Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ida Menzingerová (* 1931)

• narozena 4. května 1931 v Kobylnici na Šumavě (dnes část obce Lipno nad Vltavou)

• pochází z německé rodiny, vyrůstala s dvanácti sourozenci

• po druhé světové válce část rodiny odsunuta

• pamětnice s rodiči odsunuta jen v rámci vnitrozemí do obce Horní Přísahov

• po válce sloužila jako děvečka, zažila nenávistné chování k Němcům

• česky se naučila až po válce

• pracovala v zemědělství, u Vodních staveb a většinu života v hotelu ve Vyšším Brodě

• vychovala pět dětí, jedna dcera se provdala do západního Německa

• kvůli příbuzným v zahraničí byla rodina pamětnice neustále v hledáčku StB, nabízeli jí i spolupráci

• v roce 2023 žila Ida Menzingerová ve Vyšším Brodě

The German translation of the text can be found below the original Czech text:

Narodila se a vyrůstala v čistě německém prostředí, v malé vesničce Kobylnice v zapadlém šumavském pohraničí. Během války začala přicházet o bratry, po válce o sousedy, po nichž zůstaly opuštěné domy a dobytek, který bučel hlady. „Mohli si sbalit jen pár kilo, všechno jsme tady museli nechat, včetně dobytka. Cennosti, jako třeba sádlo, zakopali. Všichni si tehdy mysleli, že se za měsíc, za dva vrátí.“ Nevrátili se už nikdy. Stejně jako se navždy změnila tvář sudetské vesnice Kobylnice a život pamětnice Idy Menzingerové.

Sourozenci spali čtyři na jedné posteli, dva a dva nohama proti sobě

Ida Menzingerová, rodným jménem Sulzerová, se narodila 4. května 1931 v Kobylnici na Českokrumlovsku. Maminka Theresia Sulzer, za svobodna Matschi, se narodila 28. září 1898, otec Kajetan Sulzer se narodil 21. června 1883. Tatínek měl z prvního manželství osm dětí, z druhého, ze kterého pochází i pamětnice, dalších pět. Dohromady jich tedy žilo v malém domku v Kobylnici třináct. Maminka se starala o domácnost a přivydělávala si tím, že prala na zakázku, otec byl švec. „My měli malou chaloupku, v ní jen kuchyň s širokou postelí pro mámu s tátou, vedle stála postýlka, pak lavice, šicí stroj, tátův pracovní prostor, pak postel pro čtyři děti, vždy se spalo dva a dva nohama naproti sobě, pak kamna a komora s dvěma postelemi, a nahoře jeden pokojíček na spaní pro děti, když přijely na návštěvu,“ začíná své vyprávění Ida Menzingerová. Chaloupka nebyla veliká, ale naštěstí, jak děti postupně odrůstaly, tak se vždy všichni do obydlí vešli, jak bylo potřeba. „Sourozenci šli postupně buď sloužit k sedlákovi, nebo se holky vdávaly, a tak bylo místo,“ vysvětluje pamětnice, jak rodiče dokázali uživit tak velkou rodinu, a pokračuje: „Měli jsme také malé hospodářství, krávy, kozy, slepice, husy, prasata, malý pozemek na brambory.“ V Kobylnici žili jen Němci, celá rodina pamětnice byla také německá, v rodině se mluvilo pouze německy.

„Naše vesnička byla moc krásná, měla malinké náměstíčko na vsi s kapličkou, kam jsme se chodili modlit,“ pokračuje pamětnice ve svém vyprávění o dětství a přesouvá se v myšlenkách ke konkrétní vzpomínce na obyvatele vesnice a jejich zvyklosti. „V Kobylnici žilo šest velkých sedláků a chalupáři, celkem třiadvacet domů. Zažívali jsme klasický vesnický koloběh roku, od Tří králů přes plesovou sezonu, Velikonoce, první máj. Stavěli jsme májovku, velký krásný strom, tam se tancovalo a hrálo, měli jsme v Kobylnici muzikanty, bylo to hezké,“ říká Ida Menzingerová, „staří rodiče seděli na lavičce a takhle si mnuli ruce, jako když se hladíš, že tu práci měli už za sebou.“ V létě se chodívalo na brusinky a borůvky, aby si děti vydělaly na školu, o žních mladí museli pomáhat, během adventu se prý hodně modlili a nejvíce se těšili na Vánoce. „Táta dělával dřeváky a my jsme ty hoblinky vázali do sebe a věšeli je na stromeček jako řetěz a k nim kousky cukru zabalené do papírku. Dárky jsme měli jen ty z domova vyrobené, dřeváky nebo vyřezávaný kočárek od mého táty,“ vybavuje si Ida Menzingerová dětská předválečná léta. Zajímavé je, co měli na štědrovečerním stole. Pamětnice vzpomíná takto: „To nebyla žádná ryba jako dneska, ale houbová polévka, makové šišky, vánočka a k tomu sirup z řepy. Po půlnoci jsme dostali páreček, na ten jsme se moc těšili,“ směje se pamětnice. „Dětství jsem měla opravdu hezké.“

