Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Mrtvý (* 1964)

Tatínek mě naučil, že zlu nesmíme ustupovat

  • narozen 19. června 1964 v Přerově, žil v Olomouci

  • vyučil se elektromechanikem

  • opravoval motory v podniku MEZ Mohelnice

  • od roku 1984 rozmnožoval samizdatovou literaturu

  • 24. července roku 1986 byl zatčen

  • do února roku 1987 vězněn ve vazební věznici v Olomouci

  • 23. října roku 1987 odsouzen ke třinácti měsícům odnětí svobody podmíněně

  • zúčastnil se demonstrace 28. října 1988 v Praze a listopadových demonstrací v roce 1989 v Olomouci

  • podílel se na vzniku pobočky Konfederace politických vězňů v Olomouci

  • v roce 1990 soudně rehabilitován

  • od roku 1990 údržbářem v obnoveném kněžském semináři v Olomouci

Když byl Michal Mrtvý malý kluk, otec mu ukázal, že zlu se nesmí ustupovat. Byl to pro něj tak silný příklad, že on sám navzdory mřížím zlu neustoupil. Svým pevným postojem inspiroval další lidi a svým dílem přispěl k pádu totalitního komunistického režimu. Vypráví svůj příběh, abychom pochopili, že má smysl postavit se proti zlu, i když výsledek nevidíme hned.

 

Formován živým katolickým prostředím

Michalovi byly čtyři roky, když 21. srpna 1968 provedla vojska Varšavské smlouvy invazi do Československa. Vzpomíná si jen na tanky v ulicích, psaní nápisů na zdi a negativní emoce, které ve svém bezprostředním okolí vnímal. Tenkrát netušil, jak drtivý dopad bude tato událost na jeho život mít. Po letech politického uvolňování přišla normalizace, se kterou se vrátilo i omezování náboženské svobody. I když platná legislativa zaručovala svobodu náboženského vyznání a jeho praktikování, realita byla jiná. Právě to nejvíce zasáhlo rodinu Mrtvých, která se otevřeně hlásila ke své katolické víře.

Michalův otec František Mrtvý hrál v Moravské filharmonii Olomouc a učil na hudební škole. Své děti vedl k životu ve víře, a proto navštěvovaly hodiny náboženství. „Tím, že jsme všichni chodili do náboženství jako děti, tak tatínkovi bylo dáno najevo, že pokud chce, abychom chodili do náboženství, nemůže dělat učitele hudby. Pro tatínka to byl jasný signál, že přestane učit. Tento jeho pevný postoj pro mě byl klíčový v mém dalším vývoji. Že tomu zlu, které komunismus představoval, se nesmí ustupovat,“ vzpomíná Michal na důležitý moment ve svém životě.

Mimo otcův příklad Michala silně formovalo i duchovní prostředí v Olomouci. Vzpomíná na pátera Leopolda Dýmala, který působil jako farář v katedrále sv. Václava, a na tamního mladého kaplana pátera Pavla Kupku. Kolem nich a řady dalších olomouckých kněží vznikala živá společenství katolické mládeže, na která Michal s velkým vděkem vzpomíná. Jakoukoliv náboženskou aktivitu mimo kostel se ale komunisté snažili potlačit prostřednictvím státních aparátů. A tak tato společenství mladých věřících měla v hledáčku Státní bezpečnost (StB) a snažila se je rozbít třeba tím, že režimu nepohodlné kněze přemisťovala do jiných farností nebo jim odebírala státní souhlas pro výkon kněžského povolání. Hrozilo jim ale i zatčení a výslechy. „To viselo nad každým knězem, nad každým laikem, který dělá něco víc, než že v neděli šel do kostela na mši. I v tom společenství, kde jsme se scházeli ve skupinkách, už jsme si pročítali manuály, jak se člověk má chovat při výslechu, co všechno může říct, co nemá říct, jaká má člověk práva a podobně,“ vzpomíná Michal.

