Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Věra Meier (* 1973)

• narozena jako Věra Hošovská 27. července 1973 v ukrajinském městě Lvov

• z otcovy strany pochází se starobylého polského šlechtického rodu Hošovských

• její dědeček Vladimír Hošovský se věnoval sběru lidové hudby na Zakarpatí, vydal sborník U pramenů lidové hudby Slovanů: studie z hudební slavistiky

• její otec pokračoval ve stopách dědečka, měl svůj hudební pořad na lvovském rádiu

• rodina matky pochází ze středoukrajinské Poltavy, dědeček ze zauralské Samary

• prarodiče z matčiny strany byli členy komunistické strany s vírou ve státní ideologii

• po narození byla Věra tajně pokřtěna doma do řeckokatolické církve, církevní svátky slavila také v tajnosti

• Věra vzpomíná na četné večírky pořádané rodinou, kde se často vyprávěly i politické, protirežimní vtipy

• na začátek 80. let vzpomíná jako na období na pokraji hladomoru – zimy rodina přežila díky zásobám brambor a kysanému zelí

• vzpomíná na účast na prvomájovém průvodu několik dnů po výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl i na časté zvracení po této havárii

• po pádu socialismu na Ukrajině odjela roku 1993 studovat do Prahy slavistiku na Filozofické fakultě UK

• s manželem a třemi dětmi žila osm let ve Vídni, roku 2010 se rodina vrátila do Prahy

• v roce 2025 působila jako školní asistentka na základní škole Letohradská v Praze

„Je těžké bavit se o hladomoru v zemi, kde oficiálně žádný hladomor nebyl. Stejně tak jako neexistoval žádný stalinismus,“ glosuje Věra Meier své dětství a dospívání v zemi alternativních pravd – školních besídek opěvujících budování světlých zítřků na pozadí přežívání o bramborách a kysaném zelí. Dětství a dospívání v Ukrajinské sovětské socialistické republice na přelomu 70. a 80. let.

Mlčeti o stříbru jest mlčeti zlato

Věra se narodila 27. července 1973 ve městě Lvov na Ukrajině matce Laryse (roz. Jedkina) a otci Leonidu Hošovskému. Jako většina lidí z oblasti východní a střední Evropy měli i Věřini předci pestrý původ jak národnostní, tak geografický. 

Její dědeček Vladimír Hošovský pocházel ze známého polského šlechtického rodu Hošovských, kteří dle rodinného vyprávění získali své jméno spolu s vesnicí Hošiv, a to od polského krále za již zapomenuté zásluhy v 18. století. Po prvním dělení Polska v roce 1772 připadla daná oblast Rakousku-Uhersku, což bude zřejmě i důvod, proč Věřin dědeček mluvil v dětství doma maďarsky. To už rodina žila v Užhorodě a čím dál víc se přikláněla ke svým slovanským kořenům – maďarštinu časem vystřídala ruština, a dokonce čeština – Užhorod byl hlavním městem Podkarpatské Rusi, náležící první Československé republice.  

„Když jsem byla malá, prarodiče už bohatí nebyli. Ale žili ve dvou obrovských pokojích, které byly plné starých obrazů předků – už pěkně vybledlých – s tlustými vyřezávanými rámy. Krásný obrovský starobylý nábytek, rodinné stříbro – to byla asi desetikilová sada se vším všudy. Když mi bylo asi 14 let, dozvěděla jsem se, že jsme měli svůj erb,“ popisuje Věra pozůstatky a důkazy šlechtického postavení rodu Hošovských. „Hned jsem se tím pochlubila ve škole. Potom mi už raději nic neříkali, já jsem vždycky všechno vykecala.“ 

„V rodině vládl přísný patriarchát, každý z celkem pěti bratrů měl, a to zdůrazňuju, vystudovat vysokou školu – aby byl jeden učitel, jeden kněz, jeden právník, jeden doktor, i když to se úplně nepovedlo –, a vrátit se domů,“ popisuje Věra přísný, i když na danou dobu pragmatický přístup svého pradědečka. Tak se její dědeček Vladimír Hošovský dostal někdy kolem roku 1935 do Československa, konkrétně na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval filologii. Později doplnil studium o hru na kytaru na Pražské konzervatoři. A zde také poznal svoji budoucí manželku Elišku z rodiny Kovářů, dceru majitele koloniálu v pražských Nuslích. 

