Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Milan Nakonečný (* 1932)

• narozen 8. února 1930 v Horažďovicích

• otec Teodor Nakonečný byl ukrajinský bělogvardějec

• z války má vzpomínky na bombardování Českých Budějovic, prchající Němce, válečné i poválečné nespravedlnosti

• měl opakované problémy pro svůj buržoazní původ, později i pro své názory

• pracoval manuálně v dolech a papírnách

• v roce 1958 absolvoval pedagogickou fakultu (psychologie a pedagogika)

• od roku 1962 pracoval na fakultě novinářství

• v roce 1970 vyhozen z fakulty

• následně působil v manželské poradně, na pedagogické škole a v dětském psychodiagnostickém ústavu

• po revoluci vyučoval na Karlově Univerzitě a Jihočeské univerzitě

• vydal mnoho publikací, mezi jinými oceňovaný Lexikon magie

• obnovil hermetickou společnost Universalia, v roce 2025 žil v Táboře

Z výše svých více než devadesáti let ví dávno své. Vysokoškolský pedagog, psycholog, autor mnoha publikací a tak trochu tajemný profesor Milan Nakonečný prožil válku v jinošském věku, kdy už dokázal plně vnímat a tvořit si na svět svůj názor, má proto na válku barvité vzpomínky. Po únoru 1948 přišel vyhazov z gymnázia a tehdy soudruhy oblíbené „seznamování s dělnickou třídou“. Díky otci, ukrajinskému Bělogvardějci, který v Československu našel nový domov, se totiž nikdy nebál říkat svůj názor a i proto se stal enfantem terrible české psychologie. „Za tímto světem, tímto empiricky akademickým světem, je ještě jiný svět,“ postuluje své myšlenky a životní přesvědčení tvořené esoterismem, hermetismem a magií, které jej drželo v dobách největšího normalizačního temna nad vodou a pro které je znám i širší veřejnosti. A dodává: „Cílem magie potažmo esoterismu není nějaké čarování, ale duchovní povznesení lidstva.“ 

Nesl si přes ramena boty

Milan Nakonečný se narodil 8. února 1930 v Horažďovicích. Maminka se jmenovala Božena, rodným příjmením Nacházelová, a pracovala jako zubní instrumentářka. Otec Teodor Nakonečný vystudoval práva a střední hospodářskou školu, začal jako notářský koncipient, posléze se vypracoval na notáře. „Otec je pro mě velký hrdina a vzor. Pocházel z Haliče, ze západní Ukrajiny, kde byl důstojníkem v tzv. Bílé armádě, jejímž členům se také říkalo bělogvardějci,“ začíná své vyprávění Milan Nakonečný. Bělogvardějci bojovali proti Rudé armádě za obnovení carství. Otec pamětníka, stejně jako tisíce jiných, proto musel v roce 1920 z bolševického Ruska emigrovat. „Zvolil si Československo, protože zde dostal stipendium. Celý život byl Československu vděčný za šanci na důstojný život.“

Jednu z prvních dětských vzpomínek má Milan Nakonečný z Třeboně, kam se ještě před válkou odstěhovali. „Šli jsme s otcem do města, lehce pršelo, proti nám šel člověk, který si nesl přes ramena svázané boty,“ vypráví pamětník. „Otec mi vysvětlil, že si ten pán ty boty šetřil. To mě velice ohromilo.“ Tehdy někdy se začalo rodit jeho sociální cítění, přestože rodina sama měla slušné příjmy a mohla si dokonce dovolit posluhovačku. „Chudobu jsem viděl i na spolužácích, jednomu jsem nosil svačiny,“ dodává.

Zmlátili třeba i starého člověka

Z Třeboně se zkraje války přestěhovali do Českých Budějovic, kde pocítil změnu atmosféry. „Tam to bylo horší,“ popisuje Milan Nakonečný. „Němců tam byla skoro polovina. V Havlíčkově kolonii byl Deutsches Haus, byli tam Hitlerjugend, kterých jsme se báli. U koho našli kovového lvíčka, to byl symbol české státnosti, toho zmlátili. Když pochodovali kolem, tak se muselo zastavit a sundat čepici, kdo to neudělal, toho zmlátili, i když to byl třeba starý člověk. Byli nebezpeční, agresivní. Jednou mě přepadli, vytáhli na mě dýku. Kolem šel český četník, já na něj řval, ale dělal, že mě neslyší. Byl jsem šíleně vyděšenej, dodneška si to místo pamatuju.“

