Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhMr. Naděžda Navrátilová (* 1927)

• narodila se 18. listopadu 1927 v Praze

• její otec Nikolaj Michalčuk utekl v roce 1917 z Ukrajiny

• vychovali ji v pravoslavné víře

• pamatuje si na heydrichiádu, stanné právo i popravy

• znala kaplana Petřka i biskupa Gorazda z kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze

• účastnila se liturgie v době, kdy se v kryptě kostela ukrývali parašutisté

• zažila bombardování Prahy i květnové povstání

• po válce vystudovala farmacii, celý život pracovala jako magistra v lékárně

• v roce 1989 se účastnila demonstrací během sametové revoluce

• v době natáčení žila v Praze na Žižkově

Později svatořečený biskup Gorazd si k jejímu otci chodil půjčovat knihy, dalšího mučedníka Vladimíra Petřka vídala stát u oltáře. Naděžda Navrátilová se jako čtrnáctiletá účastnila liturgie v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze v době, kdy se po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha v jeho podzemní kryptě skrývali parašutisté. „Jenže ty pravoslavné bohoslužby jsou strašně zdlouhavé, tak jsme tam nevydržely dokonce,“ říká pamětnice, které události heydrichiády zůstávají v paměti i po více jak tři čtvrtě století.

 

Tatínek před bolševiky vyskočil z okna

Naděžda Navrátilová, dívčím jménem Michalčuková, se narodila 18. listopadu 1927 v Praze. Její tatínek Nikolaj Michalčuk pocházel z ukrajinského města Voločisk, odkud jako student teologie uprchl v roce 1917 po říjnové revoluci v Rusku. „Bolševici neměli rádi kněze, tak to tam vybíjeli,“ vypráví pamětnice. „Kolega mu řekl: ‚Koljo, jsou tady pro tebe!‘ Tak jak byl, vyskočil z okna, šel se rozloučit s maminkou a pak utekl s nějakým kamarádem. Mysleli si, že se dostanou do Československa. Že se tady tvoří nějaká ukrajinská armáda, takže by se k ní připojili a šli by osvobodit Ukrajinu. Už k tomu ale nedošlo a on tady zůstal jako emigrant.“

V Československu uprchlíkovi pomohla YMCA, díky které sehnal do začátku práci jako dělník ve výkopech. V podnájmu na Žižkově se seznámil s Miladou Mařincovou. V roce 1926 se vzali a o rok později se jim narodila dcera Naděžda. Až do druhé třídy bydlela pamětnice v Žalově u Prahy v domku, který postavili její prarodiče, poté se celá rodina definitivně usadila na pražském Žižkově. V tu dobu už měl Nikolaj Michalčuk československé občanství a pracoval jako knihovník ve Slovanském oddělení Národní knihovny. Ačkoli ve studiu teologie už nikdy nepokračoval, dceru vychoval v pravoslavné víře. Naděžda chodila na řádové gymnázium sv. Voršily, když udeřila nacistická okupace.

 

Nezapomeňte, že jste Češi

„Pamatuju si, že bylo ráno a ještě jsem ležela v posteli, když přišla maminka a plakala, že nás obsadili Němci,“ vybavuje si Naděžda Navrátilová dávnou vzpomínku na osudovou středu 15. března 1939. „Ve škole nám paní učitelka řekla, abychom si pamatovali, co se ten den stalo, a abychom nezapomněli, že jsme Češi.“ V Praze a dalších městech protektorátu si to lidé připomněli 28. října, kdy vyrazili do ulic protestovat proti nacistické okupaci. „Šli jsme na Václavské náměstí, tam a zase zpátky. Byla už tma, když jsme se vraceli. Co jiného jsme ale mohli dělat?“ 