Kříž na zdi se musel vyměnit za obraz Hitlera

Pak přišel rok 1938. Jak se promítla do zapadlého pohraničí politická situace? „Něco se pořád šuškalo, ale my jsme nic nevěděli, my jsme neměli noviny ani rozhlas, ani elektriku, chlapi jenom museli chodit někam na hlídku,“ vybavuje si matně pamětnice. „Henleinovci? My jsme ani nevěděli, co to je,“ dodává. Po mnichovské dohodě připadla Kobylnice k německé říši. V říjnu 1938 se to kolem hranic obsazovalo vojáky wehrmachtu, ale u nich ve vesnici se stále nic nedělo. „Ani ve škole nám nikdo neřekl, co se děje. Učili jsme se normálně počty, o politické situaci nám nic neříkali. To až později, kříž na zdi se musel najednou vyměnit za obraz Hitlera. To jsme pak museli umět, kdy se narodil, a kdo to nevěděl, dostal pětku, a učili jsme se hajlovat a zpívat německou hymnu,“ popisuje Ida Menzingerová. Později v průběhu války se do vesnice stahovali lidé z vybombardovaných měst, škola ve Slupečné se pro výuku v roce 1944 musela zavřít, aby se tam mohli přistěhovalci nastěhovat. 

Jak se rodiče dívali na celou situaci? „Potají se nadávalo, myslím, že lidé věděli, o co se jedná. Ve Slupečné byla jedna rodina, která se dala k nacistům, ale ostatní lidé byli proti,“ říká pamětnice. Válka jí odvolala tři bratry. „Kajetána, Franze a Heinricha, narukovali do wehrmachtu. Kajetán zemřel u Stalingradu, kde byl Heinrich, to nevím, ale vrátil se domů s prostřelenou rukou a nohou. Franz se vrátil až po odsunu, takže nebyl puštěn do Československa a šel žít rovnou do Německa. Heinrich i Franz se vrátili tedy jako váleční invalidé,“ vyjmenovává pamětnice a vzpomíná i na hezké chvíle, kdy se bratři občas vraceli z války na dovolenku. „Heinrich nám jednou přivezl tři pomeranče, to bylo poprvé, co jsme je jedli. Jedli jsme je i se slupkou, nevěděli jsme, že se to má loupat,“ směje se pamětnice a vzápětí zvážní: „Franz vyprávěl, že na frontě neměli vůbec žádné jídlo, a tak chytali třeba i myši.“

Sedláci oseli pole, nikdo nečekal, že půjdeme pryč

Zajímavý osud stihl bratra Ottu. Ten byl ročník 1928 a musel na frontu až ke konci války, v roce 1944. Po návratu byl zavřený, vyslýchaný a nakonec vězněný rok a půl, mj. v Terezíně. Oficiálně za nelegální přechod hranic. Ve vězení onemocněl a byl převezen do vězeňské nemocnice v Českých Budějovicích. Rodina ovšem díky jeho věznění nemohla být odsunuta celá (byli odsunuti jen starší sourozenci), musela na něj čekat. Když pak byl bratr propuštěn, odsuny už skončily a pamětnice s rodiči a mladšími sourozenci zůstala kvůli tomu už v Československu. 

„Nikdo po válce ale nečekal, že se bude někdo vyhánět. Sedláci oseli pole, všechno fungovalo, nikdo nečekal, že půjdeme pryč,“ říká Ida Menzingerová. Jako první byly odsunuty její dvě sestry s dětmi, až později po válce se je podařilo spojit s jejich muži vracejícími se z války, musel pomoci Červený kříž. Následovali další sourozenci, kromě bratra Heinricha, který nebyl odsunut, protože rozuměl lokomotivám a nový režim stál o jeho znalosti. Pamětnice se se svými sourozenci viděla až za dlouhých třiatřicet let. Kontakt s nimi udržovala maminka skrze dopisy.