 

V samizdatu hledal službu

Po vyučení elektromechanikem pracoval Michal v podniku MEZ Mohelnice. V roce 1984 mu bylo dvacet let, když ho oslovili Jan Krumpholc a František Adamík s výzvou, aby se zapojil do vydávání samizdatové náboženské literatury. Kolem Krumpholce se utvořila skupina vydávající samizdat už v roce 1975, kdy se v jeho domě v Radíkově u Olomouce začalo tisknout. Do této činnosti se zapojila řada lidí, kteří sháněli materiál pro tisk, překládali a přepisovali knížky nebo tiskoviny distribuovali. Podařilo se jim vydat kolem 55 titulů v nemalém nákladu a spoustu dalších tiskovin a periodik. Jejich činnost ale přerušila StB, když v roce 1979 zatkla hlavní členy skupiny, kteří byli dva roky nato odsouzeni k několikaletým trestům odnětí svobody. Michal přesto na nabídku navázat na ně kývl. V tom roce se oženil a ve velkém domě v olomoucké čtvrti Hodolany, kde s manželkou bydlel, měl ideální podmínky pro tisk samizdatu. „Bylo to trošičku dobrodružné, ale nehledal jsem v tom dobrodružství, hledal jsem v tom službu,“ vysvětluje Michal.

V nákladu asi 300 výtisků rozmnožoval Informace o církvi, katolický měsíčník, který měl kolem dvaceti pěti stran. „Technika nebyla téměř žádná. Byl to takový dřevěný rámeček, který byl potažený fólií a ručním válečkem se protláčela barva přes tu blánu na rozmnožovací papír. Bylo to velice pracné a zabralo to hodně času. Myslím, že jedno to číslo mi trvalo tak týden, když jsem na tom pracoval po odpoledních,“ vzpomíná Michal. Mimo Informace o církvi tiskl i další samizdatovou literaturu a periodika. Spolupracovala s ním i jeho manželka Dana, třeba když v kočárku převážela hotové tiskoviny na určené místo.

Protože skupina vydávající samizdat už byla poučena dřívějšími represemi, jejich současná činnost podléhala základnímu principu utajení. „Konspirace probíhala tak, že jsem se nezajímal o to, kam se rozváží věci, které natisknu. Mě zajímalo jenom to jedno místo, kam to předat a kdo shání barvu, papíry, materiál. Ne, že by mě to nezajímalo, ale já jsem to nechtěl vědět. Čím míň člověk ví, tím míň může prozradit při případném zatčení,“ vzpomíná Michal. A se zatčením také od začátku počítal a připravoval se na něj. Znal mezinárodní úmluvy, které Československá socialistická republika měla dodržovat, což byly Helsinské dohody, Všeobecná deklarace lidských práv a další. Věděl také, že je dobré při případném výslechu nekomunikovat, odmítnout vypovídat a nic nepodepisovat.

 

Vězněný kvůli rozmnožování marxistické studie

Skoro dva roky se dařilo Michalovi tisknout samizdaty, než u něj v červenci roku 1986 zazvonila StB. Při domovní prohlídce našli techniku potřebnou pro tisk, ale hotový měsíčník Informace o církvi už byl pryč. Našli u něj však celý náklad eseje Oživení zájmu o náboženství, kterou napsala marxistka a socioložka Erika Kadlecová. Michala odvezli na oddělení StB, kde odmítl vypovídat. Obvinili ho, že se jako člen organizované skupiny pomocí tisku dopustil trestného činu rozvracení republiky, za což ho mohl soud odsoudit k trestu odnětí svobody od pěti do osmi let. Michala drželi ve vazební věznici v Olomouci až do prvního soudu, který se konal v říjnu. Nakonec ho odsoudili za mírnější trestný čin, a to za maření státního dozoru nad církvemi k podmíněnému trestu odnětí svobody. Proti tomu se ale odvolal státní prokurátor a Michal musel zůstat ve vazbě.

Na své věznění ve vazbě vzpomíná Michal jako na zajímavou životní zkušenost. Neprožil zde nějaké velké utrpení, ale odloučení od rodiny a přátel bylo jistě bolestné. Posilovala ho však podpora mnoha lidí. Do vězení dostával povzbudivé dopisy od známých a několikrát mu došel dopis i od neznámých lidí. „Dnes si uvědomuji, že psát politickým vězňům, nebo vězňům svědomí, má smysl. Někdy se podaří, že ten dopis dojde do rukou toho vězně,“ vysvětluje Michal. Také se pořádaly podpisové akce s výzvou k jeho propuštění a na soudní líčení se vždy dostavilo mnoho Michalových příznivců, ne vždy ale byli puštěni dovnitř. 

