Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. PhDr. Eliška Novotná (* 1944)

Se ctí a v radosti

  • narozena 12. dubna 1944 v Praze

  • vyrůstala na pražských Vinohradech

  • od roku 1961 studovala krátce na DAMU

  • přestoupila na Fakultu osvěty a novinářství UK, kde studovala sociologii

  • od dubna 1968 do listopadu 1969 působila na ÚV KSČ

  • kvůli postupu normalizace neobhájila kandidátskou práci

  • v letech 1969 - 1972 působila jako podnikový sociolog v uranových dolech na severu Čech

  • roku 1972 byla vyloučena z komunistické strany a přišla o zaměstnání

  • v letech 1974 - 1981 pracovala na konzervatoři Jana Deyla

  • současně vykonávala druhou manuální práci po večerech

  • roku 1986 se přestěhovala do Zahrádek u Jindřichova Hradce

  • čtyři roky pracovala v kravíně

  • roku 1990 se mohla vrátit k sociologii a k akademické práci, publikovala a učila

  • v období 1994 - 2006 vykonávala funkci starostky v Zahrádkách

Studovat sociologii v Čechách

Za zakladatele české sociologie je všeobecně považován Tomáš Garrigue Masaryk. Jako akademik, ale i jako politik se vyjadřoval ke krizi moderního člověka a samozřejmě i k sociálním procesům, které ho ovlivňovaly. V druhé polovině 20. století se výuce sociologie u nás ne vždy dařilo, v závislosti na politické konstelaci se na FF UK (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) buď vyučovala jako samostatný obor (do roku 1949), anebo byla zakázána jako buržoazní pavěda (do poloviny 60. let), případně byla její výuka obnovena (v období 1965 - 1969) a následně opět omezována. V letech 1971 - 1972 výuku sociologie převedli pod katedru marxisticko-leninské filozofie, kde setrvala do polistopadových dnů roku 1989.

 

Nová doba si žádá nové univerzity i nové obory

Zásadní společenská změna a nové podmínky ve školství po listopadu 1989 se projevily i potřebou růstu nových vzdělávacích institucí. Krajská města otevírala univerzity, najednou bylo zapotřebí mnoha vyučujících a změněné požadavky vyžadovaly pedagogy v oborech, které před rokem 1989 neexistovaly. Eliška Novotná, dnes socioložka s třicetiletou praxí v oboru a autorka několika učebnic sociologie, ve svých akademických počátcích v roce 1990 musela začít od začátku.

 

Matka Elisabeth (Alžběta, Eliška) Novotná

Eliška se narodila 12. dubna 1944 v Praze a své dětství a pubertu prožila v měšťanském domě na jedné z hlavních ulic na Vinohradech. „Dětství byla nejhorší doba mého života,“ říká. Babička, původně Vídeňačka s klášterní výchovou, se v 18 letech zamilovala a její nemanželská dcera měla s matkou podobně komplikovaný vztah jako Eliška s ní. Vztah Elišky k babičce, která bydlela nedaleko Orionky, byl hezký, chodívala k ní, povídaly si. Bylo to jiné než doma. Matka Elizabeth (nebo také Eliška či Alžběta - podle místa nebo typu dokladu) nedokončila konzervatoř, obor herectví. Když o ní Eliška dnes mluví, charakterizuje ji slovy „hysterická, emotivní, labilní, sebestředná, nešťastná osoba.“ A dodává: „Nikdy jako ona.“ Nebylo to radostné období, Eliška se s ním vyrovnává celý život a nedávno se ze svých vzpomínek na rodinu, dětství a 50. léta na Vinohradech vypsala. Knížku nazvala Slzy, marné slzy (Petrklíč, 2017).

