Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Müller (* 1942)

• narozen 11. února 1942 v Petříkovicích

• vyrůstal na bývalé výletní chatě a usedlosti Müllerovka

• rodinu postihlo vyvlastnění v letech 1945 a 1948

• maturoval na jedenáctileté škole v Trutnově

• zaměstnání získal v podniku KARA Trutnov na tzv. mokré dílně

• dálkově vystudoval VŠCHT v Pardubicích a podílel se na výzkumu

• po roce 1968 byl přeřazen zpět na dělnickou pozici

• vyšetřovala ho StB v Hradci Králové a vedli ho jako nepřátelskou osobu

• roku 1974 získal místo v trutnovské nemocnici u kobaltového ozařovače

• stal se aktivním účastníkem společenských změn v roce 1989

• domohl se navrácení vyvlastněného majetku

• dlouholetý varhaník a zachránce několikerých historických varhan

• v době natáčení (2025) žil v Malých Svatoňovicích

Karel Müller přišel na svět v drsné krajině Jestřebích hor. Drsná byla však především doba, ve které se narodil. Konec druhé světové války byl tehdy ještě v nedohlednu. Z tohoto období si toho Karel Müller jako dítě moc pamatovat nemohl. Mnohé se však později dozvěděl od svých rodičů, a to nejenom o válečné, ale i předválečné době. Jeho otec byl Čech a maminka Němka. Rodina žila v zemědělské usedlosti blízko Petříkovic, která sloužila také veřejnosti jako turistická chata, restaurace a ubytovna.

Dlouho tady v horském pohraničí žili Češi a Němci v dobrých sousedských vztazích. Trhliny se začaly postupně objevovat s nástupem nacistické ideologie v Německu. Pak přišla okupace a smíšená česko-německá rodina si musela prožít mnoho krušných chvil i osobního ponížení. 

Svoboda a konec války přinesl rodině Karla Müllera naději na lepší život. Bohužel jen na chvíli. Stát jim vyvlastnil majetek už v roce 1945, podle Benešových dekretů. Po roce 1948 zažívali s nástupem komunismu mnohá další příkoří. Stigma syna bývalého soukromého rolníka a živnostníka, navíc ze smíšeného manželství, si nesl Karel Müller hodně dlouho. Nezahořkl. Tichá houževnatost a pracovitost ho provázely celým životem. Vydržel vše, co mu dvě diktatury naservírovaly, s noblesou a s důstojností. V místech, kde prožil celý svůj život, nechal na vlastní náklady opravit Boží muka zničená komunistickým režimem. Opravil a zachránil také několikery historické varhany. 

Na Müllerovku lidé rádi chodili

Karel Müller se narodil v Petříkovicích 11. února 1942. Jeho otec se jmenoval Josef Müller a byl to Čech, maminka německé národnosti se jmenovala Filomena. Prarodiče z otcovy strany, původně textilní dělníci v Úpici, zakoupili neobydlené stavení v Petříkovicích a přebudovali ho na zemědělskou usedlost. Postupně přistavovali sál, verandu, hostinské pokoje a od roku 1925 se toto místo stalo oblíbeným výletním místem s restaurací a s možností noclehu. Scházeli se tam Češi i Němci z širokého okolí. Pravidelně tam dojížděli sportovci až z Hradce Králové a z jiných vzdálených míst. V této době bylo soužití Čechů s Němci naprosto bez problémů. Mladí lidé chodili pravidelně na takzvaný „handl“. Češi chodili pracovat do německy mluvících rodin ze Sudet a Němci zase chodili pracovat do německy mluvících oblastí, aby se naučili česky. 

V pozdních 30. letech už ale napětí mezi Čechy a Němci narůstalo. Karel Müller to zná z vyprávění pamětníků, kteří mu popisovali, jak postupně začaly na Müllerovku chodit samostatné skupiny buď Čechů, nebo Němců. V roce 1938 už začalo napětí přerůstat do ozbrojených konfliktů. I v této oblasti začaly operovat nechvalně známé bojové jednotky henleinovců, které se nazývaly Freikorps. 

