Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Matoušek (* 1961)

Mámu za bratrem do basy nebral. Nechtěl, aby trpěla

  • narozen 20. dubna 1961 v Ústí nad Labem

  • jeho nevlastní bratr René Matoušek byl disident a několikanásobný politický vězeň

  • často svého bratra navštěvoval ve vězení a všemožně ho podporoval

  • maturoval na průmyslovce se změřením na silnoproudou elektřinu

  • kvůli svému bratrovi dlouho nemohl najít zaměstnání

  • přes příslib kariérního postupu odmítl vstoupit do ROH

  • v lednu 1989 podepsal Chartu 77 a účastnil se protirežimních demonstrací

  • 17 listopadu se stal svědkem brutálního zásahu policie na Národní třídě

  • několik měsíců působil v Občanském fóru v podniku Textil, oděvy Praha

V komunistických kriminálech si politický vězeň René Matoušek odseděl několik let. Jeho o deset let mladší bratr Jiří ho ve vězení navštívil poprvé ještě jako školák v pouhých osmi letech. Tenkrát, v roce 1970, zažil vypjaté okamžiky, což se v dalším životě obou bratrů opakovalo vinou zvůle totalitního režimu ještě mnohokrát.

„Renda měl dva nebo tři těžce zhmožděné nehty a ptal jsem se ho: ‚Brácha, co to máš s těmi nehty?‘“ prohlásil Jiří Matoušek. „Stál tam s námi dozorce, a tak se Renda jen tak usmál a odpověděl: ‚Přibouchl jsem si ruce do dveří.‘ Byl jsem sice ještě malý, ale ne hloupý. Řekl jsem: ‚A vy si v kriminále za sebou zavíráte sami dveře? Tam máte kliku zevnitř, že sis ty prsty přibouchl?‘ On se jenom usmál a řekl: ‚Nemudruj.‘“

Do basy se René Matoušek dostal jako osmnáctiletý za nepodařený pokus o útěk za hranice totalitního Československa v roce 1969. „Zavřeli ho do vazby v Ruzyni a drželi ho tam tři čtvrtě roku,“ řekl Jiří Matoušek. „U soudu pak dostal podmínku a mohl z Ruzyně ven.“

Dva roky vězení ho připravily o rodinu

Druhý trest pro Reného Matouška přišel v roce 1982. Předsedkyně Okresního soudu v Liberci Milada Rosenbergová mu „nasolila“ osmnáct měsíců za pobuřování a za čas přidala další čtyři měsíce za poškozování zájmů republiky v cizině. „Skoro dva roky vězení připravily Rendu o rodinu,“ upozornil Jiří Matoušek. „Jeho žena, které estébáci nedali pokoj, nevydržela a s Rendou se rozvedla ještě v době, kdy byl zavřený.“ Svou mámu Jiří Matoušek do vězení na návštěvy za bratrem nebral. Nepřál si, aby viděla, jak René špatně vypadá a jak v komunistickém kriminále strádá.

Třetí trest hrozil Renému Matouškovi v roce 1989 za rozšiřování protitotalitní petice Několik vět. „Čekal jsem, že dostane tři roky. Ale docela mladý soudce Stanislav Černý Rendu k překvapení všech osvobodil,“ připomněl pamětník. Tehdy už Jiří patřil mezi signatáře Charty 77, stejně jako jeho bratr René. „Proces se konal v Liberci 17. listopadu 1989 a myslím si, že Renda byl posledním souzeným politickým vězněm v totalitním Československu.“

Tiskovina Několik vět nenarušuje zájem socialistického státu

Soudce Stanislav Černý, komunista, ale statečný a čestný člověk, odůvodnil rozsudek nad chartistou Reném Matouškem slovy: „Tiskovina Několik vět nenarušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku.“ Soudce uvedl, že požadavky obsažené v Několika větách jsou v souladu s československou ústavou i mezinárodními dokumenty, jako kupříkladu s Všeobecnou deklarací lidských práv.

