Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Matějček (* 1935)

• narodil se 11. prosince 1935 v Praze

• druhou světovou válku včetně posledních válečných dní prožíval převážně na Malé Straně

• po válce byl jeho otec uvězněn a jeho matka spáchala sebevraždu

• studoval na Koleji Jiřího z Poděbrad v Poděbradech

• vyučil se tesařem

• vojnu prožil ve slovenském Martině

• po vojně si dodělal maturitu, udělal si pedagogické minimum a šest let učil polytechnickou výchovu

• vystudoval pozemní stavitelství a architekturu

• pracoval jako šéf techniky v Černém divadle

• roku 1984 emigroval s rodinou do Kanady

• v roce 2025 žil v Kanadě

Milan Matějček se narodil 11. prosince 1935 v Praze. Záhy po jeho narození se s rodiči přestěhovali na hraniční přechod Johanngeorgenstadt, kde jeho otec tehdy pracoval jako celník. Těsně před druhou světovou válkou bylo ale pohraničí již velmi divokou oblastí. Takže potom, co na Milanova otce ve službě někdo několikrát vystřelil, se rodina přestěhovala zpět do Prahy.

Rušné mládí za války i po ní

Dle vlastních slov přežil Milan válku v „relativním poklidu“. Po návratu z pohraničí bydleli s rodiči v paláci Maltézských rytířů na Velkopřevorském náměstí. Milan tak má řadu vzpomínek na Malou Stranu v době války a zejména v době revolučních dní. Ty trávil Milanův otec v ulicích, protože byl záložní důstojník a měl na starost i hlídání německých zajatců. Milan sám hojně vzpomíná na četné pokusy o rabování i na další zvěrstva, kterých se lidé v revoluční době dopouštěli. „Každá revoluce je svátkem zlodějů,“ tvrdí Milan dnes.

Již během války Milan chodil do školy do Josefovy ulice. Po válce pak začal navštěvovat i Nerudovo gymnázium, které by možná vychodil, kdyby se razantně nezměnila jeho rodinná situace. Nedlouho po válce si totiž Milanova maminka vzala život. Pravdu o matčině smrti se Milan dozvěděl až o mnoho let později. Zároveň byl v tomto období jeho otec obviněn a následně došlo k jeho zatčení. Přesný důvod, čím se otec provinil Milan dodnes nezná. Těsně předtím než nastoupil ve výkon trestu, stihl ještě Milana přihlásit na poděbradskou kolej Jiřího z Poděbrad, kde Milan poté nějaký čas přebýval na internátu.

Přestože na internát původně nechtěl a podmínky jak na škole tak na internátu byly poměrně tvrdé, do dneška na tuto dobu Milan rád vzpomíná. Nakonec mu nevadil ani poměrně drsný režim ani fyzické tresty. „Kde jinde se můžete nanečisto potkat s bolestí?“ Mezi jeho spolužáky v Pardubicích patřila celá řada později významných osobností, včetně například Miloše Formana nebo Václava Havla.

V patnácti do zaměstnání

Byl v osmé třídě, když byl donucen školu opustit. Kolej Jiřího z Poděbrad byla prohlášena za reakční prostředí a v rámci školské reformy došlo k její celkové reorganizaci. Milan měl posléze nastoupit na práci do dolů. Horníkem se ale nikdy nestal, protože v té době se již Milanův otec vrátil z vězení a díky svým organizačním schopnostem se mu podařilo rychle se vypracovat na hlavního mechanizátora tajné stavby letiště v Plzni. A právě zde nakonec díky otci pracoval i Milan. Pracoval sice 12 hodin denně, ale měl alespoň možnost vyzkoušet si řízení všech možných strojů, které ho tehdy tolik lákalo. Díky zdejší práci také mohl dělat jednu celou zimu pomocníka chataře na Slovensku, kde se naučil jezdit na lyžích. Po roce práce se snažil přihlásit hned na několik škol, ale téměř všude byl odmítnut. Nakonec se vyučil tesařem a začal také jako tesař pracovat.