Přímo v Petříkovicích se nacházel celní úřad. Jeho součástí byla finanční stráž, kterou v září 1938 posílili další vojáci. 21. září 1938 byl zastřelen při noční kontrole za velmi nejasných okolností velitel stráže František Opočenský. „Maminka mi později vyprávěla, jak se na Müllerovku přišli za dědou rozloučit velitelé bunkrů, které byly umístěny jen kilometr a půl od jejich usedlosti, a členové finanční stráže. Všichni pak toto území museli opustit po mnichovské dohodě,“ vzpomíná pamětník.

Koukej se včas rozvést! Stojíme před Moskvou

Müllerovka fungovala dlouhou dobu jako hospoda i v době okupace. Často ji samozřejmě navštěvovali i němečtí vojáci a různí přívrženci nacismu. „Z vyprávění mojí maminky vím, jak za ní tenkrát fašouni přišli a říkali jí jako ženě německé národnosti: ‚Mínko, koukej se včas rozvést! Stojíme před Moskvou, vyhrajeme a s těmi dvěma,‘ ukazovali na tátu a tchána, ‚uděláme krátký proces,‘“ vzpomíná pamětník. 

Maminka se nerozvedla, celá rodina držela při sobě. Byly to však těžké časy. Nadřazenou aroganci museli snášet neustále. Smíšené manželství Čecha s Němkou bylo v rámci nacistické ideologie nevhodné. V roce 1943 zrušila okupační administrativa hospodskou koncesi na Müllerovku a rodině zůstalo jen zemědělské hospodářství v horské oblasti. 

Karel Müller byl v té době velmi malý a tyto události si nepamatuje. Vybavuje si však úplný konec války. „U nás se objevilo ohromné množství uprchlíků. Maminka mi říkala, že byli z Breslau [Vratislavi]. Pamatuji si, že u nás přespávali maminky s dětmi a nějací starci, kteří utíkali před Rudou armádou. Dokonce mi maminka říkala, že jedné paní tam dala náš kočárek, aby si pak mohla něco odvézt. Byli to prostí chudáci, kteří jen utíkali před válkou, němečtí utečenci z Breslau,“ doplňuje své vyprávění pamětník. 

Vyvlastnili nás hned po válce podle Benešových dekretů

Konec války přinesl obrovskou úlevu i rodině Karla Müllera. Bohužel ne nadlouho. V pohraničí začalo násilné vysídlování německého obyvatelstva. Naopak někteří němečtí odborníci zase museli povinně zůstat ve svých zaměstnáních v lese, dolech a v továrnách. Docházelo při tom k mnoha někdy i tragickým událostem. 

Rodině Karla Müllera byla jejich usedlost – bývalá hospoda a ubytovna – vyvlastněna již v roce 1945 podle Benešových dekretů. Tentokrát byla tou „špatnou“ maminka Filoména coby Němka. Na Müllerovce však zůstali dál. Povinně. „Táta tam musel hospodařit. Pod námi bylo ještě jedno stavení – Galovi, Němci. Ti však při posledním vyhnání roku 1946 odešli pěšky jen s ruksakem a s kufříkem na nádraží do Chvalče. Táta byl pak donucen převzít i jejich hospodářství,“ vzpomíná pamětník.

Při svatební hostině nám odváděli zabavené krávy

Hospodaření na dvou statcích bylo stále náročnější. Povinné dodávky zemědělských produktů v neúrodné horské oblasti se nedaly splnit. V roce 1948 byl pak rodině vyvlastněn veškerý majetek. „Vidím to jako dnes. Tehdy se vdávala tátova sestra. Měli svatbu u nás, v sále na Müllerovce. Konala se tam i hostina. Provokativně tam v době svatby vešli zaměstnanci ze státního statku ze Slavětína a odváděli pryč naše krávy. Snad proto, protože Gabriela, tátova sestra, si brala Čecha, pana Součka. A oni možná měli obavu, aby nějaký majetek nepřipadl třeba jemu,“ vzpomíná pamětník. 