Reného Matouška přijelo do Liberce 17. listopadu 1989 podpořit několik desítek přátel a známých. Po dobrém konci procesu je vzal Jiří Matoušek do hospody na kořalku. Pak se přesunul do Prahy na studentskou demonstraci a stal se svědkem běsnění příslušníků Pohotovostního pluku na Národní třídě.

Oba bratři si ovšem nabyté svobody užívali společně jen krátce. René zemřel v Liberci za záhadných okolností již v roce 1992. „Dnes by Renda jako člověk, který obětoval část svého života boji proti totalitě, určitě ‚nerozchodil‘, že prvním místopředsedou parlamentu je komunista Vojtěch Filip,“ uvedl Jiří Matoušek. „A že vláda Andreje Babiše se drží jen s podporou komunistů a nechá se jimi vydírat.“

Transfuze pro oběti okupantů

Jiří Matoušek se narodil 20. dubna 1961 v Praze, jeho bratr René 11. července 1951 v Ústí nad Labem. Oba hodně zasáhlo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. René se v dalších dnech vracel domů pozdě v noci, poněvadž demonstroval proti vpádu okupantů.

„Můj táta dělal závozníka v ČSAD Praha a vzal mě jako sedmiletého do roburu, kterým se po 21. srpnu 1968 rozvážely krevní konzervy pro transfuze pro lidi zraněné při okupaci. Na kapotu táta s řidičem panem Žofkou napsali: ‚Ať žije Svoboda a Dubček‘ a namalovali tam zdravotnický kříž,“ konstatoval Jiří Matoušek. „Najednou nám vstoupil do cesty ruský voják se samopalem. Řidič Žofka řekl: ‚Ať jde do hajzlu!‘ A jel dál. Rus uskočil. Na kopci stál ale tank a začal otáčet hlaveň směrem k nám. Řidič zastavil, přiběhl k nám ruský důstojník a strašně řval. Pustil nás, až když jsme smazali nápisy na kapotě.“

Sovětští vojáci zastavili robur také na Letné. „Museli jsme s nimi na Letenskou pláň, kde jich bylo několik tisíc,“ dodal pamětník. „Když jsme zaparkovali, lehl si před nás voják s lehkým kulometem. Důstojník nám zabavil z kabiny tranzistorové rádio a tvrdil, že převážíme raněné. Přitom krabice na krevní konzervy měly rozměry tak šedesát na čtyřicet centimetrů. Stejně jsme jich museli několik rozbalit.“

Pamětníkova maminka se o sedmiletého syna velmi bála, jeho otec ho přesto do auta bral. Prý proto, aby byl u toho, když se píšou kolem něj dějiny. Rok po okupaci se pamětníkův osmnáctiletý bratr přidal k demonstrantům, kteří protestovali proti rozdrcení pokusu o obnovu demokracie v Československu Sovětským svazem a dalšími zeměmi východního bloku. „Brácha si s sebou bral hokejku, podobně jako hodně dalších lidí. Odpaloval s ní zpátky k policajtům bombičky se slzným plynem na rozhánění demonstrace,“ uvedl Jiří Matoušek.

Jednadvacátého srpna 1969 už nešli proti Čechoslovákům Rusové. Demonstranty bili, zraňovali a zabíjeli českoslovenští policisté a příslušníci Lidových milicí. René Matoušek znechucený návratem ke komunistické diktatuře se rozhodl z Československa utéci do svobodné západní Evropy.

Kvůli útěkům za svobodou ho zavřeli do Ruzyně

„Když ho chytili na hranici poprvé, nějaký rozumný důstojník mu jen nafackoval a poslal ho domů,“ připomněl Jiří Matoušek. „Podruhé to Renda zkusil jen za pár dní. Už se prostříhal skrz dráty, ale těsně před hranicí ho pohraničníci zastavili. Přemlouval je, ať ho pustí, ale najednou se z lesa vynořili lampasáci s paničkami. Byli tam bohužel na houbách a Renda po zadržení skončil ve vazbě v Ruzyni. Když ho po tři čtvrtě roku pustili, vyprávěl mi, jak ho nějaké frustrované bachařky přivázaly k židli a stříkaly mu do očí slzák.“

V sedmdesátých letech se vyučený opravář zemědělských strojů René Matoušek přestěhoval do Liberce, založil tam rodinu a začal pracovat jako řidič tramvaje na trati mezi Jabloncem a Libercem. S manželkou měli dvě děti – dceru a syna.

