Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dieter Neumann (* 1944  †︎ 2025)

• narodil se 24. června 1944 v Liberci do německo-židovské rodiny

• otec Franz Neumann narukoval do wehrmachtu

• otec zemřel v červenci 1944

• maminku Serenu Neumann poté půl roku věznili v liberecké věznici

• matka s pěti dětmi musela v únoru 1945 nastoupit do transportu do sběrného tábora v Kadani

• z tábora je zachránili příslušníci odboje

• několik měsíců se skrývali před gestapem

• po válce žil pamětník v dětském domově

• v roce 1964 nastoupil vojenskou službu u Technických praporů

• 21. srpna 1968 svážel jako řidič sanitky v Liberci raněné

• v srpnu 1969 se účastnil protisovětské demonstrace

• v době natáčení (2025) žil ve Vratislavicích nad Nisou

• zemřel 18. června 2025

V době, kdy se narodil, byl jeho otec Franz za trest nasazený na pomocné práce u wehrmachtu na východní frontě. S jeho smrtí přišla rodina pamětníka o ochranu a kvůli židovskému původu jim hrozila deportace do koncentračního tábora. Nejprve cestovali dva týdny bez jídla a pití do sběrného tábora, odkud je však nakonec zachránili lidé z domácího odboje, kteří vystříhali díru v plotě a maminku s pěti dětmi odvedli půlmetrovým sněhem do bezpečí. 

Rodiče zůstali v Liberci i po záboru pohraničí

Dieter Neumann se narodil 24. června 1944 v Liberci do německo-židovské rodiny. Jeho rodiče Franz a Serena se seznámili ještě před válkou na Slovensku, kde byl otec na služební cestě jako restaurátor. Později se Serena Neumannová odstěhovala za manželem do Liberce, kde se jim narodily jejich první čtyři děti. 

Na severu Čech zůstali i poté, co došlo na podzim 1938 k eskalaci národnostní situace a následnému připojení československých pohraničních území k Německu. Před persekucí spojenou s židovským původem matky zatím chránil maminku i její děti německý původ otce. Museli se však smířit s různými riziky i fanatismem svých německých spoluobčanů. „Maminka vzpomínala, že když přijel do Liberce v prosinci 1938 Hitler, tak nebylo Liberečáka, který by nehajloval. Hajlovali všichni, i ti, co nechtěli, protože by je ti ostatní zlikvidovali,“ vypráví Dieter Neumann.

Otec by udělal cokoli, aby nás uchránil před deportací

Rodina bydlela v Horním Hanychově v dnešní Kollárově ulici. Jejich relativně poklidný život však měla brzy narušit zpočátku zdánlivě nevinná potyčka s jejich sousedem Háchou. Ten maminku žádal, aby mu její manžel vymaloval byt barvami ukradenými ze zaměstnání.  Maminka však rozhodla, že se z kradeného materiálu nic malovat nebude, protože by z toho mohly být nepříjemnosti. Soused na ně zanevřel, a když přišla válka, stal se konfidentem gestapa a začal se jim mstít. Jednou tajně vnikl do jejich bytu, naladil zakázané zahraniční vysílání a udal je.

„Maminka pak musela naložit obrovské rádio na záda a hnali ji pěšky přes celé město na gestapo. Pak zavolali tátovi, sešli se s ním a postavili jej před rozhodnutí, že buď se dá rozvést a jeho rodina bude zlikvidovaná, nebo narukuje k wehrmachtu,“ pokračuje pamětník.

Franz Neumann se rozhodl raději riskovat vlastní život než ohrozit rodinu a odjel na východní frontu, kde jej nasadili na pomocné práce – kopal zákopy, pomáhal při stavbě bunkrů nebo opravách budov. Při tom se stal svědkem řádění tak zvaných Einsatzgruppen, která postupovala za německou frontou a na dobytých územích prováděla hromadné vyhlazování Židů, intelektuálů, Romů či komunistů. „Maminka vyprávěla, že když otec přijel domů na dovolenou, klečel před ní na kolenou, brečel jak malý kluk a omlouval se jí za to, že je Němec,“ dodává Dieter Neumann.