Válečné Budějovice byly plné rozmanitých příběhů. „Když Němci přijeli, vyhlásili, aby se k nim přihlásili ti, kdo se cítí být Němci,“ vypráví pamětník. „Kousek od nás bydlela paní Krninská, Češka jako poleno, německy neuměla slovo. Někdo ji vystrašil, že když se k nim nepřihlásí, přijde o svou vilu. Tak se k nim přihlásila, no ale když to ruplo, tak všichni Němci, co zůstali v Budějovicích, byli odvedeni do koncentráku v bývalém cukrovaru, včetně jí. Odvedli i jednu německou hraběnku Von Jungmann, starousedlici, takovou noblesní starou dámu, byla to typická stará panna, všechny zdravila první. Moc nevycházela, jen se chodila koupat do řeky, kde se ponořila po pás, udělala tři plavecké pohyby a zase šla domů. Na ulici před tu její vilku vyházeli všechny gramodesky a knihovnu. Měsíc to tam leželo, pršelo do toho. Někdo nám řekl, že jsou tam známky, tak jsme se tím prohrabovali, spousty krásných knih v nádherných vazbách tam leželo. Jednou jsem ji tam zastihl, asi ji na chvilku pustili, stála tam u toho svýho domu, hrozně nahlas naříkala, byl to hrozný pohled, musel jsem utéct.“

Strašlivě páchnoucí ryby a máslo z uhlí

Vybavuje si i nechvalně proslulou českobudějovickou Árijskou stráž, předchůdce Strany českých fašistů, v jejímž čele stál Václav Janík: „Byli to typický odporný živly, rádi prolejzali restaurace a hledali, jestli v nich nejsou Židé. Dělali také kontroly v bytech, kde kradli.“ Změn pochopitelně doznala i školní výuka. Pamětník již chodil na gymnázium, vzpomíná, že se museli zdravit vztyčenou pravicí, ale jen tiše, bez pozdravu. Zato v Kuratoriu pravici zvedali a k tomu křičeli Vlasti zdar. „Kuratorium bylo povinné, kdo dítě nepřihlásil, musel platit sto tisíc, to byly hrozně velké peníze. Tak jsme tam chodili všichni. Na schůzkách se cvičilo a mívali jsme různé přednášky.“ 

Jako kluka ho ale zajímal hlavně fotbal, fandil Meteoru a vzpomíná na jídlo, kterého bylo poskrovnu. Každé zpříjemnění života bylo na válce těžce vydobyté. „V lékárnách jsme kupovali různé pastilky proti kašli, pak to bylo vyprodaný, tak jsme zase požívali šuměnky Kája, to jsme si sypali do pusy, pěnilo to. Z uhlí se dělal umělý med a máslo, to bylo strašný. Nebo si vzpomínám na strašlivě páchnoucí ryby, či auta jezdící s vyndaným kufrem, kde byl válec, z kterýho se kouřilo a do toho se přikládalo uhlí.“

Slyšíte jen dutý rány

Zažil pověstné bombardování Českých Budějovic na konci války. „Stál jsem u branky a díval se na to,“ popisuje Milan Nakonečný. „Viděl jsem na výtopny, svištěly tam pumy a byly vidět záblesky, a velký tlak vzduchu. Tak jsem běžel domu. Následující den byl asi druhý nebo třetí nálet, to přijel otec, šli jsme se podívat, najednou to začalo svištět, utekli jsme k baráku. Ten zážitek je hroznej, slyšíte jen dutý rány. Když jsme vylezli, dům byl naštípnutý a zcela zmizela vrátka do zahrádky.“ V noci celá rodina odjela do Nedabyle, kde bydleli až do května.

