Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major Petr Nový (* 1980)

• narodil se 10. listopadu 1980 v Praze

• v roce 1983 se rodina přestěhovala do Nového Boru

• v letech 1999–2000 absolvoval základní vojenskou službu u Zabezpečovacího útvaru v Praze

• po teroristických útocích 11. září 2001 se rozhodl vstoupit do profesionální armády

• od roku 2002 příslušník dnešního 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci

• v roce 2006 absolvoval první misi v afghánském Badachšánu jako člen Provinčního rekonstrukčního týmu

• v roce 2010 sloužil v misi KFOR v Kosovu

• v roce 2019 odjel jako člen štábu výcvikového úkolového uskupení do Iráku

• v době natáčení (2025) stále působil u armády a žil ve Vratislavicích nad Nisou

Zatímco ostatní děti v jeho věku četly pohádky, Petr Nový se zajímal o knížky popisující druhoválečné boje v Pacifiku. Jeho cesta k uniformě však nebyla přímá – vedla přes obchodní akademii i zkušenost s realitou základní vojenské služby v 90. letech, která jej málem odradila. Pro vstup do armády se definitivně rozhodl až poté, co došlo 11. září 2001 k sérii teroristických útoků ve Spojených státech amerických. Jako příslušník liberecké chemické jednotky a člen speciálních týmů následně prošel misemi v horách Afghánistánu, na etnicky rozděleném Balkáně či v Iráku.

Místo Dětí z Bullerbynu jsem četl o válce v Pacifiku

Petr Nový se narodil 10. listopadu 1980 v Praze, ale většinu svého dětství strávil na severu Čech v Novém Boru, kam se rodina v roce 1983 přestěhovala. Jeho zázemí nebylo vojenské, ale technické a praktické – otec pracoval jako inženýr v místním automobilovém závodě, zatímco maminka působila jako mistrová odborného výcviku v potravinářství v České Lípě. 

Přesto se jeho zájmy už od útlého věku výrazně odlišovaly od toho, co zajímalo vrstevníky – zatímco ostatní děti četly povinnou dětskou četbu, Petra Nového fascinovala literatura s válečnou tematikou. „Můj otec se zajímal o druhou světovou válku, takže jako kluk jsem místo Dětí z Bullerbynu četl Pacifik v plamenech,“ vzpomíná na první setkání s armádním světem. 

Tato fascinace historií nebyla jen chvilkovým poblouzněním. Ve škole ho velmi bavil dějepis a měl štěstí i na výborného učitele Miloše Vlka. Dokonce se probojoval až do republikového kola soutěže Mladý historik. Živě se také zajímal o minulost regionu a měl ještě vzácnou příležitost mluvit s přímým přeživším z koncentračního tábora, což v něm zanechalo hlubokou stopu.

Jako zvědavý kluk a nadšenec do vojenské historie v roce 1990 také pečlivě sledoval začátek války v Zálivu a zejména pozdější operaci Pouštní bouře. Již tehdy si všímal, jakou roli v tomto mezinárodním konfliktu sehráli českoslovenští vojáci, konkrétně Samostatný protichemický prapor, který zajišťoval chemický průzkum, ochranu a v neposlední řadě likvidaci následků nasazení chemických zbraní. 

Do armády jsem chtěl odejít už v patnácti

Poté, co Petr Nový vychodil základní školu, přál si nastoupit na vojenskou střední školu v Moravské Třebové. Rodiče však pro synovo nadšení neměli takové pochopení a představa, že by se rozhodl pro armádní život již v tak mladém věku, se jim nelíbila. Namísto toho tak v 15 letech nastoupil na obchodní akademii v České Lípě, což byla pragmatická volba.

Sen o uniformě ho ale neopustil ani v dalších letech a po maturitě se rozhodl, že si svou cestu prosadí. Znovu se přihlásil na vojenskou školu, tentokrát do Vyškova. Přijímačky sice úspěšně složil a dveře do armády se mu otevřely, ale zasáhl osud v podobě tehdejší lásky. Kvůli dívce na školu nenastoupil, což ho nasměrovalo k jiné, mnohem drsnější zkušenosti, a sice základní vojenské službě na Zabezpečovacím útvaru. Jejich úkolem bylo provádět strážní službu na ministerstvu obrany, generálním štábu a jiných objektech, které tehdy patřily armádě. 