 

Otec Oldřich Novotný

Otec Oldřich pocházel z jiného prostředí než matka: jeho rodiče sloužili u rodiny šlechticů v Celetné ulici, kde i bydleli, bohužel oba brzy zemřeli. Oldřich i sestra Vlasta studovali na univerzitě, přičemž Oldřich nemohl studia dokončit, protože za okupace byly vysoké školy zavřené a po osvobození už neměl chuť ve studiu pokračovat. Z Vlasty se stala naše přední japanoložka. Před válkou patřili k levicové mládeži, procestovali spolu část Evropy, kempovali, kde se dalo a poznávali svět. Otec uměl jazyky, hrál bridž na republikové úrovni, byl dobrý šachista, lyžař a plavec. Miloval turistiku. „Byli jako nebe a dudy, neměli se sejít,“ vysvětluje Eliška. Jejich vztah byl pro oba komplikovaný a bolestný, ale třebaže si to Eliška přála, dlouhých 19 let se nerozvedli: měli velký byt se štukovými stropy na hlavní Stalinově třídě (dnes Vinohradská). V rodině měl každý svůj pokoj. Otec onemocněl tuberkulózou a jakýkoli tělesný kontakt byl proto vyloučen, matka nastavila situaci tak, že otec Elišce nikdy nedal ani pusu. Během Pražského povstání byl otec na barikádě zraněn. Vyzvali ho, aby si šel vyzvednout vyznamenání. Nešel. „Ani mě nenapadne,“ řekl a pozvání zahodil. Otec byl politicky levičák, do strany vstoupil zřejmě jako velmi mladý ještě před válkou. V únoru 1948 vrátil legitimaci. „Ty jsi tak blbej, všichni tam vstupujou a ty jdeš z toho ven,“ křičela na něj matka.

Složitý vztah s rodiči si Eliška promítla i do místa, kde vyrůstala – Vinohrady pro ni představovaly uzavřený, měšťácký svět, který ona jako volnomyšlenkářka nenáviděla. Dnes vidí, že se Vinohrady změnily, ale tenkrát to pro ni bylo velké trauma.

 

Knížky

Pocit osamění a nezájem rodičů si Eliška kompenzovala únikem do světa knih. Vinohradská knihovna byla jejím druhým domovem. „Byla jsem takový čtenář, půjčila jsem si ty knížky tady v knihovně, nemohla jsem se dočkat a cestou domů jsem při chůzi četla, takže jsem narážela do sloupů veřejného osvětlení. Četla jsem celé odpoledne, když jsem přišla ze školy, prostě furt jsem četla.“ Světovou literaturu - Dostojevského, Čapka, Jiráska, Gorkého, Střečka od Voynichové, Němcovou, samozřejmě Mladou gardu a Jak se kalila ocel, stála frontu na Literární noviny, měla pocit, že se stále musí učit a zdokonalovat.

 

Do školy

Eliška navštěvovala osmiletku v blízké Perunově ulici. Z rodiny nikdo do kostela nechodil, ale když šla Eliška poprvé do školy, zjistila, že škola má dva vchody a děti vcházejí jedním nebo druhým podle toho, do kterého náboženství jsou zapsány. To byl rok 1950 a náboženství se ještě vyučovalo jako jeden z předmětů. Eliška tehdy zjistila, že je z rodiny evangelické. „Ale můj otec o sobě říkal, že je ateista a nechtěl s tím mít nic společného.“ Když Eliška viděla, že její nejlepší kamarádka chodí do třídy pro katolické děti, pláčem přiměla matku, aby mohla přestoupit. Ovšem jako nekatolička se nesměla výuky náboženství zúčastňovat. „Když měli katolíci náboženství, tak mě poslali na chodbu. Já jsem tam tu hodinu čekala a pak jsem se vrátila a záviděla jsem jim, že dostali svaté obrázky. Takže já jsem žádnou výukou náboženství, tou školní, což tehdy bylo možné, neprošla.“ Ve škole ji měli učitelé rádi, dávali jí najevo zájem, to, co jí doma tak velice chybělo. S radostí vzpomíná například na Hanu Jeřábkovou, svoji učitelku ve třetí třídě. „Úplné zjevení, zrzavá, veselá, vřelá, úžasně učila,“ vypráví Eliška.

