Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Nestával (* 1950)

• narozen 7. srpna 1950 v Jindřichově Hradci

• dětství strávil ve vesnici Sviny na statku, který patřil prarodičům

• v roce 1956 museli pod hrozbou vystěhování statek a 26 hektarů polností odevzdat do JZD

• rodiče s Františkem se museli přestěhovat, prarodičům zůstala jedna místnost

• v uvolněných 60. letech směl pamětník vystudovat průmyslovou školu, sestra už za normalizace na gymnázium nemohla

• později dostudoval stavařinu, pracoval jako investiční technik

• ani po svatbě v roce 1975 nesměl v opuštěné části statku bydlet

• po roce 1989 byl za Československou stranu lidovou zvolen místostarostou a posléze starostou Veselí nad Lužnicí, zasadil se o budování nových staveb

• restituovaný statek, navrácený v dezolátním stavu, dodnes denně opravuje

• s manželkou Marcelou vychoval čtyři syny, je dědečkem dvaceti vnoučat

František Nestával musel jako dítě opustit statek svých prarodičů ve Svinech. Po jeho navrácení ho už osmnáctým rokem opravuje. „Já jsem takový sedlák. Já když se do něčeho pustím, tak to chci i dokončit.“ I když se na začátku devadesátých let naskytla možnost ruinu prodat, nikdy by to neudělal. „Vidím tady po dvoře chodit dědu, babičku, prababičku,“ vysvětluje. Dědeček s babičkou posledních třicet let strávili v jediné místnosti v maštali, zatímco se museli dívat, jak je zbytek statku devastován a rozpadá se.

Sedláci z Blat

František Nestával se narodil 7. srpna 1950 do rolnické rodiny. Prarodiče Malechovi vlastnili v obci Sviny statek, který byl v držení rodiny více než 300 let. Pamětník bydlel na statku s prarodiči a s rodiči. Maminka se na statku narodila, otec František Nestával se na statek přiženil z Mažic, „taky z Blat“, dodává František Nestával. 

Statek patřil k největším ve vsi. Byl to typický blatský statek se špýcharem (sýpkou) a stodolou. V roce 1927, po svatbě prarodičů, přistavěli za babiččino věno velkou maštal. Ke statku patřilo šestadvacet hektarů polností.

Otec František Nestával vystudoval zemědělskou školu, po svatbě v roce 1949 na statku pomáhal a měl ho převzít. I malý František k zemědělství tíhl, rád pomáhal s dobytkem, ale také stavěl na dvoře své první „stavby“. Pomáhala i děvečka a chasník z Podkarpatské Rusi, kteří byli na statku zaměstnaní. Kromě polností bylo potřeba postarat se o čtrnáct krav, prasata, drůbež a čtyři koně. S těmi dědeček sousedům pomáhal, kdykoli ho o to požádali. 

Mléko si museli vyprosit

Do jednotného zemědělského družstva (JZD) statek odevzdat nechtěli, a tak museli po roce 1948 odevzdávat povinné dodávky obilí i mléka. František Nestával musel v rámci akce „77 000 do výroby“ nastoupit jako dělník v továrně ve Veselí nad Lužnicí a od roku 1953 už na statku nesměla pracovat ani děvečka s chasníkem, kteří pocházeli z Podkarpatské Rusi. „Ti plakali, museli jít pryč.“ Na práci zůstala rodina sama a postupně jí navíc byly zabaveny všechny stroje.

„Chodily kontroly, třeba ve tři hodiny v noci, jestli si náhodou někde neschovali mléko, a kontroloři dodojovali krávy, aby neměly ani kapku mléka. Když přišli na kontrolu, jeden chytil Františka za bradičku a řekl: ‚Tenhle chlapeček nevypadá, že by nepil mlíčko,‘“ vzpomíná Marcela Nestávalová na vyprávění babičky Malechové.

