Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Irena Moudrá Wünschová (* 1957)

• narozena 20. prosince 1957 v Karlových Varech

• otec Alexander Mach byl politickým vězněm

• roku 1966 rodina přesídlila do Prahy

• v letech 1977–1983 absolvovala studium medicíny

• jako lékařka nastoupila roku 1983 praxi v Litoměřicích

• vdala se za Jana Wünsche, vychovali tři děti

• podílela se na pašování samizdatové literatury z Polska

• v roce 1988 založila ekologické hnutí Zelený kruh

• v roce 2000 se přestěhovala do Ústí nad Labem

• od roku 2007 členkou Strany zelených

• v roce 2016 ji zvolili 1. místopředsedkyní Strany zelených

• v roce 2021 byla lékařkou v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem

Irena Moudrá Wünschová, rozená Machová, vyrůstala v rodině lékařky, kterou navštěvovali v sedmdesátých letech lidé z disentu, její otec byl politickým vězněm v uranových dolech v Jáchymově. Po studiu gymnázia započala studium lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, které ukončila v roce 1983. Jako lékařka nastoupila praxi v Litoměřicích na severu Čech.

V roce 1988 si vzala disidenta Jana Wünsche, se kterým má tři děti: Ondřeje, Annu a Zuzanu. Na sklonku osmdesátých let se spolu pokoušeli prolomit izolaci tehdejšího disentu ekologickými aktivitami. Podílela se na pašování samizdatové literatury z Polska do Československa. Jako na prověřovanou osobu na ni vedla Státní bezpečnost v roce 1988 spis.

V roce 2021 byla lékařkou na lůžkovém oddělení paliativní péče v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Pracovala i pro Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích a byla členkou ústeckého sboru Českobratrské církve evangelické.

Cestu do Prahy doprovázel rozkol rodičů

Narodila se 20. prosince 1957 v Karlových Varech. Maminka Helena Machová, rozená Pavlíková, byla praktickou lékařkou v Jáchymově, kde pomáhala tamním politickým vězňům, do vězení jim přinášela motáky. Otec Alexander Mach se pokusil v mládí přejít nelegálně hranice na Západ. Byl za to odsouzen a vězněn v uranových dolech v Jáchymově, kde se po propuštění s maminkou poznali. V roce 1958 se pamětnici narodila mladší sestra Blanka.  

Osudy Ireniny rodiny do značné míry poznamenala bytová krize, která se vlekla dekádami až do devadesátých let. Machovi se snažili dostat z Jáchymova do Prahy, kde žili ostatní členové rodiny. Nebylo ale možné sehnat bydlení. V té době žily dvě Ireniny tety i se svými rodinami ve čtyřpokojovém bytě na Smíchově spolu s prarodiči ze strany matky. Na začátku šedesátých let se tam přistěhovali i rodiče Ireny a Blanky s oběma dcerami. Nemohli sehnat byt.

Podařilo se to později tetě Martě, která v té době měla už čtyři děti. Do Prahy se trvale přestěhoval otec Ireny, podařilo se mu najít suterénní podnájem v tehdejší Ždanovově ulici v Praze (dnešní Terronská). Matka s dětmi Irenou a Blankou nemohla z pohraničí odejít kvůli umístěnce, na kterou nastoupila po studiu v roce 1951. V roce 1968 získala byt i rodina tety Jindry, prarodiče odjeli z Prahy do vily v Klatovech. V té době se matce Ireny podařilo výměnou za rekreační chalupu sehnat suterénní, vlhký byt, kde nadále rodina žila. 

Do Prahy se Heleně Machové s dcerami podařilo dostat až v době, kdy manželství bylo v troskách. „Rodiče se hádali, házeli po sobě věcmi, bylo to nešťastné období. Všichni jsme už bydleli v bytě na Smíchově. Babička s dědou se nás proto snažili vozit do vily v Klatovech,“ vzpomíná pamětnice.