Tatínek Karla Müllera musel nastoupit jako zemědělský dělník do státního statku ve Slavětíně. „Po roce 1948 už nesměl sám hospodařit. Odvezli nám krávy. Nechali nám jen kozy a jednu krávu. Táta byl z toho nešťastný, byl duší zemědělec. Naše hospodářství bylo 660 metrů nad mořem a zimy byly opravdu tvrdé. Pořád přicházel s nějakými nápady, jak něco zlepšit, vyloženě miloval zemědělskou práci. Ve státním statku mu za trest dali mazat nějaká kola a zemědělství řídil komunista, který tomu vůbec nerozuměl,“ dodává pamětník. Tatínek pamětníka zemřel v roce 1952 na rakovinu žaludku ve věku pouhých 49 let. 

Zůstali jsme velmi chudí

Karel Müller začal chodit do obecné školy v Petříkovicích v tom samém roce, kdy rodině vyvlastnili komunisté majetek. Byla to malá škola, kde se všechny děti, různě staré, učily v jedné třídě. Obecná škola trvala tehdy čtyři roky. 

Právě v roce, kdy mu zemřel tatínek, pak pokračoval ve školní docházce na tehdejší měšťance v Radvanicích. Byla to dosti krušná školní docházka – pět a půl kilometru do školy, takže 11 kilometrů denně pěšky každý den, za každého počasí. „Tehdy jsme žili na hranici chudoby. Měli jsme kozy, mléko, dělali jsme z toho máslo. Chleba jsme si kupovali ve Slavětíně a pak jak se dalo,“ vzpomíná pamětník. 

Karel Müller vystudoval jedenáctiletku v Trutnově. Po maturitě se však ani nepokoušel dostat na vysokou školu kvůli svému „třídnímu původu“. Navíc by rodina ani neměla na jeho studia finanční prostředky. „Nastoupil jsem tehdy jako dělník do národního podniku KARA Trutnov – Poříčí, výroba kožešin. Prostě mokrá dílna, gumáky,“ dodává.

Potřebujeme nutně inženýra k ozařovači

Karel Müller musel samozřejmě vykonat základní dvouletou vojenskou prezenční službu, tehdy „nejčestnější občanskou povinnost“, i přes svůj „špatný“ třídní původ. Politická situace se však začala pomalu uvolňovat a konečně mohl začít studovat vysokou školu – jako dělník z mokré výroby. Dálkově absolvoval Vysokou školu chemickotechnologickou v Pardubicích. Už v průběhu studia ho vedení národního podniku „převelelo“ do laboratoře. „To mě chytlo a bavilo. Měl jsem i dobré pracovní výsledky. Vymyslel jsem dokonce i nějakou náhradu barviva na barvení kožešin, která se tehdy asi kupovala v západním Německu,“ dodává. 

Rok 1968 přinesl velké naděje celé společnosti v Československu, ale i v osobním životě Karlu Müllerovi. Bohužel to trvalo jen krátký čas a přišla okupace spojeneckými vojsky. V této době měl Karel Müller zajímavou možnost kariérního postupu. Tehdejší generální ředitel ho chtěl jmenovat vedoucím celého výzkumu v Kaře. Bohužel zde byla skupina ortodoxních komunistů, kteří byli mimo jiné organizováni v Lidových milicích. „Ti tehdy řekli: ‚Ne, Müllera v žádném případě.‘ Měli svého kandidáta a udělali šílený podraz. My jsme v laboratoři měli paní, která tam už pracovala 20 let a myla zkumavky. Zavolali ji nějací straníci, byla strašně dlouho pryč. Vrátila se, přišla ke mně, rozbrečela se a řekla: ‚Karle, donutili mě podepsat, že pobuřuješ proti Sovětskému svazu.‘“ Za dva dny proběhl stejný proces s nejbližší pamětníkovou kolegyní z výzkumu. Ta však nepodepsala a dostala okamžitou výpověď. 

