Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bronislava Nyklová (* 1934)

• narozena 19. června 1934 jako Pastuszková v Horní Suché

• rodiče se hlásili k polské národnosti, otec učil na polských školách

• v září 1939 otec utekl před nacisty na Ukrajinu

• deportovali ho do pracovního tábora na Sibiři

• v SSSR se znovu oženil a k původní rodině se nevrátil

• Bronislava prožila okupaci ve Stonavě, která patřila pod Německou říši

• vystudovala češtinu a polštinu na pedagogické fakultě v Olomouci

• byla učitelkou a ředitelkou na polské škole v Karviné-Novém Městě

• v roce 2021 žila v Havířově

Když bylo Bronislavě Nyklové pět let, přišla o tátu. Její otec Rudolf Pastuszek utekl před německou okupací Těšínska v roce 1939 na Ukrajinu. Jako angažovaný polský intelektuál a ředitel školy měl oprávněné obavy, že skončí v koncentračním táboře. Z Ukrajiny ho Sověti násilím odvezli na nucené práce do Krasnojarské oblasti na Sibiř. V těžkých podmínkách onemocněl a v nemocnici poznal mladou Polku, kterou tam také deportovali. Přestože byl ženatý, oženil se s ní a k původní rodině se přestal hlásit.

„Dlouho jsme nevěděly, co s ním je, jestli vůbec žije. Po válce ale napsal svým rodičům do Orlové, že je ve Štětíně v Polsku. Řekli to mamince, která otce zbožňovala, a nechtěla o něj přijít. Rozhodla, že tatínka překvapíme. V roce 1946 jsme za ním přes celé Polsko jely,“ vypráví Bronislava Nyklová. Čekalo je velké zklamání. „Bylo to trapné. Tatínek nás uvítal otázkou: ‚Proč jste přijely?‘ Už se k nám nevrátil. Rodiče se rozvedli a já zůstala s maminkou sama,“ vzpomíná.

Bigamii se otec snažil vysvětlit tím, že nevěděl, jestli se bude moci ze Sovětského svazu vrátit. Slyšel prý také, že Hitler jeho domovinu vybombardoval a že málokdo přežil. A když válka skončila, měl strach přijet domů.

Kdyby otec neutekl, asi by válku nepřežil

Bronislava Nyklová, za svobodna Pastuszková, se narodila 19. června 1934 v Horní Suché. Rodiče Rudolf a Jana Pastuszkovi pocházeli z polských rodin. Otec byl učitel, matka pánská krejčová. Bronislava Nyklová přišla na svět v podkrovním služebním bytě tamní polské měšťanské školy, kde otec učil.

Po třech letech nadřízení otce přeložili do Darkova u Karviné. Když v říjnu 1938 zabralo československé Těšínsko Polsko, poslali ho do obce Vrbice u Bohumína, což byla česká obec a nebyli tam polští učitelé. Rudolf Pastuszek dělal podle pamětnice ve Vrbici ředitele školy i starostu.

„Všichni ho znali. Byl vzdělaný, společenský a veřejně se angažoval. Hrál na housle, vedl pěvecké sbory, nacvičoval divadelní představení, byl sportovně aktivní,“ popisuje otce. Je přesvědčená, že útěkem si zachránil život. Jak potvrzuje například historik Mečislav Borák, nacisté ihned po obsazení Těšínska zatkli vedle důstojníků stovky představitelů polské inteligence a veřejného života, lékaře, učitele, duchovní. Mnoho jich zemřelo v koncentračních táborech.

Rudolf Pastuszek podle pamětnice utekl v září 1939, asi dva dny před vstupem Hitlerových vojsk na Těšínsko. „Utíkal s celou skupinou Poláků z okolí. Byli mezi nimi polští důstojníci, pohraničníci, veřejně aktivní lidé,“ říká Bronislava Nyklová. Z Krasnojarské oblasti na Sibiři, kde musel pracovat na stavbě silnice, rodině zpočátku psal, pak se ale odmlčel. Manželka po něm pátrala i prostřednictvím Červeného kříže.

