Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Břetislav Netolický (* 1937)

• narozen 17. ledna 1937 na statku v Lozicích do selské rodiny

• rodina čelila šikaně ze strany místních komunistů

• v roce 1953 byli jeho rodiče trestní komisí odsouzeni za neplnění dodávek

• v témže roce byl s rodinou nuceně vysídlen do Čejetic v jižních Čechách

• bylo mu znemožněno studovat střední školu

• v roce 1957 se jeho rodina mohla vrátit na Chrudimsko

• po vojně dělal řidiče

• v roce 1960 se oženil, s manželkou vychovali dvě děti

• po sametové revoluci vstoupil na jedno volební období do komunální politiky

• až do odchodu do důchodu pracoval jako dispečer

• v roce 2024 žil v Heřmanově Městci

Ačkoli Klement Gottwald tvrdil, že nic takového jako sovětská kolektivizace u nás nenastane a že soukromý majetek zůstane zachován, jednou z centrálně řízených akcí komunistického režimu po únoru 1948 se stala Akce K: vytipovaní sedláci s vyšším výměrem polí (nebylo úplně jasné, jaká kritéria rozhodla) byli označeni jako nepřátelé lidově demokratického režimu a tvrdě perzekvováni. Osud těchto lidí měli v rukou místní funkcionáři – ti rozhodovali o životech a majetcích tzv. kulaků.

V letech 1951 až 1953 bylo násilně vyhnáno ze svých domovů zhruba 20 000 lidí. Museli za sebou zanechat dobytek, zemědělskou techniku a veškerý osobní majetek, nevěděli předem, kam půjdou, co se s nimi stane – o jejich dalších osudech rozhodovali straničtí funkcionáři jako o svých nevolnících. Selské grunty, na kterých rodiny pracovaly často po generace, propadly bez náhrady státu. Komunistickému režimu se podařilo zlikvidovat selský stav, narušit vztah lidí k půdě a k hospodaření na ní.

Rodina Břetislava Netolického se musela vystěhovat 18. července 1953. Ten den byl poslední, kdy podle rozhodnutí trestních komisí v Pardubickém kraji k vysídlení sedláků došlo.

Tři generace Netolických

Na statku č. 31 hospodařila rodina Netolických rovných 100 let – tři generace. Majetek koupil pradědeček Jan v roce 1853, jeho syn, rovněž Jan, ve zvelebování pokračoval. Jako vážený občan Lozic byl členem zastupitelstva a radním, a sňatkem s Marií Vomočilovou z lozického statku č. 54 dal vzniknout hospodářství o rozloze 23 hektarů. Od roku 1933 na statku hospodařili rodiče pamětníka: Břetislav Netolický st. s manželkou Annou, rozenou Burešovou, pocházející ze statku v nedaleké Bučině.

Tady se v roce 1934 narodila dcera Hana a 17. ledna 1937 syn Břetislav. „Mám krásné vzpomínky, jako kluk jsem do Bučiny jezdil. Děda byl přísný, chtěl, abych mu v lese pomáhal s vyžínáním malin a ostružin, a já jsem se mu vzepřel,“ vzpomíná na dětství Břetislav. Po léta se zabýval historií své rodiny, u Burešových se v pátrání dostal až k roku 1789, ale dodává: „Ten rod tam byl ještě o dvě století dřív.“

Rodiče Břetislava hospodařili úspěšně, dařilo se jim. Přestavěli statek, nakoupili samovaz, a protože neměli traktor, tahali ho tři koně. „Jako kluk jsem se motal okolo toho, strašně mě všechno zajímalo. Za války se doma poslouchal Londýn. Bál jsem se. Věděl jsem, že se to nesmí. Seděl jsem v okně a hlídal, kdyby k nám někdo šel,“ říká.

Moc převzali bezcharakterní lidé, spodina, co nechtěla pracovat

Rodiče nakoupili další stroje, včetně staršího traktoru od UNRRY. Už za tři roky však věděli, že politická situace nebude dobrá. Po únorovém převratu v roce 1948 v rádiu hlásili, že Jan Masaryk vyskočil z okna, ale mezi lidmi se říkalo, že byl vyhozen. Komunisté evidentně získávali moc. „Byli to lidi bezcharakterní, spodina, co nechtěla pracovat,“ komentuje pamětník i to, co následovalo.

