Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavla Mikešová (* 1956)

• narozena jako Sedláčková 3. prosince 1956 v evangelické rodině v Růžďce na Vsetínsku

• otec Jan Sedláček tam byl hospodářem na rodinném statku

• rodina od 50. let čelila nátlaku na vstup do jednotného zemědělského družstva

• otec podepsal přihlášku do družstva až v roce 1976

• jako dcera soukromého zemědělce nesměla studovat na gymnáziu

• s otcem a dědečkem opisovala a šířila Chartu 77

• pomáhala s distribucí náboženské literatury vydávané v západní Evropě

• stovky knih ze zahraničí Sedláčkovi ukrývali ve svém seníku

• po odhalení skladiště literatury byl otec zatčen a půl roku držen ve vazbě

• nakonec byl odsouzen k podmínce za hospodářskou trestnou činnost

• pamětnice pracovala v JZD v Bystřičce, po zániku družstva působila v České pojišťovně

• rodiče po pádu komunistického režimu obnovili rodinný statek

Pavla Mikešová si nikdy nestýskala na život na valašských pasekách, kde nejbližší sousedé byli vzdáleni půl kilometru a kde těžká práce na poli a kolem zvířat byla samozřejmou součástí života. Naopak. Kdyby mohla, jinak by nežila. Narodila se 3. prosince 1956 jako nejstarší ze tří dětí Jana a Marie Sedláčkových. Bratr byl o čtyři roky mladší, sestra o jedenáct. Rodiče měli hospodářství po prarodičích, kteří s nimi na statku na kopci žili a pracovali. Pečlivě a zdatně obhospodařovali více než deset hektarů polí, která měli kolem domu. Chovali hovězí dobytek a další zvířata.

„Když jsem byla hodně malá, starala se o mě hlavně stařenka, protože rodiče pracovali na poli. Zároveň pro všechny vařila. Už jako dosti malé děti jsme musely pomáhat. Byla to součást výchovy. Měli jsme ale moudré rodiče i staříčky, kteří nás nepřetěžovali. Spíše se snažili, abychom z práce měli i radost. Když viděli, že je dítě unavené a má toho dost, mohlo si odpočinout a jít si hrát,“ vzpomíná Pavla.

Zvláště o prázdninách měla více volnosti, protože k nim jezdívali příbuzní a známí s dětmi. „Dům byl malý, ale byl otevřený pro všechny. Rodiče chodívali spát na seno, aby návštěvy měly kde být. Přijížděly k nám i rodiny vězněných přátel,“ říká. Pomáhat bližnímu patřilo k zásadám rodiny, která se hlásila k protestantskému vyznání. Mezi evangelíky měli hodně přátel, kteří nesouhlasili s komunistickou vládou a měli, podobně jako oni, s režimem problémy.

Křik náborářů v kuchyni

Pavla si z dětských let pamatuje návštěvy komunistických náborářů z vesnice, kteří otce nutili vstoupit do družstva (JZD). Kolem roku 1960 byl nátlak zvláště intenzivní. „Maminka mě vždycky odváděla do světnice, ale stejně jsem slyšela zvýšené hlasy a křik. Náborářům oponovala většinou stařenka. Pak chodila paní z vesnice s předvoláními pro tatínka i staříčka. Když odcházeli, měla jsem strach, jestli se vrátí, jestli jim neublíží. Věděla jsem o známých rodičů, kteří jsou ve vězení,“ říká. 

Sedláčkovi tenkrát nepovolili a dopadlo to tak, že JZD jim zabralo jejich deset hektarů kvalitní půdy a místo toho jim přidělilo špatně přístupný pozemek, na kterém se nedalo hospodařit. Pak jim dali o něco lepší pole. „Bylo to poměrně daleko a šlo se tam přes les. Odtamtud se sváželo seno, honili jsme tam krávy na pastvu. Než přišly domů, ztratily půlku mléka,“ popisuje Pavla.

