Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luděk Nemajer (* 1951)

• narodil se 1. listopadu 1951 v Praze

• otec úředník Ministerstva hutnictví a strojírenství, po roce 1948 člen KSČ

• od základní školy nosil dlouhé vlasy, nebyl však součástí žádné subkultury

• v letech 1968–1969 byl svědkem příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Prahy, dění u rozhlasu a následných demonstrací

• vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor učitelství druhého stupně se zaměřením na geografii a angličtinu

• roku 1977 se oženil s Angličankou Barbarou Walker, kterou poznal v Praze; vychovali tři děti

• pro své styky s budoucí ženou a Rexem Himesem, americkým velvyslancem, se dostal do hledáčku StB; veden jako prověřovaná osoba, roku 1978 odmítl spolupráci

• roku 1979 se s manželkou vystěhoval do Velké Británie

• do České republiky se vrátil roku 2010

• podruhé se oženil s Janou Müllerovou, v roce 2024 ovdověl

• roku 2025 žil v Olomouci

V noci z 20. na 21. srpna 1968 slyšel sedmnáctiletý Luděk Majer nad Prahou přelétat letadla. Ráno mu plačící matka oznámila, že bude válka. Rodina bydlela v Londýnské ulici na pražských Vinohradech, nedaleko budovy Československého rozhlasu, odkud se šířily zprávy o invazi vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Luděk se starším bratrem Radimem se navzdory otcovu varování vypravili k rozhlasu, kde se vmísili do davu. Viděli tanky, převrácené tramvaje a zoufalé lidi, kteří křičeli na vojáky a marně se jim snažili vysvětlit, že jde o omyl a že tu nemají co dělat. O půl roku později sledovali smuteční průvod, který procházel městem při pohřbu vysokoškolského studenta, téměř jejich vrstevníka, Jana Palacha...

Hudba ho přivedla ke studiu angličtiny

Luděk Nemajer, rozený Majer, se narodil 1. listopadu 1951 v Praze jako druhé ze tří dětí (příjmení si změnil po druhém sňatku). Měl staršího bratra Radima a mladší sestru Ivanu. Rodiče pocházeli z Olomoucka – otec z Velkého Týnce, matka ze Vsiska. Otec Jindřich Majer vstoupil roku 1948 do Komunistické strany Československa (KSČ), byl přesvědčeným straníkem a brzy získal místo na Ministerstvu hutnictví a strojírenství v Praze, kam se rodina poté přestěhovala. „Musím říct, že byl poctivý komunista. Nikdy z toho neměl žádný velký prospěch a vždycky se snažil. Věřil tomu ideálu. Nezazlívám mu to. Byl to poctivý člověk, který nikoho nepodrazil ani neshodil, ale tomu ideálu věřil,“ vzpomíná pamětník. Matka pracovala jako úřednice, později jako vedoucí pasového oddělení. 

Dospíval v uvolněnější atmosféře 60. let. Když se poprvé dostal k hudbě skupiny The Beatles, okamžitě si ji zamiloval. Starší bratr tehdy dokonce sehnal jejich gramofonovou desku. Už na druhém stupni si Luděk nechával narůst dlouhé vlasy a několikrát si je musel kvůli sporům s učiteli ostříhat. Láska k hudbě ho přivedla už na základní škole k zájmu o angličtinu. Později, s nástupem tvrdší hudby, začal poslouchat skupiny Black Sabbath a Deep Purple. Nebyl typickou máničkou – věnoval se hlavně studiu. Po základní škole úspěšně složil přijímací zkoušky na střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ, obdoba gymnázia) v Botičské ulici. Nechodil do hospod, nepil ani nekouřil, ale pravidelně navštěvoval koncerty. Nikdy se nestalo, že by se ocitl uprostřed policejní razie, a dlouho se vyhýbal i pozornosti Státní bezpečnosti (StB).