Bývali jsme tak unavení, že jsme místo vycházek jen spali

Realita vojny však byla vyčerpávající. Nešlo ani tak o pověstnou šikanu, která v té době již prakticky vymizela, jako spíše o extrémní spánkový deficit. Služba probíhala nepřetržitě 24 hodin denně a po ní nenásledoval odpočinek jako takový, ale takzvaná hotovost, kdy vojáci nesměli opustit kasárna a museli být připraveni k okamžitému nástupu. Spánek byl luxus, který si mohli dopřát jen v krátkých, trhaných intervalech.

„Dozorčí, který vykonával službu, si nás dvakrát třikrát za noc zavolal. My museli nastoupit, takže spánek byl rozdělený třeba jen do hodinových bloků a další den to začalo nanovo,“ popisuje pamětník ubíjející rutinu. Protože byl u útvaru podstav, často se nedostali z kasáren ven třeba i 30 dní v kuse. Jejich únava navíc byla taková, že přebíjela i touhu po svobodě. „Kolikrát byli kluci tak unavení, že i když konečně dostali vycházku, jenom si lehli a spali,“ dodává.

Zpět do armády mě přivedly teroristické útoky v New Yorku

Co však bylo horší než únava, bylo vědomí, že důstojníci i vojáci plnili své povinnosti často jen neradi a v armádě scházela pevná morálka. Po pádu komunismu procházela obrana významnou transformací a bojovala s řadou problémů. Kromě nízké úrovně disciplíny to byl i nedostatek financí či zastaralá technika. Pro mladého kluka, který bral armádu vážně, bylo zklamáním vidět demotivované důstojníky, kteří svou práci neměli rádi. “Říkal jsem si, že s armádou nechci mít nic společného, protože až na výjimky jsem těm lidem nevěřil a přišlo mi, že je to nebaví,” dodává Petr Nový.

Pro vstup do armády se pamětník rozhodl až po sérii teroristických útoků v USA 11. září 2001, které otřásly světem. Jak vzpomíná, proces přijetí byl jednoduchý a obnášel zejména zdravotní testy. Pro své působení si vybral profesionální chemickou jednotku v Liberci – elitní součást Armády ČR, která byla už v té době vysoce ceněna a měla velký potenciál výjezdu na zahraniční misi.

Profesionální armáda již představovala jiný svět než zklamaní vojáci základní služby. Namísto toho zde potkával podobně naladěné lidi, které jejich práce bavila a chtěli sloužit. Po sérii náročných odborných kurzů ve Vyškově, Brně a Praze působil Petr Nový jako vyhodnocovač radiační a chemické situace, což znamenalo zvládnout práci se složitým počítačovým vybavením, orientaci v mapách a znalost předpisů pro krizové scénáře.

Z radiostanice jsem nejdřív nerozuměl ani slovo

Završení dosavadní vojenské přípravy pro Petra Nového jakožto vojáka představoval v roce 2006 odjezd na první misi do afghánské provincie Badachšán. Zde v rámci německého Provinčního rekonstrukčního týmu chránili základnu a konvoje či realizovali rychlé rekonstrukční a humanitární projekty v rámci civilně-vojenské spolupráce.  

„Byla to nejsevernější část Afghánistánu, kde už jsou velehory a sousedí s Čínou. Bylo zde letiště ještě po sovětské armádě. Infrastruktura zde úplně není a za jeden den nebylo možné se nikam daleko dostat,” vypráví.

Do Afghánistánu v rámci mise odjelo 20 až 30 vojáků z Liberce, zbytek tvořili lidé z Prostějova. Celý tým na základně ve Fajzábádu byl ale mezinárodní. Stěžejní jednotka byla německá – česká a dánská ji pouze doplňovaly. 

