Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Jaromír Neumann , CSc. (* 1950)

• narozen 16. května 1950 ve Varnsdorfu

• dědeček Otakar Černý byl jakožto činovník Sokola v říjnu 1941 zatčen, transportován do Malé pevnosti v Terezíně a odtud do Osvětimi, kde v červnu 1942 zahynul

• strýc Oldřich Černý byl významným představitelem československého exilu

• od roku 1953 žil v Mimoni

• léto roku 1968 strávil v zahraničí, domů se vrátil v předvečer invaze vojsk Varšavské smlouvy

• od roku 1968 studoval na Matematicko-fyzikální fakultě (Matfyz) Univerzity Karlovy

• po ukončení studia pracoval ve Státním výzkumném ústavu ochrany materiálu

• během normalizace se účastnil biblických hodin faráře ve Střešovicích

• pomáhal s šířením zakázaných tiskovin

• roku 1990 se zapojil do činnosti Občanské demokratické aliance (ODA)

• v roce 2025 žil v Praze

Osudy jeho rodiny ovlivnily oba totalitní režimy dvacátého století. Dědeček Jaromíra Neumanna zahynul jakožto jeden ze sokolských činovníků v koncentračním táboře. Strýc musel kvůli svému politickému přesvědčení opustit vysokou školu. Před komunistickým režimem se mu podařilo prchnout do zahraničí, stal se představitelem československého exilu a usiloval o návrat demokracie v jeho domovině.

Děda se z koncentráku už nevrátil

Jaromír Neumann se narodil 16. května 1950 ve Varnsdorfu Věře a Jaromírovi Neumannovým. Oba rodiče vystudovali za druhé světové války tříletou lékárnickou školu, což jim po osvobození bylo uznáno jako část vysokoškolského studia, a mohli roku 1947 odpromovat jakožto magistři farmacie. Následně dostali umístěnku do Varnsdorfu, kde společně pracovali v lékárně. Otec pocházel z evangelické pražské rodiny. Matka vyrůstala naopak v katolickém zázemí. „Babička byla bigotní katolička, chodila každý den na mši, v neděli dokonce dvakrát,“ říká Jaromír Neumann. 

Matčin otec Otakar Černý byl středoškolský profesor a ředitel obchodní akademie v Karlíně. Mimo jiné se angažoval v Československé obci sokolské, byl členem představenstva a hlavním župním vzdělavatelem. V noci ze 7. na 8. října 1941 zasáhly nacisté na popud zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha proti sokolským činovníkům. Tehdy gestapo v rámci „Akce Sokol” zatklo na 1500 sokolů z ústředí, žup i větších jednot. Řada z nich byla mučena a následně deportována do koncentračních táborů. Většina z nich válku nepřežila, do svých domovů se vrátila asi jen stovka z nich. [1]  Následně podepsal Reinhard Heydrich úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské. Důvodem bylo to, že nacisté měli obavy z odbojové činnosti této vlastenecké organizace. „Dědu odvezli do Malé pevnosti v Terezíně, kde nějakou dobu zůstal. Babička byla velmi statečná žena, ona tam za ním jela ilegálně, překročila u Litoměřic hranici mezi protektorátem a Německou říší. Na mostě čekala, aby ho viděla, protože oni ty vězně tamtudy vyváděli na práci,“ vypráví Jaromír Neumann. Otakara Černého později transportovali do Osvětimi, kde v červnu 1942 zahynul.

Rodina matky tedy za druhé světové války prožívala těžké období a naneštěstí se svého příbuzného po jejím konci nedočkali. Ani osvobození od nacistické nadvlády Černým nepřineslo klid na duši. Netrvalo to totiž dlouho a měl přijít další útlak ze strany totalitního režimu, tentokrát komunistického. Strýc pamětníka, tedy bratr jeho matky, Oldřich Černý, studoval v té době právnickou fakultu. „V rámci studia se dostal do vedení spolku Všehrd, který byl blízký České straně národně sociální – tam se strýc angažoval velmi silně. Takže když přišel únor 1948, tak byl vyakčněn z právnické fakulty,“ popisuje jeho synovec a pokračuje: „V roce 1949 musel nastoupit na brigádu sena. V rámci toho si to nějak obhlídl a s pomocí evangelického faráře – myslím, že se jmenoval Kučera, nejsem si tím jistý – se mu podařilo napodruhý přejít hranici do západního Německa.“ 
V exilu se seznámil s Bohuslavem Horákem, se kterým podle slov jeho synovce strávil i osudnou noc, kdy jeho ženu Miladu Horákovou komunisté popravili. Oldřich Černý odešel následně z Německa do Spojených států, usadil se ve Washingtonu a zapojil se od exilových aktivit s cílem obnovit demokracii ve své rodné zemi. Koncem 50. let se podílel na založení Společnosti pro vědy a umění. V roce 1965 přesídlil do Ženevy, kde až do odchodu do penze pracoval v OSN. Mimo jiné se i tam angažoval v krajanském hnutí.