Pro pětiletého Františka se vždycky snažili trochu mléka někde schovat. Když se jim to nepodařilo, dědeček Josef Malecha chodil po vesnici s konvičkou, aby si trochu mléka vyprosil. „Nikdo mu mléko nechtěl tady ve Svinech dát, až jedna rodina se ustrnula. Musel chodit navečer, aby ho nikdo neviděl.“

Nebylo co zasít

Během první poloviny padesátých let se útlak stupňoval. Když dědeček s otcem svezli snopy do stodoly, přijeli k nim z továrny Lada ze Soběslavi na noční výmlat. „Všechno vymlátili, obilí odvezli, nenechali ani pro prasata a rodina musela zaplatit ‚brigádu‘. To bylo kolem roku 1955.“ Po nočním výmlatu nezbylo vůbec nic, co by mohli dávat prasatům, a otec s dědečkem je tedy museli odvézt na jatka. 

„Byli horší než Němci. Němci spočítali lidi a spočítali zvířata. To se nechalo a ostatní se muselo dodat. Tihle vzali všechno a ještě napsali velkou dodávku, aby toho člověka zničili,“ dodává Marcela Nestávalová. Když přijeli z JZD, odvezli nejen obilí ke spotřebě, ale i pytle s nápisem seťové obilí. „Takhle se chovali čeští lidé k českým lidem. Byli to stejní lidé, kterým dědeček pomáhal s koňmi,“ vysvětluje František Nestával.

Nakonec přistavili žebřiňák

Když Malechovi stále odmítali odevzdat svůj majetek do družstva, jednoho dne uviděli před statkem stát žebřiňák, na kterém se měla vystěhovat celá rodina na práci, na statek kamsi za Soběslav.

Malechovi pod pohrůžkou okamžitého vystěhování šli na národní výbor a majetek do družstva odevzdali.

Nucenému vystěhování, nebo dokonce uvěznění, které postihlo jiné svinenské sedláky, jako byli například Krlínovi nebo Filípkovi, se tak vyhnuli. Do družstva jim ale vstoupit nedovolili. Nesměli si nechat ani krávu a záhumenku, na rozdíl od drobnějších zemědělců, kteří do družstva vložili svůj majetek před nimi. 

Malechovi směli zůstat na statku, ale museli se přestěhovat do malé „sedničky“, která byla součástí maštale. Museli si do ní probourat zvenčí vchod, protože do svých bývalých obytných místností už vstoupit nesměli. Také museli za svoji malou místnost platit vysoký nájem.

Františkovým rodičům se podařilo přes známého sehnat podnikový byt ve Veselí nad Lužnicí a pamětník se musel s vesnicí rozloučit. „Já jsem tady byl zvyklý, já jsem si tady hrával, chodili jsme tady po vsi, měli jsme tady kamarády. Těžko se zvykalo na život ve městě.“

Vrata rozráželi traktorem

Na statku byly ustájené všechny družstevní krávy až do doby, kdy byl postaven kravín. Starat se o dobytek chodili sousedé – i ti, kteří si směli ponechat vlastní krávu. U té uklízet nesměli, tam zase chodili jiní sousedé. „Nevěřili jim,“ vysvětluje František Nestával.

Prarodiče museli nastoupit do zaměstnání. „Slyšeli jsme vždycky rozhlas: ‚Malecha z čísla 21 půjde prohazovat příhony na Panský.‘“ Až ve druhé polovině šedesátých let jim dovolili pracovat s družstevním dobytkem. 

Do vrat vjížděli zemědělci tak, že je rozrazili traktorem, a totéž dělali s vraty do stodoly. „Děda, co tady byl, tak chodil vrata zavírat. Než se úplně zničila.“

Dělníci chodili do postele v holínkách

Po dostavění kravína byly krávy odvedeny. Ve špýcharu byla zřízena hasičská zbrojnice, ale protože při vyřezávání stropů přeřezali svlaky, začaly se zdi naklánět. 

Okolní chalupníci dostali část pozemků patřících ke statku na rozšíření svých zahrad.

V šedesátých letech byli v „parádní sednici“ ubytovaní meliorační dělníci, kteří chodívali večer opilí a spávali na posteli v holínkách. Potom byl na rok nebo dva v přední části domu obchod, kvůli kterému probourali z ulice nový vchod. Když byl na místě nuceně vystěhovaného a zbořeného statku rodiny Novákových postaven nový obchod, obytná část domu zůstala opuštěná a začala chátrat ještě rychleji.

Prarodiče tomu směli jen přihlížet a psychické zdraví Josefa Malechy se zhoršilo.