 

Jedenáctiletka na Čapajevově náměstí a jak dál

Funkcionalistická budova na dnešním Lobkovicově náměstí se vyznačovala nejen svou architekturou, ale i skvělým učitelským sborem. V roce 1958 tu překvapivě učily zajímavé osobnosti, učitelé s nadhledem a vědomím souvislostí. Doma neměla Eliška oporu, s nikým se neradila, co by měla po maturitě studovat, nesvěřovala se. Do herecké třídy na DAMU se dostala hned po prvním kole. Po několika měsících šli studenti na povinnou foniatrickou prohlídku – Eliščiny hlasivky neodpovídaly tehdejším požadavkům, z DAMU musela odejít. Byla to pro ni rána. Krátce uvažovala o práci v kralupské kaučukárně, nevěděla, co dál. Teta Vlasta, intelektuálka a žena s přehledem, však byla přesvědčená, že Eliška musí studovat. Kdo jiný taky? Zařídila jí proto přestup v rámci univerzity na obor osvěta na fakultě osvěty a novinářství.

 

Sociologie

Na počátku 60. let se vyučoval pouze marxismus-leninismus. Díky Miroslavu Dismanovi se Eliška seznámila s metodami sociologického výzkumu, s empirickou stránkou sociologie, ta teoretická byla pro režim pavědou. Eliška byla vzornou studentkou, byla aktivní v ČSM ve vysokoškolském výboru, byla studijní vedoucí ročníku, a tak ani nepřekvapilo, když jí nabídli členství v KSČ: „Jo, to je úžasná představa té spravedlivé společnosti,“ řekla a stala se kandidátkou. Bylo jí 18 let. V létě se snažila přečíst Marxův Kapitál. Vozila knihu všude s sebou na kole. Nedalo se to číst, říká: “Já jsem tomu chtěla porozumět, o co vlastně jde.“

 

Dcera

Ve třetím ročníku už byli Eliščini rodiče rozvedeni, otec odstěhovaný k sestře Vlastě, matka žila ve Střešovicích. Situace byla ekonomicky neúnosná, Eliška se rozhodla studium ukončit. Děkan fakulty, spisovatel Jiří Marek, jí v těžké chvíli pomohl: doporučil ji na místo ekonomické redaktorky do časopisu Kulturní tvorba.

Státnice v září 1965 absolvovala v sedmém měsíci těhotenství. Diplomovou práci napsala na téma Sociální struktura Klubu přátel poezie a v prosinci se narodila dcera Ruth. Po třech týdnech doma začala Eliška brát Ruth všude s sebou, i do práce. Od května pracovala jako asistentka na divadelní fakultě AMU, učila sociologii -v rámci marxismu-leninismu, samozřejmě. V létě 1966 otec Ruth Pavel Eisler tragicky zahynul a od té doby se Eliška o dceru starala sama. Uvědomovala si, že jí chybí teoretické znalosti, a proto uvítala možnost ročního postgraduálního studia sociologie a teorie řízení na VŠP (Vysoká škola politická, tzv. „Sorbonna“) ÚV KSČ. Od dubna 1968, kdy odešla z AMU, do listopadu 1969 působila na ÚV KSČ. Působila v odborném týmu, který realizoval výzkumy veřejného mínění mezi členy KSČ v celé republice.

Eliška napsala kandidátskou disertační práci na téma Vývoj členské základny strany v letech 1945 – 1968, k obhajobě však už nedošlo. Přišel rok 1969 a v listopadu nástup Gustáva Husáka. Konec všem ambicím.

