Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Matrasová (* 1935)

• narodila se 18. dubna 1935 v obci Krajná Porúbka na Slovensku

• v době Karpatsko-dukelské operace v roce 1944 se setkala s Ludvíkem Svobodou

• v roce 1950 přišla do severočeského Varnsdorfu za prací do podniku Elite

• vdávala se v roce 1962, s manželem vychovali tři děti

• v roce 2025 žila ve Varnsdorfu

Helena Matrasová, rozená Dercová, ví, co je bída. Narodila se 18. dubna 1935 v malé, zato neklidné vísce Krajná Porúbka. Na dnešních mapách je obec k nalezení na východě Slovenska, na hranici s Polskem. Její území i okolí se stalo bojištěm už během první světové války, během níž zastřelili Rusové dědečka pamětnice. V říjnu 1944 probíhaly u vesnice těžké boje během Karpatsko-dukelské operace, při nichž 1. československý armádní sbor obklíčil a porazil německé jednotky, které bránily pohraniční výšiny. Během ústupu německých vojsk byl zase postřelen její tatínek. Neklidná oblast, málo učitelů a práce – to byly důvody, proč mladí, ale i starší ze vsi odcházeli. Někteří do Ameriky, jiní do Čech. Cestu za lepším nastoupila ve svých 15 letech i Helena Matrasová. Vydala se do Varnsdorfu na severu Čech, aby našla lepší život. 

Na dětství ve východoslovenské Krajné Porúbce vzpomíná jako na dobu velké bídy, hladu a nebezpečí. I tak se v jejím vyprávění najdou momenty, kdy se usměje a zasní se při vzpomínce na maminčin chleba nebo krátké chvíle, kdy si mohla hrát s ostatními dětmi. „Měli jsme malé hospodářství, pár kousků dobytka, slepice a kousek pole. Pamatuju si, jaké malé brambůrky dávalo, sotva jsme se uživili,“ začíná s vyprávěním. „Ani se školou to nebylo slavné, nebyli učitelé a během války škola vůbec nebyla. Nastoupila jsem o dva roky později,“ říká pamětnice s povzdechem, že v tomhle zapadlém koutě Československa vlastně ani nebylo žádoucí, aby se děvčata vzdělávala. „Vychodila jsem jen pět tříd,“ dodává. 

Poloha Krajné Porúbky způsobila, že se vesnice s bezmála dvěma sty obyvatel několikrát stala bojištěm. V době první světové války obsadila na rok obec osmá armáda ruského vojska pod velením generála Brusilova. Ve druhé světové válce se blízko ní zas odehrála jedna z největších pozemních bitev – bitva o Dukelský průsmyk. Od září do října 1944 se zde v drsném horském terénu Karpatského pohoří střetla vojska Rudé armády a 1. československého armádního sboru s německými jednotkami. Cílem bylo otevřít cestu přes Slovensko k povstalcům Slovenského národního povstání.  

Neklidné místo a neklidná doba. Takové bylo dětství Heleny Dercové a život obyvatel Krajné Porúbky. „V první světové válce zastřelili Rusové dědečka,“ ví pamětnice z vyprávění. Začátek druhé světové války už si ale pamatuje dobře: „Když k nám Němci vtrhli, byli jsme v bunkrech, takových zemljankách. Vyházeli nás z bunkrů a stříleli do lidí. Byl to strašný řev, nedá se to vypovědět. Zabili tři kluky a tatínka postřelili do hrudníku. Chtěl vrátit krávy, otočit je, aby nešly bůhvíkam,“ vypráví s hrůzou v hlase. Ne všichni Němci ale podle ní byli špatní. „Jeden říkal svému kolegovi, ať nás nechá, že jsme jen děti,“ vypráví.

Nerada také vzpomíná, jak chtěli Sověti udělat z její třináctileté sestry Anny vyzvědačku. Měla chodit k Němcům a poslouchat, co si říkají, a prozradit to sovětským vojákům. „Tatínek to nechtěl dovolit, že je sestra ještě malá, nechtěl ji pustit. Hádali se s velitelem jako psi. Rusové ji odvedli, ale pak se vrátila k nám domů. Hodně jsme se o ni báli. Byl to hrozný život,“ říká. Pamětnice měla ještě mladší sestru Marii a bratra Jana. 

