Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Blanka Matějková (* 1931)

• narodila se 31. prosince 1931 v Horní Branné

• v březnu 1945 se schovávala před náletem na Kralupy

• na jaře 1945 rodina ubytovala sovětské vojáky

• během práce v laboratoři utrpěla těžké popáleniny

• v 90. letech se věnovala učení na průmyslovce i gymnáziu

• v roce 2025 žila v Kralupech nad Vltavou

Znělo to jako varhany

Blanka Matějková, za svobodna Holubcová, se narodila 31. prosince 1931 v podkrkonošské vsi Horní Branná kousek od Vrchlabí. „Můj dědeček tam měl cukrárnu.“ Když jí byly tři roky, tak se rodina přestěhovala do Kralup nad Vltavou, kde dostal tatínek práci. Do Horní Branné jezdila Blanka Matějková stále ráda za příbuznými každé prázdniny. „Babička mě rozmazlovala, takže když si pro mě maminka přijela, tak jí říkala: ,Má moc ráda linecký koláčky.’ A maminka hudrovala: ,Já jí dám linecký koláčky! Dostane chleba a bude ráda, když na něm bude máslo!’“

Na konci druhé světové války probíhaly přes Kralupy časté spojenecké nálety. „Když přes nás přelítaly americký letadla, tak to znělo jako varhany a po obloze zanechávaly stopy páry.“ Blanka Matějková vzpomíná na bratrance, který byl totálně nasazený ve Vídni. „Jednou byl u nás na návštěvě a divil se: ,Vy nikam neutíkáte do krytu, když houká siréna?’ A my jsme říkali, že ne, že se chodíme koukat, kudy letí.“

Potřebovala jsem najít pejska

Nedlouho po bratrancově návštěvě potkal ničivý nálet i Kralupy. „Přinesla jsem tašku od chleba a chtěla jsem ji vytřepat a najednou strašná rána a začal nálet. První bomby spadly na rafinérku,“ vypráví. Maminka s Blankou utíkaly rychle do sklepa, kde se dlouho schovávaly a poslouchaly šílené výbuchy v okolí. „Já jsem měla takovýho pejska foxteriéra a ten s námi ve sklepě nebyl, tak jsem potřebovala toho pejska někde najít. Matka mě nechtěla pustit nahoru, ale mně se to přece jen podařilo. Pejsek počůranej, tak jsem ho rychle drapla a odnesla za náma.“

Večer po konci náletu se matka s dcerou snažily dostat přes most do města, aby zjistily, zda jsou jejich sousedé v pořádku. „Bylo to hrozný, protože jsme se tam ani nedostaly,“ vzpomíná. Tatínek v tu dobu pracoval v Praze a večer se přes trosky ani nemohl dostat domů. Po konci války stále několik let platil prodej na lístky a lidé se snažili co nejvíc potravin vypěstovat doma nebo chovat zvířata na maso. „Tatínek jezdil několik kilometrů na kole pro chleba, kde mu ho dali bez lístku.“

Stejně jednou budete proti nám

V květnu 1945 ubytovali Holubcovi u sebe doma sovětské důstojníky. Sluha jednoho z majorů se dal s maminkou do řeči. „Ten sluha říkal mamince, že stejně jednou budeme proti nim, a my jsme je ubezpečovali, že to se nikdy nemůže stát, protože jsme jim strašně vděčný za to, co pro nás udělali. On se hrozně bál, aby ho ten jeho šéf neslyšel. Říkal, že nemůže střílet na lidi, že byl profesorem angličtiny,“ říká pamětnice.

Během války se z kralupské školy stal lazaret a v roce 1945 otevřeli třídu pro děti, co nemohly za války studovat. Blanka Matějková se rozhodla, že následující rok chce jít na gymnázium. Nakonec ji učitelé přezkoušeli a byla přijata na gymnázium už během září 1945. Bavila ji chemie a po maturitě chtěla studovat farmacii. V tu dobu už v zemi vládla komunistická strana a Blančin původ byl vyhodnocen jako buržoazní, takže na farmacii nemohla nastoupit. „Skoro všichni moji spolužáci šli učit, ale já jsem měla pocit, že bych to na nervy nevydržela.“

Blanka Matějková po maturitě sháněla práci a našla si místo laborantky v kralupském cukrovaru. Aby se mohla stát vedoucí chemičkou, musela si doplnit odborné vzdělání a absolvovala kurz na potravinářské průmyslovce v Praze. Tam jí napsali doporučení ke studiu na vysokou školu chemickou. Tu začala Blanka Matějková studovat dálkově a u toho pracovala v laboratoři. V cukrovaru byla práce hlavně v období takzvaných kampaní, tedy když dorostla cukrová třtina a vyráběl se cukr. Našla si tedy další práci v Reagencii na zbytek roku. V tu dobu se také provdala.