Právě v době, kdy se věnoval tesařině, mu několikrát nabízeli členství ve straně výměnou za to, že si mohl jet přivydělat do západních zemí. „Já bych za jeden ten pitomý podpis mohl cestovat po celém světě.“ Čtyřikrát mu prý členství v partaji nabízeli. Nabídku ale pokaždé odmítl. Byl to jeho vůbec první přímý střet s komunistickým režimem.

Od vojny k dálkovému studiu

Po dosažení příslušného věku nastoupil také na vojnu, kterou prožil v Martině na Slovensku. Na vojně se po celé dva roky snažil soustředit na to, aby se naučil řídit motorová vozidla a aby se náležitě připravil na maturitní zkoušku. Také během vojny a po ní začal hojně závodil na lyžích.

Po vojně se poprvé oženil. Žili ale s manželkou poměrně oddělené životy a jejich vztah nakonec skončil rozvodem. Proti své vůli byl tehdy také zvolen soudcem z lidu, čehož dodnes lituje, přestože nakonec seděl pouze u tří rozvodů. „Byl to můj vůbec největší prohřešek v životě.“  

Od svých patnácti let se tedy Milan živil sám. Otec byl značnou část Milanova mládí ve vězení a po propuštění věnoval svůj čas spíše kariéře než synovi. Milan pamatuje, jak otec seděl U Jelínků a on mu přišel oznámit, že si úspěšně dodělal maturitu, na což mu otec odpověděl: „No vidíš, že nejsi tak blbej, jak jsem si myslel.“ Od otce se mu nedostalo téměř žádné podpory, měl Milan stále touhu dál studovat.

A rozhodl se, že bude učitelem. Udělal si dvouletý večerní kurz, aby měl pedagogické minimum a nějaký čas vyučoval polytechnickou výchovu na devítiletce. Učil nakonec šest let a během svého učitelského působení vystudoval dálkově pozemní stavitelství a architekturu.

Hercem z donucení a bohatým dělníkem

Jeho kamarád mu hned po škole dohodil pozici vedoucího skupiny údržbářů pro divadla malých forem. Díky známosti s Emmou Srncovou poté začal dělat šéfa techniky v Černém divadle Jiřího Srnce. Práci zde dohodil i své tehdejší partnerce, kterou si později vzal. Díky věhlasu Srncova Černého divadla se jim několikrát naskytla i možnost podívat se na západ. Manželku před lukrativním zájezdem do Ameriky oslovovala StB. Potom, co jim Matějčkovi ale vyhrožovali tím, že za takových podmínek dají výpověď, jim estébáci dali na několik let pokoj.

Přestože pracoval jako technik, dostal se i na jeviště. „Někdo nám emigroval a já jsem to měl oposlouchané a šlo mi to, tak jsem to hrál já.“ Potom, co z divadla odešel, se mu moc nechtělo do zaměstnání. „Okusil jsem několik let volnosti u toho divadla, tak jsem si nedovedl představit, že bych dělal nějakou nesmyslnou činnost.“ Nějakou dobu se opět živil jako tesař a řemeslník. Poté začal pod záštitou JZD pracovat pro středisko ze svého vlastního domu. „Platili mi elektriku, plyn. (…) A cítil jsem se děsně vinný, protože mi pořád chodili peníze.“ Jako tesař mohl také být považován za osobu dělnického původu, což mu v některých situacích přišlo velmi vhod. Práce mu tak vynášela, že si u chalupy postavil osobní lyžařský vlek, na kterém se poté společně s manželkou vozili.

Tlak režimu sílí

První bratr manželky emigroval do Rakouska, kde se vypracoval a stal se zastupitelem firmy Sony pro východní Evropu. Podporoval také polskou Solidaritu. Možná právě proto ale byl jednoho dne zavražděn nervovým plynem v hotelovém pokoji ve Varšavě. Milan se domnívá, že za jeho smrtí stály tajné služby. Vzpomíná, jak tenkrát ihned po zprávě o švagrově smrti s manželkou letěli a snažili se celé věci přijít na kloub. Byli ale varováni, že i jim by mohlo hrozit nebezpečí, proto se raději vrátili do vlasti. Pro Milana osobně to byla ale další velká rána, kvůli které začal přemýšlet o emigraci.

