Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dragoljub Matić (* 1945)

• narozen 11. října 1945 v Bělehradu Alexanderovi Matićovi a Drence Matićové

• vystudoval bělehradské gymnázium a vysokoškolská studia filologie se zaměřením na češtinu

• v 60. letech pracoval pro časopis Džuboks a následně pro deník Politika

• ČSSR navštívil v letech 1966, 1967, 1968, o srpnu 1968 informoval jako redaktor

• po vojně na začátku 70. let vstoupil do Svazu komunistů Jugoslávie

• v roce 1980 absolvoval diplomatický kurz

• v letech 1982 až 1986 pracoval na konzulátu v Paříži, v roce 1989 se stal konzulem pro ČSSR

• na začátku 90. let zklamán rozpadem Jugoslávie opustil konzulární povinnosti

• založil deník SLOVO pro imigranty z celého světa do ČR, byl šéfredaktorem

• v době natáčení rozhovoru žil v Praze s manželkou Olgou

„Tito sice byl určitým způsobem diktátor, ale takový měkký. On umožnil Jugoslávcům cestovat kamkoliv. Vědělo se, že existovala skupina politiků, která čekala, až se Titovi něco stane, aby se mohly projevit nacionalistické ambice,“ komentuje dění po úmrtí vůdce Jugoslávie Dragoljub Matić. Ačkoliv sám Srb, celý život se cítil Jugoslávcem a rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie ho nikdy nepřestal mrzet. V době občanské války v Jugoslávii působil jako vedoucí jugoslávského konzulárního oddělení jugoslávské ambasády v Praze a zprávy z domova mu přinášely jen smutek a zmar - až nakonec na pozici rezignoval a natrvalo zůstal v České republice, kterou si zamiloval už jako student.

Kvůli vlkům jsem nemohl jít do školy

Dragoljub Matić se narodil 11. října 1945 v srbské metropoli Bělehradu. Jeho otcem byl Alexander Matić, truhlář z Bělehradu, matkou byla Drenka Matićová, pocházející ze srbské autonomní oblasti Vojvodina. Vyrůstal se starší sestrou Leposlavou, která se narodila v roce 1939. Jeho otec dostával přídavek k penzi za protinacistickou činnost za války.

Jako dítě zažil několik stěhování po bělehradských čtvrtích. Rodina původně bydlela na kopci Košutnjaku, kde byla i filmová studia, posléze přesídlila do městské čtvrti Čubura. Cesta do školy z Košutnjaku do Žarkova, kde se nacházela základní škola, měla čtyři kilometry přes lesy a louky, a nebyla vždy pro Dragoljuba jednoduchá. „V první a druhé třídě byla strašná zima, napadly 2 metry sněhu. Na Košutnjak pak přišli vlci. Náš dům stál daleko od ostatních, když kolem byly vlčí stopy - tak jsme nešli do školy.“ Škola pro něj nebyla příliš zajímavým místem, moc neposlouchal a raději navštěvoval městské biografy (to už bydlela rodina v městské čtvrti Čubura). Jak sám vzpomíná, v šesté třídě, kdy dokonce propadl, navštívil za jeden rok 409 filmových představení.

Ze základní školy přešel na bělehradské gymnázium, kde se výuce začal věnovat o něco více. Stal se vedoucím žákovského klubu, pro který začal shánět gramofonové desky západních rockových kapel. Zároveň pro spolužáky organizoval večerní setkání s hudbou, na kterých o poslouchané muzice diskutovali. „Pak mi nabídli, že bych mohl být občas hostem s novými deskami v rádiu u Nikola Karaklajiće.“ Nikola Karaklajić byl jugoslávský šachový mistr, který měl relaci v Rádiu Bělehrad a později založil hudební časopis Džuboks. Pro Dragoljuba Matiće se tak jednalo o cennou zkušenost.

Východoevropská cestovní horečka (60. léta)

„V 60. letech byl Bělehrad skutečně evropským městem, my jsme mohli cestovat po celé Evropě bez víza. V té době spousta hipíků cestovala přes Bělehrad do Turecka, Afghánistánu nebo Indie. Oni nám vyprávěli, jak cestovali. Já, který jsem předtím cestoval autostopem jen po Jugoslávii, jsem se rozhodl že zkusím vyjet i mimo hranice,“ odůvodňuje Dragoljub Matić motivaci k tomu začít cestovat. Šéfredaktor Džuboksu Nikola Karaklajić tehdy potřeboval sepsat článek o východoevropských rockových kapelách, jelikož mu přišlo, že v Džuboksu píšou pořád jen o západní muzice. Dragoljub se proto vydal přes Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do ČSSR. Česky ani slovensky neuměl, ale věřil že se domluví kvůli podobnosti slovanských jazyků. 