Karla Müllera následně vyšetřovala Státní bezpečnost (StB) v Hradci Králové. Byl obviněn ze zesměšňování socialistického zřízení a šíření těchto názorů mezi spolupracovníky. V podstatě se jednalo jen o sbírku anekdot. Případ byl nakonec po nějaké době odložen. Pro Karla Müllera to následně skončilo dost nešťastně. „Žádný vedoucí výzkumu. Okamžitě pryč, znovu holínky a zpět na mokrou dílnu jako dělník,“ dodává. 

Několikrát se pokoušel získat místo odpovídající jeho schopnostem a vzdělání. Bohužel vždy po prvním nadějném pohovoru se za ním táhla jeho politická a společenská minulost. Pokaždé mu bylo nakonec řečeno, že ho vzít na technickou pozici prostě nemohou. 

V Kaře Trutnov zůstal Karel Müller do roku 1974. V té době získal informaci, že v nemocnici v Trutnově nutně potřebují inženýra ke kobaltovému radioaktivnímu ozařovači na onkologii. „Primář na mě byl jako med. Říkal mi, že o mně všechno ví. Odpověděl jsem, že už nechci, aby to dopadlo jako vždycky. Tak mě zavolali za pár dní a ředitel mi řekl: ‚Pane Müllere, mně tam nahoře řekli: Podívej se, Jardo, ty máš stranický úkol, že musíš rozjet kobalt, protože tam je za dva miliony a stojí. Praha to svrchu nepovolí, dokud tam nebude inženýr. Takže zůstaňte tady, nebojte se. Mně řekli, že vás budu hlídat. Nevyskakujte, buďte potichu, politicky se neangažujte a nastupte,‘“ vypráví.

Karel Müller nastoupil do nemocnice. Musel zapomenout vše, co se doposud naučil z chemie. Naopak musel získat mnoho znalostí a dovedností ze svého nového oboru. „Šel jsem do toho a bavilo mě to. Nejdřív to sice byly šílené kurzy, ale zůstal jsem pak v nemocnici 44 let,“ dodává pamětník. 

Člověk měl pocit, že může konečně dýchat

Karel Müller byl ve svém zaměstnání spokojen. Nicméně normalizační občanský život ho netěšil. Dával to opakovaně najevo tím, že nechodil k tehdejším ryze formálním volbám. „Věděl jsem, že když nepůjdu k volbám, musím zmizet. A někam, kde mě ani ti, co otravovali lidi s přenosnou urnou, nenajdou. Pravidelně jsme proto jezdili s rodinou k manželčiným rodičům. Tchán byl antikomunista, který měl velké problémy v roce 1948,“ vzpomíná pamětník. 

V nemocnici se ho také jednou ptal ředitel, jestli má něco proti nemocnici, nebo chce byt nebo něco jiného a proč nešel k volbám. „Řekl jsem mu, že volby jsou svobodné, a on mi naprosto klidně odpověděl, že mám vlastně pravdu, že k volbám nemusím, a šel jsem pryč. To byly tenkrát takové perličky,“ dodává. 

V této době už bylo cítit, že politická změna visí ve vzduchu. Karel Müller měl štěstí, že se mohl třikrát osobně setkat s Václavem Havlem ještě před sametovou revolucí, kdy byl na rentgenu plic v nemocnici, kde pracoval. „Zrovna ho pustili z kriminálu. Ty plíce měl špatné už tenkrát. Tak jsem tam vyšel, podali jsme si ruku. Řekl jsem, že si ho vážíme. Byl hodně zbědovaný. Měl takový tik v oku. Pak tam byl ještě dvakrát a přinesl nám své knížky, vydané v zahraničí, na památku,“ vzpomíná pamětník. 