Vilu v Klatovech komunisté rodičům Ireniny matky sice nesebrali, ale dědeček s babičkou směli užívat jen jednu místnost bez příslušenství, bývalý pokoj pro hosty. Irenu i Blanku si tam prarodiče brali i na delší dobu, aby je uchránili před hádkami a neshodami rodičů. Irena na vilu vzpomíná: „Babička tahala v kýblu čistou vodu ze sklepa, záchod jsme měli také ve sklepě.“ Přesto Irena na dětství v Klatovech vzpomíná s láskou.

Později se rodičům pamětnice podařilo vyměnit chatu za už zmíněný byt v krásné lokalitě na Malé Straně ve Sněmovní ulici. Ani to ale manželství nezachránilo, skončilo rozvodem. Děti žily s prarodiči v Klatovech, kde zahájily školní docházku. Irena vzpomíná na četné výlety s dědečkem po Šumavě, mimo jiné i k rodinnému mlýnu, který musela dědečkova rodina opustit. Dědeček tam vozil sestry starou Tatrou 57.

Chodila jsem do Skauta, než ho zakázali

V polovině třetí třídy si obě sestry vzala matka do Prahy. Irena Wünschová vzpomíná na léta strávená ve Skautu ve druhé polovině šedesátých let. Svou radost ze skautského batohu popisuje takto: „Ve sklepě jsem vyhrabala tele po tátovi, který také jako malý chodil do skauta, později byl i skautským činovníkem. Měla jsem tele! Původní tele! Ne nějaký nový!“ Tele se říkalo skautskému batohu z teletiny.

Irena se sestrou docházely do 10. dívčího oddílu střediska Šipka na pražské Malé Straně. Účastnila se tří skautských táborů. Podle pamětnice už ten druhý byl téměř ilegální, třetí byl ilegální. Poslední z táborů organizovaly katolické skautky z pražského Strahova.

„U katolických skautek bylo, ve srovnání se skauty z Malé Strany, vše přísnější. My jsme to ale měly rády, věřily jsme tomu všemu, co jsme dělaly. Učily jsme se být zodpovědné, samostatné, spolehlivé. Učily jsme se udělat oheň a postavit si samy stan,“ vzpomíná Irena. 

Jako jedenáctiletá jsem invazi nedokázala pochopit

Invaze sovětských vojsk 21. srpna 1968 zastihla tehdy jedenáctiletou Irenu na rodinném mlýně v západních Čechách. Když se dozvěděla, co se stalo, nerozuměla tomu. Vysvětluje: „Já jsem tak jako poslouchala, když děda po návratu s vesnice přinesl k snídani housky a mléko, říkal, že jsme okupovaní. I když nám vždy v rodině říkali pravdu o tom, co se kdy jak dělo, byla jsem zmatená a ptala jsem se, jestli nás okupují Němci. Když odpověděli, že Rusové, bylo to překvapení, protože ve škole nám pořád říkali, že jsou to naši přátelé.“

Při pohledu na záběry v televizi, kdy viděla Prahou projíždět tanky, měla strach. Ireny maminka navíc kromě práce obvodní lékařky dva týdny pomáhala také na záchranné zdravotnické službě a jezdila po Praze se sanitkou, aby pomáhala zraněným a postřeleným lidem. Irena i Blanka se proto o maminku v té době velmi bály.

Irenu překvapilo, že byl až do té doby dědeček komunistou. Vysvětloval to tím, že se bál, aby nepřišel o práci na ministerstvu. Byl zvěrolékařem a na počátku dvacátých let zaváděl legislativu na ochranu hygieny masa. „Moc si chtěl udržet to místo, chtěl mít vliv na tvorbu těch zákonů, proto vstoupil do strany, ale mámě to velmi rozumně zakazoval. V té době po okupaci ale i on praštil legitimací, že už nebude komunistou. Z ministerstva ho samozřejmě vyhodili,“ konstatuje Irena.

Chartu jsme měli doma druhý den

„Chartu jsme měli doma hned druhý den od jejího vzniku. Měl to být nedostižný, tajný text, a my jsme ho měli,“ vzpomíná Irena Moudrá Wünschová. K mamince, závodní lékařce podniku Restaurace a jídelny, chodili do ordinace i domů lidé z disentu, například Kamila Moučková. V té době pracovala jako pomocná síla kdesi v restaurační kuchyni, jako silné astmatičce a kuřačce se jí proto Helena Machová snažila pomoci z kuchyňských výparů.