Otec bral invazi jako nevyhnutelné vyústění pražského jara

Nástup do nové školy neproběhl hladce. Když přišel po prázdninách do třídy s opět narostlými dlouhými vlasy, profesor Burda ho vykázal s tím, že pokud se neostříhá, nebude v jeho hodinách. Luděk si nějakou dobu vlasy schovával pod límec a zkracoval je pomocí sponek, ale jednou ho profesor přistihl o přestávce s rozpuštěnými vlasy. Následovala obrovská scéna. Luděk se obrátil na ředitelku školy s prosbou o podporu, ta však odmítla vystoupit proti váženému pedagogovi, a tak se musel znovu ostříhat. 

Ve třetím ročníku si naplno užíval atmosféry pražského jara a postupného uvolňování společenských i politických poměrů. Do země se začaly dostávat zahraniční filmy a hudba. Navštěvoval Filmový klub, kde poprvé viděl například filmy Ingmara Bergmana. Silným zážitkem pro něj bylo zhlédnutí dokumentu „Festival“ s Bobem Dylanem, Joan Baezovou a dalšími. „Poprvé v životě jsem zažil, že po skončení filmu lidé vstali a tleskali asi pět minut,“ vzpomíná. Do tohoto bezstarostnějšího období zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Pro Luďka Majera, jako pro většinu společnosti, byla nepřijatelná a neodůvodnitelná. Zatímco spolu s bratrem po příjezdu tanků sundávali v ulici orientační tabulky a část dne trávili u budovy Československého rozhlasu, s otcem o těchto věcech mluvit nemohl. Jako přesvědčený straník invazi vnímal jako krok, který musel v reakci na vývoj v zemi přijít. 

Podobně zastával i oficiální stranické postoje v případě činu Jana Palacha, studenta medicíny, který se upálil na protest proti rostoucí lhostejnosti společnosti. Luděk a jeho bratr se šli podívat na místo Palachova činu a sledovali i pohřební průvod procházející Prahou, sami se ho však neúčastnili. Stejně tak se vyhýbali demonstracím o rok později při výročí invaze – nechtěli přidělávat otci problémy. Vážili si ho jako slušného člověka a respektovali jeho právo na vlastní názor, i když se s ním neztotožňovali. Ani jeden ze sourozenců nevstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM) ani do KSČ. Doma se o politice příliš nemluvilo.

Přátelství s diplomatem přitáhlo pozornost StB

Po maturitě byl přijat ke studiu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK), kde vystudoval učitelství druhého stupně – obor angličtina a geografie. V období normalizace se soustředil především na studium a nevyvíjel žádnou protirežimní činnost. Neměl kontakty s disentem a doma se kvůli otcovu přesvědčení neposlouchala ani Svobodná Evropa. Studium dokončil v roce 1975. Ještě při promoci jeden z profesorů poznamenal, že doufá, že s diplomem dostane i „víc rozumu“ – narážel tím na jeho dlouhé vlasy, kterých se Luděk nikdy nevzdal. Téhož roku poznal svou budoucí ženu Barbaru. Seznámil se s ní přes kamarádku – cizinku studující v Praze, která ho před svým odjezdem požádala, aby se postaral o její přítelkyně, jež měly do Československa teprve přijet. Luděk souhlasil a šel se s ní rozloučit na nádraží. Kamarádka nedorazila, sešla se zde ale skupina asi 30 jejích přátel. Mezi nimi i Barbara. Tehdy se jejich cesty ještě na čas rozešly. Podruhé se setkali na půdě americké ambasády v Praze, kam byli pozváni na kulturní akci. Později se sblížili a začali spolu chodit. Vztah však Luděk tajil – obával se, že by otec mohl mít problémy ve straně i v zaměstnání. Neodhalil ho zpočátku ani kolegům.