Ale ani v Liberci si nedal tvrdohlavý rebel René Matoušek pokoj. „Vstoupil do odborů a usiloval o lepší pracovní podmínky řidičů tramvají,“ poznamenal pamětník. „Na konečné stanici si nemohli ani omýt ruce nebo si dojít na WC. Renda říkal, že musel třeba zastavit tramvaj u lesa a na záchod si odběhnout tam. Jednokolejná trať nebyla navíc zabezpečená, veškerou odpovědnost nesli řidiči a při jejich nepozornosti hrozily srážky tramvají.“

Tramvaják pouští Karla Kryla

René Matoušek si jako řidič přinesl do tramvaje svůj kazetový magnetofon a připojil ho na audiosystém v tramvaji. „A na trati mezi Jabloncem a Libercem hrál protestsongy Karla Kryla proti ruské okupaci,“ prozradil Jiří Matoušek. „Třetina lidí se tak bála, že radši vystoupili, třetina lidí byla nadšená a třetina zhnusená z toho, co tam ten protistátní živel pouští za písničky. Dodnes se divím, že Rendovi Krylovy písničky v tramvaji u estébáků prošly.“

Komunističtí funkcionáři Dopravního podniku však Renému Matouškovi jeho rebelie spočítali ve chvíli, kdy udělal jako řidič chybu a nepočkal na výhybně při křižování na protijedoucí tramvaj. Oba vozy se sice podařilo včas zastavit, ale nadřízení ho potrestali. „Obvykle chybující řidiče přeřazovali na jinou práci na šest týdnů,“ vysvětlil Jiří Matoušek. „Ale přišel náměstek ředitele a řekl: ‚Matoušek a šest týdnů? Ne, šest měsíců!‘ Odbory se Rendy nezastaly, a tak z nich vystoupil a napsal několik otevřených dopisů. Jeden z nich i na P.O.Box Rádia Svobodná Evropa v Londýně a kvůli tomu se dostal později k soudu.“

Burcoval lidi, ať zvednou hlavy jako v Polsku

Na začátku osmdesátých let vrcholila v komunistickém Polsku společenská i hospodářská krize a do čela odporu proti totalitě se tam postavily nezávislé odbory Solidarita v čele s Lechem Wałęsou. René Matoušek napsal letáky, v nichž burcoval československou veřejnost, aby si vzala ze Solidarity příklad a bojovala za demokracii nebo za svobodu slova.

„Na letácích nebyly žádné výzvy k násilí,“ dodal Jiří Matoušek. „Rendu přesto policajti zatkli a obvinili z pobuřování.“ O bratrově zatčení se pamětník dozvěděl na vojně na Slovensku, kde sloužil druhým rokem. K soudu s ním v Liberci ho ale pustili. Doprovázel tam svou maminku.

Soudkyně si Reného vychutnávala

„Seděli za námi estébáci v kožených bundách a s kabelkami přes ruce,“ upozorňuje Jiří Matoušek. „Říkali: ‚Ta soudkyně, to je ale komunistická svině.‘ Maminka si nejdřív myslela, že má Renda v soudní síni své příznivce. Musel jsem jí vysvětlit, že jde o estébáky a dělají si z nás jen hnusnou legraci.“

Soudní síň zela kromě nejbližších příbuzných Reného Matouška a estébáků prázdnotou. „Všichni Rendovi kamarádi a známí se báli přijít, aby je s ním estébáci nespojovali. Proces vedla předsedkyně Okresního soudu v Liberci Milada Rosenbergová a Rendu si vychutnávala,“ řekl Jiří Matoušek. „Dělala narážky na věrnost jeho ženy, diktovala do protokolu zkreslené Rendovy výpovědi. Když se bránil, řekla mu, že mluví tak strašně, že musí jeho slova přeformulovat.“