Rodiče i prarodiče už toho měli od února 1948, kdy se dostali k moci komunisté a začali po vzoru Sovětského svazu kolektivizovat zemědělství, hodně za sebou. Dědeček Karel v roce 1950 do družstva vstoupil, ale o tři roky později se z něj vyvázal. Za právo hospodařit na vlastní půdě pak bojovala celá rodina. Tvrdým nátlakovým nástrojem režimu byly odvody zemědělské produkce a potravin, které museli soukromí rolníci povinně odevzdávat. Otec pamětnice Jan Sedláček, jehož vzpomínky jsou dostupné v archivu Paměť národa, například vyprávěl, že měli tak přísné kontingenty na máslo, že ho museli tajně přikupovat v okolních vesnicích. Za nesplnění dodávek totiž hrozily pokuty, zabavení majetku i vězení.

Najednou nám vrátili pole

V období politického uvolnění, během pražského jara v roce 1968, si lidé mysleli, že se do Československa vrací svoboda. I Sedláčkovi doufali, že si svou půdu a hospodářství na valašských pasekách udrží. „Vypadalo to velice nadějně. Vrátili nám naše pole! Najednou jsme měli zpátky pole kolem chalupy, na které jsem si pamatovala jako dítě. A táta začal stavět nový chlév. Těšili jsme se, protože v tom starém to bylo hrozné,“ vypráví Pavla.

Toho léta odjela s dětmi z Církve bratrské z Prahy na tábor do Jizerských hor. „Byli tam na mě hodní, ale stýskalo se mi a zoufale jsem chtěla domů. Jeden vedoucí mě dovezl k tatínkovu bratranci do Prahy, který mě pak posadil na rychlík do Vsetína a napsal tatínkovi telegram, kdy si mě má vyzvednout,“ vypráví. Bylo to 20. srpna 1968, když po příjezdu do Vsetína dostala od otce pár facek. „Byl naštvaný, že jsem tam nevydržela,“ vzpomíná. Když se druhý den ráno dozvěděli, že Československo okupují vojska Varšavské smlouvy, byl rád, že má dceru doma. „Nic neřekl, jenom mě objal,“ vypráví. Se začátkem normalizace nátlak na otce, který jako poslední z širokého okolí odmítal vstoupit do JZD, sílil.

Pavla byla vášnivá čtenářka se zájmem o humanitní obory. Po základní škole chtěla jít na gymnázium. Předpokládala, že doma v hospodářství zůstane bratr a že ona si musí najít jiné uplatnění. „Najednou jsem však zjistila, že mám kvůli špatnému kádrovému posudku zavřené dveře. Byla jsem z nábožensky založené rodiny, která soukromě hospodaří a odmítá vstoupit do JZD. To bylo zlé,“ vypráví.

Nakonec podepsal

Dostala se nakonec na Střední zemědělskou školu technickou do Rožnova pod Radhoštěm. „Měla jsem hodnou a chytrou paní učitelku, která mi a jedné další spolužačce, která měla podobný problém, zajistila potřebné doporučení ke studiu z místního národního výboru. Když pro nás žádala posudek, zkrátila název školy na ‚zemědělská technická škola‘ a neuvedla tam, že jde o školu střední s maturitou. Díky tomu jsme obě dostaly z národního výboru zelenou. Předseda si myslel, že nás posílá na učňák. Tyto okolnosti jsem se dozvěděla až po mnoha letech.“

Během studií bydlela v Rožnově na internátu a domů jezdila na neděle a na prázdniny. Když byla v posledním ročníku, otec vstoupil do JZD. „Věděla jsem, že to přijde, ale stejně jsem byla zklamaná, naštvaná na režim i na sebe, že jsem to nedokázala zvrátit. Připadalo mi, že život naší rodiny byl ze dne na den vyvrácen z kořenů,“ říká. Rodiče začali pracovat v JZD Přehrada v Bystřičce. Zůstal jim záhumenek, na kterém v malém dál hospodařili.

V jejich sýpce mezitím vzniklo překladiště ilegální náboženské literatury vydávané na Západě, odkud si ji odebírali evangeličtí faráři pro své farnosti. Vozili to tam hlavně mladí kurýři z Německa. „Pamatuji, jak mě táta zavolal, abych jim pomohla nosit knížky po žebříku nahoru. Byla jsem jako v Jiříkově vidění,“ vzpomíná. Přátelům a známým, kterým nestačila velice omezená oficiální produkce křesťanské literatury, knihy rozdávali také členové Sedláčkovy rodiny včetně pamětnice. „Byly tam i biblické příběhy pro děti. Bylo to úžasné. Byla jsem ráda, že mohu knihami potěšit přátele a známé,“ říká.