Matku půl roku mučili v liberecké věznici

Devět měsíců po poslední otcově návštěvě se v červnu 1944 narodil pamětník. O dva týdny později maminka dostala zprávu o manželově smrti. Zemřel při útoku Rudé armády ve chvíli, kdy stavěl opevnění.

Smrt otce znamenala pro Neumannovy nejenom nenahraditelnou rodinnou ztrátu, ale nadto ještě pozbyli ochranu a znovu vyvstala hrozba deportace do koncentračního tábora. V této nelehké situaci jim navíc znovu vrazil kudlu do zad soused, který se zmocnil dopisu od babičky ze Slovenska, ve kterém popisovala odbojovou činnost sourozenců Sereny Neumannové. Na základě toho maminku pamětníka v září 1944 na půl roku uvěznili v liberecké věznici, kde ji zle týrali a nenávratně jí poškodili zdraví. Jejích pět dětí včetně dvouměsíčního syna Dietera si k sobě mezitím vzali příbuzní či známí.

Čtrnáct dní jsme cestovali bez jídla a vody

Po návratu maminky z kriminálu v únoru 1945 ji i s dětmi transportovali do sběrného tábora do Kadaně, odkud měli pokračovat do koncentračního tábora. Jejich cesta z Liberce do Kadaně trvala asi čtrnáct dní, přičemž neměli k dispozici potraviny ani vodu. Aby maminka zajistila pro své děti alespoň něco k pití, tajně kradla vodu ze zásobníku parní lokomotivy. 

Mezitím však otcovi příbuzní z komunistického odboje vymysleli plán, jak rodinu zachránit. „Zajistili, že nějací lidé šli v Kadani přesvědčit přes plot tábora mámu, že nejsou od gestapa a že jí chtějí pomoct. Ze začátku jim nevěřila. V únoru bylo plno sněhu, v noci ale prostříhali plot a protáhli celou rodinu včetně kočárku, ve kterém jsem ležel já, a půlmetrovým sněhem nás velkým obloukem vedli do bezpečí,“ vypráví Dieter Neumann. 

Pátralo po nás gestapo, ale odboj vždy pomohl

Rodina se pak až do konce války schovávala u jednoho bývalého řezníka. Gestapo u něj dělalo vždy čas od času kontrolu, někdo z odboje jej však vždy varoval a on zamknul Neumannovy do speciální místnosti. Když se ho pak příslušníci gestapa ptali, co je uvnitř, tak odpověděl, že je to bývalá stará lednička a klíčky od ní jsou na gestapu. Malému Dieterovi pak vždycky nacpali dudlík do pusy a hlídali jej, aby nezačal plakat. 

Členové odboje dokázali pomoci i tehdy, když několikaměsíční pamětník těžce onemocněl, zřejmě následkem pozření kontaminované vody z lokomotivy. Sehnali lékaře, který chlapce navštěvoval a zachránil mu život. 

V hudbě jsem dokázal skvěle improvizovat

Snadný život nečekal rodinu ani po válce, neboť v důsledku půlročního uvěznění a mučení měla maminka podlomené zdraví. Po osvobození tak byla dlouhodobě hospitalizována a děti žily několik let odděleně v dětských domovech. Jejich situaci neulehčoval ani jejich smíšený rodinný původ. „Sourozenci vyprávěli, že je za války šikanovali a týrali lidé okolo, protože neuměli mluvit dobře německy. Po válce se to úplně otočilo a byli týraní od Čechů, proč neumí dobře česky,“ vzpomíná pamětník. 

Když se maminka uzdravila a zbavila se dluhů, které se během tohoto těžkého období nahromadily, vzala si v roce 1954 svého nejmladšího syna k sobě. Tehdy bylo Dieterovi Neumannovi deset let. Jeho matka se znovu provdala a pamětník získal velmi hodného otčíma, který pracoval v pianovce v Kateřinkách a vedl jej k hudbě. Dieter začal hrát na housle a později na kytaru, a protože měl mimořádný hudební talent a dokázal skvěle improvizovat, často hrál lépe než zkušenější hudebníci. S otčímem chodili hrát na zábavy či oslavy a ten byl na svého syna patřičně hrdý. 