Pamětník vyprávěl o průběhu procesu svým kamarádům. „Většinou šlo o vysokoškoláky a nevěřili, že je něco takového možné, že přece nejsou padesátá léta,“ podotkl Jiří Matoušek. „Tak jsem je vzal jednou s sebou a sami viděli, co soudkyně Rosenbergová předvádí. Jezdili se mnou pak i na další jednání, i když hodně riskovali. Při výjezdu z Prahy nás vždycky sledovali estébáci v autě Volha.“

Advokát Ivan Mucha za bratra statečně bojoval

René Matoušek dostal nejprve obhájce ex offo, který ho spíše špinil, než aby ho hájil. „Nevydržel jsem a vykřikl jsem, že si asi spletl strany,“ uvedl Jiří Matoušek. „Pak jsme sehnali jiného advokáta. Řekl, že o rozsudku je stejně předem rozhodnuto a Renda má jedinou šanci, jak dostat nižší trest – omluvit se a říci, že svého činu lituje. Což ale brácha odmítl. Nakonec dostal jako advokáta ex offo libereckého Ivana Muchu. Za Rendu se rval tak, že na to mohl sám doplatit. Bráchovi sice stejně nepomohl, ale Renda alespoň věděl, že proti soudkyni nestojí sám.“

Milada Rosenbergová potrestala Reného Matouška za pobuřování 18 měsíci vězení. Estébáci se mu však postarali ještě o jedno jeho trestní stíhání. Za dopis adresovaný Rádiu Svobodná Evropa, označovanému v Československu za štvavou vysílačku, ho obvinili z poškozování zájmů republiky v zahraničí.

K soudu ho vodili spoutaného jako nejhoršího vraha

„Rendu vozili k soudu z věznice na plzeňských Borech v klepetech jako medvěda, jako největšího vyvrhele,“ konstatoval Jiří Matoušek. „Řetízky měl na nohou i na rukou a spojovaly se mu na opasku. Soudkyně tvrdila, že dopis Svobodné Evropě se do Československa vrátil jako nedoručený a pošta ho otevřela, aby zjistila, kdo ho poslal, a mohla mu ho vrátit. Tak se údajně přišlo na jeho protistátní obsah. Brácha i my jsme ale věděli, že dopis od nás nikdy neodešel a otevřela ho Státní bezpečnost.“

René Matoušek zpochybňoval tvrzení obžaloby, že se dopis z Anglie vrátil, podle razítka. Chtěl také, aby britská pošta potvrdila odeslání dopisu nazpět. Soudkyně hlavní líčení odročila. „Příště na dopisu chyběl kus s razítkem. Někdo ho utrhl, asi estébáci. Ani si nedali práci s tím, aby razítko třeba zfalšovali, tak si byli jistí svou mocí,“ upozornil pamětník. „Brácha na utržené razítko upozornil. Soudkyně se na něj podívala a sladce mu povídá: ‚Pane Matoušku, chcete snad naznačit, že se orgány činné v trestním řízení dopustily falšování důkazů? V tom případě vám přidám ještě tři roky.‘ Renda už raději mlčel a Rosenbergová mu k osmnácti měsícům přidala další čtyři měsíce.“

Při otrocké práci se sklem na Borech si zničil ruce

Po skončení procesu požádal advokát Ivan Mucha, zda by soudkyně nesvolila ke krátkému setkání mezi Reném Matouškem a jeho manželkou. „Milada Rosenbergová odpověděla: ‚Ale paní Matoušková, copak vám nestačilo, že jste viděla manžela hodinu a půl v soudní síni?‘“ poznamenal Jiří Matoušek. „A žádost advokáta zamítla.“

René Matoušek si odpykával skoro dvouletý trest ve smutně proslulém plzeňském kriminálu Bory, kde se potkal i s jinými politickými vězni, mimo jiné také s Václavem Havlem. Na Borech prý také podepsal Chartu 77.

