsala taky téměř stejným způsobem. A nic. To až teprve, když kvůli Rudému právu začalo sbírání signatářů. To bylo vlastně až čtrnáct dní potom. To už jsme téměř zapomněli, že jsme nějakou Chartu podepsali.“

Už nikdy ale zapomenout neměli. V pět ráno vtrhla do jejich bytu policie a Jitku si odvedla. Jiří zatčení unikl, protože měl nahlášené trvalé bydliště jinde. Nebylo to ale nadlouho. Přišlo mu předvolání, takže se musel k výslechu dostavit. Byl však už připravený, věděl, co má říkat a na které otázky vůbec neodpovídat. Celkem byl na cca pěti výsleších, ani jednou ho však nebili.

Krátce nato ho nejprve vyloučili z kolektivu pracujících, poté dostal výpověď a nakonec ho vyhodili i z odborů. Jitku z práce vyhodit s malým dítětem nemohli, pokusili se jí ale přeložit – neúspěšně. Přestože Šafrán stále pořádal koncerty, všichni věděli, že to nebude na dlouho. Bylo totiž jen otázkou času, kdy se i o to začne StB intenzivněji zajímat. Jiří nemohl sehnat novou práci, a tak rodina brzy začala uvažovat o emigraci. „Nejdřív mi policajti (StB) řekli: ‚Hele, to si vyberte: vězení, blázinec, vystěhovat.‘ Samé dobré volby. Nicméně to vystěhování nakonec nám přišlo jako docela dobrý nápad. Byli jsme mladí a ještě chtěli něco dosáhnout v životě. Takže vystěhovat. A tím, že to bylo jakoby požehnaný od těch policajtů, tak jsme šli na ambasádu švédskou a řekli, že si jdeme žádat o azyl.“

Na Švédsko padla volba vlastně celkem náhodou. Zdeněk Mlynář, který se v té době také chystal emigrovat, řekl, že by se tam jako nesezdaný pár s nemanželským dítětem a dlouhými vlasy hodili. A přestože o Švédsku prakticky nic nevěděli, dali na jeho slova. A tak se rodina s malým dítětem a druhým na cestě přichystala na opuštění vlasti.

Začátky ve Švédsku a pomoc ze zahraničí

Před odjezdem si ale ještě museli nechat zkontrolovat vše, co s sebou chtěli odvézt, a mohli si vyměnit pouze přibližně 70 švédských korun. Aby dostali vízum, byli také nuceni vzdát se občanství. Plní nejistoty se tak vydali na cestu. Kvůli Jitčině stavu nemohli letět, Václav Havel s Pavlem Landovským je tedy odvezli na vlak. Tím se přes NDR dostali až k moři, kde přestoupili na loď. Na hranicích byla loď důkladně prozkoumávána ozbrojenci, bezpečně se však dostali na švédskou půdu.

Přechodně si je k sobě vzal známý Vlastimila Třešňáka. Když se o nich však z novin dozvěděly úřady, sehnaly jim řádné ubytování. A zatímco ve Švédsku o nich vycházely články, které se zajímaly o Chartu, v Československu byla skupina kolem Petra Uhla v médiích prezentována jako teroristická. Byl s nimi lživě spojován dokonce jakýsi únos autobusu. Tyto články, které Jiřímu z Československa posílali přátelé, mu ale z bezpečí svobodného Švédska připadaly spíše úsměvné. Ti, kteří zůstali doma, to však tak jednoduché neměli. Petr Uhl byl například v roce 1979 zatčen a ve vezení si odseděl pět let, až do revoluce pak pracoval jako strojník a topič.