Cestou do školy se rodiče o Naděždu báli, a tak ji přehlásili na gymnázium do Slezské. Dvakrát týdně měli němčinu, německy se vyučoval i zeměpis a dějepis. „Nevybíravým způsobem muselo být všechno nejdřív německy, až potom česky. Žili jsme dost stísněně,“ hodnotí pamětnice život za okupace. „Lidi se báli udavačů. Tajně se poslouchal cizí rozhlas a na to byly tresty smrti. Vždycky před zprávami hlásili v rádiu, kolik lidí bylo potrestaných. Trvalo dost dlouho, než s tím přestali. Dneska je mi devadesát osm, vzpomínky už nejsou takové, ale tohle si pamatuju.“ Sami navzdory výhružkám cizinu poslouchali, ovšem v domnění, že o tom nikdo neví. „Ale sousedi říkali, že to bylo slyšet. Ještěže byli tak slušní a neudali nás. Byli takoví, co udali. No zkrátka to bylo krutý.“ Ještě krutější bylo, když se začaly ztrácet židovské spolužačky. Dodnes si pamětnice vybavuje jméno Edity Steinerové. „Zakázali jí chodit do školy a pak někam zmizela, nevěděly jsme kam.“ 

 

Kolikrát jsem měla hlad

Kromě strachu si Naděžda Navrátilová ve vzpomínkách spojuje období okupace i s neustálým hladem. Potravinové lístky nestačily a oni neměli jako jiní příbuzné či známé na venkově, kteří by je zásobovali. „Za všechno jsme museli draze platit. Tatínek byl zaměstnaný v knihovně, čili žádný extra boháč to nebyl. Byli jsme na tom dost špatně, museli jsme šetřit.“ A tak výprav na venkov nepodnikali mnoho a doma dřeli bídu. „Bylo mi dvanáct třináct a kolikrát jsem měla hlad. Když jsem si šla ukrojit krajíček chleba, maminka říkala: ‚Prosím tě, nekrájej, vždyť nezbude na ostatní.‘“ I tak si ale vzpomíná, že si rodiče odpírali, aby se ona najedla. „Jedli suchý chleba, zatímco mně ho namazali máslem. Tenkrát jsem to tedy ani moc neocenila, to oceňuju až dneska.“

 

Zabili Heydricha!

Další osudová středa přišla 27. května 1942, kdy českoslovenští parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš provedli úspěšný atentát na zastupující říšského protektora. „Odpoledne jsem byla s holkama v parku a blbly jsme. Když jsem přišla domů, maminka mi řekla, že zabili Reinharda Heydricha. No a hned večer se začalo zatýkat a bylo vyhlášeno stanné právo, čili od devíti hodin nesměl nikdo ven. Kdo by šel ven, tak by ho snad zastřelili nebo zhaftli a odvedli k výslechu. Pamatuju si, jak jsme koukali z okna, a byly prázdný ulice, bylo to teda strašidelný. A pak začaly ty pohromy, heydrichiáda, každý den večer hlásili, koho popravili.“ 

Mezi prvními popravenými byl 8. června i slavista dr. Jan Frček. „Jako dneska si to pamatuju. Ležela jsem, naši poslouchali rádio a tam to hlásili. Jak byl tatínek zaměstnaný v knihovně, tak doktor Frček byl jeho představený. Celou noc jsem nespala, když jsem to slyšela, protože jsem ho taky znala,“ vybavuje si pamětnice bolestné vzpomínky.

 

Kaplan Petřek ukryl parašutisty

Než se 18. června tragicky rozhodl osud atentátníků, čtrnáctiletá Naděžda se jim nevědomky přiblížila víc, než kdy mohla tušit. Sedm parašutistů se totiž ukrývalo v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kam ona sem tam zavítala na bohoslužbu. „My jsme tam s tatínkem občas chodili na mši nebo takhle odpoledne, ale mě to moc nebavilo, protože ty pravoslavné mše jsou strašně dlouhé,“ vypráví pamětnice. „Jednou jsme s kamarádkou chodily odpoledne takhle po Praze a šly jsme tam. Pak jsme si říkaly, že v té době už tam ti parašutisti v tom podzemí byli.“ 

Dobře si také vybavuje biskupa Gorazda (vlastním jménem Matěje Pavlíka) i kaplana Vladimíra Petřka, kteří byli oba spolu s dalšími za ukrývání parašutistů zastřeleni na kobyliské střelnici. „[Vladimír Petřek], takový vyšší, černovlasý, tam stál u oltáře. To víte, jako holky jsme na tu bohoslužbu moc nekoukaly, jen jsme tam šly.“ Tím smutně skončil příběh hrdinů z kostela sv. Cyrila a Metoděje, válka pokračovala dál a na její konec se muselo čekat ještě skoro tři roky.  