 

Hamr na Jezeře

Při vší bídě politické a ekonomické se na počátku normalizace našlo řešení: Eliška dostala místo závodního sociologa v uranových dolech. S Ruth se přestěhovala nejdřív do garsoniéry ve Stráži pod Ralskem, později do podnikového bytu v Liberci. Eliška mohla pracovat samostatně na výzkumech, Ruth chodila do školky, v místě bylo mnoho mladých rodin z celé republiky, v okolí byla pláž a jezero. „Moc jsme si to spolu užívaly, byly jsme hodně spolu,“ vypráví Eliška. Poměrně pozdě, v roce 1972, byla předvolána na prověrkovou komisi na ÚV: „Prověrková komise na mě byla hodná. Říkali: ‚Soudružko, vždyť máš malé dítě, podepiš, to, že to je přátelská pomoc.‘ A já jsem řekla: ‚Ani náhodou.‘ - ‚Bude to mít pro tebe celoživotní následky.‘ Říkám: ‚Já to podepsat nemůžu. Já bych se nikomu nemohla podívat do očí, ani sobě.“ Tak byla Eliška vyloučena ze strany a krátce nato vyhozena z práce.

 

Co dál?

Šest měsíců hledala Eliška práci. Jakoukoli, i manuální, objela 60 potenciálních pracovních míst. Marně. Prodala Trabant, aby měly s Ruth z čeho žít. „Já jsem hrozně trnula, aby mi ji nevzali. Aby neřekli, že jsem příživnice a nedali ji do dětského domova. Nepracovat bylo trestné, že jo.“ Nakonec se Elišce podařilo najít místo skladnice ve skladu knih v Liberci, ve starém odsvěceném pravoslavném kostele. Ruth, prvňačka, za ní chodila po vyučování do skladu. Všichni zaměstnanci ve volných chvílích četli, zakázané knihy si vzít domů nemohli. Liberec poskytoval zajímavé kulturní i sportovní možnosti: Ruth se učila na Ještědu lyžovat, spolu s maminkou chodila na dětská představení do Ypsilonky. Na jaře 1974 odešly zpět do Prahy, hrozilo, že budou muset opustit podnikový byt, čímž by se situace v Liberci stala neúnosnou. Při vstupní prohlídce pro další případné zaměstnání lékař Elišce sdělil, že má nález na plicích. Nařídil, že do konce roku musí zůstat doma v klidu. Rozhodla se, protože problémy s nedostatkem peněz byly setrvalé, požádat Prahu 6, kde bydlela, o finanční podporu pro Ruth. Úředníci odmítli, usoudili, že 500,- Kčs sirotčího důchodu je dostačujících. Později lékař Elišce přiznal, že nález na plicích byl fiktivní a že jí chtěli v těžké situaci pomoci.

Anabáze s hledáním práce pokračovala. Nakonec se ale na Elišku usmálo štěstí, na inzerát získala místo sociální pracovnice na Konzervatoři Jana Deyla na Malé Straně. Naskytla se jí příležitost seznámit se se světem sociální práce mezi zrakově postiženou mládeží. Plat nebyl nijak vysoký, a proto v 16.30, kdy skončila s prací, musela běžet do své druhé práce. Trvale pracovala každý den až do večera: prodávala v bufetu v Kině 64 U Hradeb, uklízela, prodávala parfumerii v obchodním domě Máj, dělala šatnářku na plesech, spolu s Ruth roznášely v sobotu noviny po Petřinách. Nakonec z konzervatoře odešla za lepším platem, do úplně jiného oboru: čtyři roky pracovala jako operátorka u sálového počítače v PVT (Podnik výpočetní techniky). „Vždy jsem změně nakloněná,“ komentuje to Eliška.