Falešná kamarádka donášela na mámu gestapu

Bronislava strávila první dny okupace s matkou u jejích rodičů ve Stonavě. Když se vrátily do školního bytu ve Vrbici, našly ho vykradený. „Udělali to sousedé, protože si mysleli, že se už nevrátíme. V noci nám ale položili ke dveřím nebo na okna aspoň nějaké naše věci, hrnce, oblečení,“ vzpomíná. Ze služebního bytu musely brzy odejít.

Matčina kamarádka ze Stonavy jim pronajala jeden pokoj ve svém domě. „Jmenovala se Vilma Matuszková. Jak jsme se dozvěděly, když potřebovala byt pro svého příbuzného, začala na maminku donášet. Vykládala na gestapu, že otec je v Rusku, anebo že je u partyzánů. Každou chvíli jsme měly doma kontrolu. A jednou maminku odvedli na gestapo do Těšína, kde si ji nechali tři dny,“ vypráví.

Její matka byla přesvědčená, že ji zachránil její zaměstnavatel Rudolf Guňka. Jana Pastuszková dříve šila soukromě doma, ale za války se tím nemohla uživit, a tak byla ráda, že pro něj mohla pracovat. „Rudolf Guňka pocházel z Bludovic. Jako mladík odešel na zkušenou do světa a usadil se v Berlíně. Při návštěvě domova se seznámil s mladší ženou, nechal v Německu manželku a čtyři dcery a založil v Bludovicích fabričku na výrobu kabátů. Zaměstnával hlavně ženy, jejichž muži byli zavření nebo na útěku. Protože byl členem NSDAP, měl to u Němců dobré a mohl si dovolit přimlouvat se za své šičky i na gestapu,“ říká Bronislava Nyklová.

Obdivuje matku, že se odmítla vzdát polské národnosti, i když mohla v rámci germanizační akce zvané volkslista přejít ke slezské národnosti a zajistit si tak lepší životní podmínky. Poláci měli za nacistické okupace velmi špatné postavení. Němci jim zabavovali majetek, živnosti, strhávali jim část platu, zavírali je do koncentračních táborů, zavedli pro ně zostřené trestní právo. Také dostávali nejméně potravinových lístků. A nebýt protekce, musela by malá Broňa jako Polka dojíždět do školy v Karviné.

Frau Surma ze Sudet nás mlátila a vyžadovala úplatky

„Díky mým křestním rodičům, kteří se někde přimluvili, jsem mohla nastoupit do německé školy ve Stonavě,“ podotýká pamětnice. Matce se podařilo sehnat ve Stonavě jednopokojový byt, odkud to měla blízko k prarodičům i do školy. Říká, že za války zažila výbornou kantorku z Drážďan i špatnou učitelku ze Sudet.

„Jmenovala se Maria Surma a byla to odporná fašistka a henleinovka, která nás i mlátila,“ říká. Jako dítě polské národnosti ji dráždila, navíc nemohla přinést úplatek, což prý učitelka vyžadovala. „Kdo jí nepřinesl aspoň slepici, měl to špatné. Proto jsem také dostala v pololetí před koncem války na vysvědčení šestku. Tenkrát se používalo šestistupňové hodnocení,“ vysvětluje. I tak se ve škole dost naučila a její němčina byla tak dobrá, že mohla jako jedenáctileté děvče tlumočit německým vojákům.

Jejich byt byl v domě, ke kterému patřila velká zahrada, dvůr a stodola. „Bylo to výhodné pro vojsko, a tak se tam koncem války, když se blížila fronta, zastavilo několik skupin prchajících německých vojáků. V ložnici paní domácí bydleli důstojníci. „Když jednou nad ránem přijeli, vzbudili mě, abych jim tlumočila, protože jsem uměla německy nejlépe z celého baráku. Chválili mě za dobrou výslovnost,“ vypráví. Němečtí důstojníci byli prý krotcí a vděční za trochu jídla.