Kromě toho zpíval Dieter Neumann společně s kamarádem s orchestrem Ladislava Bareše a často vystupovali v Lidových sadech. “Začalo to být hodně dobré, vyhrávali jsme různé soutěže a pár odborníků se nás snažilo někam dostat. Měli jsme jet do Prahy a mohli jsme být slavní, ale kamarád byl zamilovaný do dívky ze sousedství a nakonec to odřekl,“ popisuje smutný konec slibné pěvecké kariéry pamětník. 

V noci na 21. srpna jsem měl službu v liberecké nemocnici

Po absolvování základní školy se přihlásil na ševcovský učební obor, po jehož ukončení nastoupil v roce 1964 vojenskou službu u Technických praporů v Horních Počáplech a později v Terezíně. Vojnu ale neměl z principu rád, nedodržoval vycházky a velmi často se potýkal s přestupky proti vojenskému řádu. Rád provokoval, v rámci divadelních představení parodoval své velitele a jednou se dostal do ostrého střetu s výkonným praporčíkem, po kterém chtěl aktuální číslo Rudého práva, aby jej použil místo nedostatkového toaletního papíru. 

Protože se v budoucnu neplánoval živit ševcovinou, udělal si na vojně řidičský průkaz a po návratu do civilního života nastoupil jako řidič sanitky v liberecké nemocnici. V noci z 20. na 21. srpna 1968 měl zrovna noční službu, když se z rádia dozvěděl, že je Československo obsazováno vojsky Varšavské smlouvy. 

„Když jsem v noci vezl nějakého pacienta domů do Rochlic, už jsem věděl, že nás napadli, a mohl jsem s ledasčím počítat. Najednou jsem se potkal s celým konvojem a měl jsem velké problémy. Snažili se na mě najíždět, musel jsem přes chodník vlítnout na trávník a ujet pryč. Lidé, které jsem míjel, měli u ucha tranzistory a většina brečela, chlapi i ženské. Byl to pro všechny šok,“ vzpomíná na dramatické chvíle. 

Když tank couval z podloubí, naboural mi sanitku

Nejhorší situace panovala na náměstí (dnes Dr. Edvarda Beneše), kde začali sovětští vojáci střílet do lidí. Čtyři osoby zabili okamžitě, desítky dalších zranili. Napětí znovu eskalovalo kolem jedenácté hodiny, kdy sovětský tank narazil na náměstí do podloubí domu, čímž zabil tři další lidi a velké množství zranil. 

Když Dieter Neumann slyšel na náměstí střelbu, chtěl tam s ostatními saniťáky okamžitě jet, ale vedoucí záchranky je nepustil – říkal, že vyrazí teprve tehdy, až se přestane střílet. Na náměstí přijel pamětník jako první. Zastavil a vedle něj se začali řadit ostatní řidiči sanitek. 

„Když jsem už měl naložené auto lidmi, sedl jsem do sanitky a chtěl jsem odjet, začal ten tank, co naboural do podloubí, couvat a najel mi do dveří od sanitky jen kousek od mé nohy. Pak se otevřel poklop a z toho vylezl nějaký voják a začal kolem sebe střílet. Jestli to bylo jen zastrašení, to nevím. Okamžitě jsem se zraněnými vyrazil přes chodníky do nemocnice,“ vzpomíná. 

Se svojí sanitkou přijel Dieter Neumann pro zraněné na náměstí ještě několikrát. Ve chvíli, kdy na boku radnice chtěl naložit do auta zraněnou ženu, přiběhl k němu nějaký muž a strhl jej ke dveřím, protože od budovy Pošty zrovna vyjel tank, ze kterého slyšeli střelbu. Jak vzpomíná, hvízdaly kolem nich v tu chvíli kulky. 