Shánění Charty 77

Po maturitě nastoupila v podniku Zemědělské zásobování a nákup ve Valašském Meziříčí. Nedlouho poté zveřejnili pražští disidenti kolem Václava Havla prohlášení Charta 77, ve kterém vyzývali státní moc k dodržování lidských práv. Komunisté označili manifest za protistátní, jejich autory za „ztroskotance, samozvance, agenty imperialismu“.  Rozpoutali odsuzující kampaň, do které zapojili celý národ od populárních herců a zpěváků po dělníky v hutích. Přišlo to i do Valašského Meziříčí.

„Svolali nás na poradu a někdo přednesl odsouzení Charty 77. Měli jsme to podepsat kolektivně všichni zaměstnanci. Odmítla jsem. Řekla jsem, že než to odsoudím, chtěla bych si to nejdříve přečíst,“ popisuje Pavla. Chartu 77 jí v práci nikdo přečíst nedal. Zřejmě ji tam ani neměli a ona si stála na svém. „Vedoucí z toho nic nedělali. Faktem ale je, když novým zaměstnancům zvedli nástupní plat, jen mě vynechali,“ vzpomíná.

O Chartě 77 se mluvilo v rádiu i v televizi, ale její text nebyl nikde k sehnání. „Trvalo mi dost dlouho, než jsem se k němu dostala. Cestou do práce jsem se potkávala se dvěma staršími pány, které jsem znala z kostela. Jeden z nich byl Radomír Žárský. Měla jsem k nim důvěru a povídali jsme si i o chartě. A oni mi za pár dnů dost špatně čitelnou kopii prohlášení přinesli a požádali mě, jestli bych to nepřepsala. Věděli, že jsem předtím opisovala písničky ze zpěvníku pro mládež,“ vzpomíná.

Staříček diktoval

Doma pak text Charty 77 opisovala přes kopíráky na psacím stroji. „První, kdo si to přečetl, byl staříček. Dokonce mi při přepisování diktoval,“ vypráví. Kopie putovaly zvláště do evangelických kruhů. Otec text dával i známým komunistům a snažil se, aby uznali, že na tom není nic špatného ani protistátního. Ze Sedláčků ale nikdo petici nepodepsal. „Vadilo mi, že mnozí signatáři jsou bývalí komunisté. Navíc jsem nechtěla riskovat nežádoucí pozornost kvůli skladišti literatury, které bylo u táty,“ vysvětluje. Smysl v šíření dokumentu, který je označovaný za jeden z nejvýznamnějších projevů odporu proti komunismu v době normalizace, viděla velký.

„Sledovala jsem dění kolem sebe. Oficiální zprávy jsem porovnávala s vysíláním Svobodné Evropy, která se u nás běžně poslouchala. Poté, co Československo podepsalo dokumenty Helsinské konference, jsem si myslela, že bude líp. Pro naši vládu to ale byl jen cár papíru. Když se objevila Charta 77, vnímala jsem to jako povzbuzení, jako důkaz toho, že nás není jen hrstka outsiderů, kterým vadí nesvoboda,“ vysvětluje. Kromě prohlášení Charty 77 rozmnožovala například texty, které vydával Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a různé další samizdaty. „O distribuci se staral hlavně táta a staříček, ale i já jsem to rozdávala přátelům.“

Jako gestapo

Na začátku září 1983 byl otec zatčen. Pamětnice už byla vdaná za Jaroslava Mikeše a měla tři malé děti. Bydleli v bytovce JZD v Bystřičce, kam před mateřskou nastoupila. U první domovní prohlídky, při které příslušníci Veřejné bezpečnosti objevili skladiště literatury ze zahraničí, nebyla. „Večer za mnou přijel bratr a řekl mi, co se stalo. Říkal, že policajti našli knížky i ty naše přepisované texty a nabádal mě, abych všechno, co mám, hned spálila. Tak jsme to s manželem udělali,“ vzpomíná. Snažila se také varovat lidi, kterým samizdatové materiály dodávala. „Hned jsem zajela za jednou paní z Českého Těšína. Netušili jsme, jak daleko vyšetřování půjde.“