Těsně po válce byli do Lozic na statek č. 31 přiděleni na práci Trhalovi. Byli to Češi, jejichž dcera si vzala Němce. Když přišli, směli si s sebou vzít pouze 30 kilogramů majetku. „Měli u nás pracovat a my jsme je museli živit. Nemuselo se jim sladit, ale jedli totéž, co my.“ Půl roku je Netoličtí zaměstnávali. Po odsunu do Německa od nich dostali dva velice přátelské dopisy. „Oslovovali nás ’drazí‘ a moc nám děkovali. Matka se bála odpovědět, bála se psát do Německa.“

Nastalo utahování šroubů, 50. léta. Na měšťance v Luži měl Břetislav kamaráda Láďu Nováka. Při posvícení se mu ztratil otec, byl viděn, jak ho nějací muži strkají do auta. Až po třech dnech se rodina dozvěděla, že je zatčený. Za měsíc ho přivezli mrtvého. Pohřeb byl tajný, bez účasti, ale místní, kteří přišli za svými mrtvými a stáli na hřbitově u svých rodinných hrobů, vše pozorovali.

Už jsem věděl, že to je špatné

Po skončení základní školy chtěl Břetislav pokračovat ve studiu na Střední zemědělské škole v Chrudimi. Okresní komise řekla jeho otci, že nevidí problém a že bude přijat. Jednoho dne by prý mohl být i předsedou jednotného zemědělského družstva (JZD) v Lozicích. Jenže vše dopadlo jinak: „V polovině prázdnin za mnou přijel kamarád, protože jsme měli jít dva do školy, dostali jsme dva poukazy. No, on za mnou přijel, že je pozvaný na brigádu do školy. Já jsem povídal: ‚No, já ne.‘ Už jsem viděl, že to je špatné.“

A bylo. Krajská komise rozhodla o jeho nepřijetí na střední školu. Musel si vybrat z několika učebních oborů: hutník, horník nebo zedník. Břetislav nakonec nastoupil na obor cihlář, protože cihelnu měli blízko Lozic v Hrochově Týnci. „Ve škole do nás cpali, že kapitalistický režim skončil a světlý zítřek nás čeká.“ Cihlařina ho vůbec nebavila.

Akce režimu proti bohatým sedlákům, tzv. kulakům, měla několik fází: nejprve byly rodinám konfiskovány zemědělské stroje (byly převedeny do majetku strojních traktorových stanic, a pokud si je sedláci chtěli vypůjčit, museli za své stroje zaplatit) a bylo zakázáno zaměstnávat jakoukoli námezdní sílu. Manželé Netoličtí byli najednou odkázáni pouze sami na sebe. Rodiče se starali o hovězí dobytek, dcera Hana o prasata a Břetislav, stále žák základní školy, měl na starosti koně: večer vyházet hnůj a připravit seno. Po škole by šel nejradši s kamarády do Sokola, ale měl povinnosti. Ovšem sám k tomu říká: „Kluci mi často pomohli.“

Situace se stala neúnosnou, nebylo v silách jedné rodiny se o hospodářství postarat. Manželé Netoličtí se rozhodli k bolestnému kroku: nabídnout hospodářství státnímu statku v Lozicích. Dopis z počátku roku 1953, ve kterém otec pamětníka píše a vysvětluje, že za současné situace není schopen dostát úkolům na něj kladeným, a proto se rozhodl darovat veškerý živý i mrtvý inventář zdarma Československému státu, je dokladem metod, které režim používal, aby dosáhl svého. Zoufalé gesto otce bylo úřady odmítnuto, stejně tak návrh, že by Netoličtí vstoupili do lozického družstva. Za členy JZD sice přijati nebyli, ale JZD převzalo už 1. ledna 1953 veškerý jejich inventář a dobytek.