Odsuny probíhaly poměrně koordinovaně, každý týden z vesnice odjela jedna rodina. Nakonec zůstali v Kobylnici sami. „Museli jsme krmit všechen ten dobytek, co tam po nich zůstal. Máma dojila, my děti jsme s nimi chodily na pastvu,“ říká Ida Menzingerová. Pak přidělili pamětnici sloužit do Nových Domků na fořtovnu k Brzákům, což byli příchozí Češi po vystěhovaných Němcích. Neuměla tehdy ještě česky, naučila se až od jejich dcery Květy. „Ale bylo to potají, nesměla se mnou mluvit, tak když jsem odstřeďovala mléko, dala mi potají svoje sešity, když se za války učila německy. A z toho já jsem se potají učila česky. Když mi pak později říkali deutsche schwein, ty německá svině, tak už jsem věděla, co to je,“ vzpomíná pamětnice. „Ano, padly i facky, ale on to byl hrubej člověk i na svou ženu. No, přežila jsem to,“ usmívá se dnes pamětnice, ale lehké to pro ni tehdy nebylo. „Byla jsem tam skoro rok, přes Vltavu jsem někdy, když bylo hodně ticho, slyšela mámu, jak volá, že jde krmit, a já brečela, nesměla jsem za nimi.“ 

Páska s písmenem „N“ jako Němci

Později však z Kobylnice museli odejít i Sulzerovi. Protože ale stále čekali na Ottu, nebyli odsunuti do zahraničí, ale v rámci vnitrozemí jen do Horního Přísahova na Českokrumlovsku. „Najednou naši dostali papír na odsun, táta pro mě přišel do Nových Domků. Takže jsem odešla ze služby do Kobylnice, po dvou dnech přijeli takoví mladí kluci na koních a sledovali, co si bereme s sebou.“ Směli si vzít třicet kilogramů osobních věcí, otec jako švec si vzal šicí stroj a maminka také svůj šicí stroj. Při čekání se ještě vrátili pro hrnec, ale sousedé už v jejich domě kramařili a vybírali si, co si vezmou. „Maminka tam nechala krásný nábytek, který měla jako svatební věno, postel, stůl a kredenec, to hned bylo pryč,“ říká pamětnice. Rodiče se nikdy nešli zpátky do Kobylnice podívat. Byli poslední německou rodinou, která byla z Kobylnice odsunuta.

„V Horním Přísahově žili jen Cikáni, dostali jsme po jedné rodině dům a pár kusů dobytka. Nevím, kam je odstěhovali,“ vybavuje si pamětnice. Bylo tam mnoho prázdných domů, které procházeli, aby tam našli postele a další vybavení, protože ze svého domu si nic takového nepřinesli. Život se jim změnil i v dalším ohledu. „Maminka chodila nakupovat pět kilometrů do Vyššího Brodu. Museli jsme nosit pásky s písmenem „N“, jako že jsme byli Němci. A když maminka přišla do krámu, musela jít na konec fronty, a když přišla na řadu, tak jí řekli, že už pro ni nic nemají. Prodavači uměli německy, ale nesměli na ně německy mluvit.“ Otec musel hlídat dobytek, což také nebylo tak snadné, jak by se zdálo. „Ono mu to uteklo, pak to začalo chcípat, nevíme, jestli tam Němci nenechali nějaký jed, ale krávy se nafoukly a chcíply, a tím pádem nebyla žádná výplata,“ vybavuje si útržky z poválečné tvrdé reality pamětnice. V Horním Přísahově žili nakonec jen oni a jedni Rumuni, kteří tam chvíli pásli ovce, pak se ale přesunuli k hranicím a Sulzerovi tam zůstali jako jediná rodina.

Ksindl nalevo

V letech 1947 až 1949 pracovali na poli hospodářského družstva. V padesátých letech už přišly státní statky a oni spadali pod obec Přízeř. „Vždycky, když jsme se tam šli hlásit na práci, tak tam byl takový starý správce a ten, když nám tu práci rozdával, říkal ksindl nalevo. A ten ksindl jsme byli jako my, zbylí Němci, Rumuni, Slováci, Cikáni, Maďaři, tam byly všechny národnosti.“ V roce 1956 se domy odstřelovaly, Horní Přísahov už neexistuje.

V roce 1948 byli všichni němečtí chlapci posláni do Jáchymova do uranových dolů. „Tak my holky jsme převzaly všechnu práci, jezdily jsme s traktorem, to bylo hezký. A já jsem měla koně po Ottovi. Tak jsem vozila lidi k doktorovi a na nákupy, takové lehké práce, byla jsem na to hrdá,“ vzpomíná pamětnice. Z uranových dolů se všichni vrátili po roce.