„Domácí jim dávali brambory, ze kterých si dělali placky. Od nás dostali marmeládu, kterou jim jejich pucflek mazal. Sádlo už nebylo,“ vypráví. Vzpomíná na důstojníka z Kolína nad Rýnem, který jí ukazoval fotografii jedenáctiletého syna. „Byl z poslední skupiny Němců. Vyptával se, jak se dostat na Frýdek-Místek, protože ostravsko-opavská operace šla z druhé strany. Měl strach z Rudé armády a ruského zajetí,“ říká.

Smutné putování zničeným Polskem

Posledního dubna roku 1945 se u nich zastavila známá ze sousední Horní Suché a říkala, že u nich už jsou Sověti. „Máma je chtěla jít okamžitě vítat, ale strejda jí v tom zabránil, protože v lese mezi Stonavou a Horní Suchou se ještě střílelo,“ vypráví. Pak dorazili rudoarmějci i do Stonavy, chodili po domech a kontrolovali, jestli se někde neschovávají němečtí vojáci. „Šli se podívat i do sklepa, ale nechovali se zle,“ vzpomíná. To už byl začátek května a Bronislava Nyklová si vybavuje, jak krásně voněly šeříky.

Z neradostné cesty za otcem v roce 1946 jí utkvěly v paměti obrazy válkou zničeného Polska. „Nebylo to jednoduché cestování. Lidé z části východního Polska, která připadla Sovětskému svazu, se hrnuli na západ, aby vystřídali Němce, kteří museli pryč. Bylo to stěhování národů. Vůbec nevím, jak jsme se v Katovicích dostaly do rychlíku do Štětína. Dav nás tam nějak vsunul,“ vypráví. Během dlouhé cesty viděla například vybombardovanou Vratislav.

„Byla to hrůza. U nás jsem nic takového neviděla. A když jsme dojížděli do Štětína, jeli jsme po několika dřevěných, provizorních mostech přes deltu Odry. Vlak se po nich pomaličku sunul, lidé stáli na schodech vlaku a byli připraveni skočit z té velké výšky do řeky, kdyby se něco stalo. Ve Štětíně jsme procházeli vybombardovanou vilovou čtvrtí, kde byly v sutinách domů jen vybagrované cesty, aby se tam dalo projít,“ vypráví.

Pamatuje si, že otec bydlel s novou rodinou v ulici Krucza, kde se dvě manželky jednoho muže poprvé a naposledy sešly. Jana Pastuszková zůstala do smrti sama. I když s dcerou živořily, trvala na tom, aby vystudovala. Bronislava nastoupila po válce hned do druhého ročníku polského reálného gymnázia v Orlové. Musela udělat rozdílové zkoušky, a i když předtím chodila do německé školy, zvládla to a byla přijata. Když ministerstvo školství otevřelo v roce 1950 pedagogická gymnázia, která měla řešit nedostatek učitelů, přešla tam. Po maturitě nastoupila na pedagogickou fakultu do Olomouce, kde vystudovala češtinu a polštinu. Jako dítě samoživitelky dostala sociální stipendium.

Komunisté nám zamydlili oči propagandou

Komunistický režim jí nevadil. „Matka se o politiku nestarala a ve škole nás formovali takovým způsobem, že když umřel Stalin a pak Gottwald, ve škole jsme nad tou ztrátou opravdu brečeli. O politických procesech, vraždě Milady Horákové a dalších podobných případech jsem se dozvěděla až po roce 1989. Nevím, jestli nám zamydlili oči, ale bylo to tak. Spousta věcí se úspěšně tutlala,“ říká.