Po promoci nastoupil do Výzkumného ústavu strojírenské technologie a ekonomiky. Barbara studovala ruštinu a španělštinu na univerzitě v Leedsu a do Československa přijela v rámci studentského výměnného programu na FF UK. Když ji Luděk představil rodičům, příliš nadšení nebyli. Otec se jej pokoušel od úmyslu oženit se odradit, ale nakonec jeho rozhodnutí přijal. Podle Luďka musel mít poté potíže, ačkoli o nich nikdy nemluvil. V souvislosti s Barbarou a přátelstvím s Rexem Himesem, americkým diplomatem, se Luděk poprvé dostal do hledáčku StB. Himes pořádal na ambasádě filmová promítání a společenské večery, na které občas zval i vysokoškolské studenty. Luděk se na ambasádu poprvé dostal na pozvání svého univerzitního profesora angličtiny. Státní bezpečnost Himese dlouhodobě sledovala a podezřívala ho ze spolupráce s americkými tajnými službami. (Jeho sledování trvalo až do ukončení diplomatické mise v roce 1977.) V roce 1976 se Luděk Majer vydal s Rexem Himesem na letní kurz, kde Barbara učila, aby ji společně vyzvedli. Na zpáteční cestě přespali všichni tři v hotelu v Mezní Louce, kde se museli zapsat do hotelové knihy. O měsíc později byl na Luďka Majera založen spis PO 11577, v němž dostal krycí jméno Student.

Nabídku spolupráce odmítl

S Barbarou se vzali 29. prosince 1977. O dva dny později jí mělo vypršet vízum, ale díky sňatku mohla v Československu zůstat. Pamětník začal pracovat v Pražském informačním středisku jako tlumočník angličtiny. V roce 1978 proběhlo první setkání s příslušníky StB. Hlavním tématem byly jeho kontakty s cizinci. Druhá schůzka se zaměřila přímo na jeho vztah s diplomatem Rexem Himesem. Podle Luďka Nemajera mu na obou schůzkách nabízeli spolupráci, kterou odmítl. Dotazovali se také, jak by reagoval, kdyby po něm spolupráci žádala britská strana – odpověděl, že stejně.

Po svatbě se stal pro komunistický režim potenciálním bezpečnostním rizikem. Jako politicky nespolehlivý nemohl získat zajímavou práci a jeho žena se potýkala s podobnými problémy. V roce 1979 se rozhodli začít nový život v Anglii a požádali o vystěhování. Následovalo několik měsíců komplikovaného vyřizování potvrzení, která musela být získávána v přesném pořadí a v krátkých lhůtách. Nakonec vše stihli.

Před odjezdem navštívil jejich byt pracovník celního úřadu, který kontroloval sbalené věci a zapisoval každý předmět, který si chtěli odvézt. Některé obrazy museli nechat ocenit znalcem, o němž se vědělo, že má rád whisky. Tehdy je zachránila láhev Johnnieho Walkera – obrazy si směli vzít s sebou. O několik měsíců později se dozvěděli, že tento celní úředník skončil ve vězení. To už byli za hranicemi. Měli štěstí – povolení k vystěhování nebylo automatické ani v případě sňatku s cizincem. Záleželo na stanovisku Státní bezpečnosti i na rodinném zázemí žadatele. V tomto směru mohl mít Luděk Majer určitou výhodu díky otcovu působení. Před odjezdem ještě musel uhradit náklady na studium, tehdy vysokou částku deseti tisíc korun. Rodiče mu naštěstí pomohli.

Z Československa neutíkal před režimem

Samotný odjezd neprožíval příliš sentimentálně. Toužil se podívat do světa – dosud byl pouze na studijní cestě v SSSR. O rodiče se v případě potřeby dokázali postarat sourozenci. Jako legálně vystěhovaný se mohl do Československa vracet na návštěvy. Na hranicích však ještě zažil nepříjemný okamžik: celník mu po předložení vystěhovaleckého pasu oznámil, že ho nepustí dál. Luděk byl přesvědčen, že má vše v pořádku, a znejistěl. Po několika dlouhých minutách celník dodal, že chybí jeho podpis v pasu. Po doplnění mohl pokračovat. Za hranicemi už čekal Barbařin bratr, který jejich věci naložil do dodávky a odvezl je do nového domova. Poprvé se vrátili přibližně po roce – omezením byla spíše cena letenek než byrokratické překážky.