V roce 1977 už Irena studovala na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Samotná doba normalizace ji zklamala. Vadilo jí, že se mezi lidmi vytratila touha po změně a sdílení ideálů, kterými žili na konci šedesátých let. „Bylo to pro mě strašné zklamání, jak rychle odeznělo to nadšení, které jsem dříve viděla v ulicích, jak spolu lidé diskutovali. Zírala jsem, jak se lidé propadli do mlhy. Bylo to pro mě velké zklamání,“ vysvětluje.

Irena Moudrá Wünschová ale sama Chartu 77 nepodepsala. Studovala na lékařské fakultě, toužila po tom, stát se lékařkou. Bála se, že by po podpisu Charty mohl následovat zákaz a ukončení studií.

Manželé v maringotce

Poprvé se Irena Moudrá Wünschová potkala se svým budoucím mužem Janem Wünschem při posezení v hospodě. Šlo o setkávání mladých lidí z disentu, kamarádů a studentů vysokých škol. Jan byl v té době ženatý. Podruhé se sešli až v roce 1986, kdy Irena měla dostudovanou medicínu, Jan pykal ve vězení za podvracení republiky, konkrétně za množení letáků a textů. První žena Jana Wünsche se s ním v té době rozváděla. 

Svatba Ireny a Jana se konala v roce 1988. Narodily se jim tři děti. V roce 1987 syn Ondřej, o rok později dcera Anna a v roce 1990 dcera Zuzana.

Jan Wünsch po návratu z vězení pracoval jako čerpač Zemědělských staveb Benešov. Prováděl čerpací pokusy, což znamenalo život v maringotce na jednom místě po několik týdnů a sledování a mapování průzkumných vrtů. Irena trávila mateřskou dovolenou s manželem na cestách s maringotkou. Malému Ondřejovi bylo sotva pár týdnů. Irena na tu dobu ráda vzpomíná: „Bylo to v čisté přírodě, někde na louce u rybníka, bylo to krásné. Měřili jsme průtoky ve vrtu a data jsme zanášeli do tabulky. Bylo to prostě nádherný.“

Knihy přes hranici

Jan Wünsch se koncem osmdesátých let kamarádil s Petrem Pospíchalem, který měl vazbu na disent v Polsku. K přenášení zakázané literatury se využívaly stezky na hranicích. Pamětnice říká: „Místo, kde se literatura předávala, se střídalo. Chodilo se pro ni na hranice, kam to přinesli Poláci. My jsme se sestrou měly stejné krosny. Bylo to vzácné, protože se nedaly vůbec sehnat, jako všechno za komunistů. Měli jsme to tak, že jedna krosna se dopravila do Polska, kde se naplnila, a na hranicích jsme si je vyměnili.“

V době, kdy už byla Irena těhotná, vyrazili pro literaturu v půjčeném zeleném trabantu. Kvůli těhotenství tentokrát Irena do kopců nevyrazila, pro zásilku šli Wünsch s Pospíchalem. Jan se ale rychle vrátil s tím, že musí odjet. Ukázalo se, že Státní bezpečnost někdo na předání literatury upozornil. Wünsch se proto dal na útěk směrem k Ireně v trabantu a Pospíchal běžel lesem jiným směrem. Wünschovi pro jistotu jeli zpět přes Slovensko, obávali se, že na cestách z Čech by je chytili. Petra Pospíchala tehdy zatkli a odsoudili na tři roky do vězení.   

Jak syn Ondra odhalil odposlouchávajícího estébáka

„Když jsme žili v Litoměřicích, snažili jsme se po konzultaci s disidenty o prolomení izolace disentu prostřednictvím ekologického hnutí. V Litoměřicích jsme proto založili takzvaný Zelený klub,“ vzpomíná Irena Moudrá Wünschová. V rámci svých aktivit poslali tehdy doporučený dopis na místní hygienickou stanici. Wünschovi požadovali vysvětlení, proč je v době inverzí vypnuto zařízení na monitorování škodlivin v ovzduší v okně hygienické stanice.