 

Nikam nechoď, je povstání

„S maminkou jsme stály v kuchyni, bylo kolem poledne a najednou začaly padat rány. Bouchalo to. Chytly jsme se, držely se a čekaly, co bude. A ono to přestalo,“ vzpomíná Naděžda Navrátilová na bombardování Prahy 14. února 1945. Do krytu tehdy stejně jako většina Pražanů neběžely, na rozdíl od jiných ale měly štěstí, že jejich dům zasažen nebyl. „Až za revoluce jsme seděli ve sklepě,“ přesouvá se pamětnice ve svých vzpomínkách k Pražskému povstání. 

„5. května jsem měla rande ve dvanáct hodin s jedním mládencem, s kterým jsem chodila. Chystala jsem se, když v tom přišel tatínek, on byl zaměstnaný v knihovně v Klementinu, a chytl mě na chodbě, že nikam nepůjdu, že je nějaké povstání. Tak jsem zůstala doma. Jinak nevím, jak bych byla dopadla, protože jsem měla rande na Vinohradech u Ludmily, tak to bych byla přišla do toho nejhoršího.“ S rodiči se schovala ve sklepě, kde zůstala, dokud někdo nepřiběhl, že je potřeba stavět barikády proti tankům. 

„Rodiče mě drželi, ale já se nenechala. Někdo už začal vytrhávat kostky, tak jsme je nosili a stavěla se velká barikáda. Byla jsem ráda, že je můžeme zastavit, protože potom říkali, že tam nějaký tank opravdu přijel a že když viděl tu obrovskou barikádu, otočil se a zase jel zpátky.“ Navzdory hrdosti, že mohla svým dílem přispět k obraně Prahy, cítila tehdy i velké obavy. „Byly to nepříjemné zážitky. Nikomu bych to nepřála. Ta úzkost, když vidíte, že jste vlastně ztracený. Protože my jsme nevěděli, že sem přijdou Rusové dřív.“ Kvůli Rudé armádě pak zase barikádu rozebrali. Z osvoboditelů se rodina Michalčukova moc neradovala, vždyť právě před nimi utekl tatínek z rodné Ukrajiny. Ještě větší strach měli, když se komunisté dostali k moci i v Československu.

 

Nána Gottwaldová

Komunistický převrat v roce 1948 zastihl Naděždu Navrátilovou na praxi v lékárně. Vybavuje si skandování hesel „Ať žije prezident Beneš!“ a „My chcem na hrad Hanu a ne žádnou nánu!“ Jako divačka se účastnila XI. všesokolského sletu na Strahově a vší silou tehdy vyjadřovala podporu Edvardu Benešovi a jeho manželce. „Už si toho moc nepamatuju, ale to s tou nánou si pamatuju,“ směje se. „Paní Benešová byla opravdu první dáma. A paní Gottwaldová se jí jaksi snažila vyrovnat. Bylo to směšné.“ 

Na následujících padesátých letech a politickém procesu s Miladou Horákovou ale nic směšného nebylo. „Oni ty procesy vysílali, takže jsme vlastně trpěli s ní. Bylo to trapný a blbý. A taky to nahánělo strach.“ Obavy vyvstaly i o otcovo bezpečí. „Měli jsme strach, aby si pro něj nepřišli. Ale nestalo se to. Už tu byl dlouho a do politiky se nikdy nepletl, ani nijak proti Sovětskému svazu nebrojil. Tak to dopadlo dobře.“ Tehdy už pamětnice odpromovala na farmacii a pracovala jako magistra v lékárně, kde zůstala až do důchodu. 

 

Ať mír zůstává s touto krajinou

Už více jak šedesátiletá pak stála pod balkonem Melantrich a poslouchala, jak zpívá Marta Kubišová. „Měla jsem strach. Strach, jak to dopadne, jestli pravda zvítězí nebo nezvítězí. Protože jisté to nebylo,“ vzpomíná na sametovou revoluci Naděžda Navrátilová, která v době natáčení ve svých bezmála sto letech stále žila na pražském Žižkově.