Škola pro poddůstojníky

František vystudoval střední průmyslovou školu, na kterou nastoupil v roce 1965. Po srpnové okupaci v roce 1968 na škole protestovali spolu s pedagogy,  kteří byli brzy nato ze školy vyhozeni. Přes Veselí nad Lužnicí projížděly tanky. „Fotil jsem je z okna, ale matka mě strhla: ‚Oni sem budou střílet!‘“ 

Když měl nastoupit na vojnu, k úžasu celé rodiny byl navzdory svému kádrovému profilu vybrán do školy pro poddůstojníky v záloze v Novém Mestě nad Váhom. Domů se mohl podívat až po roce. „I bez stranické knížky jsem se stal důstojníkem Československé lidové armády,“ vzpomíná František Nestával.

Druhý rok vojny strávil v Pardubicích, kde měl na starosti dvě čety. Po normalizační čistce v armádě – „Bývalý kapitán nás vozil trolejbusem po Pardubicích“ – to vypadalo, že bude muset v armádě kvůli nedostatku důstojníků zůstat. Nakonec se však mohl k vlastní úlevě vrátit domů.

Františkova mladší sestra nesměla v roce 1971 jít studovat na gymnázium. Až po přímluvě známého se nakonec směla alespoň vyučit prodavačkou.

Alespoň zahrádku

V roce 1975, po svatbě Františka a Marcely Nestávalových, Josef Malecha požádal, jestli by novomanželé nemohli bydlet v přední části domu. To už byl statek prázdný, krávy mělo JZD v novém kravíně. Stropy tehdy ještě držely.

Povolení ale nedostal. Rok nato Josef Malecha zemřel, po téměř dvaceti letech strávených v „sedničce“ na rozpadajícím se statku. Jeho žena v ní zůstala ještě osm let, až do své smrti. To už byla z přední části ruina s propadlými stropy. Světnička Malechových byla naštěstí pod klenutým stropem maštale, takže alespoň v ní to ještě bylo bezpečné.

Po svatbě si Nestávalovi koupili ve Veselí nad Lužnicí alespoň zahrádku. „My jsme byli zvyklí z vesnice mít zahrádku, tak jsme si tu zahrádku taky koupili. Takže my jsme z paneláku chodili každý den odpoledne na tu zahrádku s dětmi,“ vzpomíná Marcela Nestávalová.

Skládka na dvoře 

Všechno, co bylo možné odnést, ze statku postupně zmizelo. „Ještě v devadesátých letech, když se ukázalo, že se to bude vracet, tak lidé vyrabovali koryta z maštalí.“

Na místě bývalého hnojiště byla zřízena obecní skládka. Když František Nestával v roce 1991 fotil dům, viděl, jak se blíží jeden ze sousedů s plným kolečkem. „Ptal jsem se: ‚Kam to vezete?‘ – ‚Tady, na skládku.‘ Já povídám: ‚Už je to vrácené, tady už nebude skládka.‘ Nadával, otočil kolečko a jel zpátky. Takhle jsme tady opět vstoupili do povědomí.“

Po restituci Nestávalovi ze skládky vyvezli „plných sedmadvacet tater odpadu“.

Pomohla víra

V osmdesátých letech bylo kvůli výstavbě jaderné elektrárny Temelín vysídleno a zbouráno Březí, rodná obec Marcely Nestávalové. Pro rodiče, kteří nechtěli do paneláku, se podařilo sehnat domek ve Svinech. I její rodiče se snažili o zdevastovaný statek pečovat. „Tatínek vzal kosu a posekal to tady. Vážili si toho, co předkové udělali. Ničení majetku, svévolné, nemohli přenést přes srdce,“ vypráví Marcela Nestávalová. 

František Nestával vystudoval po vojně ještě stavařinu a pracoval jako projektant a investiční technik. Nebylo to vždycky jednoduché – krátce po sametové revoluci manželé Nestávalovi se čtyřmi malými dětmi během jednoho týdne ztratili oba práci, ale znovu se postavili na nohy. „Hodně nám pomohla víra.“

Probudit v lidech pocit vlastnictví

V prosinci 1990 se pamětník stal místostarostou Veselí nad Lužnicí za Československou stranu lidovou. František Nestával se rozhodl najít takové místo, kam by se vešly všechny odbory městského úřadu, a úřad tam přestěhovat. Na práci ale byl bez starosty, který hned na jaře 1991 začal trpět vážnými zdravotními problémy, sám, a tak se rozhodl vyřešit i to: „Zákony neexistovaly, takže jsem vymyslel, že zvolíme druhého místostarostu.“ 

O rok později se stal sám starostou. Prací pro město strávil osm let. Využil přitom svoje zkušenosti investičního technika. Zařídil připojení města na čistírnu, přestěhování městského úřadu i novou úpravu celého náměstí. „Přišel domů a povídá: ‚Dneska mi vynadal snad každý, kdo šel po náměstí,‘“ usmívá se Marcela Nestávalová. 