Těsně po osvobození to byl podle slov Milana Nakonečného doslova masakr. „Stačilo, že někdo někoho označil za kolaboranta, nikdo nic nezjišťoval, všichni se na něj vrhli, zkopali ho,“ vybavuje si. „O Němcích ani nehovořím, ti byli označeni vápnem, na saku měli namalovaný hakenkrajc, nebo museli nosit bílé pásky, všichni potom dělali metaře.“

Úplně ke konci války jako by se svět celý rozpadl. „Nejhorší podívaná byla na německé uprchlíky, kteří utíkali z Východu. Šli třeba tři čtyři dny, jeden za druhým, zbědovaný, táhli věci na různých vozejkách.“

Oznámili nám, že jsme vyloučeni za protistátní výroky

Období scelování společnosti po válce bylo neméně propletené rozmanitými, více či méně spravedlivými, příběhy. Ve vile vedle rodiny Nakonečných bydlel třeba gestapák, který měl dvě děti Mitzi a Putzi. Po válce gestapák zmizel a manželku s dětmi nechal jejich osudu. Tato žena pak prala rodině Nakonečných prádlo, uklízela, nakonec odešla se sovětským vojákem do Ruska. Nedobrou krev podle něj způsobila možnost, že Češi, kteří se dali za války k Němcům, mohli zažádat o vrácení českého občanství.

Brzy po válce se opět nastartovala škola, začali tam chodit hned na jaře. Němčináři museli začít učit ruštinu. „A ten učitel byl o jednu lekci před náma,“ směje se pamětník. Na podzim roku 1948 jej však humor přešel. Byl vyhozen z gymnázia v Táboře, kam se rodina po válce přestěhovala. „Zavolali si nás do tělocvičny a tam nám oznámili, že jsme vyloučeni za protistátní výroky ze všech gymnázií v Československu. Vzniklo to úplně nevinně. Tehdy kdosi sundal ze zdi obraz prezidenta Gottwalda a když na náš řvali a hrozili, že půjdeme všichni ze školy do výroby, tak jsem pronesl: ,Jako za protektorátu?‘ Rozmázlo se, že tvrdím, že kdysi nás tížila nacistická a nyní komunistická bota.“ Tak málo tehdy stačilo, aby se osud jednotlivce vydal zcela nečekaným směrem. 

Raději přešli na druhou stranu ulice

Šel pracovat ke svému otci jako asistent, jezdil po statcích a pomáhal sepisovat smlouvy. Po roce jej vzali na gymnázium do Soběslavi, ale než zdárně zakončil maturitou, prošel ještě dalšími peripetiemi,a to včetně dřiny v poctivé dělnické profesi. „Pracoval jsem ve fabrice u stroje, dělal jsem k nášlapným minám závity z papíru, aby nebyly detekovatelný, byla to armádní výroba,“ popisuje Milan Nakonečný. „Byl to nějaký příšerně starý stroj poháněný na řemeny, já tam udělal nějaký špatný pohyb a ten stroj jsem rozflákal, nebyl pak v provozu asi týden. To mi říkali: .Ještě jednou, hochu, a půjdeš do lochu.‘ Tím to všechno vyvrcholilo. Musel jsem dělat 400 závitů za směnu a musel jsem na to myslet, abych znova neudělal tu chybu. To nebylo snadný, byl to komplikovanej postup, totálně mě to vyčerpávalo.“ 

Těžší to pro něj bylo o to víc, že potkával své bývalé spolužáky, kteří mnohdy raději přešli na druhou stranu ulice, než aby se s ním museli potkat. Dalo by se říct, že už tehdy si mohl začít zvykat na svůj celoživotní úděl člověka, co se pohybuje pro své názory na hraně a vždy bude tak trochu rebel, jak připouští. „Často i po letech, deseti letech, byli někteří tzv. předpodělaný a raději se se mnou nejen nebavili, ale báli se i setkat pohledem,“ popisuje nepříjemná setkání nejen s bývalými spolužáky, ale i s povahou člověka obecně.

Seznamování s dělnickou třídou

Další dělnickou štací byla papírna, kde se v rámci akce „Úředníci do výroby“ stal spoludělníkem mnoha zajímavých plukovníků, právníků, velkostatkářů či mnichů. Vedle toho jej však trvale pronásledoval pocit, že se zmítá bez perspektivy a drželo jej odhodlání, že maturitu nikdy nevzdá. Vymyslel koncem 50. let plán, že se dobrovolně dá na vojnu, kde by si ji mohl dodělat. Protože ale zase nějak prosáklo, že má buržoazní původ, musel nejdříve jezdit do Kladna do dolů, aby se tzv. seznámil s dělnickou třídou. 