Jako pracovník na operačním centru štábu zajišťoval Petr Nový koordinaci jednotek a přebíral hlášení o stavu jednotek a případných problémech v terénu. Byl zde jako jediný Čech mezi dvěma Dány a čtyřmi Němci, což znamenalo, že mnohé dny skoro nepromluvil česky ani slovo. Spolupráce několika národností s sebou zpočátku přinesla i jazykové bariéry, a to přesto, že pamětník mluvil celkem slušně anglicky.

“Vojenská angličtina je jiná, a když jsem přijel, nerozuměl jsem ani slovo. Měli jsme několik typů vysílaček, a když do nich někdo mluvil anglicky, byl to problém, protože jsem z nich nerozuměl ani česky. Nakonec si ale člověk zvykne a po dvou týdnech mu to už ani nepřijde,” dodává Petr Nový.

Němci v Afghánistánu na nás koukali jako na chudé příbuzné z Východu

Další překvapení představovaly určité předsudky západních spojenců a poznání, že Němci o svém nejbližším sousedu nemají žádné valné znalosti ani mínění. 

Jak vzpomíná Petr Nový, nebyli čeští vojáci třeba tak dobře jazykově vybavení jako ti dánští a byly zde velké rozdíly v technické vybavenosti. Ale co se týče morálky, přístupu a schopnosti improvizace, západní spojence často převyšovali. „Překvapilo mě, že si Němci ještě v roce 2006 o Češích mysleli, že to jsou nějací ‚východní Rusové‘, že nejsme jazykově vybavení a jsme sto let za nimi. Všichni pak byli překvapení, že disciplínou a připraveností jsme minimálně na jejich úrovni.”

Pracovní nasazení bylo v Afghánistánu extrémní. Pamětník sloužil v průměru 14 hodin denně a vojáci často řešili krizové situace, kdy se jednotky venku dostaly do přestřelky nebo potřebovaly lékařskou evakuaci. Problémem byl i všudypřítomný prach, který vojákům způsoboval dýchací potíže. Vlivem odlehlosti základny a špatné infrastruktury v zemi ale občas řešili i potíže se zásobováním, kdy měli třeba několik dní za sebou k jídlu jen housky s hnědou omáčkou.

Stávalo se, že základnu ostřelovali z okolních kopců

Mnohem palčivější problém však představovalo bezpečnostní riziko. Konvoje, které vyjížděly ze základny, musely mít minimálně tři až čtyři vozy a nebezpečí hrozilo i na základně. Vzhledem k tomu, že ležela v údolí, nebylo pro povstalce nijak komplikované ostřelovat ji z okolních kopců. Během mise sice nikdy nedošlo vyloženě k zásahu perimetru, kde se bydlelo, rakety ale dopadaly v bezprostřední blízkosti.

„V době, kdy jsme tam byli, byla bezpečnostní situace poměrně dobrá. Bylo už cítit nějaké zhoršování, ale ještě k ničemu nedocházelo. Sem tam také přistála nějaká raketa, ale zpravidla to nebylo život ohrožující. Je ale pravda, že po našem odchodu došlo k zásahu ubytovacích prostor a pár lidí tam zemřelo,“ dodává Petr Nový.

Nebezpečí však mohlo na vojáky číhat prakticky kdekoli a nemuselo se vždy jednat o povstalce. Hrozbu představovaly i časté sesuvy půdy, které nešlo předvídat. Krátce po odjezdu pamětníkovy jednotky došlo tímto způsobem k závalu českého auta, při kterém zahynuli lidé. Nebezpečí ale představovaly i silnice, které se velmi lišily od těch evropských. Vzhledem k hornatému terénu se prakticky jednalo jen o úzké zářezy do skály. „Pod vámi je 100 metrů sráz, a jestliže tam řidič udělá chybu, tak jsou všichni v autě mrtví,“ popisuje nebezpečí zkušený voják.

Srbové nás na hranicích vnímali jako naději

O čtyři roky později se Petr Nový rozhodl nastoupit na další misi, tentokrát do Kosova. Zde byla jejich úkolem patrolovací činnost a zabezpečení srbsko-kosovských hranic. Jako člen operačního centra měl pamětník zároveň na starosti jednání se srbskou policií a interakci na hranicích.