„Na návštěvy jsme směli jen jednou za půl roku. Maminku jsem s sebou ale nebral. Kdyby Rendu viděla, strašně by trpěla,“ uvedl Jiří Matoušek. „Na Borech pracovali vězni pro jabloneckou Preciosu a dělali tam v otřesných podmínkách skleněné šatony. Renda měl na dlaních a prstech centimetrové rýhy, do krve rozpraskanou kůži a napuchlé ruce, snad dvakrát větší než normálně. Když někdo jako nováček nestíhal, ostatní vězni mu to dávali sežrat. Kvůli neplnění extrémně vysokých norem se totiž všem krátily příděly jídla.“

Dětem řekla, že táta je na vojenském cvičení

Jednou zažil Jiří Matoušek při návštěvě bratra potupné okamžiky. René napsal domů, že má hroznou chuť na šunku a jestli by mu ji nedovezli. „Koupili jsme asi dvacet deka, ale Rendovi jsme ji nemohli ve společenské místnosti před bachaři dát. Seděli jsme se švagrovou za stolem proti němu, a tak jsme vymysleli, že šunku dáme jeho malému synovi a on odběhne přes stůl a posadí se tatínkovi na klín,“ řekl Jiří Matoušek. „Pak mu tajně předá šunku. Nechápal, proč ji nemůže tatínkovi dát přes stůl, ale poslechl nás. Renda si pak šunku zabalenou v papíře tajně strkal do vězeňského mundúru.“

Paní Matoušková svým dětem nejdříve neřekla, že jejich táta sedí ve vězení. Chtěla je ochránit, a namluvila jim proto, že je na dlouhém vojenském cvičení. Pravdu jim nakonec řekl pamětník. Synovci a neteři ale vysvětlil, že tatínek neudělal nic zlého, že nekradl, neloupil ani nikoho nezabil. Jen měl jiné názory než skupina lidí, která v této zemi vládne, a říkal je nahlas.

Reného příběh vysílaly Hlas Ameriky i Svobodná Evropa

Během doby, kdy byl jeho bratr ve vězení, seznámil Jiří Matoušek s jeho případem mluvčí Charty 77 Danu Němcovou. Díky ní odvysílaly jeho příběh protikomunistické zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, což velmi pomohlo jeho mamince. Dlouho se totiž před lidmi styděla za syna v kriminále, ačkoliv věděla, že neudělal nic zlého.

„Hlas Ameriky i Svobodnou Evropu u nás poslouchala spousta lidí. Maminka pracovala v dílně v podniku Nářadí Praha a tam zjistila, že Renda není pro mnoho lidí žádný kriminálník,“ uvedl Jiří Matoušek. „Někteří kolegové za ní po vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy přišli a poděkovali jí za Rendu, že aspoň někdo v komunistické zemi nedrží hubu. Dokonce mezi sebou vybrali peníze pro jeho rodinu a mamince je předali.“

Režim se mstil i bratrovi

Téměř dva roky odloučení však stály Reného Matouška manželství. „Estébáci nedali mé švagrové pokoj a tvrdili, že život s Rendou stejně nemá cenu, poněvadž se nezmění, a i když se z basy vrátí, bude stejně pořád zavřený. Nakonec se s ním rozvedla ještě před jeho propuštěním,“ konstatoval Jiří Matoušek. „Rendu chtěli v base zlomit tak, že mu dali na celu reproduktor a pouštěli mu údajnou soulož jeho ženy s jiným mužem!“

StB Reného Matouška „převychovávala“ i tak, že škodila lidem, které měl rád. „Před koncem vojny jsem poslal dopisy asi do čtyřiceti podniků, jestli by mě tam nevzali jako elektrikáře silnoproudaře,“ vysvětlil Jiří Matoušek. „Asi z patnácti mi odpověděli, že ano. Po vojně jsem je začal obcházet. Na kádrových odděleních pak najednou místo neměli nebo svůj původní souhlas, že mě vezmou, označili za omyl. Rychle jsem pochopil, že mám problémy kvůli Rendovi.“