„Kdybych trpěl klaustrofobií, tak bych zešílel. Byli jsme 400 metrů pod zemí. Ten dělník mi ukázal nějakou malou díru a říká, kdyby se něco dělo, tuhle polezeš. Už to, jak jedete dolů tím hornickým výtahem a víte, že jste v podzemí, je něco šíleného. V těch chodbách vidíte nalomené klády, různě našikmo, řeknou ti, že tímhletím polezeš po břiše,“ vzpomíná Milan Nakonečný na kladenské doly. Druhý rok vojny strávil na Slovensku v Liptovském Mikuláši a jako četař aspirant velel četě leteckých techniků.

Že bych jen tak mohl ty dívky poinformovat

Po maturitě a ještě během vojny byl přijat na Pedagogickou fakultu na Karlově univerzitě na obor pedagogika a psychologie. Tam se o něj začala prvně zajímat StB jako o agenta. Během studií společně se Smoljakem, Svěrákem a Čepelkou vydávali časopis Hříbě. Milan Nakonečný tam tvořil linoryty a přispíval různými články, např. o prokletých básnících, kteří jsou další jeho celoživotní vášní. Jeden student na koleji spáchal sebevraždu a za pamětníkem přišli s tím, že jej musí v této souvislosti vyslechnout a odvezli ho na Ministerstvo vnitra. „A tam to začalo. Připomněli mi gympl, časopis Hříbě a tak dále. A vycházelo z toho, že nepatřím zrovna mezi jejich příznivce. A byly tam nějaké dvacetileté dívky a oni říkali, že bych se s nima občas mohl sejít a jen tak je poinformovat o tom, co se na fakultě děje,“ vypráví Milan Nakonečný. 

Vybruslil z toho prý tak, že ze sebe dělal blbce, že na detektiva se nehodí. Nakonec to vzdali a podepsal jen papír, že se o tom nebude nikde zmiňovat. Podruhé se jej StB snažila naverbovat, když už učil v Soběslavi psychologii na Střední pedagogické škole. Přímo ze školy ho odvezli na StB do Tábora, dostal se z toho jako napoprvé a ostatně i jako tehdy, až se ho budou v budoucnu ptát, jestli by nevstoupil do strany – dělal ze sebe snaživě hloupého a nepoužitelného. „Ale když pak přišly po revoluci lustrace, tak jsem měl trochu vítr, protože člověk nemohl vědět, jak to v těch materiálech sepsali, jak jsem kde zanesenej. Naštěstí mám lustrace negativní,“ vrací se k nepříjemnému tématu Milan Nakonečný.

Zpátky před přednáškovou tabuli

Po vysoké škole v roce 1958 dostal umístěnku do Dětského záchytného domova ve Vodňanech. Později se to přejmenovalo na Dětské diagnostické středisko. Svět začal objevovat zase z jiné perspektivy. Byly tam děti soudem odebrané rodičům, opuštěné či pachatelé trestných činů, kteří tam byli na tzv. převýchovu. Krátce nato v roce 1959 se Milan Nakonečný oženil s Marií Čejnovou, která pracovala jako účetní, tři roky poté se jim narodil jediný syn Milan.

Začátkem 60. let se na Milana Nakonečného usmálo štěstí a on se mohl od roku 1962 konečně začít věnovat tomu, po čem z celého srdce toužil – pedagogické činnosti. Obrátil se na něj jeho bývalý profesor František Hyhlík a nabídl mu asistentskou pozici na nově zakládané Fakultě novinářství Karlovy Univerzity. Milan Nakonečný přijal. Zároveň začal studoval klinickou psychologii na filozofické fakultě, absolvoval v roce 1967. Vzápětí odjel na studijní pobyt do Německa. 

Dostal jsem padáka

Tam se octil ve svém živlu, kromě mnoha setkání klíčových pro jeho další životní dráhu se zde nemohl nabažit něčeho, co z dnešní perspektivy již jen těžko dokážeme dostatečně ocenit, a to bohaté knihovny a studijních materiálů. „V Československu byla jediná cizojazyčná kniha. Byla to Elements of Psychology od Krecha a Crutchfielda a měli jediný exmplář v knihovně na Slovensku. Měsíc jsem na ni čekal a za měsíc jsem ji zase musel vrátit,“ kroutí i dnes hlavou Milan Nakonečný. V Německu také navázal přátelství se známým fenomenologicky orientovaným psychologem Philipem Lerschem, který mu pak do Československa posílal knihy. Samozřejmě, že na mysl mu přišla myšlenka na Západě zůstat a dokonce měl i nějaké nabídky. „Ale doma jsem měl již manželku a syna a nemocného otce, takže jsem se vrátil,“ objasňuje Milan Nakonečný své tehdejší pohnutky.