Místo dalšího pobytu vám bude oznámeno, až přijedou auta

Režim Břetislavovi neumožnil ani to, aby se vyučil cihlářem. Za rok byl nucen z učení v Hrochově Týnci odejít – součástí trestu pro rodinu Netolických byl totiž i zákaz pobytu nejen v Lozicích, ale i v celém Pardubickém kraji. Komunistický aparát nastavil povinné dodávky pro sedláky tak vysoko, že je nebylo možné splnit, a tresty, které následovaly, byly drakonické.

Otec Břetislav byl odsouzen k šesti měsícům a matka Anna ke třem měsícům vězení. Kromě toho jim uložili nemalé pokuty. Od vězení je zachránila amnestie udělená Antonínem Zápotockým u příležitosti jeho zvolení prezidentem 21. března 1953. Kam se budou stěhovat, však nikdo netušil: „Místo dalšího pobytu vám bude oznámeno, až přijedou auta,“ znělo oficiální vyjádření den před vystěhováním.

Konfiskaci majetku prováděli staří berní úředníci. Ti podle dřívějších zvyklostí předali Netolickým kopii soupisu. „To se mi později hodilo,“ dodává Břetislav a myslí tím dlouhé spory, které v 90. letech vedl s družstvem o náhradě ukradeného majetku. Rodiče nechtěli pasivně čekat na rozhodnutí úřadů: „Nechali si udělat bedny na osobní věci a nádobí, aby byli připraveni. Sami si našli práci ve státním statku a byt tamtéž v sousedním okrese Chrudim, dokonce umyli a připravili dvě místnosti k nastěhování. Stěhovat se však nakonec nesměli.

Udala je prý sousedka Svrčková, na jejíž upozornění přijel předseda z okresu Netolickým oznámit, že okresní výbor stěhování nepovoluje. Hledali tedy dál: otec našel práci a bydlení poblíž Poličky, dokonce zajistil dva traktory a vleky, které by vše odvezly, a získal i povolení od ONV. „Když už byl veškerý majetek naložen, někdo to nahlásil na okres a podle nařízení museli všechno zase složit a začít pracovat v lozickém družstvu. Evidentní šikana.

V červenci obdrželi Netoličtí výměr, na základě kterého se jim s konečnou platností zakazoval pobyt v Lozicích a nařizovalo se jim přestěhování do 250 kilometrů vzdálené vesnice Čejetice u Strakonic. Oznámení přišlo v pátek a následující den přijelo nákladní auto, aby rodinu a všechny věci odvezlo. Břetislav Netolický vzpomíná: „Nevím, kdo to rodičům poradil, myslím, že ti berňáci, aby prokázali, že ta ložnice je věno sestře. Řekli, že to je pro dceru, že to nechali udělat. A oni chtěli dvě místopřísežná prohlášení, že to slyšeli od mojí maminky, že to nechali udělat pro dceru. Ta dvě místopřísežná prohlášení dodala maminka, takže nám vyjmuli i tu ložnici.“

Věci vyjmuté z konfiskace se nemohly vejít na jedno auto. V tu chvíli ženy z Lozic prokázaly neobvyklou solidaritu a statečnost – vynutily si na dotyčném funkcionáři, aby zajistil ještě jedno auto, a Netoličtí si mohli odvézt zbytek majetku, na který měli povolení.

Co jsme museli provést, že nás vystěhovali?

V Čejeticích, kam dorazili o půlnoci, byl pro ně připravený malý, ale slušný byt i s koupelnou. „Matka nabídla posádkám od aut čaj a nocleh, deky na zem, aby se vyspali.“ Rodiče to nějak zvládali, ale Břetislav tu tristní situaci těžko snášel, bylo mu 16 let. Byl tak zdrcený, že přestal mluvit. Správce státního statku („férový člověk“) se k nim choval dobře, nechal je dva dny doma, aby se zabydleli, a na žádost rodičů dal Břetislavovi práci: „Abych přišel na jiné myšlenky. A řekl mi: ‚Hochu, musíš to brát, jak to jde.‘“

