Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eduard Pajdla (* 1937)

• narozen 19. února 1937 v Dluhonicích u Přerova

• svědkem lokálních válečných událostí a osvobození Dluhonic v roce 1945

• otec Jaroslav Pajdla přišel po roce 1948 o práci i veřejnou funkci kvůli kritice KSČ

• vystudoval Střední zemědělskou školu technickou v Přerově

• pracoval ve Výzkumném ústavu zelinářském ve Slavoníně

• po doplnění studií na Pedagogickém institutu v Olomouci vystudoval dálkově Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého

• většinu života působil jako učitel na základní škole

• po roce 1968 vyhozen ze zaměstnání pro nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy

• členem katolického sdružení Ackermann-Gemeinde, které se věnuje usmíření mezi Němci, Čechy, Slezany a Slováky

• v roce 2025 žil v Dluhonicích

Eduard Pajdla vyrůstal v Dluhonicích u Přerova a zažil válku, poválečnou mstu i komunistické perzekuce zblízka — jako svědek, syn „politicky nespolehlivého“ otce i učitel, kterému jedna věta v roce 1968 málem změnila životní dráhu.

Dědečkův přítel se přišel rozloučit před odjezdem do Terezína

Narodil se 19. února 1937 v Dluhonicích u Přerova. Rodina patřila k pracujícím středním vrstvám, byli věřícími katolíky. Otec Jaroslav Pajdla byl úředníkem na dráze a členem sociální demokracie, pocházel z Přerova, z německo-české rodiny; jeho otec měl německý původ (dědeček pocházel z Kunčic u Bělotína). Matka Marie pocházela z Dluhonic, ze zemědělské rodiny. Po svatbě byla v domácnosti. Rodiče měli menší hospodářství. V předválečných letech panovalo v Dluhonicích relativně klidné soužití Čechů a Němců. Smíšená manželství nebyla výjimkou, jazyková hranice nebyla ostrá. Zlom přišel až s nástupem nacismu.

Roku 1939 vypukla druhá světová válka. Eduard Pajdla byl dítě, vybavují se mu spíše vzpomínky na její konec a příchod osvoboditelů. Mnoho událostí mu později vyprávěli rodiče. Obyvatelstvo Dluhonic tvořili převážně Češi, menší část Němců a před válkou také židovské rodiny. Perzekuce židovského obyvatelstva začala krátce po vzniku Protektorátu postupným omezováním práv, vylučováním ze zaměstnání, konfiskacemi majetku a povinným označováním. Od roku 1941 následovaly systematické deportace do terezínského ghetta a dalších táborů. Eduard Pajdla si vybavuje dědečkova přítele Huga Weigla s rodinou. V červnu 1942 museli Weiglovi nastoupit do transportu směřujícího do Terezína. Odsud jejich cesta pokračovala do Malého Trostince. Jejich životy zde vyhasly v červenci 1942.

Kanadského vojáka tajně pohřbili v Dluhonicích

Roku 1943 začal chodit Eduard do obecné školy v Dluhonicích. Vzpomíná, že v obci pobývali němečtí vojáci, hlídající nedalekou elektrárnu, tzv. spínačku. Chodívali na obědy do místního hostince U Zábojů. „Nad dveřmi jsme měli takový sklopec, dávala se tam sláma a seno, v tom jsme jako kluci seděli. V Dluhonicích za války, to si dobře pamatuji, tam je elektrická spínačka nebo jak se to jmenuje. Hlídali tam němečtí vojáci. Jeden byl Rakušák, uměl i česky, to si pamatuji. My jsme totiž jako kluci vzali peněženku, uvázali ji na provaz a dali si ji k sobě, a jak ji chtěli vzít, tak jsme s tím cukli,“ vzpomíná.