Pražské jaro však skončilo, obroda zatuhla a v roce 1970 přišel vyhazov z fakulty. „Čistky probíhaly tak, že nás rozdělili do tří kategorií, A, B, C. Ptali se mě, jak jsem angažovanej, tak jsem samozřejmě angažovanej byl hrozně, přednášel jsem v rozhlase, dělal jsem policejního poradce se specializací na pohlavní zneužití a další. Ale nějaká bába na mě vykřikla: ,A co děláte zadarmo?‘ Tak jsem jí řekl, že osvětové přednášky. A ona na to ,A to je všechno?‘ A byl jsem v háji, ta mě tam nechtěla, céčko jsem nedostal, dostal jsem padáka.“

Cítil jsem se úplně vyřízený

Dva roky pak působil v krajské manželské poradně v Českých Budějovicích, mezi roky 1975 a 1985 se vrátil k pedagogické činnosti na Střední škole pedagogické v Soběslavi. Od roku 1985 do revoluce pracoval v dětském psychodiagnostickém ústavu v Českých Budějovicích.

Byla to pro něj blátivá doba, říká, že se cítil úplně vyřízený. „Nemohl jsem publikovat, dokonce ani recenzi na ruskou literaturu jsem nesměl zveřejnit,“ lamentuje dodnes Milan Nakonečný. „Byl jsem tak vyřízenej, že jsem vystoupil nakonec i z ROH.“ Co jej drželo nad vodou? „Můj světonázor, tedy esoterismus. Věděl jsem, že tento svět není jediný svět, že je i jiný svět, který je za hranicemi akademického pojetí a který je důležitější. Jednu dobu jsem byl i přesvědčený křesťan. Ve svých knihách mám napsáno Deo gratias, díky bohu,“ vysvětluje Milan Nakonečný. Měl svého gurua, našel si i další spřízněné duše. Byl také v Surrealistické skupině Martina Stejskala, psal do jejich ilegálního časopisu.

Podstatou magie není naučit se čarovat

Věděl o výzkumech Františka Kahudy v Psychoenergetické laboratoři, jeden čas v ní přespával, ale víc prý spolupracoval se Zdeňkem Rejdákem. O detailech nechce hovořit. Od parapsychologických pokusů se vracíme k esoterismu, magii, celoživotní vášni Milana Nakonečného. Jedno z jeho opus magnum, dnes jen těžko sehnatelným, je kniha Lexikon magie. Po revoluci vzbudila značný rozruch. Co je to magie? „Magie je založena na schopnosti vyvolat něco fakticky existujícího, co si přejete. Otázka je, jak to vyvoláte, a na to jsou různé cesty,“ naznačuje Milan Nakonečný. Na přímou otázku, jaké jsou jeho osobní zkušenosti s magií, ale odpovídá, že o nich zásadně nehovoří, je opatrný a má ohled na svou rodinu. Podstata magie, respektive hermetismu je však dle něj jinde. „Podstatou není, aby člověk nabyl nějakých znalostí čarovat. Podstatou hermetického učení je spiritualizace jedince a lidstva vůbec.“

Hermetickému učení je dodnes věrný a věří v dobrou budoucnost lidstva, ač jej vývoj po roce 1989 spíše zklamal. Navzdory tomu, že se tehdy konečně mohl zase vrátit na fakultu, dlouhé roky vedl Katedru andragogiky a personálního řízení, poté na Jihočeské univerzitě učil na Teologické fakultě. Konečně mohl začít publikovat a stal se mj. i spoluautorem Sociologického slovníku. Po revoluci také obnovil prvorepublikovou hermetickou společnost Universalia, která se však po čase opět rozpadla.

Milan Nakonečný prožil válku a mnohé dějinné zlomy, ústrky, vítězství i porážky jako málokdo, protože málokdo překročí hranici devadesáti let věku tak jako Milan Nakonečný. Právě proto je možná ještě víc než v dobách svého mládí a aktivního života přesvědčen o jednom: „Jak žít dobrý život? Lidi by si měli vzpomenout, že některé hodnoty jsou věčné a pokud je nebudou dodržovat, tak nemohou být šťastní,“ dělí se o své životní poznání na závěr.