Československou socialistickou republiku navštívil dvakrát - v letech 1966 a 1967. Všechny cesty absolvoval pouze autostopem, na který se tehdy vystavovaly v Československu brožury pro stopaře. Po částečné aklimatizaci na slovenském území se vydal do Prahy, kde se mu podařilo pro časopis Džuboks provést rozhovor s Janem Antonínem Pacákem, bubeníkem skupiny Olympic. Při druhé cestě roku 1967 navštívil i Polsko. Při cestě zpátky v Praze na Václavském náměstí zažil kontroly „mániček“. „Pořád jsme se museli legitimovat (na Václavském náměstí), když přišli, každý den. Všichni ti kluci kolem měli dlouhé vlasy, a museli mít i v průkazu fotku s nimi. Kdo neměl dlouhé vlasy na průkazu, toho policisté odvedli na ostříhání.“ Krátce po návratu do Bělehradu se stal redaktorem Politiky, předního tištěného deníku informujícího tehdy o celosvětové politické situaci.

V této situaci ho zastihly i události roku 1968, pražské jaro. Spojení na kamarády z Československa neměl, tudíž se o ně obával. Při událostech 21. srpna 1968 spolupracoval na mimořádném vydání deníku, což se za sto let jeho existence nikdy nestalo. „Veřejnosti i politikové v Jugoslávii fandili pražskému jaru, protože jsme měli se Sovětským svazem sami v minulosti špatné zkušenosti.“ 

Díky znalostem jazyka se stal cenným pomocníkem pro Čechy, kteří uvízli na dovolené - jugoslávská vláda umožnila (neformálně) některým z nich utéct do sousedního Rakouska, ačkoliv měli jen takzvaný šedý pas, opravňující je pouze k cestě do SFRJ a zpět. Jugoslávská podpora však postupně začala opadat a už o pár měsíců později se Dragoljub Matić účastnil vysokoškolské delegace, kde byli se všemi poctami prováděni hlavním městem ČSSR. Sám byl vysokoškolákem čerstvě od září 1968, kdy se zapsal na studium českého jazyka a literatury na filologii v Bělehradě. „Zaplatili nám cestu, každý z nás dostal 600 Kčs, což byly tehdy velké peníze. Přijal nás náměstek ministra kultury a školství, udělali nám oficiální recepci. Primátor města Prahy nás pak odvedl do prezidentské knihovny, kde byly všemožné rarity,“ líčí hýčkání jugoslávské delegace z československé strany pamětník. Jedna ze studentek měla kontakt na Věru Chytilovou, která pak celou výpravu pozvala k sobě domů. 

Na schůzích strany jsem si kreslil

Počátek 70. let přinesl Dragoljubovi signifikantní životní změny. Vstoupil do armády, kde byl přesvědčen, že vstup do SKJ (Svaz komunistů Jugoslávie) pro něj bude do budoucna kariérně prospěšný. Požádal proto o stranickou legitimaci a stal se komunistou. „Celá moje zkušenost se stranou nebyla špatná. Myslím si, že členové měli tolerantní způsoby, byla možnost projevovat vlastní myšlenky, kritizovat. Mně to přišlo, že to spíš vypadalo jako debatní klub, ale je možné že u někoho jiného to tak nebylo,“ definuje svůj postoj Dragoljub Matić. „Na schůzkách jsem poslouchal, ale taky kreslil. Ostatní členové se proti tomu občas bouřili, jak to, že já neposlouchám, jak to, že si kreslím. Já jsem ale vždy vše, co bylo řečeno, věděl. Nepamatuji si to tak, že bych něco musel. Spíše to bylo - jestli jsi přítomen v pořádku, jestli chceš diskutovat v pořádku, ale nic jsem nemusel.“ uvádí. 

Mezitím se seznámil i se svojí ženou, Olgou Manolejovićovou. Z manželství vzešly dvě děti - syn Dušan Matić a dcera Ivana Matićová. „Otec manželky byl diplomat v Paříži. Ona se vrátila domů, aby dokončila gymnázium. Sešli jsme se v kavárně, která měla symbolický název Poslední šance. Pak odjela do Sarajeva, kde studovala francouzštinu, já jsem zůstal v Bělehradě, ale vždy když se vrátila, tak jsme byli spolu,“ osvětluje počátky vztahu pamětník. V deníku Politika skončil a rozhodl se vydat na diplomatickou dráhu. „Každý rok dělali (ministerstvo zahraničí) výběrové řízení pro mladé. Tak jsem se zúčastnil, a byl jsem přijat,“ popisuje zdánlivě jednoduchou cestu, ačkoliv dodává, že přijetí přišlo po odchodu z armády - tedy po vstupu do SKJ. 