Aby se Jiří Matoušek uživil, zametal ulice nebo uklízel v železničních vagonech. „Hrál jsem v Praze fotbal za ČAFC. Chytal jsem v bráně a náš kapitán Jirka Rendl si všiml, jak jsem nesoustředěný, pohublý a bez nálady. Pouštěl jsem blbé góly, a tak se mě zeptal, co se děje,“ podotýká Jiří Matoušek. „Všechno jsem mu odvyprávěl. Řekl, že dělá vedoucího elektrikářů ve Sportovních stavbách, že potřebuje silnoproudaře a určitě mě do práce vezme. Za týden přišel, že mu na kádrovém oddělení řekli: ‚Víte, koho berete?‘ A moje přijetí mu rozmlouvali. Nedal se a za týden jsem k němu do party přece jen nastoupil. Musel ale kádrovákovi podepsat, že za mě ručí a dohlédne na mě.“

Vyhodili ho z práce, vzali mu byt a otrávili psa

René Matoušek se vrátil z věznice na Borech na Štědrý den 1984. Žádal, aby ho pustili alespoň o den dříve, ale velitel věznice zůstal neoblomný. „Z Plzně jsem odvezl Rendu do Prahy a přál si jet hned za rodinou. Rozmluvil jsem mu to a zůstal několik dnů u nás,“ poznamenal Jiří Matoušek. „Bývalá manželka i s dětmi se už stejně z jejich bytu odstěhovala.“

Po propuštění Dopravní podnik Liberec Rendu propustil a vzal mu také podnikový byt. Jeden z mála libereckých chartistů začal pracovat jako řidič v podniku Lipo a žil na ubytovně. „Pil víc než předtím, ale určitě nebyl alkoholik,“ upozornil pamětník.

René Matoušek jezdil občas do Prahy, kde udržoval styky s chartisty. StB na něj stále dávala velký pozor. „Renda si pořídil psa, boxera, a měl ho hodně rád,“ prohlásil Jiří Matoušek. „Ale někdo mu ho po pár měsících otrávil. Renda dal psa k veterináři na pitvu. Ten zjistil, že pes má v sobě opravdu jed. Ale ne obyčejný. Rendovi řekl, že takový jed se nedá běžně sehnat a úřady ho pečlivě evidují. Renda si myslel, že mu psa otrávili estébáci.“

Při Palachově týdnu demonstrovali oba bratři

Na konci druhé poloviny osmdesátých let nabíral na síle odpor společnosti proti vládě KSČ. Oba bratři chodili na demonstrace na Václavském náměstí v lednu 1989. Tisíce lidí se na nich scházely, aby si připomněli dvacet let od tragické oběti studenta Jana Palacha, který se na protest proti okupaci Československa upálil.

„Dostal jsem taky naloženo od policajtů a během Palachova týdne jsem podepsal Chartu 77. Když jsem to řekl třem svým kamarádům, připojili se ke mně,“ svěřil se Jiří Matoušek. „Bál jsem se, co mi poví maminka. Měla celou dobu strach, abych se do něčeho nezapletl a neskončil v base jako Renda. Překvapila mě ale. V klidu mi řekla, že jsem udělal dobře.“

Na Václavské náměstí jezdil z Liberce při Palachově týdnu rovněž René Matoušek. Na jednom z policejních videozáběrů jde ulicí s květinou v ruce. „Rendu policajti na Václaváku zatkli a jeden z nich se ho na služebně ptal, odkud je. Když se dozvěděl, že z Liberce, zeptal se, jestli s ním nejel do Prahy nějaký René Matoušek,“ řekl Jiří Matoušek. „Brácha se usmál a odpověděl: ‚Víte, že jel. To jsem já.‘“

V roce 1989 zostudil chartistu komunistický deník Průboj

V létě 1989 vznikla petice Několik vět, vyzývající k demokratickým změnám v Československu. René Matoušek sháněl pod petici podpisy. Získal jich devět a vysloužil si znovu trestní stíhání. Zároveň proti němu totalitní moc rozpoutala kampaň v komunistických krajských novinách Průboj.

