Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Navarová, roz. Maříková (* 1933)

• narodila se 19. dubna 1933 v Nýřanech

• po nacistickém záboru Nýřan navštěvovala německou školu

• tajně nosila jídlo vězňům z projíždějících transportů

• její bratr krátce vězněn

• v roce 1948 se účastnila XI. všesokolského sletu v Praze

• po roce 1948 pracovala v muničním závodě u Nýřan

• vzpomíná na události spojené s vyhlášením měnové reformy v roce 1953

Jiřina Navarová, rozená Maříková, se narodila 19. dubna 1933 v Nýřanech. Když po mnichovském diktátu zabrali Nýřany nacisté a zrušili českou školu, nechtěla ji maminka dát do německé školy. Všichni doufali, že válka brzy skončí, ale nestalo se tak, a tak po roce musela do německé školy nastoupit. Vůbec neuměla německy, měla však hodnou paní učitelku, která jí někdy česky vysvětlovala, co má dělat.

 

Udávali je Češi

Období války líčí velmi barvitě a uvádí řadu příběhů. Začíná tím, že maminka naštěstí pracovala u německého sedláka. Celá jeho rodina na ně byla velmi hodná a celou válku jim dávala jídlo. Neměli totiž rádi Hitlera, protože jim syn padl na frontě. Jídlo vozili na kárce, dokonce i jednou selátko. Zastavil je německý voják, chtěl jim pomoci. Naštěstí potom odešel. Doma schovávali vždy jedno prase načerno – nepřiznávali ho úřadům. Vždy ho zabíjeli, když kolem projížděl nákladní vlak, aby prase nikdo neslyšel. Pamětnice také popisuje tehdejší výměnný obchod, kdy maminka za vykrmenou husu (načerno) dostávala pět kilogramů cukru.

Rodina Jiřiny Navarové byla jedinou, která měla ve čtvrti rádio. Další tři rodiny k nim docházely poslouchat Londýn, když mezitím s maminkou hlídaly na zahradě. Přesto je někdo udal. Měli však obrovské štěstí, protože Němec, který s jejím tatínkem pracoval v továrně, jim o udání včasně řekl. Vzpomíná, že většina Němců, které znala, se leckdy chovali lépe než Češi. Ti je totiž udali ještě jednou za to, že si v lese ulovili srnku. To však nebyla pravda, její otec sice byl myslivec, ale malé srnče našel opuštěné v lese. Vzal ho domů a vykrmili ho u své kozy. Když bylo větší, pustili ho zpět do lesa. Když k nim přišel německý voják, tak mu stačilo, že mu ukázali místo, kde srnče vypustili.

 

Jako děti nosili vězňům polévku

Nýřany prošlo několik transportů smrti. Jiřina Navarová vypráví, že jeden z vlaků odstavili na vedlejší kolej, která vedla k muniční továrně. Lidé vězňům házeli jídlo, ale ostraha vlaku jim to nedovolila. I ona jako malá jim nesla v kýblu vodu, naštěstí jí to vědro jen Němec vyhodil a zahnal ji domů. Lidé se snažili házet vězňům jídlo z vlaků, které projížděly okolo. Ale také na to Němci brzy přišli a každý vlak musel mít zavřená okna až do Zbůchu. Některým vězňům se z transportu podařilo utéct, když ve vagónu vylámali podlahu. Němci poté prohledávali celé okolí. Ve svém vyprávění popisuje Jiřina i transport, který zavedli na lom Rybárnu. Matka udělala bramborovou polévku a děti ji tam nosily vězňům. Tito vězni tam zůstali do konce války. Byli to Rusové, Francouzi, Poláci i černoši. Po válce se jeden z vězňů do Nýřan vrátil a holky vzal za jejich pomoc do cukrárny. Když si Jiřina spolu s kamarádkami šly hrát do jedné ze stodol, našly tam dvě Polky z transportu. Chtěly přinést jídlo, a tak jim děti přinesly chleba, ale doma o tom raději pomlčely. Potom ale Polky zmizely neznámo kam.

 

Střela z revolveru ho jen škrábla

Velice barvitě líčí Jiřina příběhy s bratrem. Jednou ukradl z opasku německého vojáka pistoli. Opasek měl nad hlavou, kam se dávají zavazadla. Protože se doma bál to přiznat, sedl si k jídlu, zbraň však nebyla zajištěná a vystřelila. Naštěstí ho střela jen škrábla. Otec ho zpohlavkoval a zbraň mu sebral. Ale místo aby ji zakopal, dal ji jen za trám ve stodole. Když Němci hledali vězně, kteří utekli z transportu smrti, pistoli málem našli. Naštěstí před ní byla pavučina. Podobným způsobem pak Němcům ukradl i prase. 

Protože Nýřany patřily do Sudet, potřebovali na návštěvu příbuzných propustky přes hranice. Bratr ji měl už dva měsíce propadlou a nechtělo se mu chodit na úřad. Němci ho záhy poté chytili, zmlátili a na tři dny uvěznili ve sklepení nýřanské radnice.

Jiřina si dobře vzpomíná i na osvobození. Američané zůstali v Nýřanech prý několik týdnů. Její maminka jim prala a za to od nich dostávali konzervy, maso, sušenky, čokolády, a otec pro změnu cigarety.

Po válce došlo k odsunu Němců z Nýřan. Bohužel musela odejít i německá rodina, která jim dávala jídlo. Jiřina vyprávěla i o škole: Po válce se v Nýřanech znovuobnovila česká škola a pamětnice postoupila do měšťanky. Žáky museli ale rozdělit na dvě třídy. Ve třídě „A“ byly děti, které chodily do českých škol v sousedních obcích, ve třídě „B“ děti ze Sudet, které se musely učit českému pravopisu, protože ve škole vůbec neměly češtinu. Dostaly i jubilejní vkladní knížku s počátečním padesátikorunovým vkladem. Jiřina navštěvovala i různé kroužky, například Nýřanské zpěváčky, se kterými zpívala v Plzeňském rozhlase, v Mariánských Lázních a jinde. Zúčastnila se i posledního všesokolského sletu.

 

Dluh musíte splatit

Po skončení školy se chtěla učit švadlenou, ale nechtěli jí to povolit. Měla nastoupit do Aše na navlékání korálků. Proto zakročil otec a jí se podařilo dostat do učení ke švadleně do Plzně, k paní Kožíškové. Protože komunisté zavřeli živnosti, začala Jiřina pracovat v muniční továrně u Nýřan. Roku 1953 se vdala a s manželem se jim narodila dcera. Těsně po jejím narození proběhla i měnová reforma. Krátce předtím dostali půjčku na nábytek, 36 tisíc korun ve staré měně. Část jí byla vyměněna v poměru 1:5, část 1:50. Takže z 36 tisíc jí v nové měně zůstalo 720 korun. Zato dlužnou částku jí počítali poměrem 1:5. Jiřina proto napsala na ministerstvo dopis, ve kterém uvedla, že si nemůže nic pořídit. Odpověděli jí, že dluh musí přesto splatit. Strašně ji to rozzlobilo, a tak napsala další dopis, tentokrát přímo prezidentu Zápotockému. Během dvou týdnů jí přišlo vyjádření, že se má dostavit na úřad do Stod, kde jí byl dluh zrušen. Dokonce jí ponechali i částku 720 korun. Kdyby se neozvala, nedostala by nic, jako tomu bylo u spousty dalších lidí.