Pro Břetislava to bylo těžké období. Nikoho neznal, neměl v cizím prostředí kamarády, byl zvyklý na jiný způsob života. Část mužů z vesnice byla pryč ve světě, někde u cirkusu, práci v hospodářství zastávaly ženy, volno trávili místní lidé v hospodě u piva a muziky. Břetislav musel do svých 18 let pracovat na statku v rostlinné výrobě. Byla to namáhavá manuální práce, až mu někdy musel tatínek přijít na pomoc, když ručně nakládal těžký hnůj. „Často jsem vzpomínal, že jsme dopadli podobně jako Trhalovi, kteří teď bydleli za hranicemi velice blízko, ale jim, Němcům, to příkoří dělali Češi, a nám – Čechům – také Češi.“

„Přežíval jsem tam,“ hodnotí dnes svoje roky v Čejeticích. Když v 18 letech složil řidičské zkoušky na traktor a motorku, začal se cítit lépe. Jezdil na motorce po kraji, už nebyl tak izolovaný a snáze navazoval sociální kontakty, seznamoval se s lidmi. „Ale pořád jsem cítil ten cejch, že jsem syn kulaka. V Čejeticích si říkali, co jsme asi museli provést, že nás vystěhovali. Pro mě bylo rozčarování, že když jsme řekli v evangelickém kostele ve Strakonicích, že jsme vystěhovaní, cítili jsme, že se bojí se s námi bavit, a to proto, že před měsícem při měnové reformě byla ve Strakonicích stávka ve zbrojovce a město bylo plné tajných,“ dodává Břetislav Netolický. Tak vnímal atmosféru strachu a beznaděje v Československu. 

Zpočátku je každý týden chodil kontrolovat člen SNB – s kým se stýkají, jestli je někdo nenavštěvuje, kam chodí. Byli podezřelí. „Krutost toho režimu jsem pociťoval na sobě, psychicky to pro mě bylo náročné,“ říká.

Ježdění bylo hlavní, vojna vedlejší

Kdyby Břetislav nastupoval vojenskou službu z Lozic, kde všichni znali příběh jeho rodiny, a o dva roky dřív, zřejmě by musel narukovat k oddílům Pomocných technických praporů (PTP). Odvod na vojnu ze Strakonic v roce 1956 znamenal, že se dostal k běžnému pěšímu útvaru do Loun jako řidič. „Potřebovali nás. Ježdění bylo hlavní, vojna vedlejší,“ dodává. I psychicky mu vojna pomohla, získal větší vnitřní jistotu a pozitivnější pohled na svět. Po vojně už s jistotou věděl, že se do zemědělství vrátit nechce, rozhodl se stát řidičem z povolání.

V roce 1958 přišel domů z vojny a o rok dříve se jeho rodičům, po mnoha předešlých pokusech, podařilo vyvázat se z Čejetic a vrátit se do blízkosti Lozic, do vesnice Březovice. Břetislav byl rovněž propuštěn ze služby na statku a stal se řidičem v podniku Zemědělské stavby. Pro meliorace bylo zapotřebí velké množství pracovníků, byli přijímáni i lidé tzv. politicky nespolehliví a z jiných postů vyhození. Břetislavovi kolegové tvořili pestrou paletu lidí z nejrůznějších „bývalých“ profesí a sociálních skupin, byla to dobrá parta a komunistů v ní bylo málo.

Neznal jsem člověka, kterému by se to líbilo

Břetislav se oženil s Věrou, rozenou Vránovou, která pracovala jako účetní v JZD. Svatba se konala 9. září 1960 v kostele v Opatovicích. Manželé dostali byt o dvou místnostech a mohli se osamostatnit. Po čase malý byt už nestačil. Manželé Netoličtí se rozhodli postavit si vlastní dům. Ostatní jezdili na dovolenou do Bulharska, Břetislav v létě stavěl. Čekal, jestli přijde kontrola, musel mít všechny doklady a povolení v pořádku. Dostal možnost, aby si na zemědělské škole v Chrudimi udělal maturitu. Rozhodl se, že dostavět dům je priorita a že maturitu vlastně nepotřebuje. „V dělnickém jsem se cítil velice dobře,“ dodává.

„60. léta, to bylo uvolnění, začal jsem si vydělávat, mluvilo se svobodně, ať to byl komunista nebo nekomunista, rád na to vzpomínám. Když přišli Rusové, to byla pro nás strašná rána. Neznal jsem člověka, komu by se to líbilo,“ vypráví Břetislav Netolický o osudovém zvratu, který přinesla srpnová okupace roku 1968. 