Rozpad Jugoslávie prožil v depresích

Po náročném kurzu s výukou konzulárního práva a dalších náležitostí se Dragoljub Matić jako oficiální zaměstnanec ministerstva zahraničí vyzbrojen znalostí srbštiny, češtiny a francouzštiny vypravil na první štaci, konzulární oddělení pařížského velvyslanectví SFRJ. Jen v hlavním městě Francie žilo 60 000 občanů Jugoslávie. V Paříži absolvoval 4 roky mezi lety 1982 - 1986, během kterých se staral hlavně o jugoslávské občany, kteří si v různých sdruženích organizovali svůj společenský život.

Ve svazové republice probíhaly boje mezi politickými špičkami po smrti Tita v roce 1980. „Když Tito zemřel, bylo smutno. Požíval určité úrovně mezi národy. Měli jsme strach, jak se bude situace dál vyvíjet. Za Tita jsme měli disidenty, i vnitřní nepřátele, všechny tyhle věci, ale jako celek to bylo lepší než teď,“ vrhá svůj pohled na věc Dragoljub Matić. „Říkalo se, že po jednom postu kterým člověk prošel, musel pracovat zase 3 roky doma. Takže já jsem se vrátil v roce 1986 do Bělehradu a roku 1989 jsem šel do Prahy,“ vysvětluje kariérní cestu. Do Prahy dorazil jako vedoucí konzulárního oddělení velvyslanectví někdy koncem léta. 

Vzpomíná, že ve vzduchu bylo cítit, že se něco v politickém prostředí mění, a svým pohledem přibližuje svůj první pracovní prožitek, který se týkal následků demonstrace z 21. srpna 1989. „Přišel ke mně pracovník, který měl na starost 5000 jugoslávských dělníků, kteří stavěli nemocnici Motol. Říkal mi, že 21. srpna byl na Václaváku, a VB ho chytla, odvedla na stanici a tam musel zaplatit pokutu 500 Kčs. Pak mi dal potvrzení o té pokutě, a na ní jsem viděl jméno toho policajta, který ho pokutoval. Tak jsem zavolal na ústřednu a paní mě na toho policajta ihned přepojila, což mě překvapilo, protože existoval protokol, na základě kterého se člověk může potom hlásit, ale já jsem ho dostal hned na telefon. Bránil se, že MV vydalo upozornění, že se všichni mají vyhýbat Václaváku, protože budu demonstrace. Nakonec jsem ho přesvědčil, že varování před účastí na demonstraci vydali jen v češtině, což Jugoslávec nemohl přečíst. Pán na druhé straně drátu souhlasil, že mu vrátí peníze zpátky. To jsem pochopil, že začíná režim měknout, takže jsem pak nebyl moc překvapen, když přišel listopad 1989.“ Ironií bylo, že jugoslávský občan varování četl a dokonce mu rozuměl, ale šel se na demonstraci podívat jen ze zvědavosti. V letech před revolucí byl takový přímý způsob komunikace s policií nemožný, muselo se postupovat oficiální cestou skrz nótu zaslanou na československé ministerstvo zahraničí. 

Po pádu komunistické vlády v důsledku Sametové revoluce se staral hlavně o navázání kontaktu s novou administrativou, ačkoliv jak sám konstatuje, hodně úředníků komunistického režimu zůstávalo ve funkci ještě rok po revoluci, takže spolupráce probíhala hladce.

Více jak počátek svobody v Československu se ho brzy začala týkat situace v rodné zemi, kde počátkem devadesátých let vypukla občanská válka. Jeho pozice se najednou stala jak fyzicky, tak hlavně psychicky velmi náročnou. „Já jsem byl v depresi. Každý den jsem měl v čekárně konzulárního oddělení 50 lidí, kteří čekali na to, že jim pomůžu. Snažil jsem každému pomoci jak jsem mohl, ale k tomu bylo negativní to, že jak se Jugoslávie rozpadala na jednotlivé republiky, tak jsem dostal instrukci z našeho ministerstva zahraničí (Srbsko + Černá Hora), že lidem z nových republik už nesmím vydávat jugoslávské pasy. Spousta lidí přitom tehdy utíkala z těch válečných konfliktů, potřebovali nějaký doklad. Byly to smutné časy. Oficiálně jsem neměl možnost, ale neoficiálně jsem udělal vše, co jsem mohl.“ Bývalým občanům SFRJ vydával tzv. „cestovní listy“, které mohly dočasně zastoupit pas - díky nim pak mohly rodiny směřovat směrem na západ za životem bez války.