„Tady trvalo inverzní období dlouho, hlavně v zimě a na podzim, kdy třeba šest týdnů nebylo vidět slunce. Byla žlutá mlha, auta jezdila pomalu, nebylo nic vidět, všude ležel těžký smog plný síry. Zhoršovaly se alergie, bylo to hrozné. Na prostředcích hromadné dopravy při silném znečištěném ovzduší visely žluté vlaječky, nesmělo se venku cvičit, děti nesměly chodit ven,“ popisuje osmdesátá léta na severozápadě Čech Irena Moudrá Wünschová. Zelený klub chtěl proto znát skutečně naměřené hodnoty škodlivin v ovzduší.

Přišlo pak pozvání na hygienickou stanici pod záminkou odpovědi na zaslaný dopis. Irena tam vyrazila těhotná a za ruku vedla malého Ondřeje. Při diskusi s hygieniky utekl Ondra od stolu a z místnosti. Pamětnice dodává: „Utekl ven do místnosti, ze které se chodilo do dalších místností. A jak jsem pro něj běžela, tak jsem viděla, že tam vedle někdo sedí a nahrává to na magnetofon. Pamatuji si, jak jsem Ondrovi natahovala kalhoty, které mu padaly, a přitom jsem se dívala na toho chlapa.“

Další zkušenost se Státní bezpečností zažila Irena před porodem dcery Aničky. Tehdy měla rodit v Jáchymově, kam s manželem a malým Ondrou přijeli. Lékař je varoval, že už se na ně tajní ptali, aby se zatím někam ukryli a nevycházeli ven. Až přijde porod, měli se do nemocnice vrátit. Bydleli na místní faře u známých Palánových. Když šli jednoho večera na jídlo do restaurace v Dělnickém domě, Jana Wünsche zatkli a odvedli. Irena netušila, kam ho odvážejí. Překvapilo ji, když se Jan ozval z místní policejní stanice. Telefonoval, že ho odvážejí do Prahy. Informace pak dostávala od disidentské rodiny Kaplanových.

Lékaři nesměli ze severních Čech odcházet 

Irena Moudrá Wünschová se na sever Čech po absolvování lékařské fakulty dostala na takzvanou umístěnku. Původně chtěla do Prahy, na západ nebo na jih Čech. Tam ale chybělo volné místo. V severních Čechách naopak lékaři scházeli. „Dozvěděla jsem se, že byl zákaz přijímat doktory ze severních Čech kdekoli po republice. Člověk se mohl někam jinam dostat jen tím, že se oženil nebo vdal, třeba fiktivně,“ konstatuje pamětnice.

Pamatuje si také případ, kdy jednoho z lékařů odsoudili a zavřeli za obchodování s nedostatkovými léky z ciziny. Odpustili mu pak polovinu trestu pod podmínkou, že půjde vykonávat praxi do severních Čech. Irena ale vnímala lékařskou praxi na severu i jako výhodu. Mohla si dovolit být kritická k režimu, cítila se svobodnější. Věděla, že na severozápadě Čech, kde byl velký nedostatek lékařů, jí praxi nezakážou a nepošlou ji jinam.    

Praxi vykonávala v Litoměřicích, po rozvodu s Janem Wünschem se na počátku třetího tisíciletí odstěhovala za svým druhým mužem do Ústí nad Labem. K severu si Irena Moudrá Wünschová našla vztah. „Takové věci jako tady na severu nikde jinde nezažijete, ten je drsnej. Sem přišla spousta lidí zvenku, nějak je sem život zavál a oni sem přivedli to svoje nadšení z vnitrozemí a zároveň tu odvahu lidí, kteří šli na sever,“ zamýšlí se pamětnice.

A jaké je životní krédo Ireny Moudré Wünschové? „Nejdůležitější je udržet si potřebu svobody. Všechno ostatní s tím přijde. Nezaprodat se a chtít žít svobodně.“