V roce 1951 se Ida Menzingerová vdala a odešla do Blanska (u Kaplice) za rodiči svého muže. Povoláním to byl profesionální voják, o pár let později dostal byt v Českém Krumlově. Postupně se jim narodilo pět dětí: Jan (1950), Josef (1953), Renata (1957), Helena (1960) a Ida (1964). Zajímavostí je, že manžel pamětnice sloužil osm let jako záklaďák, a až po této době začalo vadit, zhruba někdy v roce 1956, že má za ženu Němku, a byl propuštěn. Důvodem byly údajně obavy, aby něco nevyzradil. Režim také neustále sledoval komunikaci maminky pamětnice s odsunutými dětmi v Německu. Museli se vystěhovat z bytu v Českém Krumlově. Koupili však obratem dům ve Vyšším Brodě a tam žijí dodnes (2023).

Chtěli, ať ji přesvědčím ke špionství

Ida Menzingerová svá studia skončila pouhými sedmi lety základní školy. Dle svých slov už byla po válce na školu stará. Její mladší bratr měl větší štěstí, mohl si dokončit jak základní školu, tak střední školu zemědělskou. V letech 1947 až 1950 pracovala v zemědělství. Když se stavěla vodní nádrž Lipno (1952–1959), dělala u Vodních staveb svačinářku, jezdila dělníkům pro obědy. Poté pracovala dva roky v lese a pak šla pracovat do hotelu Vzlet ve Vyšším Brodě, to ji velmi bavilo a tam pracovala prakticky až do důchodu.

V sedmdesátých letech se do západního Německa vdala její dcera Renata, což zvýšilo tlak a zájem režimu o rodinu pamětnice. Ida Menzingerová tvrdí, že její dcery nesměly kvůli tomu studovat, a když byla dcera na návštěvě, tak StB na pamětnici naléhala. „Chtěli, abych ji přesvědčila ke špionství,“ říká pamětnice. Podle spisů Archivu bezpečnostních složek byla Ida Menzingerová v roce 1979 oslovena StB s návrhem na spolupráci. Pod krycím jménem Inge ji pak Státní bezpečnost vedla v kategorii důvěrník,[1] která nepatří mezi formy vědomé spolupráce. Pamětnice potvrzuje, že ji kontaktovali opakovaně, ale vždy spolupráci odmítla. Vybavuje si, že ji jednou dokonce vyslýchali přímo v práci v hotelu. „Nabídli mi, že budu moci jet za Renatou s celou rodinou. Odmítla jsem. Nám stačilo, že jsme mohli jezdit s mužem, nepotřebovali jsme všichni najednou, a s mužem nás pouštěli. Jezdili jsme jednou za rok až dva, byla to spíš otázka financí, než že bychom častěji nesměli.“ Nikdy po ní údajně StB nechtěla, aby donášela na lidi v hotelu.

Své odsunuté sourozence viděla Ida Menzingerová po třiatřiceti letech, když jeli navštívit Renatu. Renata tehdy žádala o německé občanství a její rodina měla dosvědčit její německý původ. „Měla jsem strach, jestli jim mám vykat, nebo tykat, a taky jsem měla strach, že mě odsoudí, že jsem měla za muže Čecha. Moje dvě starší sestry se mnou nejdřív nechtěly mluvit, pak si ale Honzu oblíbily.“ Jak ještě na ni zapůsobila návštěva kapitalistické ciziny? „Měli krásné baráky a auta, my jsme oproti nim neměli nic, ale nezáviděla jsem jim, hlavně že jsme byli zdraví,“ říká pamětnice. Uvažovala někdy o emigraci? „Měla jsem možnost, ale nechtěla jsem. Nemohli jsme tu nechat babičku. A pak už jsme zase měli barák, to byla radost. Na začátku jsme litovali, že jsme nebyli v tom odsunu, ale pak už ne. Hlavně že jsme byli zdraví.“

Bejvali by ji pověsili

Pamětnice nikdy nebyla členkou KSČ, ani její manžel Jan Menzinger. V životě se snažila lidi spíš spojovat než rozdělovat podle nějakých nálepek: „Pro mě byli lidi všichni stejný, komunista nebo nekomunista, já byla kamarád s každým, mně to bylo jedno.“

Na invazi z roku 1968 vzpomíná takto: „To byl horor, tam nás přepadli Rusáci, jezdili tam s tankama, pak stáli u hranic. Ti kluci vůbec nevěděli, kde jsou. Moje kamarádka Boženka, co uměla rusky, vzala nějaký jídlo a nesla jim to. Já se o ni bála, ale oni byli vděčný za shnilý jablka. Člověk litoval ty kluky, byli takoví opuštění a nikdo se o ně nestaral.“