Z pražských barikád do karpatských vesnic vs. doma se třemi dětmi 

V roce 1940 se Vladimír s Eliškou vzali, vzápětí se jim narodila dcera. „O období války jsme se s babičkou nikdy nebavily, s dědou už vůbec ne. V rodině se obecně o věcech moc nemluvilo. Babička na to období vzpomíná spíš jako na něco, s čím musela bojovat – byla sama na dítě a děda věčně fuč, účastnil se a organizoval různé aktivity. Během Pražského povstání organizoval studentské síly a bojoval na barikádách,“ vypráví Věra Meier. 

Další dcera se jim narodila v roce 1946, někdy po únorovém puči se rodina vrátila do Užhorodu, který patřil po druhé světové válce do Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Tam se v roce 1951 narodil Věřin Leonid. „Děda se cítil být Rusínem, byl to rusofil. Chodil s magnetofonem po Karpatech a sbíral lidové písně. Jezdil po konferencích, 15 nebo 20 let pak rodina žila v Jerevanu v Arménii, kde se věnoval právě výzkumu lidových písní,“ vypráví Věra. Jeho studie „U pramenů lidové hudby Slovanů: studie z hudební slavistiky“ vyšla i v českém překladu. 

O komunistech východních a ještě východnějších 

Podobně zajímavé a zamíchané osudy měla i matčina strana rodiny. Její dědeček Nikola Firstov byl údajně „z Němců“. Co přesně to znamená, se Věra nikdy nedozvěděla – ani na této straně rodiny se o věcech moc nemluvilo. „Pocházel z města Samara, chováním byl poctivý, pedantský, vysoký pod dva metry, blondýn, modré oči, široká hruď, ale věčně usměvavý,“ vzpomíná na svého „německého“ dědečka Věra. Na Ukrajinu se jakožto stavební inženýr dostal během druhé světové války, kdy stavěl v Karpatech mosty a tunely. 

Během války se ve Lvově seznámil s Věrou Jedkinou, zdravotní sestrou, která zde ošetřovala raněné vojáky z fronty. Pocházela ze středoukrajinského města Poltava, z učitelské rodiny. Po válce vystudovala medicínu, získala doktorát a pracovala jako vědkyně ve výzkumném ústavu. Dceru Larysu, Věřinu matku, vychovávala z velké části polská chůva Vanda, která ji vedla i ke ctění katolických svátků. 

Když si komunistickou ženskou vezme šlechtický chlap

„Rodiče ze strany mámy byli členy komunistické strany. Ze strany táty ne – a to si pamatuju, že se říkalo, že to bylo velké přemlouvání, aby mohli být spolu – rodina Hošovských moc nevítala dceru komunistů,“ vzpomíná na jednu z mála jí známých rodinných afér Věra. 

O důvodech této nelibosti lze jen spekulovat: syn z přísně patriarchálního, starobylého šlechtického rodu řeckokatolického vyznání, který někdy v průběhu dějin přišel o svůj majetek i společenský status, si chtěl vzít dceru komunistů z Poltavy, zastánců rovnostářské ideologie, která nejenže v průběhu 20. století vyvraždila většinu ukrajinské inteligence, ale také způsobila ve 30. letech rozsáhlý hladomor, jemuž jen na Ukrajině padly za oběť odhadem čtyři miliony lidí. 