Kamarádi hlídali a já 21. srpna 1969 vše fotil

Dramatické události se pamětníkovi nevyhnuly ani o rok později, kdy se na libereckém náměstí měla odehrát další děsivá scéna. Ve snaze připomenout si oběti sovětské okupace sem lidé nosili květiny na místa, kde 21. srpna zahynuli lidé. Státní bezpečnost již dlouho před tím připravovala provokace, které měly poskytnout důvod pro zásah bezpečnostních složek – přivolaní pracovníci technických služeb začali bez jakékoli úcty nabírat květiny vidlemi a házet je na korbu nákladního auta. Lidé se následně shlukli a začali se bouřit. Brzy se zaplnilo celé náměstí a útoky na obou stranách si vyžádaly desítky raněných. 

Památku padlých šel na náměstí před radnicí uctít i Dieter Neumann společně se svými kamarády – „kluky z parku“, kteří jej uznávali za svého šerifa. Jak vzpomíná, několikrát je policie hnala Pražskou ulicí na dnešní Soukenné náměstí a u toho je mlátili obušky. „Měl jsem s sebou foťák, kamarádi mě hlídali a já všechno fotil. Když se blížili policisté, vždycky mě stáhli, aby mě neutloukli. Foťák měl ale poruchu v mechanismu a já nemám jedinou fotku,“ vypráví pamětník. 

Rozbíjeli jsme světla policejních aut kamením

Později vyzval Dieter Neumann své kamarády, aby s ním šli na blízké staveniště a pomocí kamenů se pokusili zastavit policejní vozy, které se snažily protestující vytlačit z náměstí směrem k Soukennému náměstí. Zde probíhaly největší střety. Chlapci se snažili postup policie zpomalit tím způsobem, že nejprve hodili před auto nějakou překážku a pak mu rozbili světla. Byla už skoro tma a autu tím nejen znemožnili pohyb, ale chránili i dav před ranami policejních obušků. 

„Najednou k nám přišel kluk, kterého na nás nasadili už dříve tajní ve snaze zjistit, jestli nejsou mezi námi nějací zloději. Varoval nás a říkal, ať všechny kluky okamžitě pošlu domů, že se blíží posily z Prahy, celé to obklíčí, a koho najdou, půjde minimálně na půl roku sedět. A skutečně, kdo neposlechl, přišel nejdřív za půl roku z kriminálu,“ dodává Dieter Neumann. 

Demonstraci se ozbrojeným složkám podařilo rozehnat až pozdě večer a komunistická moc událost označila za řádění nepřátelských živlů. Následovaly politické prověrky, lidé museli často opustit svá zaměstnání a podobně jako v roce 1968 se řada lidí rozhodla dobrovolně odejít z KSČ. 

Do měsíce jsem vrátil stranickou legitimaci

Svoji legitimaci se do měsíce rozhodl odevzdat na Okresním výboru KSČ i pamětník. Neměl ji dlouho, neboť vstoupil teprve na jaře 1968, kdy přijel do liberecké nemocnice profesor Eduard Goldstücker a přesvědčoval je, že přijde nová, lepší doba a že potřebují mladé. „Když jsem přišel vrátit legitimaci, dali přede mne bílý papír, ať tam napíši důvod. Místo, abych tam vyjmenoval všechny důvody, napsal jsem přes celý papír tiskacími písmeny: ‚NEDŮVĚRA!!!’ a třikrát jsem to podtrhnul. Ještě jsem jim řekl, že nechci nic mít se stranou, která nechává mlátit do lidí.“

Za vystoupení ze strany ani nesouhlas s komunistickou politikou nebyl Dieter Neumann perzekvován. Po odchodu z pozice šoféra sanity dělal různé profese, pracoval například ve skladu ČSAO či vozil dělníky a mistry do lesů. Kromě toho dál působil jako muzikant a žádaný houslista na zábavách a soukromých oslavách. V roce 2008 odešel do důchodu a v době natáčení (2025) žil ve Vratislavicích nad Nisou.