Jiří Pallas ale na své přátele a vlast za železnou oponou nezapomněl. Za podpory švédské levice (někdejších maoistů) do východního bloku pašoval literaturu, zakládal spolky, pořádal demonstrace. Pohyboval se také v okruhu právě vznikající Nadace Charty 77, ze které ale po sporu s Františkem Janouchem odešel. U příležitosti desátého výročí okupace se konala demonstrace pořádaná levicovým hnutím Folket i Bild ve spolupráci s antikomunisty kolem švédského Výboru solidarity s východní Evropou. Zúčastnily se jí tři tisíce lidí, i Jiří Pallas „Já jsem tam mluvil a Egon Lánský mi to překládal. Hlavní požadavek byl jasný: „Soviet ut ur Tjeckooslovakien, takže Sovětský svaz opustit Československo.“

Zpočátku velký zájem o malou zemi ve střední Evropě ale začal postupně upadat a Jiří Pallas se vrátil k plánu, který si přivezl ještě z domova – vydávat v zahraničí desky českých zakázaných umělců.

Underground za železnou oponou

Když se v roce 1978 v Praze konalo mistrovství světa v hokeji, dohodl se se švédskými novináři Jörgenem Widsellem a Robertem Aschbergem, půjčil jim svůj magnetofon Nagra a dal jim jména a adresy novinářů, které měli nahrát. Vypravili se do Československa, předstírali zájem o hokej a mezitím se scházeli s hudebníky. Mezi nimi byl Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, Karel Soukup a Marta Kubišová. Do Švédska se nahrávky dostaly diplomatickou cestou za pomoci švédské hokejové reprezentace. „Jmenovala se Opusťte naši zemi v pokoji. Lamna vart land in fred. A podtitulek Zakázaní zpěváci druhé kultury.“ Tato dobrodružně sebraná deska byla první z dlouhé řady desek, které Jiří Pallas ve Švédsku vydal. Své nakladatelství symbolicky pojmenoval Šafrán 78.

Sběr nahrávek už ale později neprobíhal tak dobrodružně, umělci je většinou nahrávali sami a různými cestami je posílali do Švédska. Tam z nich Jiří tvořil desky, které zase nechával pašovat zpátky do vlasti. Hodně jich přes hranice převezl Jan Kavan, některé putovaly přes Maďarsko, které bylo v tomto směru otevřenější, část si také lidé pašovali sami, když si desku jednoduše koupili na dovolené. 

Tímto způsobem Jiří vydal desky Jaroslava Hutky, Karla Kryla, Svatopluka Karáska, Karla Soukupa, Vlastimila Třešňáka a dalších. Nezůstalo ale jen u hudby. V Šafránu 78 vycházela namluvená díla Václava Havla, Milana Kundery, Pavla Kohouta, Josefa Škvoreckého i Jaroslava Seiferta.

Peníze na vydání sháněl různě, většinou od bohatých rodáků v emigraci, a přestože umělci sami po něm většinou nic nechtěli, sám dnes přiznává, že Šafrán 78 byl ztrátový. „Vždycky se pár set těch desek prodalo, a jelikož jsem pracoval zadarmo a vlastně šlo jenom o hrubou výrobu těch prvních tři sta desek, tak se jakž takž vždycky na to vydělalo.“

Desky Jiří Pallas vydával až do sametové revoluce 1989. „Pamatuju si, jak jsem byl naštvaný, jak padla Berlínská zeď a Maďarsko a všechno a tady nic furt. Pak teda, když to konečně nastalo, tak jsem se podíval, který letiště je nejblíž Praze a odletěl jsem do Mnichova, tam jsem si půjčil auto a chtěl jsem dorazit a oni mě vyhodili od hranic. Tak jsem volal Dienstbierovi, který už měl na starosti nějak shodou okolností, tak ten mi to zařídil, že mě druhý den pustili.“ Po příjezdu do Prahy se zapojil do Občanského fóra, setkal se se starými přáteli, a přestože se rozhodl na pár měsíců zůstat, kdyby bylo potřeba s něčím pomoct, nikdy neplánoval se do Československa natrvalo vrátit.

Srovnávat život ve Švédsku s životem u nás pro něj není snadné. Ve Švédsku je podle jeho slov mnoho věcí jednodušších, protože si lidé navzájem více důvěřují. „Tady je zase lepší pivo.“