Láska nakonec zřejmě zvítězila, neboť v roce 1972 se konala svatba Larysy Jedkiny a Leonida Hošovského, o rok později se narodila dvojčata Věra a Volodymyr. Rodina žila ve Lvově v osmipatrovém panelovém domě, z obou stran obklopeném parky. 

Lvov polský a židovský

„Lvov je zvláštní město, vždycky bylo,“ vysvětluje Věra. Od svého vzniku v roce 1256 bylo centrem Haličsko-volyňského knížectví, později pak po několik staletí součástí Polska. Jakožto bohaté obchodní centrum mělo velkou židovskou komunitu. Během druhé světové války byla většina židovských obyvatel města deportována do koncentračních táborů, polští obyvatelé města byli vyhnáni po roce 1946, kdy Lvov připadl Ukrajinské sovětské socialistické republice. 

„Ještě v 70. a 80. letech tam žila početná komunita Židů i Poláků, ve městě byly dokonce tři polské školy. Já jsem chodila do ‚normální‘, tj. ruské školy. Vyučování probíhalo v ruštině, ukrajinština pro mě dlouho byla skoro cizím jazykem – ukrajinsky jsem začala mluvit až po ruské invazi na Krym v roce 2014,“ říká Věra. O zakázaných či jinak pronásledovaných ukrajinských spisovatelích začala slýchat až koncem 90. let. 

Na svoji třídní učitelku ze základní školy vzpomíná Věra jako na velkou komunistku ruské národnosti s velmi ruským jménem – Turgeněva. „Tehdy se o národnosti a etnicitě moc nemluvilo. A jak se to poznalo? Já jen vím, že někteří spolužáci měli otce u vojenské služby – hodně dětí se v naší třídě střídalo. Pobyly rok dva a pak odjely – jejich otcové zřejmě dostali umístěnku jinam. Nás ‚štamgastů‘ byla ve třídě asi polovina,“ vzpomíná Věra. 

Mlčeti i o svátcích a večírcích

Nejvíce se přátelila s židovskými dívkami, kterým důvěřovala. Zřejmě proto, že i ty věděly, že ve škole se o některých věcech mluvit nesmí. „Do kostela jsme chodit nemohli – kostely byly používány jako sklady, případně koncertní síně. Pokřtěna jsem byla tajně, doma, do řeckokatolické církve. Vánoce i Velikonoce jsme slavili tajně. U nás v rodině se vždy smáli, že s Hošovskými budu slavit Velikonoce a s dědou Firstovem pak půjdu na prvomájový průvod,“ směje se i dnes Věra. „Ale babička, mámina máma, křesťanské svátky slavila – díky té polské chůvě, která ji vychovala.“ 

Stejně tak měla Věra mlčet o večírcích, které její rodiče často pořádali. „Rodiče měli hodně kamarádů. Můj táta byl v mládí výtvarník a měl svůj pořad v rádiu, kde vysílal nejen různé lidové písně, ale i rockovou hudbu, včetně té československé 70. let – Československo bylo tehdy pro obyvatele Ukrajiny taky Západ. Vyzývavě chodil v citronových zvonových kalhotách a extravagantních košilích. Doma se neustále pohybovala spousta lidí, bavili se v kuchyni, my děti jsme musely jít spát, ale já jsem stejně poslouchala za dveřmi. Hodně se smálo, vyprávěly se vysloveně politické vtipy. Nepamatuju si, že by se nadávalo na systém, možná kvůli vínku, které se vždy popíjelo. Ale takhle se ta doba přežívala,“ vzpomíná Věra na domácí atmosféru. 