V Británii začínali od nuly. Luďkovi bylo 28 let, jeho ženě o dva roky méně. Brzy našel práci v oboru pozemního plánování, v němž působil dalších 31 let. Barbara učila angličtinu. Postupně se jim narodily tři děti – Henry, Rose a Sadie, přestěhovali se. Nakonec zakotvili v Bristolu. Rodina žila klidným životem. Politiku Luděk příliš nesledoval ani v Anglii, kde se média soustředila především na vnitrostátní témata a dění v USA. Nestýkal se ani s krajanskou komunitou, která byla většinou tvořena lidmi emigrujícími ilegálně. Jejich zkušenosti a pohled na Československo se lišily od těch jeho. „Já jsem neutíkal před režimem, šel jsem za svou ženou,“ říká.

Za osudovou láskou se znovu stěhoval

Rok 1989 sledoval spíše z dálky. Otec se pádu režimu nedožil; některé věci mezi nimi zůstaly nevyřčeny. Při jedné z návštěv však Luděk stihl otci ukázat svého syna Henryho, kterého po něm pojmenoval. Po sametové revoluci se do Československa hned nevracel a se ženou zůstali žít v Anglii. Nežádal tehdy ani o nahlédnutí do archivů bezpečnostních složek.

Dochovaly se záznamy ze svazků kontrarozvědného rozpracování (KR): archivní čísla KR-678264 MV a KR-718675 MV (vedený k osobě Rexe Himese). Vyplývá z nich, že StB se začala o Luďka Majera zajímat v roce 1976. Svazek KR-678264 byl roku 1979 uzavřen s tím, že je pro spolupráci „nevhodnou osobou“, a uložen do archivu. Svazek vedený k osobě Rexe Himese měl potvrdit podezření, že je agentem americké zpravodajské služby. Obsahuje mimo jiné podrobný seznam osob, s nimiž přicházel do styku, a zprávy z jeho sledování. Mezi prověřovanými osobami se objevují i Luděk Majer a jeho budoucí žena Barbara. Svazek byl uzavřen roku 1977 po ukončení Himesovy diplomatické mise a jeho odjezdu do Jižní Koreje a později Zairu. Závěrečná zpráva uváděla, že „lze dovodit“, že šlo o agenta CIA. Ve skutečnosti šlo o závěr založený na sledování kontaktů, návštěv a společenských událostí; StB často označovala za „agenty“ osoby, které udržovaly styky s cizinci či diplomaty, aniž by existovaly konkrétní důkazy o jejich spolupráci s cizími zpravodajskými službami. Tento postup byl spíše administrativní a ideologický než faktický. 

S manželkou se přátelsky rozešli rok po oslavě stříbrné svatby. Děti už byly dospělé – nejmladší dcera dokončovala vysokoškolské studium – a jejich rozhodnutí pochopily. Luděk Majer nadále žil a pracoval v Bristolu. V roce 2008 byl pozván do České republiky na rodinnou oslavu. Během pobytu se v Olomouci náhodně seznámil se svou budoucí druhou manželkou Janou. Potkali se v obchodě a oběma bylo jasné, že to není poslední setkání. Do ČR se vrátil roku 2010. Podruhé se oženil. Jako symbol nového začátku s partnerkou zvolili společné příjmení Nemajerovi. Strávili spolu 15 let, až do Janiny smrti v roce 2024. V roce 2025 žil Luděk Nemajer v Olomouci. Mladým lidem by vzkázal, aby si uvědomovali cenu a hodnotu svobody, o které jeho generace mohla v dospívání jen snít – a která není samozřejmá.