Že by naše armáda měla tolik tanků? To není možný

První tři roky života strávil Jaromír Neumann ve Varnsdorfu. Roku 1953 se s rodinou přestěhoval do Mimoně. „Rodiče se zapojovali do politiky, tak je poslali pryč. Každý měl umístěnku jinam, ale nakonec si to zařídili, aby mohli pracovat spolu,“ vysvětluje. V místě nového bydliště se Neumannovi zapojili do aktivit tamního sboru Českobratrské církve evangelické. Jaromír Neumann prožíval spokojené dětství. Jelikož byl malý chlapec, režim ho příliš neovlivňoval. Vzpomíná si, že v padesátých letech jeho matka několikrát podstoupila výslech na Státní bezpečnosti (StB) nejspíš kvůli svému bratrovi, který odešel do zahraničí, podrobnosti však nezná.
Namísto účasti na pionýrských akcí byl Jaromír Neumann členem mysliveckého kroužku. Dlouho měl sen, že se v dospělosti stane hajným. To se změnilo až v osmé třídě, kdy ve škole dostali nového fyzikáře. Tehdy díky dobrému pedagogovi zjistil, že fyzika i matematika můžou být zábavné, a rozhodl se pro odlišnou kariéru. Začal se účastnit různých vědomostních olympiád a sklízel úspěch. Roku 1964 nastoupil na mimoňské gymnázium. Vzpomíná, jak se na jeho půdě postupně měnily podmínky, nejprve je učitelé oslovovali jako soudruhy, postupně přešli ke křestnímu jménu. Uvolnění ve společnosti se projevilo i při jeho první cestě do zahraničí. V létě roku 1968 odjel do Frankfurtu nad Mohanem na výměnný pobyt, který organizoval farář Blahoslav Pípal. Zájezdu se účastnila křesťanská mládež z okolí a díky tomu se Jaromír Neumann seznámil se svou budoucí ženou Jarmilou. 

Jelikož si mohl každý s sebou vzít jen pětadvacet marek, neměli dostatek financí na pořádání velkých výletů. Proto si všichni zajistili skrze tamní farnost brigádu v továrně na zavařeniny. Každý den chodili k pásu třídit zeleninu, aby si vydělali. „Já jsem odjel odtamtud o pár dnů dřív do Ženevy, kde jsem navštívil poprvé v životě svýho strýce. Tam jsem se setkal s rodiči, kteří tam přijeli taky, a pak jsme se vrátili 20. srpna do Mimoně,“ vypráví. „Večer jsme šli spát a asi ve dvě hodiny nás vzbudil strašnej rámus. Táta mě poslal podívat, co se to děje. Kouknul jsem z okna, to bylo na hlavní ulici, a teď vidím, že jely tanky, tak jsem se klidně vrátil zpátky a říkal jsem: ,Tati, je nějaký vojenský cvičení, jedou nějaký tanky.“ Rodina šla spát, ale ani po několika hodinách ruch neustával. Jaromír Neumann šel znovu obhlédnout situaci. „Říkal jsem si, že by naše armáda měla tolik tanků, to není možný,“ vzpomíná. Brzy se z rozhlasu Neumannovi dozvěděli, co se ve skutečnosti děje. Československo napadla vojska Varšavské smlouvy. 