„Vytiskli tam o něm dva hanebné pamflety s názvy Jeden z nich a Pěšec na tahu,“ dodal Jiří Matoušek. „Proces s Rendou vyšel na 17. listopad 1989. Atmosféra byla úplně jiná než u soudu na začátku osmdesátých let. Rendu přišlo podpořit kolem třiceti lidí a nebáli se na chodbě před jednací místností říct, co si o všem myslí. Ale stejně jsem byl přesvědčený, že Renda dostane jako recidivista tři roky natvrdo. Obžaloval ho stejný prokurátor jako minule, Petr Rydvan, později úspěšný liberecký advokát. Rendu hájil znovu advokát Ivan Mucha.“

Hlavní líčení trvalo asi hodinu a půl. Po vyhlášení rozsudku zůstali všichni jako zkoprnělí. Soudce Stanislav Černý, člen komunistické strany, totiž Reného Matouška zprostil obžaloby, poněvadž se podle něj nedopustil trestného činu.

Bráchu jednou vystrčili na balkon, aby se pochlubili chartistou

Tentýž den večer odstartoval sametovou revoluci brutální policejní zákrok proti studentům na Národní třídě a KSČ přišla o svou neomezenou vládu nad Československem.

„V několika měsících po 17. listopadu jsme se s Rendou skoro neviděli,“ konstatoval Jiří Matoušek. „Byl jsem v Občanském fóru v podniku Textil, Oděvy a práce v něm mě úplně pohltila. Brácha dělal revoluci v Liberci. Ale brzy přišel o iluze. Občanské fórum tam ovládli Petr Čermák nebo Přemysl Sobotka a další lidi, kteří před listopadem 1989 proti režimu nedělali nic. Bráchu při demonstracích jednou vystrčili na balkon radnice, aby se pochlubili: Vidíte, i my tady máme svého disidenta a chartistu! Když se chtěl zapojit do obnovy sociální demokracie, rychle s tím přestal, protože kolem sebe viděl jen kariéristy. Připadal mi jako nevlastní bratr Karla Kryla, stejně jako on také záhy po sametové revoluci tvrdil, že se vlády ujali špatní lidé.“

Zatímco řada rychlokvašených revolucionářů se dostala do vysokých funkcí, René Matoušek dostal podřadnou práci na úřadě a rychle ji opustil.

Nepřeháněl, historie mu dala za pravdu

„Brácha pak žil jen z invalidního důchodu. Před svou smrtí bral jen kolem necelých tisíc dvě stě korun měsíčně. Za svůj pobyt ve vězení dostal jen zálohu deset tisíc korun, zatímco estébáci odcházeli od policie s obrovským odstupným,“ podotkl Jiří Matoušek. „Po sametové revoluci jsme se názorově rozcházeli. Renda byl po zkušenostech z Liberce velmi skeptický a rozpaky v něm vyvolával také Václav Klaus, jemuž jsem já bezmezně věřil a obdivoval ho. Myslel jsem si, že brácha přehání, ale historie mu dala za pravdu.“

Pamětník dodal, že se jeho bratr po ztrátě iluzí o mnoha představitelích nového režimu propadal do stavů, které řešil alkoholem. „Řekl jsem mu, že dokud se nesrovná, přestanu se s ním stýkat,“ přiznal Jiří Matoušek. „Dnes si myslím, že jsem na něj byl moc přísný. Když jsem točil o Rendovi reportáž do České televize s Markem Wollnerem a bavili jsme se o Rendově pití, Marek Wollner se na mě obořil: ‚Pane Matoušku, kdybych prožil to, co váš bratr, pil bych jako zvíře!‘“

Podle policie se oběsil. Ale málokdo tomu věřil

René Matoušek zemřel podle zápisu v noci z neděle na pondělí 23. března 1992. Soused ho našel až v pátek ráno za nezamčenými dveřmi oběšeného na kravatě na prostředním pantu od dveří. Někteří jeho přátelé si však myslí, že si život nevzal sám, ale stal se obětí pomsty.

„Kolem jeho smrti jsou velké pochybnosti. Divná byla poloha jeho těla po oběšení. K jeho identifikaci nezavolali nikoho z rodiny ani z jeho nejbližších přátel, ale někoho z Jablonce nad Nisou,“ prohlásil Jiří Matoušek. „Když přijela doktorka ze záchranky a chtěla ověřit, jestli je Renda opravdu mrtvý, zakázali jí přiblížit se k němu. Proto nepodepsala úmrtní list.“

U soudní pitvy Reného Matouška na patologii v Turnově si přáli být dva liberečtí patologové jako pozorovatelé. S chartistou se jeden z nich znal.