Sice mluviti, ale nevěřiti

Nejen o etnicitě, náboženských svátcích či politických vtipech se ve škole nemluvilo – nemluvilo se totiž moc o ničem. „Je těžké se bavit o hladomoru v zemi, kde oficiálně žádný hladomor nebyl. Stejně tak jako neexistoval žádný stalinismus,“ glosuje Věra. „Dějepis byl hodně zkreslený, já jsem ani nevěděla, že druhá světová válka byla opravdu světová. U nás to bylo jenom Rusko proti Němcům. I dokumenty v televizi vyprávěly o silném Rusku bojujícím proti Německu. Nebrali se v potaz žádní spojenci.“ 

Informace se získávaly poslechem Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky, případně z časopisů. „Vzpomínám si, jak děda Hošovský mával časopisem Ogoňok, kde se už koncem 70. let mluvilo o tom, kdo byl Stalin, a děda Firstov vůbec, a to si dobře pamatuju – vůbec si to nepřipouštěl, říkal, že to není možné, že tomu nevěří,“ říká Věra. 

O té druhé pravdě básniti 

„Často jsme měli školní besídky, kde se doslova básnilo o tom, jak budujeme světlé zítřky. A to i přesto, že hlavně od začátku 80. let, kdy nabírala studená válka na obrátkách, jsme pociťovali opravdu znatelný nedostatek potravin,“ vzpomíná Věra. „Když jsme šli nakupovat potraviny do obchodu, tak tam stály tři litrové zavařovačky se zelenými rajčaty, okurky, smrdělo to tam starými bramborami, sem tam ovesná kaše a jinak ty regály byly poloprázdné.“ 

Kdo neměl příbuzné na venkově, byl odkázán na tržiště. I Věřina rodina měla na tržišti svoji Katju z venkova, která jim prodávala mléko, smetanu, tvaroh či vejce. Maso bylo vzácné. V zimě rodina přežívala na zásobách z léta – zavařeninách a čalamádách, na kysaném zelí a ve sklepě skladovaných bramborách. 

Hlavně nikomu nic neříct

Za jakousi předzvěst konce Sovětského svazu lze považovat výbuch jaderné elektrárny v Černobylu 26. dubna 1986 i způsob, jakým se Sovětský svaz s katastrofou vypořádal. Konkrétně – všechno tutlal, dokud to šlo. „Vesele jsme kráčeli na prvomájový průvod, bez sebemenšího tušení. Akorát nám přišlo divné, že po ulicích jezdí tolik kropicích vozů. Pamatuju si, že jsem tou dobou hodně zvracela, opravdu hodně. Pak mi babička začala podávat jód, několik dnů po tom průvodu. Tehdy to prasklo. Mezi lidmi zmatek. Až potom začali vysílat záběry z Černobylu, začalo se mluvit o ‚hrdinech‘, kteří tam holýma rukama odklízeli suť ze střechy. Vždy ukazovali ty stejné záběry, kde bylo vidět, jak film ztrácí na kvalitě a bylo slyšet takové zlověstné chrčení. Ve škole jsme se o tom s holkami bavily, ale od učitelek jsme neslyšely nic. Nevěděly jsme, že se jedná o katastrofu evropských rozměrů,“ vzpomíná Věra. 

Sama od té doby trpí nesprávnou funkcí štítné žlázy, její teta i babička onemocněly rakovinou prsu. Vypráví, že v paneláku, v němž vyrůstala, za posledních 40 let zemřelo velké množství lidí právě na rakovinu. Oficiálně se souvislost s výbuchem v jaderné elektrárně samozřejmě nikdy neprověřovala ani nezmiňovala. 

O nových pravdách

Pád režimů tzv. východního bloku na sebe pak už nenechal dlouho čekat. Ve Lvově pořádalo především studentstvo solidární akce na oslavu pádu Berlínské zdi či sametové revoluce v Československu. Sama Věra v roce 1993 odjela studovat slavistiku na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy do Prahy, takže transformaci ukrajinské společnosti 90. let zažila jen zprostředkovaně, z vyprávění. V Praze se seznámila se svým budoucím manželem, původem z Německa. Roku 2000 se konala svatba, o tři roky později odjela rodina díky pracovní příležitosti manžela do Vídně, kde žila necelých osm let. Od roku 2016 působí Věra Meier jako školní asistentka na Základní škole Letohradská v Praze a vychovává své tři děti.