Válka se pomalu blížila ke svému konci. Roku 1944 přibývalo náletů spojenců. Dne 17. prosince 1944 došlo k letecké bitvě nad Přerovem. „Když Němci stříleli po Američanech nebo po těch letadlech, tak zastřelili amerického vojáka, byl to kanadský občan. Tehdy, aby si ulehčili, ty mrtvé vojáky vyhazovali s padákem. Spadl tam a můj staříček, jako starosta — protože se to nesmělo, hrozil koncentrák — poprosil hrobaře, jmenoval se Suchomel, aby u zdi vykopal hrob, a v noci ho tajně, to nesměl nikdo vědět, pohřbili.“ Později byly ostatky vojáka vyzvednuty a převezeny.

Dědeček ze dveří pozoroval prchající Němce

1. května 1945 vypuklo v Přerově povstání, které se záhy přeneslo do desítek okolních obcí. Přerovské revoluční události byly ještě týž den nacistickým represivním aparátem potlačeny. Událost byla počátkem celého Květnového povstání českého lidu. Nacisté v dobytém městě vyhlásili výjimečný stav. Dvacet jedna povstalců odvezli do Olomouce a ve střelnici v Lazcích popravili. S nimi zastřelili dva olomoucké vězně, kteří byli původně určeni pouze k vykopání hrobů. „Na popravu do Olomouce je vezli přes Dluhonice. Jedné skupině se podařilo zachránit,“ vzpomíná Eduard Pajdla.

Dluhonice byly osvobozeny vojáky Rudé a rumunské armády bez boje. Němci obec opustili před jejich příchodem. Eduard Pajdla vzpomíná, že dědeček seděl ve dveřích na židli a pozoroval, jak utíkají. Babička se tehdy zlobila, měla strach. Vojáci se v obci zdrželi a soužití s nimi nebylo bezproblémové. V obci kradli, docházelo k opileckým incidentům, ženy měly strach z napadení. „Pamatuji si, jak se koupali v Bečvě, a když chytali ryby, házeli tam granát,“ vzpomíná.

Strýc utekl ze sběrného tábora

Válka skončila, všechny křivdy však nebyly zahlazeny, protiněmecká nálada ve společnosti byla silná. Záhy po válce docházelo na mnoha místech k lynčování německých obyvatel. Svědkem otřesného jednání místních se stal i osmiletý Eduard. Viděl tehdy utíkající německou dvojici, vojáka a děvče. Muže zastřelili, dívku lidé smýkali ulicemi a bičovali. V průběhu roku 1946 začal být organizován oficiální odsun Němců. Dotkl se i otcových příbuzných, jeho strýce a sestřenic. Strýc pobýval v internačním táboře v Kojetíně, nakonec utekl a dostal se do Rakouska, kde už měl rodinu.

Vlna rozbouřených emocí bohužel smetla i ty, kteří za války nekolaborovali a proti Čechům se nijak neprovinili. Eduard Pajdla si vybavuje hostinskou, paní Zábojovou, kterou po válce někdo udal, protože za války obsluhovala německé vojáky. Byla ve vězení. Další vězněnou byla dívka ze sousedství, Dora Tesařová, která se vrátila domů ve špatném zdravotním stavu.

Za kritiku KSČ přišel otec o práci

Otec po válce začal působit ve funkci místostarosty Přerova. Byl sociálním demokratem. Roku 1948 se k moci dostali komunisté. Zanedlouho měl přijít o práci i společenské postavení. Byl poslán na odborářský sjezd do Prahy, bylo těsně po převratu. Ve vlaku se neopatrně vyjádřil na adresu Komunistické strany Československa (KSČ). Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Přišel o práci drážního úředníka i veřejnou funkci. Nakonec skončil jako metař v přerovských strojírnách a později se vyučil slévačem.

Začala kolektivizace zemědělství a znárodňování. „Prarodiče nevstoupili do JZD [jednotné zemědělské družstvo], protože zavčas věděli, co se chystá. Staříčci co mohli, všechno prodali. Staříček, otec maminky, zemřel v roce 1951 a JZD bylo založeno roku 1952,“ vzpomíná pamětník. 50. léta se nesla ve znamení upevňování moci a likvidace odpůrců. Z rádia zaznívaly procesy se Slánským a Horákovou, přibývalo perzekvovaných lidí z okolí. Roku 1953 zemřel Stalin a nedlouho po něm Gottwald, na mnoha místech probíhaly tryzny. Eduard Pajdla tehdy viděl některé místní, jak se jdou poklonit k pietnímu místu ve škole s nazdobeným srpem. Za pár měsíců přišla měnová reforma, rodiny Pajdlových se příliš nedotkla, neměli velké úspory.