Policejní verzi vyvrátila svědectví dvou žen

„Do Turnova jeli, ale liberecký okresní státní zástupce jim nedal svolení, aby se pitvy zúčastnili,“ řekl Jiří Matoušek. „Nejpodivnější ale byla svědectví dvou žen, když se po Liberci rozkřikla Rendova smrt. Jedna z nich tvrdila, že se s ním viděla ve středu u Komerční banky, tedy dva dny po jeho údajné sebevraždě. Druhá žena dosvědčila, že s ním mluvila dokonce ve čtvrtek večer. Zazvonil u jejího bytu a chtěl dovnitř. Byl pod vlivem alkoholu a doprovázel ho neznámý muž. Renda ho prý odháněl.“

Ženu, která Reného Matouška, potkala u banky dva dny po jeho úředně stanovené smrti, si liberecká policie znovu pozvala k výslechu do Pastýřské ulice. „Vyslýchali ji šest hodin. Prý na ni řvali: ‚Ty stará krávo, kdo ti to nakukal?! Proč z nás děláš voly?‘“ konstatoval Jiří Matoušek. „Když ji pustili, řekla, že jméno Matoušek už nechce nikdy slyšet. Sám jsem pak zjistil, že Rendovu smrt vyšetřoval také nadpraporčík, který u něj před rokem 1989 dělal jako estébák domovní prohlídku.“

Jeho smrt prospěla těm, kteří neměli čisté svědomí

Jiří Matoušek nepochybuje o tom, že po bratrově smrti si hodně lidí oddechlo. René Matoušek totiž pracoval v Občanské prověrkové komisi a vyšetřoval nelidské chování bachařů a vedení věznice v Liberci-Minkovicích k politickým vězňům. Zabýval se také zločinnými skutky estébáků. Pracoval na rozkrývání machinací v podniku zahraničního obchodu Skloexport.

„Konkrétně se jednalo o vyvádění majetku do Austrálie bývalým komunistickým vedením Skloexportu, z nějž se po revoluci stal management,“ vysvětlil Jiří Matoušek. „Renda navíc dostal podepsaný dopis, v němž ho autor upozorňoval, že tehdejší poslanec České národní rady a republikový místopředseda ODS Petr Čermák zpronevěřil před rokem 1989 peníze horolezeckého oddílu na zahraniční expedici.“

Bratra by dnešní doba rozdrtila

Na pohřeb Reného Matouška dorazila spousta lidí z různých společenských skupin. Soustrastný dopis poslal jeho rodině tehdejší prezident Václav Havel. „Jemu Renda na rozdíl o mnoha jiných politiků věřil,“ prohlásil Jiří Matoušek.

Když mluví o současné situaci v České republice, staví se pamětník velmi kriticky k prezidentovi Miloši Zemanovi a k premiérovi Andreji Babišovi. „Na Hradě sedí arogantní, sprostý, mstivý a zákeřný stařec, který zemi rozděluje, místo toho, aby ji spojoval,“ dodal Jiří Matoušek. „Premiér Babiš byl členem KSČ a agentem Státní bezpečnosti, četnost jeho lží v politice je nezměrná, bezskrupulózně si za státní peníze kupuje hlasy voličů a asi nás zadlužuje. U moci ho drží komunisté. O co si Babišově vládě řeknou, na to jim přikývne. Kdyby žil Renda, byl by z toho pološílený a možná ještě militantnější než za totality. Současná politická situace by ho určitě rozdrtila.“

Příběh Reného Matouška získal nicméně v létě 2020 optimistickou tečku. Jeho synovec Matouš, syn Jiřího Matouška, zvítězil v hlavní kategorii pražského běhu Paměti národa. Talentovaný lyžař běžel v tričku s nápisem René Matoušek.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Terezie Vavroušková Miloslav Lubas)