Z revoluce v roce 1989 jí utkvěla scéna, kdy lidé stojí před národním výborem a křičí na starostku, která byla komunistka. „Ta ženská nikomu nic neudělala, a oni by ji bejvali málem pověsili. Já jsem byla smutná a šla jsem odsud a říkala jsem si, jak jsou lidi zlí. Ať neříkají, ale lidi se za komunistů dostali na školy, který chtěli, i naše děti se nakonec dostaly, každý měl práci. Když přišel Václav Havel, to jsem mu fandila, měla jsem doma pověšený i jeho obraz. Ale lidi jsou stejně furt stejný.“

Ida Menzingerová věří, že je důležité, aby člověk byl spokojený s tím, co má. „Aby byl šetrný, aby byl spokojený se svým životem, protože lepší časy už nepřijdou, ty máme za sebou. Ať lidé pracují a dobře žijou.“

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

 

German text:

Ida Menzingerová, geboren Sulzerová, wurde am 4. Mai 1931 in Kobylnice im Grenzgebiet zum Böhmerwald in eine deutschsprachige Familie geboren. Sie wuchs mit 12 Geschwistern auf, 8 davon bereits aus der ersten Ehe des Vaters. Ihre Mutter Theresia war Hausfrau, ihr Vater Kajetan war Schuhmacher. Zur Zeit der 30er Jahre waren die Leute sehr arm, in den Dörfern gab es noch keinen Strom. Auch Familie Menzinger hatte nicht viel, sodass jeder von klein auf mithelfen musste und beispielsweise auf die kleineren Geschwister aufpasste. Die Zeugin berichtet: „In der Kindheit war es sehr schön, wir hatten nicht viel, einfaches Essen, viel Kartoffeln und Sauerkraut. Wir hatten kein großes Haus, zwei Kühe und eine kleine Wirtschaft, davon mussten wir leben. Wir waren ganz normal „arm“, wie man eben am Land lebt. An Weihnachten kam das Christkind, wir hatten keine Spielsachen, aber es war sehr schön. 1938 begann die schwere Zeit, dann kam erst die schlechte Zeit.“ Ida Menzingerová erzählt, wie alle jungen Männer zum Militär einberufen wurden. „Alle die noch Kraft hatten, mussten weg. Zurück blieben nur noch die kranken und alten Männer. Im Krieg, das war schon sehr schlimm, weil ja die meisten Männer gefallen sind. Es war die große Trauer“ Doch auch wirtschaftlich gesehen war diese Zeit sehr schlimm, sodass auch die Kinder beim Bauern oder anderweitig helfen mussten. Bereits mit 9 Jahren musste die Zeugin beispielsweise mit der Sense mähen gehen, erinnert sich aber gerne daran. „Das war meine Freude, das habe ich heute noch gerne.“ Als Kind habe man politisch nichts mitbekommen, berichtet Ida. Im Dorf habe es ein Radio gegeben, wo nur abends die alten Männer mitgehört haben, wie es an der Front aussieht und weitergeht, damit sie ein bisschen was von der Welt wissen. Anderweitig habe man nichts erfahren, denn auch Zeitungen gab es nur sehr selten. „Im Verlauf des Krieges wurde alles immer schlimmer. Wir mussten alles abgeben, wir hatten sowieso so wenig. Milch, Eier, Fleisch wenn man ein Schwein geschlachtet hat, mussten wir alles wieder abgeben fürs Militär. Zum Leben blieb dann ganz wenig.“ Auch die Schule wurden während des Krieges geschlossen, da sie zur Unterbringung von Flüchtlingen aus Grefelden und Umgebung, welche keine Heimat mehr hatten, genutzt wurde. 