Nesouhlasil s bratrskou pomocí, ze školy musel odejít

Eduard začal roku 1952 studovat Střední zemědělskou technickou školu v Přerově, obor pěstitel–chovatel, jak si přál otec. Toužil však po učitelském povolání. Po maturitě se mu podařilo získat umístěnku do Výzkumného ústavu zelinářského ve Slavoníně, kde začal pracovat jako asistent profesora Frimla. „Byl jsem tam umístěný v oboru genetiky a fyziologie rostlin.“ 

Nedaleko ústavu se nacházela základní škola, kde Eduard Pajdla vedl pěstitelský kroužek. Na popud místního ředitele se rozhodl studovat Pedagogický institut. V Olomouci jej nejprve nechtěli přijmout, protože měl maturitu na zemědělské škole, složil tedy zkoušky v Ostravě a po roce přešel do Olomouce. Dálkově pak vystudoval ještě Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého, získal vzdělání pro učitelství prvního stupně se zaměřením na přírodopis, chemii a pozemky. Celý život pak vykonával učitelské povolání. Nejprve na základní škole v Soběchlebech, poté byl přijat na Základní optickou školu v Přerově, kde jej zastihly srpnové události roku 1968.

Jako většina obyvatel sledoval s nadějemi snahy reformních politiků o rozvolnění poměrů v průběhu pražského jara. Otec směl navštívit příbuzné v Rakousku, vrátili mu i železniční výhody. Místo slibovaných změn však přišel 21. srpen 1968 a na území Československa v noci vjely tanky vojsk Varšavské smlouvy. Téhož dne pohřbívali Pajdlovi dědečka. „To měl zrovna pohřeb můj staříček, bývalý starosta Dluhonic, ke kterému se dluhoničtí komunisté špatně chovali, ale to už je vše pryč. Lidi s tím nesouhlasili, po dědině byly nápisy, v Dluhonicích i ve škole byli všichni proti tomu. Až potom, po roce 1968, začalo prověřování.“

Eduard Pajdla se netajil názorem, že bratrskou pomoc považuje za okupaci. Někdo z okolí jej udal. Školu, kde učil, musel brzy opustit. Pomohl mu inspektor, který jej znal z dřívějška. Poradil mu, aby odešel na základní školu do Soběchleb, kde začínal učit. Ani tam ale zřejmě nebyl dostatečně „uklizen“, a tak strávil následující roky na jednotřídce v Bezuchově. Počátky byly krušné, žádal dokonce o pracovní umístění v Čechách. Nakonec si zvykl a s odstupem času považuje toto působiště za nedocenitelný zdroj životních i pracovních zkušeností.

Ke kořenům

Eduard Pajdla se neoženil. Měl přítelkyni, která měla zčásti německý původ a toužila se s dětmi dostat do Rakouska, s čímž jí Eduard pomohl přes své známé. Znamenalo to však konec vztahu. Sám si život v těchto místech představit nedokázal a po roce 1968 už nebyla možnost vycestovat. Setkali se pak až po revoluci. Roku 1989 sledoval Eduard Pajdla revoluční dění, zúčastnil se i shromáždění v Přerově.

Ačkoliv vykonával učitelské povolání, do KSČ nikdy nevstoupil. Celý život si také ponechal svou víru. Postupem času začal s bratrem dávat dohromady rodinnou historii a sestavovat rodokmen. V době natáčení v roce 2025 byl členem katolického sdružení Ackermann-Gemeinde, které se věnuje usmíření mezi Němci, Čechy, Slezany a Slováky. Vyvíjel také aktivitu pro záchranu historické kapličky u Soběchleb.