Ludvík Svoboda byl fešák! A moc hodný chlap

Během válečných hrůz, strachu a nejistoty přeci jen vysvitla pro pamětnici i lidi ve vesnici malá naděje. „Generál Ludvík Svoboda se staral o Čechoslováky, kteří bojovali na Dukle. Navštěvoval ale také vesnice dotčené bojem. A najednou se stalo, že seděl u nás na lavici,“ vypráví pamětnice a při vzpomínce na generála Svobodu se rozzáří a nemá daleko k dojetí. „On byl tak krásný chlap, vysoký, pohledný. Byl navíc moc hodný. Seděl u nás a plakal s námi. Utěšoval nás, ať se nebojíme, že bude všechno v pořádku.“

Boje kolem vesnice byly vskutku zuřivé, předcházela jim hrůza ze strany německých vojáků. Píše o tom i časopis Věrná stráž, který cituje vyprávění Václava Širce, účastníka bojů: „Lidé jsou stále ještě vylekaní a těžko z nich dostat nějaké vyprávění. Místní občan Jan Babej mi povídal, že tu zažili s Němci opravdové peklo. Vyžrali a vybrali jim vše, co měli. Chléb, obilí i dobytek. Zachránilo se jen pár krav, které ukryli v lese. Zvláště zuřivě Němci loupili poslední den před ústupem, mládež se musela schovat, aby ji nevzali s sebou.“

Podle historických záznamů byla Krajná Porúbka, vzdálená asi pět kilometrů od Dukelského průsmyku, po bojích v říjnu 1944 silně poškozena. Lidé tam neměli příliš mnoho příležitostí najít si dobrou práci, navíc lesy kolem vesnice byly dlouho zaminované. Pamětnice se proto rozhodla, že se ve svých 15 letech vydá do Čech. „Vyslyšela jsem náborovou akci závodu Elite Varnsdorf a neváhala jsem,“ usmívá se. Rodiče byli rádi, že najde dobrou práci a bude v bezpečí. Podle pamětnice odcházelo z malé vesnice hodně lidí, někteří do Ameriky, někdo do Čech. A tak se mladičká copatá dívka vydala na cestu na sever Čech.

Holky se mi smály, když jsem se před spaním modlila 

Do Varnsdorfu přišla v roce 1950. „Měla jsem dva copy až do půli stehen, lidi ve Varnsdorfu mě milovali. Vypadala jsem mladě, nikdo nevěřil, že jdu do práce. Bydlela jsem nejdřív na náměstí na internátu, později na svobodárně,“ vypráví o novém působišti. „Rychle jsem se zaučila v přípravně materiálu. Šéf mě měl rád, říkal, že jsem šikovná. Vyráběli jsme nitě pro doktory, na šití ran,“ ukazuje drobné ruce. „Moc se mi stýskalo po domově, občas jsem plakala. Holky na internátu se mi smály, když jsem se večer na posteli modlila.“ 

Helena Matrasová dlouho bydlela na svobodárně. Ráda vzpomíná na časy, kdy jí občas někdo – soused, vrátný nebo holič – podstrčil něco dobrého na přilepšenou. Spíše plachou, ale veselou a příjemnou dívku měli lidé kolem rádi. A protože byla v Čechách vlastně sama, spousta z nich nad ní držela ochrannou ruku. Stalo se tak i v případě, kdy se o Helenu ucházel chlapec, který ji chtěl odvézt do ciziny. „Říkal, ať s ním jdu buď do Německa, nebo do Ameriky. Slíbil mi, že mě naučí řeč, že to bude dobré. Holič mi ale říkal, ať s ním nikam nejezdím. Že neumím řeč a bůhví co je to za chlapce. Tak jsem nejela,“ říká.

Celý život jsem tvrdě pracovala, vychovala jsem tři děti

Svého manžela Ladislava potkala v jednom ze závodních klubů. Tenkrát jich ve Varnsdorfu, průmyslovém městě, bylo hned několik. „Chodili jsme do Lidové zahrady, do Elitky, klubů tu bylo hodně. Moc dobře tancoval a tím mě zaujal. Pak jsme spolu jezdili na výlety, bylo to moc hezké,“ směje se pamětnice. „Brali jsme se v roce 1962 a o rok později se nám narodila dcera Laděna, pak přišli dva kluci, František a Petr,“ dodává. 

Helena Matrasová odešla ze závodu Elite do mlékárny, kde pracovala ještě v důchodu. Na okupaci Československa v roce 1968 už nemá jasné vzpomínky, sametová revoluce už se jí osobně netýkala. Pracovala a starala se o rodinu. Budoucím generacím by vzkázala: „Ať jsou na sebe lidé hodní, nehádají se a pomáhají si.“ V roce 2025 žila pamětnice ve Varnsdorfu na Děčínsku.