 

Stěhování z Prahy

Je rok 1986, Ruth je už samostatná, šťastně vdaná a Eliška se rozhoduje, že si na inzerát koupí domek někde na vesnici. Netuší, že za tři roky se život v socialistickém Československu radikálně změní. Zahrádky u Jindřichova Hradce vypadají pěkně, chalupa potřebuje radikální opravu, ale Eliška se práce nebojí. Netuší, že v České Kanadě bývají kruté zimy a že jinou práci než v kravíně v místě nesežene. „Nikdy předtím jsem nestála blízko krávy a hned druhý den jsem dojila,“ vzpomíná. Práce v kravíně byla velice těžká, časově i fyzicky, místní se vyjádřili, že oni by to nedělali. V kravíně vydržela celé čtyři roky. Největším zklamáním velkého rozhodnutí odejít z Prahy se ukázala skutečnost, že místní lidé se o to, co se kolem nich děje, ani trochu nezajímali. Neznali Václava Havla, nečetli samizdatové Lidovky, Eliška mezi nimi nenašla spřízněnou duši.

 

Z kravína na fakultu  

Zimní gumové Gerlachy na nohách, Eliška se rozjela do Prahy. Nejdřív na pochod z Albertova a pak na Novou scénu. Když se vrátila, zakládalo se OF v blízkém městečku Studená. Na počátku jara našla v novinách inzerát na konkurs na pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích na místo sociologa. Netroufala si, věděla, že 20 let bez kontaktu s oborem a bez studia teorie je příliš velký handicap. Ruth ji ovšem přesvědčila a podporovala. Eliška konkurs vyhrála. Celé léto četla a studovala, připravovala se na nový život, na novou výzvu. Od září začala přednášet jako odborná asistentka, postupně i na jiných fakultách, přičemž denně najezdila 170 kilometrů. Studentům otvírala jiné vidění světa. Bylo to velmi náročné období, učila až 30 hodin týdně, o sociologii byl samozřejmě zájem.

Když se otevřela 6. fakulta Vysoké školy ekonomické v nedalekém Jindřichově Hradci, vedla katedru společenských věd a posléze katedru veřejného sektoru. Dojíždění teď představovalo lépe snesitelných 30 kilometrů. Eliška byla vždycky činná a pracovitá, i teď v nové době a nové roli: mimo jiné založila vlastní podnikatelskou agenturu a prováděla sociologické výzkumy (např. CALLA, Vojenský újezd Boletice), spolupracovala s ekologickou organizací ROSA, jejich prostřednictvím se zúčastnila dvou pobytů v Dánsku, založila spolek Na dobrých cestách.

 

Starostkou

Ačkoli nebyla místní a přišla odjinud, po tři volební období 1994 – 2006 byla zvolena starostkou Zahrádek. „Velmi jsem si toho vážila,“ říká. Za jejího starostování se v místě vykonalo mnoho dobré práce: např. byly Zahrádky vyhlášeny vesnicí roku v kraji, zavedl se plyn, vybudovala se kořenová čistírna odpadových vod a kanalizace, zrekonstruoval se Obecní dům, založila se Výtvarná dílna Zahrádky, první patro mateřské školky se přebudovalo na turistickou ubytovnu. Ukázalo se, že ne všichni místní lidé změny ve vesnici chtějí a že si někteří na ně těžko zvykají. Ale mnohé z těch novot, které se zavedly během Eliščina starostování, pokračují dodnes a s úspěchem. Eliška v té době potřebovala podporu – našla ji ve víře, začala chodit do evangelického kostela. Dnes je činná ve staršovstvu ve Strmilově, kam zahrádecká kazatelská stanice náleží. Od roku 2019 je v důchodu, ale nápadů, co by se dalo zlepšit, má plno. Vypráví: „Když jsem nastoupila jako starostka, chodila jsem po domácnostech a ptala se: ‚Co byste chtěli změnit?‘ Nejčastější odpověď byla: ‚Nic, tady je dobře.‘ Lidi nemají představivost, teď to vím.“

Na moji závěrečnou otázku, co bude dělat dál, Eliška odpovídá: “Nechávám to úplně otevřený.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Míša Čaňková)