Češi měli v oblasti specifické postavení a těšili se autoritě u obou znesvářených stran. Zejména u Srbů požívali mnohem větší důvěry než jiné národy. Zatímco Američané považovali Srby a priori za viníky a jednali s nimi neradi, Češi k nim přistupovali bez předsudků. „Srbové nás vnímali jako záchranu, minimálně v tom, že se s námi dalo jednat,“ vysvětluje pamětník. Výhodou byla i jazyková blízkost – ačkoli byla hlavním komunikačním jazykem opět angličtina, dokázali si čeští vojáci v případě nutnosti se srbštinou poradit mnohem lépe než západní spojenci.

V Kosovu jezdila luxusní auta mezi bosými dětmi a bída střídala bohatství

Součástí mise v širším slova smyslu byla ochrana srbských památek a enkláv, kterou zabezpečovaly jiné národy. Vojáci a policie střežili pravoslavné kláštery, jako byly Visoki Dečani nebo Pećský klášter, které by jinak byly pravděpodobně zničeny místními extremisty. Příměří mezi Kosovci a Srby bylo v regionu velmi křehké, poznamenané lety nenávisti, bojů a etnickými čistkami. 

„Co se týká enkláv, tak jedna nebo druhá strana si tam dělaly naschvály. Vyloženě se odmítaly domluvit a pravděpodobně tam nejsou domluvení dodneška. Docházelo tam k různým nespravedlnostem. Nemyslím si, že si jedna nebo druhá strana měla co vyčítat. Nicméně pořád si myslím, že to vůči Srbům nebylo všechno úplně spravedlivé a v nich asi zůstala ta hořkost trošku víc než v Kosovcích, kteří si tu zem vzali,“ vzpomíná Petr Nový. 

Kromě etnických bojů vnímal pamětník v Kosovu i obrovské sociální rozdíly. Jak vzpomíná, nikde jinde na světě neviděl tolik luxusních aut a zároveň tolik bosých lidí jako tam. Zatímco v horách žily rodiny, které neměly co jíst, ve městech stála před domy Ferrari, Lamborghini a další drahé vozy.

Po skončení mise, která trvala celých deset měsíců, se Petr Nový po návratu zpět do Čech rovnou zapojil do přípravy velkého mezinárodního cvičení. Vedle své vojenské profese se také přihlásil ke studiu na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze, kde absolvoval studijní program Bezpečnost a ochrana obyvatelstva. 

Nejtěžší na misi v Iráku nebyly rakety, ale odloučení od rodiny

Pro odjezd na třetí misi se Petr Nový rozhodl v roce 2019, kdy odjel na americko-australskou základnu do Iráku. Zde měl jako tehdejší poručík na starosti výcvik irácké armády, konkrétně školení v ochraně proti zbraním hromadného ničení. „Byla tam spousta národností. Takovou bojovou operačku a štáb drželi Australané. Byla to základna se stovkami lidí, letištěm nebo obrovskou jídelnou. Každý tam měl přesnou roli a přesně věděl, co má dělat,” vzpomíná. 

Zatímco první mise byly náročné fyzicky a psychicky kvůli prostředí, třetí velká mise v Iráku v roce 2019 byla nejtěžší z lidského hlediska. Doma totiž nechal ženu a dvouleté dítě a kontakt s nimi nedokázaly nahradit žádné videohovory ani jiná technika.

„Nejtěžší byl návrat. I když manželka je skvělá a snažila se dítě při našich hovorech zapojovat, byl jsem pro něj v podstatě cizí člověk,“ přiznává otevřeně daň, kterou si služba vybrala na rodinném životě. 

Dnes, po letech služby a třech misích, vidí Petr Nový obrovský posun v české armádě. Z podceňovaných „západních Rusů“ se stali respektovaní profesionálové s jazykovou výbavou a vzděláním. Jako velitel nyní dbá na to, co sám v náročných misích nejvíce potřeboval – fyzickou a psychickou odolnost. „Jsem přesvědčený o tom, že kdo nesplní tělocvik, má to na misi mnohem těžší, protože není zvyklý na systematickou práci,“ uzavírá své vyprávění veterán.

V době natáčení v roce 2025 žil Petr Nový ve Vratislavicích nad Nisou a stále sloužil jako voják v Armádě České republiky.