Normalizace byla dlouhá a bezútěšná

Jaromír Neumann si vybavuje vypjatou atmosféru, která v těchto dnech ve městě panovala. Lidé psali protiokupační nápisy a měnili směrovky. Vybavuje si také to, jak odhodlání Čechoslováků postupně ochabovalo. On sám tehdy prožíval životní přelom, kdy na podzim roku 1968 nastoupil v Praze na Matematicko-fyzikální fakultu (Matfyz) Univerzity Karlovy. Tam se brzy po nástupu účastnil okupační stávky. Šrouby režimu se ale začaly pomalu utahovat a svobodný nádech ze společnosti mizel. Jaromír Neumann, který se i nadále angažoval v křesťanské komunitě, chodil na filozofické debaty se studenty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, jakými byli například Dan Drápal, Jan Kozlík nebo Aleš Březina. Ty se většinou odehrávaly v kotelně v budově bohosloveckého semináře v Jirchářích. Mimo jiné byl členem evangelického sboru ve Střešovicích.

Bez větších problémů dál studoval, a když si měl vybírat zaměření, rozhodl se pro rentgenovou strukturní analýzu. Na toto téma také zpracoval diplomovou práci. Roku 1973 se oženil s Jarmilou Hornychovou. Po škole našel zaměstnání ve Státním výzkumném ústavu ochrany materiálu, který spadal pod ministerstvo hutnictví a strojírenství. „Mým úkolem bylo třeba vyvíjet žáruvzdorné materiály. Ty se totiž nemohly vyvážet z USA, takže jsme je vyvíjeli znovu,“ vysvětluje. Během zaměstnání si také ještě doplňoval další vzdělání a dosáhl titulu kandidáta věd. Normalizační léta prožíval v kruhu rodiny, ale také se účastnil biblických hodin faráře Jaroslava Vettera ve Střešovicích. Když se jeden ze členů sboru Martin Fendrych v osmdesátých letech sblížil s undergroundem, začal na setkání nosit různé petice k podpisu. Jaromír Neumann se tak dostal do bližšího kontaktu s disentem a pomáhal s šířením zakázaných tiskovin. V roce 1988 připojil podpis k petici s názvem Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu, jejímž autorem byl Augustin Navrátil. Šlo o největší petiční akci před rokem 1989. Šlo o 31 bodů, které představovaly řešení tehdejšího stavu v náboženské oblasti. Svůj podpis také připojil v roce 1989 pod petici Několik vět.

V pátek 17. listopadu 1989 se se svou ženou účastnil povolené studentské demonstrace na pražském Albertově, která odstartovala dění sametové revoluce. Násilnostem ze strany pořádkových jednotek se však naštěstí vyhnuli, podařilo se jim utéct z Mikulandské ulice. Velká účast na protestu Jaromíra Neumanna ohromila a byl přesvědčen, že režim musí brzy padnout. V pondělí po osudné demonstraci v zaměstnání spoluzaložil Občanské fórum a stal se jeho mluvčím. V ústavu sesadili dosavadního ředitele. Ačkoliv Jaromír Neumann dostal nabídku, aby ho ve funkci nahradil, nechtěl. Radši se totiž věnoval fyzice jako takové, o funkci mu tolik nešlo.

V období sametové revoluce byl členem Kruhu nezávislé inteligence, avšak jeho světonázor na některé otázky se odlišoval, a tak nakonec odešel. V roce 1990 opustil své dosavadní zaměstnání a začal učit na ČVUT. Téhož roku se zapojil do činnosti Občanské demokratické aliance (ODA). Roku 1992 byl zvolen předsedou ústředního sněmu a zároveň i místopředsedou strany. Brzy však z politiky odešel, protože jeho působení nenaplnilo očekávání. Studoval na ekonomickém výzkumném pracovišti CERGE-EI, díky čemuž mohl vykonávat funkci v komisi pro bankovnictví ve sněmovně. Následně spolupracoval s humanitární organizací ADRA. Na konci devadesátých let také působil jako poradce politiků – pracoval například pro Jana Rumla nebo Hanu Kordovou Marvanovou z Unie svobody. Později pracoval ve vedení České spořitelny v oblasti bezpečnosti. V roce 2025 žil v Praze.

 

 

 [1] [1] Památný den sokolstva: Významný den České republiky. Online. Dostupné z: https://www.sokol.eu/projekt/pamatny-den-sokolstva-2. [cit. 2025-08-26].