Přišla sametová revoluce a události se valily jedna za druhou. Díky svým kamarádům z Prahy, které znal z odborných rentgenologických seminářů, měl Karel Müller informace z první ruky. Účastnil se manifestací jak v Praze, tak i v Trutnově. Pamatuje se na poslední záchvěvy odcházejícího režimu: „Na náměstí u Krakonoše v Trutnově nás při demonstraci fotili podivní lidé – takové kádrovácké obličeje jsem si pamatoval z Kary i z nemocnice,“ popisuje. Z komunistického okresního výboru, takzvaného bílého paláce, ještě vyrazili ozbrojení členové Lidových milicí do Prahy, ale zase se brzy vrátili. A to už bylo vše. 

„Člověk měl pocit, že může konečně dýchat,“ popisuje své tehdejší pocity. Zároveň však dodává, že samozřejmě ne všechno se úplně podařilo a do Občanského fóra se dostali lidé, kteří tam neměli co pohledávat.

Život Karla Müllera byl jako horská dráha. A zrovna tehdy se dostal konečně nahoru a věřil, že už natrvalo. Po roce 1989 se mu podařilo získat část bývalého majetku zpět. Po mnoha letech se ukázalo, že rodinný majetek neměl podléhat ustanovení Benešových dekretů. Jeho otec se hlásil k české národnosti a celý majetek byl napsán pouze na něho, nikoliv na rodinu jako takovou. Karlu Müllerovi tak vrátili les, louky a polnosti. Slavná chata Müllerovka už však dávno neexistovala. V roce 1967 ji někdo podpálil a chata zcela vyhořela. 

Karel Müller se oženil v roce 1974 a s manželkou Jarmilou vychovali dvě dcery, Eriku a Zuzanu. Obě jsou hudebnice, starší Erika hraje na varhany a mladší Zuzana na housle. Těší ho, že obě rozvinuly hudební rodinné geny. Otec Karla Müllera byl výborný varhaník a klavírista, dědeček byl také varhaník, a konečně i pamětníkova žena Jarmila hraje také na varhany. Karel Müller na varhany hraje už 55 let, ale je také nadšený varhanář, kterému se právě v pohraničí podařilo zachránit několikery historické varhany. 

Majetek, který mu vrátili, dokázal zvelebit, zvláště pak les, který byl ve velmi špatném stavu. Karel Müller přes všechny životní peripetie, které prožil, nezatrpkl. Naopak. Na vlastní náklady nechal opravit několik Božích muk zničených komunistickým režimem. V současné době je z něj cítit pokora, smíření s jeho pestrým životem. Navíc pak optimismus a naděje. Na druhé straně ale i obava z toho, aby se hrůzy válek a násilí založené na národnostní a ideologické nenávisti zase nevrátily. Zajímá se proto stále také o současné dění. 

„Putina považuji za kopii Hitlera. Můj kamarád, Rus Andrej, který pracuje ve firmě v Praze zabývající se servisem ozařovačů, mi nedávno v telefonu řekl: ‚Karle, brečel jsem, když jsem viděl, co dělají na Ukrajině.‘ A já jsem mu na to řekl, že Putin je druhý Hitler. Odpověděl mi: ‚Ten se dobře poučil a je ještě mnohem horší, než byl Hitler.‘“ Historické memento od člověka, který od dětství viděl kolem sebe různé formy násilí, je třeba brát vážně. Stejně jako závěrečnou větu adresovanou dnešním mladým lidem: „Je potřeba dělat věci poctivě a zodpovědně. Nežít pouze materialisticky, jen pro to, aby se hned teď měli materiálně dobře. Když něco má svoji hodnotu, tak to většinou vyžaduje nějaké úsilí. Trochu to bolí, ale ta námaha a bolest se vyplatí.“