Vzpomíná, jak ze sovětské helikoptéry okupanti shazovali letáky, že nás přišli osvobodit od kontrarevoluce, a jak je na zahradě sbíral. Také vyprávěl, jak na stavbě někdo napsal na maringotku velkými písmeny bílou barvou ‚Odejděte pryč‘ a ten nápis tam zůstal rok a půl, nikdo ho nechtěl smazat. Nakonec musel mistr tu maringotku celou natřít.

Otec pamětníka se politického uvolnění v druhé polovině 60. let už nedožil. Ačkoli měl nemocné srdce, byl posudkovou komisí uznán práce schopným. Příslušný lékař ho nedoporučil k odchodu do předčasného důchodu, ale poslal ho, vážně nemocného, zpět do práce. Pan Břetislav Netolický starší v práci za volantem traktoru zemřel. Bylo mu pouhých 63 let.

Nemohli jsme si dovolit to, co ostatní

Dobu uvolnění 60. let ale vystřídala normalizace. „Zase KSČ nabírala na síle.“ Jak Věra, tak Břetislav už v této době mohli vykázat dělnický původ. Učitelka jejich dětí jim pragmaticky doporučila, aby na žádný dotazník nepsali, že je matka účetní, ale chytře pouze to, že pracuje v JZD. Bylo nutné umět v nových pořádcích lavírovat a přitom neztratit důstojnost. 

To už Břetislav a Věra měli dvě děti. Rodina se účastnila života v místním sboru ČCE (Českobratrská církev evangelická), Břetislav v nelehkých normalizačních letech 1972–1973 vykonával funkci kurátora sboru a v této práci pokračoval i v letech polistopadových, tj. mezi lety 1996–2017. Vždy se snažil o otevřenost a dobré ekumenické vztahy s ostatními církvemi ve městě. Nebylo úplně snadné, aby jejich dvě děti mohly studovat na gymnáziu. U syna tento „problém“ řešila až městská organizace KSČ. „Nemohli jsme si dovolit to, co ostatní,“ říká Břetislav Netolický. Místní funkcionáři mohli kdykoli připomenout kulackou minulost rodiny.

Kde se to v tobě vzalo?

Dcera Břetislava Netolického žila v Praze, a když se v listopadu 1989 události v Praze daly do pohybu, svého otce o tom informovala – média ještě řadu dní podávala zprávy v duchu komunistické propagandy. Zažili neopakovatelnou atmosféru velkých demonstrací na Letné, kde jim došlo, že změna konečně přichází.

Když se vrátil do práce, do ČSAD Pardubice, bylo všechno jinak. Břetislav vypráví: „Udělali schůzi pro ty z osobní dopravy. Ti soudruzi, kteří jezdili za hranice, a ti poskokové milicionáři, ti si brali slovo – kolik se postavilo bytů a že tady ti študáci… No já už jsem to nemohl vydržet. Tak jsem vstal a říkám, aby přestal hovořit, že to, co říká, už dávno psaly noviny. A že tady je nová situace a že bych žádal ředitele, jak to bude řešit. Že hlavní úloha strany je zrušena. To bylo, jako když hodíte granát. Říkal: ‚Kde se to v tobě vzalo? Kde se to v tobě vzalo?‘“

Stávající závodní výbor se zrušil a 750 lidí zvolilo Břetislava Netolického za nového předsedu. V těch vypjatých dnech poslouchal rádio dlouho do noci, spal čtyři hodiny, silně to osobně prožíval. V autobuse měl samozřejmě na klopě trikolóru, a když měl Václav Havel večer projev, se souhlasem cestujících neodjel dřív, dokud nedomluvil.

V prvních svobodných volbách do městského zastupitelstva nechtěl nikdo kandidovat. „Báli se toho, lidi nechtěli nést kůži na trh. Na okrese vyměnili šéfa, jinak vedení tam zůstalo všechno komunistické. Div se tam nezdravilo ‚Čest práci!‘ To byly ty začátky.“

Břetislav Netolický byl v prvních svobodných komunálních volbách na podzim roku 1990 zvolen do městského zastupitelstva a stal se na čtyři roky místostarostou v Heřmanově Městci. Jak říká, musel se spoustu věcí naučit: zákony, jezdit a vystupovat na školeních. Úplně se změnil systém řízení obcí. Lidé byli zvyklí čekat, až se jim dá pokyn, co mají udělat.