„Wir waren heimatlos, waren keine Deutschen, keine Tschechen“

Als der Krieg vorbei war, war die Freude groß, die Familie hatte kaum noch Schulden und es war sogar geplant, dass Strom ins Dorf kommt. „Endlich war der Krieg zu Ende und wir haben uns schon gefreut, dass wir durch den Strom auch alles ein bisschen mitkriegen können.“ Zuerst seien die Amerikaner gekommen, aber es habe nicht lange gedauert, da haben die Amerikaner an die Russen übergeben und alles bis Linz habe zur russischen Besatzungszone gehört. Ida Menzingerová erinnert sich: „Doch dann kam mit dem Ende des Krieges auch die Aussiedlung und das war dann das Schlimmste!“. Ida Menzingerová war gerade mal 14 Jahre alt und durfte keine Schule mehr besuchen. „Mein Entlassungszeugnis habe ich nicht mehr bekommen, da war die Schule wegen der Flüchtige bereits geschlossen. Zum Kriegsende wollte ich auch was lernen und zur Schule gehen, aber das konnte man nicht. Zuerst mussten alle deutschen Mädchen weg von zu Hause und wir mussten eine Binde tragen mit „N“ drauf – „Nemeck“ („Deutsch“). Wir hatten ja keine Heimat, wir waren heimatlos, waren keine Deutschen, keine Tschechen. Wir hatten kein Recht auf nichts!“ Menzingerová berichtet, wie ihre Mutter beim Einkaufen immer nur das bekommen hat, was übergeblieben ist, wie ein Stück Brot oder ähnliches und dann wieder heimgeschickt wurde. „Wir hatten kein Recht zu gar nichts, das hielt an bis etwa 1948.“ Wie die anderen Mädchen auch, musste Ida mit gerade mal 14 Jahren von zu Hause weg und arbeitete bei einem Förster in Nové Domky, ihre Brüder und Eltern blieben im Dorf, aus dem eine Familie nach der anderen ausgesiedelt wurde. „Die Dörfer waren leer, aber die ganzen Tiere waren im Stall, in jedem Haus mussten meine Eltern dann melken, füttern und sich um die Tiere sorgen.“ Auch Ida musste sich bei ihrer Arbeit für den Förster um die Versorgung seiner Pferde, Kühe, Schweine und Hühner kümmern. „Und wenn das nicht richtig war – der hat ja selbst nicht viel davon verstanden, ich habe mehr gewusst als er – hat er mich geschlagen. „Du deutsches Schwein“, das war immer am Programm, das wurde immer gesagt.“ Heute weiß Ida Menzingerová, dass sie nicht tschechisch oder deutsch ist. „Ich bin beide Seiten. In Gedanken bin ich in Deutschland, meine Gefühle sind alle da drüben, aber hier wohne ich, hier lebe ich, hier bin ich zufriedener. Ich darf die Bücher, die Vergangenheit nicht anschauen, das macht mich dann traurig. Aber trotzdem fühle ich mich hier auch glücklich. Ich habe die Familie, die Freunde, alle. Ganz Vyssi Brod ist für mich da!“

„Aber wenn man jung ist, übergeht man alles, alles geht vorbei“

1947 wurde schließlich auch die Familie Menzingerová aus- beziehungsweise umgesiedelt. Alle großen Geschwister wurden bis auf den ältesten Bruder nach Deutschland deportiert. Zunächst kamen sie nach Kaplice, dort gab es dann nochmal eine große Untersuchung. Von dort aus wurden sie dann voneinander getrennt und in Viehwagons in ganz Deutschland verteilt. Niemand wusste, wo sie hingekommen sind. Der älteste Bruder wiederrum kam vom Krieg mit einer zerschossenen Hand und einem zerschossenen Fuß zurück. „Der musste hierbleiben, weil er in der Fabrik Maschinenführer war. Er hat dort gelernt und sie haben ihn gebraucht. Aufgrund seiner Verletzungen hat er einen guten Platz bekommen und alle haben sich um ihn gekümmert.“, erinnert sich Ida Menzingerová. Sie wurde mit ihren restlichen Geschwistern sowie den Eltern in die Nähe von Rožmberk umgesiedelt, da sie dort zum Arbeiten gebraucht wurden. Erst nach 33 Jahren ohne Kontakt konnte die Familie mit Hilfe des roten Kreuz und auf eigene Initiative wieder zusammengeführt werden. 