Tos měla študovat, než jsi bouchla

Při práci v laboratoři v Reagencii utrpěla Blanka Matějková těžký úraz. Při přelévání sodíku začala hořet. „Vlítla jsem do laboratoře, kolega na mě zařval: ,Zavři oči!’ a zfouknul mě kysličníkem uhličitým.“ Odvezli ji na kliniku v Legerově ulici s těžkými popáleninami. „Manžel čekal dole na vrátnici a já jsem mu řekla, ať mi přiveze skripta… Přišel primář, viděl ty skripta a říkal: ,Holka, tos měla študovat, než jsi bouchla.’ A já se rozhodla, že se na to vykašlu,“ říká pamětnice.

Z nemocnice se vrátila fyzicky i psychicky ve špatném stavu a rozhodla se založit rodinu. Manželům se narodila dcera Jana. „Bylo jí pár měsíců, když mně přišlo oznámení, že pro dlouhodobou neúčast mě vylučují ze školy. Já jsem se rozbrečela.“ Blanka Matějková napsala odvolání, že nestudovala, protože utrpěla úraz a následně se jí narodilo miminko. „Oni mi odepsali, že můžu dostudovat, pokud do konce studia nepožádám o jediný odklad.“ Rozhodla se, že to zvládne, a školu skutečně dostudovala.

Reagencie se přestěhovala do Neratovic a pamětnice hledala práci v Kralupech. Otevírala se nová laboratoř na zpracování kaučuku. Vedoucí laboratoře shodou okolností pocházel také z Horní Branné, stejně jako Blanka Matějková. „Říkal si, že tahle je taky z Horní Branné, tak že ji schválně zkusí. Jeho maminka a moje maminka se znaly.“ V nové práci se jí moc líbilo, měli nové vybavení a skvělý kolektiv. Během práce absolvovala ještě postgraduální studium na Univerzitě Karlově.

Rozloučili jsme se, že se sejdeme, a už se nestalo

Po absolvování postgraduálu se jí narodilo druhé dítě – syn Jindra. Její dcera Jana se dobře učila a chtěla jít studovat medicínu. Blanka Matějková v tu dobu působila v rodičovském sdružení na dceřině škole. Jednou přišel ředitel ze schůze na okresním výboru a řekl, že tam říkali, že by neměli pouštět děti pracovníků v kaučuku. „Já jsem se ptala: ,Říkali, že bychom neměli, nebo že nesmíme?’ A ředitel říkal, že říkali, že bychom neměli. Tak jsme jednoho nadaného kluka pustili na gympl. Ředitel za to vylítl a o mojí dceři řekli, ať nepočítám s tím, že půjde někam do školy.“

Nakonec se dcera časem na gymnázium přece jen dostala a vystudovala medicínu. Blanka Matějková pracovala v laboratoři s kaučukem až do roku 1991. V ten rok, kdy odešla do důchodu, ji potkala tragédie – na dálnici do Brna během autonehody zemřel její manžel. „To byla nečekaná rána. Ráno jsme se rozloučili, že se večer sejdeme, a už se to nestalo,“ vzpomíná pamětnice.

Období po smrti manžela bylo pro Blanku Matějkovou nejnáročnější v životě. V tu dobu její vnučka nastoupila na průmyslovku a tam sháněli učitelku chemie a ptali se dcery, jestli by to nechtěla dělat maminka. „Já jsem říkala, že nemůžu, protože jsem vyházela všechny skripta. Oni řekli, ať sepíšu, co potřebuju, a že mi to koupí. Tak jsem šla učit na průmyslovku chemii, laboratoře a takový technický předměty.“

Postupně vzala Blanka Matějková i hodiny na gymnáziu a až po čtyřech letech se vrátila zase do důchodu. V něm však dlouho nezůstala a šla pomáhat do PTZ laboratoře v Nelahozevsi. Ráda jezdila na kole, ale jednou jí před kolo vjelo malé dítě na odrážedle a ona spadla. Zlomila si pánev a od té doby se pohybuje jen s pomocí berlí. V roce 2025 žila Blanka Matějková v Kralupech nad Vltavou a užívala si vnoučata a pravnoučata.