Druhého dne svěřila děti sousedce, sedla na motorku a odjela k rodičům. „Byla jsem tam sotva pár minut, když policajti přijeli udělat další domovní prohlídku. Strašně tam řádili a rozhazovali věci. Připomínalo to zátah gestapa, jak jsem to znala z válečných filmů, kterými nás pořád krmili ve škole. Psychicky jsem to neunesla a utekla jsem za svými dětmi,“ vypráví.

Otec byl ve vazbě. Na výslechy musela i matka a dědeček, kterého pak policie také obvinila. Jan Sedláček podrobně popisuje výslechy ve Vsetíně i pobyt ve vazební věznici v Olomouci v nahrávce pro Paměť národa. Vypráví také, jak vyšetřovatelé najednou změnili taktiku. Ukončili výslechy o náboženské literatuře a začali připravovat jeho obvinění z hospodářské trestné činnosti.

První soud

První přelíčení měl Jan Sedláček u okresního soudu ve Vsetíně v listopadu 1983. Obžalován byl z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Údajně okradl JZD, ve kterém pracoval. „Do soudní síně nás nepustili, čekali jsme na chodbě. Nervózně jsem přecházela sem a tam, maminka seděla na lávce. Přisedl si k ní vyšetřovatel, který ji také vyslýchal. Přistoupila jsem k nim, abych slyšela, co do ní hučí. A maminka, která musela být strašně vyděšená, se neuvěřitelně ovládala. Dělala ze sebe hloupou tetku z pasek a povídala si s tím policajtem o tom, jaké jsou problémy s divočáky na polích. Nechápala jsem, kde vzala tolik síly,“ vzpomíná pamětnice.

Její otec byl tehdy odsouzen na tři roky nepodmíněně. S pomocí vstřícného a schopného advokáta se odvolal a případ byl vrácen policii k došetření. Po půlročním věznění byl propuštěn z vazby a na jaře 1984 dostal u krajského soudu v Ostravě podmínku. „Odsoudili mě za to, že jsem ukradl v JZD motor, který tam přitom nikdy nebyl. Nemohl jsem to ovšem dokázat, protože doklady sebrali policajti,“ vysvětloval Jan Sedláček, který zemřel v roce 2016.

Jézeďáci překvapili

Když byl otec ve vazbě, rodina zažívala těžké časy. „Někteří známí i příbuzní mi říkali: ‚Prosím tě, nechoď k nám, nechceme s tím být spojováni.‘ Na druhou stranu se našli lidé, kteří nás podporovali slovy i skutky. Ukázalo se, kdo je kdo,“ říká Pavla. V té době se po mateřské vrátila do kovovýroby JZD Přehrada. Přístup kolegyň a kolegů ji skoro ohromil. „Všichni se ke mně chovali skvěle.“ Domnívá se, že nevěřili, že otec je zloděj. „Pracoval tam už asi sedm let, dobře ho znali. Taky věděli, že opravoval náhradní díly pro družstvo, a když něco chybělo, přinesl to z domu,“ vysvětluje pamětnice. V JZD v Bystřičce nakonec pracovala až do jeho likvidace v roce 1991.

Otec i děda byli v osmdesátých letech nadále vyšetřováni i obžalováni kvůli šíření ilegální náboženské literatury. Pamětnice byla toho ušetřena především proto, že ji rodina neprozradila. Po několika letech byli oba Sedláčkovi zproštěni obžaloby. Po pádu komunistického režimu začal Jan Sedláček s manželkou opět soukromě hospodařit. O soudní rehabilitaci ani náhrady od státu podle pamětnice nežádal. Po jeho smrti statek převzala mladší dcera.

Jan Sedláček se stal hlavní postavou dokumentu Meze z cyklu Příběhy 20. století, který ve spolupráci s Post Bellem vyrobila v roce 2016 Česká televize. Autoři v něm čerpali z nahrávek rozhovorů, které Paměti národa poskytli Jan Sedláček a jeho dcera Pavla.