Obec dřív zaměstnávala řemeslníky, Břetislav je donutil, aby odešli, osamostatnili se a začali sami podnikat. Lesy se převáděly na město jako majetek. Ředitelé škol se také museli naučit samostatně myslet a rozhodovat, na to nebyli zvyklí. Změna myšlení a způsobu práce se týkala celé společnosti.

Břetislav Netolický udělal v období transformace pro město velký kus práce. Když vypršelo volební období, vrátil se do ČSAD Pardubice, tentokrát nikoli jako řidič, ale jako dispečer. Obě jeho děti vystudovaly vysoké školy a jsou ve svých profesích úspěšné.

Máte nějaký papír, že vám to sebrali?

Maminka Anna Netolická se dožila listopadu 1989, ale restituce rodinného hospodářství už ne. Břetislav Netolický si zažádal o vrácení majetku v Lozicích. Zjistil, že k vyřízení restituce se nemá čeho chytit, že nejsou nikde žádné písemné podklady, že chybí jakékoli oficiální zaknihování konfiskace. Tak to tenkrát chodilo. Rozhodovalo se o osudech lidí bez jakýchkoli právních předpisů, zcela podle libovůle stranických orgánů. „‘Máte nějaký papír, že vám to sebrali? Všechno je psané ještě na rodiče,‘ řekli mi na katastrálním úřadě, když jsem žádal o restituci. Nakonec jsem jim musel dát svoje materiály, aby majetek mohl být převeden na mě,“ říká Břetislav Netolický. 

Statek po konfiskaci v roce 1953 převzalo JZD a chovalo se k němu stejně jako ke všemu ostatnímu, čili nechalo dům zpustnout. „To byl totálně rozkradený statek. 100 let tam předkové hospodařili. Víte, co tam po nás zůstalo věcí? Tam nebylo nic, kousek řetězu, kousek nářadí. Zpustošená zahrada, pokácené ploty. To byl průchozí dům, chátralo to.“

Asi pět let tam Břetislav jezdil jako na chalupu, něco opravil, zkulturnil, postavil ploty, vrata: „Jezdili jsme tam rádi se ženou. Byl tam klid a krásný vzduch. Když byla noc, byla tma, když bylo ticho, bylo ticho.“

Nakonec usoudil, že bude rozumnější statek prodat. Prodal ho vnukovi člověka, co tam kdysi bydlel, který u dědečka prožil svoje mládí a který měl k tomu místu vztah. „Ten to dal do pořádku a já jsem rád, že to nespadlo,“ říká.

Netoličtí dostali od státu jen něco málo jako náhradu za znehodnocení majetku. „Mělo to JZD, řekl jsem jim, že do JZD nepůjdu a že to chci všechno vrátit. Měl jsem doklady na to, že to rodiče předali družstvu a chodili do JZD do práce.“ Nastaly nekonečné tahanice. Břetislav měl výhodu v tom, že se vyznal v zákonech. Musel bojovat a obhajovat každou jednotlivou věc. Bylo to úmorné a únavné období. V začátcích, v 50. letech, bylo JZD v Lozicích v úpadku, lidé, kteří byli v čele, neuměli družstvo řídit. Mladé, vzdělané a vystudované lidi vzít mezi sebe nechtěli. „Vesnice byla v té době proti nám dost nepřátelská. Byla rozdělená. Horní konec byl evangelický, dolní komunistický.“

V restituci Břetislavu Netolickému vrátili i les. „V lese jsem se cítil šťastně, byl bych tam pořád. To byla srdeční záležitost,“ vzpomíná. Po odchodu do důchodu se mu plně věnoval, staral se o něj. „Dřív tu byla záruka, že je čím topit a čím opravit dům. Ale pět hektarů člověka neuživí. Jak jsem stárnul, nakonec jsem část prodal a rozdělil mezi děti,“ říká na závěr.