Věřila komunistické ideologii a byla přesvědčená, že komunistické zřízení je spravedlivější než kapitalistické. „Roli hrálo asi i to, že jsem byla z chudých poměrů. Také jsem za války prožila strach a věřila jsem, že Sovětský svaz nás osvobodil,“ dodává Bronislava Nyklová.

Po dokončení studií v roce 1955 dostala umístěnku do nové školy v Karviné-Novém Městě. Tam vydržela 35 let až do důchodu. Tehdy to byla napůl česká a napůl polská škola. Pamětnice učila češtinu na části s polským vyučovacím jazykem. „Byla to velká škola, ale nestačila, i když se učilo na dvě směny. Některé třídy měly zpočátku vyučování i v bytech upravených na třídy. V Novém Městě probíhala masivní výstavba a náramně tam přibývalo lidí. Stěhovali se tam hlavně z Karviné 2, která padala v důsledku poddolování. Mnozí moji žáci přišli z likvidovaných hornických kolonií. Byly to prima děti,“ říká.

Jako mladá učitelka vstoupila do komunistické strany. Tvrdí, že na polské škole nezažila diskriminaci dětí z náboženských nebo politických důvodů. Vysvětluje to mimo jiné tím, že polské školy stály trochu mimo zájem režimu, navíc příslušníci polských komunit prý drželi pospolu skoro jako rodina. „Jako učitelka a později jako ředitelka jsem za své žáky vždy bojovala, aby se dostali na školy, které si vybrali,“ tvrdí.

Proč jedete domů, divili se Poláci v létě 1968

Rok 1968, kdy se v Československu dostali k moci komunisté, kteří chtěli totalitní režim zdemokratizovat a nastolit socialismus s lidskou tváří, má pamětnice spojený hlavně se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tak jako každý rok trávila prázdniny na pionýrských táborech. Tehdy byla v červenci v Polsku, v srpnu v Hodoňovicích na Frýdecko-Místecku. Přivydělávala si tak k malému učitelskému platu. Podobně jako kdysi její matka, i ona byla samoživitelka. Její první manželství, ze kterého měla syna, vydrželo jen dva roky a dlouho pak byla sama.

„Když jsme se tenkrát v červenci vraceli s dětmi od Baltského moře, Poláci, které jsme potkali ve vlaku, věděli více než my. Divili se, proč se vracíme, když jsou u nás cizí vojska. Kolem Katovic jsme viděli ruské vojáky, ale mysleli jsme si, že jde o cvičení,“ vypráví. Začátkem srpna odjela s dětmi do Hodoňovic u Bašky, kam přijel i spřátelený dětský pěvecký soubor z Katovic. Když ji časně ráno 21. srpna vzbudil hospodář a vzrušeně ji informoval o okupaci, v první chvíli ji napadlo, že se jedná o západní vojska.

Pamatuje, že v sousední Bašce stály tanky. Vzpomíná si na nápisy proti okupantům podél silnice, například: „Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil.“ Bronislava Nyklová zdůrazňuje, že prvořadá pro ni byla starost o bezpečnost svěřených dětí. „Druhý den začali telefonovat vystrašení rodiče z Polska. S polským konzulátem v Ostravě jsme se snažili zajistit jejich předčasný odvoz domů. Důl ČSA nám poslal své milicionáře jako hlídky. Když jsme polské děti asi za čtyři dny doprovázeli na hranici, všichni jsme brečeli,“ vypráví.

V té době zemřel ředitel její školy a Bronislava Nyklová se stala nejprve zástupkyní nového šéfa, od roku 1970 pak ředitelkou. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 si ji kolegové zvolili opět ředitelkou, i když byla v komunistické straně. Ministerstvo školství jejich volbu potvrdilo.

Jejím krédem je pomáhat lidem, kteří to potřebují. Považuje za důležité, aby člověk znal historii a mohl čelit jejímu účelovému zkreslování. Největší špína je podle ní politika. „Dneska bych už do žádné strany nevstoupila,“ řekla na závěr rozhovoru pro Paměť národa v roce 2021.