Frau Menzingerová berichtet, wie sie sich ihre Möbel aus den anderen verlassenen Häusern zusammensuchen mussten. „Wir hatten ja nichts mit, wie alle anderen Deutschen gingen wir mit 50 Kilo.“ Sie lebten dort mit Slowaken, Rumänen, Ungaren und vielen weiteren, welche in die leeren Häuser gesiedelt waren, die zuvor meist deutschen gehört hatten. „Wir mussten gleich mit der Arbeit anfangen und wenn wir uns  zur Arbeit trafen, hat der Chef uns immer nur mit Gesindel angesprochen. Wir haben zusammen gearbeitet, aber konnten uns nicht verständigen, weil jeder eine andere Sprache gesprochen hat, nur der Verwalter konnte halbwegs deutsch.“ Vom Verwalter wurden sie dann in verschiedene Gruppen eingeteilt und auf unterschiedliche Dörfer zum Arbeiten verteilt. „Es war eine schöne Zeit, wir haben dann von jeder Sprache etwas mitbekommen, mitgesungen, mitgesprochen, aber jetzt kann ich das nicht mehr. Slowakisch konnte ich ganz gut, aber mehr so das, was man in den Bergen spricht, weil die, die da waren, waren ja nicht von der Stadt. Alles sehr nette Leute und der Schäfer hat sich geärgert, dass wir uns so gut verstehen. Wir Einfachen hatten ja kein Recht gehabt, wir durften ja nichts sagen, aber wir haben uns verstanden. Wir haben Musik gemacht, wir durften nirgends hingehen, wir durften in keine Gemeinschaft gehen, uns nirgends anschließen. Ihr seid heimatslos hieß es. Aber wenn man jung ist, übergeht man alles, alles geht vorbei“, erzählt Ida Menzingerová. Zu dieser Zeit habe sie auch angefangen, ein wenig Tschechisch zu sprechen. Was man hörte, habe man gesagt, ohne genau zu wissen, was es bedeute. „Ich wollte ja Tschechisch lernen, aber ich durfte eben in keine Schule mehr gehen, das hat mir schon leidgetan. Ich kann Tschechisch nur vom Reden, ich kann schreiben, aber ich mache Fehler, deshalb mache ich es nur ungern.“ Sie berichtet, dass sie zuvor nicht einmal gewusst haben, dass es eine tschechische Sprache gibt, denn auch die Tschechen in Frymburk hätten Deutsch mit ihnen geredet. „Die verschiedensten Leute waren dort zusammen, alle haben deutsch geredet, sich gut verstanden. Das war Frieden überall bis zum Krieg. Und dann war Schluss, jeder hat den anderen auf einmal gehasst, das kann man nicht verstehen. In Frymburk haben alle auf den Tschechen Hass gehabt und die Tschechen wiederrum haben alle Deutsche gehasst.“ Frau Menzingerová erinnert sich an das Jahr 1949 und die Machtübernahme der Kommunisten. „Wir waren ja noch heimatlose.“ Sie berichtet, dass die Slowaken, die von den deutschen die Häuser übernommen hatten, alles an den Staat abgeben und ausziehen mussten. Die Häuser blieben leer und seien gleich kaputt gemacht worden. Kurze Zeit später sei dann aus Prag eine Art Militär gekommen, das alle Häuser und die ganzen Dörfer gesprengt habe. „Und das war für uns das Schlimmste, weil die schönen Häuser, die schönen Bauernhäuser, alles wurde gesprengt und alles musste dem Boden gleich gemacht werden, damit es keine Erinnerung an deutsche gibt.“ 

„Nein, ich bleibe hier“

1950 lernte Ida Menzingerová ihren Mann Jan kennen. Er war Tscheche und sie trafen beim Bau vom Lipno Stausee aufeinander, wo er als Bauerarbeiter und sie im Kiosk arbeitete. Bereits ein Jahr später wollten die beiden heiraten, es dauerte jedoch, weil Ida aufgrund ihrer Herkunft viele Papiere benötigte, die anerkennen, dass sie ihn heiraten darf. Kurz nach der Hochzeit muss Jan Menzinger ins Militär, wo er nach 8 Jahren aufgrund der Tatsache, dass er mit einer deutschen verheiratet ist, entlassen wird. Die kleine Familie bestehend aus Ida, Jan und dem gleichnamigen Sohn muss ihre Wohnung in Krumlov verlassen und kauft wenige Zeit später das Haus in Vyssi Brod, in welchem Frau Menzingerová bis heute lebt. Neben dem ersten Sohn Jan besteht die Familie schließlich aus vier weiteren Kindern, Sohn Josef und den Töchter Renate, Helena und Ida. Auf die Frage, ob sie jemals darüber nachgedacht habe, nach Deutschland zu gehen, antwortet Ida Menzingerová, dass sie sich dies durchaus vorstellen konnte, gerade in den 68er Jahren. Es sei eigentlich schon alles abgeklärt gewesen, sogar ein Auto war schon organisiert, berichtet sie. Ida erzählt, wie sie ihre Mutter von dem Plan, gemeinsam mit ihr nach Deutschland zu gehen, unterrichtete. „Nein, ich bleibe hier. Die Tschechen werde sich schon um mich kümmern, der Opa liegt hier begraben, ich bleib hier!“, zitiert Ida Menzingerová die Worte ihrer Mutter. Ida möchte ihre Mutter nicht in Tschechien zurücklassen, sodass sie mit ihrer eigenen Familie in Tschechien bleibt. Ihre Tochter Renate, geboren 1957, zog direkt nach dem Abitur mit ihrem Freund nach Deutschland, zunächst für drei Monate, schlussendlich sind die beiden jedoch bis heute dortgeblieben. „Wir haben keine Nachrichten von Renate bekommen. Manchmal, wenn ein Brief von ihr kommen sollte, kam die Geheimpolizei zu mir auf die Arbeit und hat uns ausgefragt. Sie wollten alles wissen, ich habe geantwortet, habe mir nichts draus gemacht.“ Ida erinnert sich, wie sie sich folgendes dachte: „Wenn etwas nicht passt, könnt ihr mich einsperren, ich nehme meine Strickerei mit.“ Die Zeugin erklärt, dass sie vieles gar nicht beantworten konnte, selbst wenn sie gewollt hätte, etwa über die Arbeit ihrer Geschwister. „Wenn ihr so neugierig seid, dann könnt ihr sie selbst fragen, aber ich weiß ja nicht, was die Leute in Deutschland verdienen. Ich habe mich über sie lustig gemacht.“ Nach einiger Zeit konnte die Familie alle zwei bis drei Jahre für drei Wochen zu Renate nach Deutschland fahren. Das Visum habe jedoch immer so viel gekostet, dass nie die ganze Familie zusammen reisen konnte. 