Když Michala v únoru 1987 propustili z vazby, chystal se na další soudní líčení. Jako hlavní důkaz proti němu použili esej Oživení zájmu o náboženství, kterou rozmnožil, a tak její autorku Eriku Kadlecovou navštívil. Ta napsala stanovisko k trestnímu stíhání Michala, ve kterém mimo jiné píše: „Považuji za absurdní, že by mohl být socialistickým soudem odsouzen věřící katolík za pokus o rozšiřování marxistické studie o religiozitě.“ V říjnu roku 1987 soudil Michala Okresní soud v Olomouci. „Bylo zvláštní, že soudní budova byla obležena příslušníky Lidových milicí, kteří měli dohlížet na pořádek v soudní budově. Myslím, že se to nestalo u žádného procesu, jenom tady, že dokonce i Lidové milice do toho byly zapleteny. Došlo tam k různým incidentům, k různým strkanicím, že dokonce mou těhotnou manželku tam někdo z estébáků strčil ze schodů,“ vzpomíná Michal. Soud potvrdil rozsudek odnětí svobody na třináct měsíců podmíněně.

 

Občanská kuráž

Navzdory odsouzení Michal na aktivity v disentu nerezignoval. Šířil náboženský časopis Velehrad. Podílel se na podpisových akcích, řetězových hladovkách, protestních shromážděních a podobně. Už ale byl pod dohledem StB, a když se měla konat nějaká akce, všemožně se mu snažili zabránit v účasti na ní. Hlídali ho z auta před domem, musel podepsat, že se akce nezúčastní, předvolali ho na výslech nebo ho rovnou na čtyřicet osm hodin zadrželi. „Jednou mě dokonce zatkli na čtyřicet osm hodin, potom mě propustili, ale hned u vězeňských vrat mě znovu zatkli. Takže jsem byl čtyři dny zadržený,“ vzpomíná Michal na praktiky StB.

Několikrát se ale Michalovi podařilo na některou z akcí dostat. Takto vzpomíná na to, jak přijel 28. října 1988 do Prahy: „Jenom jsem vylezl z metra a už všude stříkala voda a slzný plyn. Takže já mám z té akce jenom to, že jsem měl mokré šaty a strašným způsobem mně slzely oči. Bylo to docela brutální, když do podchodu naházeli dýmovnice se slzným plynem.“ Za zmínku také stojí čin Rudy Berezy a Tomáše Hradílka, kteří na 1. máje 1987 v Olomouci roztáhli transparent „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“. Po předchozí domluvě Michal tento jejich odvážný projev dokumentoval na kameru. Všichni tři však byli zatčeni a zadrženi na pět dní.

Pád totalitního režimu koncem roku 1989 sledoval Michal s nadšením a účastnil se demonstrací v Olomouci. Jejich organizování však už nechával na studentech, protože viděl, že to dělají dobře a sám už byl ze svého boje unavený. Podobně sledoval i vznik Občanského fóra. Do vznikající Konfederace politických vězňů se ale zapojil

V roce 1990 byl Michal soudně rehabilitován a později také za svoji činnost oceněn statusem účastníka třetího odboje. V nové atmosféře svobody se také rozhodl změnit zaměstnání. Když se v roce 1990 znovu otevřel kněžský seminář v Olomouci, nastoupil v něm na pozici údržbáře. Zapojil se také do činnosti organizace pro obranu lidských práv Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI). „Člověk by se měl zajímat, co se děje kolem, co se děje těm druhým a nechtít si hledat výmluvy, že mě se to netýká a to je daleko, kdo ví, jak je to ve skutečnosti. Člověk by si měl udělat svůj názor a měl by solidarizovat s těmi, kteří neměli to štěstí a nedožili se takových přelomových událostí, jako my jsme měli možnost se dožít v roce 1989. I když ten vývoj je dneska u nás takový, že můžeme o tom pochybovat, ale pořád ještě máme svobodu a můžeme se angažovat a hodně toho dělat,“ dodává Michal na závěr.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Jan Kvapil)