„Mohl jsem ve svojí práci pokračovat, naplnil jsem čtyři roky, jak byla dohoda, mohl jsem se bez problémů vrátit a požádat o nový post. Ale všechno to, co se dělo v mé zemi, to co mi vyprávěli lidi kteří utekli z války - to mi dělalo hrozně špatně na psychiku,“ vzpomíná na těžké turbulentní období Dragoljub Matić. Nakonec konzulární post v roce 1993 složil. Zpětně se ohlíží se smutkem na to, jak oddával mezi sebou uprchlíky, například Srba s muslimkou, a článek, který o tom psal jugoslávský zpravodaj v Česku, byl v jeho domovině zakázán - rodná země nestála o takové příběhy v době nacionalistické euforie.

S novou vlastí se sžil rychle 

Po rozhodnutí zůstat v Česku s celou rodinou přišla těžší část - najít si novou práci jako vysloužilý diplomat. „Na začátku jsem dělal vše. Pracoval jsem v hotelu, ve firmě na bezpečnostní techniku, dělal jsem montáže, asi rok a půl jsem byl zpravodajem Politiky z České republiky, trošku jsem překládal drobné texty.“ Právě v překladatelství textů našel novou netušenou možnost - technické texty (ačkoliv neměl technické vzdělání). Naučil se výrazy pro technické pojmy, piloval svoji češtinu a nakonec se stal jedním z mála lidí v České republice, kteří zvládali při prodeji komunikovat s protějšky z Balkánu. Postupně se vypracoval až na tlumočníka v oblasti železnic. Lokomotivy z České Třebové jezdily do Srbska nebo Bosny a Hercegoviny spolu s ním a on na místě tlumočil kurzy pro budoucí strojvůdce a operátory techniky.

Veškeré diplomatické zkušenosti a pohled čerstvého imigranta mu rovněž pomohly v momentu, kdy ho oslovila nevládní organizace Slovo21, s nabídkou šéfredaktorského postu v časopise SLOVO. Vybudoval koncepci, jejímž účelem bylo pomáhat s integrací i dalším lidem, uprchlíkům z Kuby, Vietnamu a dalších zemí. „Po sametové revoluci začali cizinci žádat o pobyt v ČR. Tehdejší tisk měl nějaký divný pohled na cizince. Pořád se mluvilo jen o tom, že nějaký cizinec udělal něco špatně - Rus, Ukrajinec, Balkánec. Vůbec se nevědělo, co potřebuje cizinec, aby dostal povolení k pobytu. Na cizinecké policii někteří úřednicí uprchlíky vydírali, požadovali po nich peníze, aby vyřídili nějaké věci. Kdo nedal dost peněz, toho odmítali,“ říká Dragoljub Matić. Jeho časopis cizincům se všemi náležitostmi pomáhal a zároveň propojil zkušenosti s vládním aparátem a nevládní organizace, takže začala vznikat ucelená legislativa pro uprchlíky. Časopis založený v roce 1999 vedl jako šéfredaktor 15 let, než došly peníze.

Manželka Olga Matićová pokračovala v Česku jako profesorka francouzského jazyka, syn Dušan Matić se dostal k filmu a televizním pořadům jako produkční a dle slov otce „si udělal dobré jméno“. Do rodiny časem přibyla vnoučata ze smíšených česko-srbských manželství, která tak dala dědečkovi Dragoljubovi ve stáří velkou část životní náplně - Barbara Matićová, Goran Matić a Theodor Matić. V době natáčení rozhovoru bydlel Dragoljub Matić v Praze i s manželkou Olgou a do mateřského Srbska jezdil dvakrát až třikrát ročně navštěvovat sestru Leposlavu, přátele a kamarády.

„Když má člověk 80 let jako já, tak začne přemýšlet o tom, jaký měl život, jestli byl úspěšný. Člověk musí být k sobě upřímný a to já jsem. Myslím, že můj život byl úspěšný, a i když byly situace, kdy jsem byl úplně dole, tak nebýt těchto špatných situací, pocit z úspěchu by nebyl tak skvělý, jaký je,“ dodává diplomaticky.