„Da war ich der glücklichste Mensch auf der Welt“

Mit Freude berichtet die Zeugin, wie um Weihnachten herum die ganze Familie bei ihr zusammenkommt. „Dann ist das ganze Haus voll, wir halten alle zusammen.“ Sie erinnert sich an ihre Kindheit und wie schön es war, obwohl sie nichts hatten. „Jetzt haben die Kinder alles, sie haben keine Freude mehr an nichts, aber früher haben wir uns über alles, jede Kleinigkeit, gefreut. Das kennen die heutigen Kinder nicht, ihr habt schon alles im Leben.“ Ida berichtet, wie ihr Vater holländische Klocks selbstgemacht hat. „Es war so schön. Im Winter haben wir Stroh reingelegt, damit der Schnee nicht so auf die Strümpfe kommt. Es waren so schöne Erinnerungen an die Kindheit. Man war arm, aber man war so glücklich! Meine erste Puppe war eine Holzpuppe, mein Papa hat sie gemacht. Aus einem Stück Holz hat er den Kopf gemacht und die Hände angeschraubt, dass man sie bewegen kann. Meine Mutter hat alte Socken aufgetrennt, sodass die Puppe rote Haare hat. Es war sehr schön, ich habe mich so gefreut, da gabs nichts anderes. Auch einen Puppenwagen hat mein Vater selbst gemacht, mit großen Rädern, dass man ihn draußen auf dem Gehweg benutzen konnte. Ein Dach drüber und Mama hat Polster reingemacht, das war mein Spielzeug, meine Freude, da war ich der glücklichste Mensch auf der Welt. Und dann bei der Aussiedlung wurde mir das weggenommen. Das Mädchen wollte unbedingt den Puppenwagen haben und einen Koffer voll Puppenkleider, die ich gemacht habe. Ich musste ihr das geben und ich habe dann gesagt, sie soll nicht glücklich sein damit. Ich wollte es als Andenken behalten, vom Vater das erste Geschenk. Und dann angeblich nach ein paar Jahren ist sie an einer Blinddarmentzündung gestorben und da habe ich mir als Kind lange die Schuld für gegeben. Dass ich ihr den Puppenwagen nicht gönnen konnte, oft denke ich noch dran.“

„Wenn ich frei hatte, habe ich trotzdem gearbeitet, das ist bis heute noch so“

Seit Frau Menzingerová in der ersten Klasse war, träumte sie davon, Handarbeitslehrerin zu werden. Schon mit drei Jahren habe sie angefangen zu stricken. „Ich habe von selbst alles gelernt. Später habe ich die Hochzeitskleider für ganz Vyssi Brod genäht und auch die Jägeranzüge für die Männer, alles.“ Den Wunsch der Handarbeitslehrerin konnte sie sich jedoch nicht erfüllen. Stattdessen arbeitete Ida bis zu ihrer Rente in einem Hotel, was sie ebenso erfüllte. „Das war mein Leben. Wenn ich frei hatte, habe ich trotzdem gearbeitet, das ist bis heute noch so. Spielsachen häkeln, Engel für Weihnachten, Hasen an Ostern. Und dann verschenke ich es.“. Ida lebt mittlerweile allein in ihrem Haus in Vyssi Brod, wo sie zu den letzten Ureinwohnern gehört. Durch ihre gesellige, offene und kommunikative Art ist sie jedoch nur selten für sich und empfängt nicht nur ihre Familie die mittlerweile aus vielen Enkeln, Urenkeln und sogar zwei Ururenkeln besteht, mit einem großen Lächeln im Gesicht.