Poté začalo pro Matějčkovi poměrně rušné období, které později vyústilo v roce 1984 jejich odchodem z Československa. Požívali majetkové peripetie. Mezi ně lze zahrnout, že o jejich dům měli zájem agenti StB. Když se domu odmítali zbavit, dokonce jim kdosi vyhrožoval, že ublíží jejich dětem. Potom, co se Milanova syna dokonce někdo pokusil přejet se rodina definitivně rozhodla, že emigrují. Poměrně snadno získali výjezdní doložku a odjeli do Jugoslávie na dovolenou, která se protáhla na mnoho let.

Nový začátek v Kanadě

V té době bylo Milanovi padesát let, neuměl anglicky ani žádnou jinou řečí. Se dvěma dětmi a manželkou se nakonec vypravili do Kanady. Milanova žena pracovala jako au pair a pomocná pracovní síla v domácnosti. Milan sám v padesáti letech opět lezl po střechách a nějaký čas se i v Kanadě věnoval tesařství. Později zastával pozici v jedné projektantské firmě, kde působil jako kreslíř a architekt. Velkou část této práce tvořilo sezení v kanceláři. „Kdyby ten můj tehdejší šéf věděl, že je to první místo v oboru, kde sedím!“ směje se dnes Milan, když na tuto práci vzpomíná.

Po pěti letech z firmy odešel a od svého bývalého šéfa z divadla v Praze a dalšího emigranta dostal zakázku na stavbu továrnu ve Vancouveru. Téměř celé projektování a organizace stála tehdy na Milanovi. Na stavbu bylo velmi málo času, nicméně Milan se v tomto ohledu velmi osvědčil. Celou stavbu dokončil za devět měsíců a ještě v ní zařídil výrobní linku, na kterou měl Milan vlastní patent. V té fabrice poté pracovala i Milanova žena. Nicméně za nedlouho továrna zkrachovala.

Návraty

Mezitím již v Československu proběhla sametová revoluce. Milan s manželkou zrestituovali čtvrtinu malého domku ve Strašnicích. Milan se kvůli tomu vrátil na čas do Čech a začal se zde i poohlížet po práci. V Čechách se také seznámil se synem známého architekta, přes kterého se zapletl do machinací s bankovními půjčkami. „Dávali mi skoro polovinu hodnoty té fabriky jako půjčku. (…) To bylo masové rozkrádání bank.“ Měl pocit, že se zaplétá s mafiány. „Já jsem v prvním okamžiku [když jsem na to přišel] říkal, že s tím nechci nic mít.“ Nabídku nakonec odmítl, ale nějaký čas se přesto obával o své osobní bezpečí.

Po této anabázi si na čas zřídil skládku zeminy. Dostalo se mu totiž informace, že stavba určité dálnice bude potřebovat někam vyvážet. To už za Milanem přijela z Kanady jeho manželka s dcerou. Nějakou dobu v České republice dcera chodila i do diplomatické francouzské školy. Matějčkovi ale stále ještě zvažovali zda zůstat v mladé republice nebo se vrátit zpět do Kanady. To jim nakonec přišlo jako rozumnější varianta a taky tak učinili. „Vrátili jsme se zpátky do náruče stabilizované demokracie,“ popisuje jejich návrat do Kanady Milan. V Kanadě žijí dodnes.

Milan se po návratu ještě nějaký čas věnoval obchodu s nemovitostmi. Jeho dcera je lékařkou. Vystudovala i diplomatickou školu ve Francii, ale chtěla se věnovat medicíně. Pracovala v Londýně. V současné době pracuje ve Vancouveru. Syn má svou vlastní IT společnost.

Milan je dodnes nadšeným sportovcem. Jeho vášni pro lyžování vyhovují i kanadské přírodní podmínky. „Můžu vyjít z domu a za třicet minut dělám první oblouk.“ Je také autorem několika knih, včetně té, která se věnuje jeho osobnímu životnímu příběhu.