Pamětník využil dotačních příležitostí, kterých se ostatní starostové z Jihočeského kraje obávali. Zařídil tak vybudování penzionu pro seniory a také azylového domu. „Ostatní říkali: ‚Ty jsi blázen. Teď ti tam budou posílat kdovíkoho.‘ Já na to: ‚Ať přijdou.‘“ Obě budovy fungují dodnes.

Když byla v roce 1991 na město převedena řada bytů a domů, rozhodl se ty, které neměly historickou hodnotu, prodat: „Já v lidech probudím pocit vlastnictví. Já jim to prodám a budou se o to starat.“

„Spousta věcí se narovnávala, dávala do pořádku a to bylo zle,“ shrnuje obtíže manželovy práce v devadesátých letech Marcela Nestávalová. 

Ruina

Po restituci František Nestával vykoupil podíly od svých bratranců a rozhodl se statek opravit. Stěny byly rozvalené, stropy propadlé, jen maštal z roku 1927 byla alespoň trochu v pořádku. Když soused projevil zájem o koupi, rozhodl se statek neprodat, ačkoli jeho maminka, která v tu dobu ještě žila, byla prodeji nakloněná.

V restituci byly vráceny i pozemky, ale jen některé. Z části původních pozemků měli sousedé zahrady, a proto za ně byla vrácena náhrada. Zbylé pozemky dnes Nestávalovi pronajímají. „Začít znovu hospodařit po takové době, nakoupit stroje, to by bylo nesmírně náročné.“

Rodina měla zájem i o stroje jako náhradu za ty, které byly Malechovým zabaveny. Stroje si ale rozebrali pracovníci JZD, kteří chtěli hospodařit. Došlo ovšem na jakýsi návrat živého inventáře: „Najednou zavolali: ‚Přijeďte si, máme tady pro vás čtyři prasata.‘“ Nestávalovi je tedy odvezli a nechali porazit.

Když se ohrazovali proti stavu, ve kterém statek je, dostali jako náhradu okál v sousední vesnici. Peníze z prodeje použili na úhradu části rekonstrukce, a využili i další své zdroje: „Za zahrádku ve Veselí jsme koupili cihly.“ Rekonstrukci, která začala v roce 2007, provádějí „bez dluhu, bez hypotéky, bez dotací. Když se stavělo, dávali všichni čtyři synové dohromady peníze. Když se to tady postavilo, tak zase syn peníze vracel.“ Pomáhá i bratr Marcely Nestávalové, který zůstal ve Svinech bydlet.

Vesnice se proměnila

Sviny byly kolektivizací postiženy natolik (například i rodina Tůmova), že komplikované vztahy mezi starší generací přetrvávají dodnes. Sousedé „uhýbají od tématu. Potomci ze vsi to ani nevěděli. Nebo tomu nechtějí věřit,“ vysvětluje Marcela Nestávalová. 

Nestávalovi vidí proměnu vesnice v průběhu času. Přestala být místem, které je plné zvířat, pracovních možností i vlastních potravin. František Nestával vnímá také proměnu zemědělské krajiny: „Ve Svinech bývalo 545 krav. Teď ani jediná. Na jeden hektar je přitom potřeba jedna kráva, aby se půda pohnojila, zvlášť na jílovitých blatech. Dřív bývaly meze s keříky, koroptvemi, zajíci a bažanty.“ 

Náprava nekončí

Na statku je znovu živo. Bydlí tam dva synové s rodinami, Nestávalovi tam bývají denně. Jezdí pomáhat s devíti vnoučaty, opravovat a stavět. Práce nekončí: „Letos je to už osmnáctý rok, co tady děláme. Zhmotnili jsme to po částech.“