Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík Václav Maťátko (* 1924)

Byl jsem hlavní meteorolog, všechno jsem musel hlásit na štáb. Beze mne nezačal útok naší armády.

  • Narozen na Volyni roku 1924

  • Nasazení na nucené práce u Lvova

  • Hudební činnost v okolí rodiště

  • Březen 1944 nástup do čs.armády v Rovně

  • Výcvik v Rumunsku, v Besarábii

  • Chemické školení v Radomi

  • Meteorologická služba během války

  • Nástup na frontu na Dukle

  • Postup přes Slovensko

  • Konec války v Kroměříži

  • Odsun Němců

  • Studium na průmyslovce a střední policejní škole

  • Práce v SNB

  • Funkcionář ve Svazu bojovníků za svobodu

Částečný přepis – Václav Maťátko

 

Pochází z Volyně. Narodil se 30. 3. 1924 ve Straklově. Navštěvoval základní školu. Ve škole bylo hodně národností. On seděl v lavici se Židem.: „Jednou mi přinesl mácu. O tomto jídle kolovala historka, že je v něm lidská krev. Já jsem se ho bál.“

Otec byl švec. Otec byl třikrát ženatý, a tak měl Václav Maťátko mnoho sourozenců. Rodina měla obchod. Němci odváděli mladé lidi na práci do Německa. V. Maťátka nasadili na práci na lvovskou silnici.

Chodil do Sokola. Jezdili na cvičení do okolních vesnic. Hrál v kapele na housle. Chtěl jít do války s kapelou. Zkoušel ho z hraní Vít Nejedlý. Bohužel nebyl tak dobrý houslista a do kapely se nedostal. Jeho kamarádem byl plukovník Masopust. V březnu roku 1944 nastoupil do armády. Odveden byl v Rovně. Hodně příbuzných se dostalo do čs. armády. Po základním výcviku byl na zvláštním soustředění v Rumunsku, v Besarábii. Pak byl asi měsíc v Radomi na chemickém školení. Dále se zabýval hlavně meteorologickým měřením. K frontě se připojil na Dukle. Z Dukly se dostal, do Stropkova, Lipt. Mikuláše, Žiliny, Vrutek. Na konci války byl v Kroměříži. Pak byl v pohraničí a byl přítomný odsunu Němců. Dále pracoval u SNB. Studoval na strojní průmyslovce a na střední policejní škole.  Za nějakou dobu od SNB odešel a měl velké problémy se získáváním práce. Stal se funkcionářem ve Svazu bojovníků za svobodu.

 

V současné době si toho moc nepamatuje, ale dokázal vyprávět několik historek.

 

V. Maťátko vypráví zajímavé historky ze života vojenského meteorologa.  (téma 4. čas: 4:23-5:05): Porouchal se telefon a potřeboval jsem jít na radiovou stanici a nevěděl jsem heslo. Byla tam kamarádka, spolužačka ze školy. Ta řekla: „Heslo!“. Já řekl: „Mařeno neblbni, já tě zabiju. Já to musím jít nahlásit.“ Kamarádka vystřelila do vzduchu. Já byl na zemi. Pak přišla velitelka a vyřešila to. Pustila mě. Musel jsem hlásit každou hodinu. Pak řekl: „Mařeno, já tě zabiju.“ Maťátko hlavně dával dohromady hlášení, papíry. Musel to předat. Žil v sanitce. Tam jedli, spali. Jeli pořád za frontou. Chodil občas na pozorovatelnu. Jedli fazole.

 

V jednotce byli velmi špatné hygienické podmínky, přesto se dbalo na oholené tváře vojáků. Takové věci sledoval i sám generál Svoboda. (téma 4. čas: 8.15-3:38): „Já jsem jednou nebyl oholenej. Šel generál Svoboda. Říkal: „Jakto, že nejsi voholenej?“ Tak jsem mu říkal: „Pane generále. Mě váš holič nechce oholit.“ To byl rotmistr. To jsem pak brečel, že jsem to řekl. On mě holil a nedal vůbec mejdlo. Já jsem brečel, když mě holil.“

 

V. Maťátko si vzpomíná na jediného velitele, Stroganova. Ten měl zvláštní milostné zkušenosti z války. (Téma 4. čas: 8:46-9:22): „Řeknu vám příklad. Můj kapitán, jmenoval se Stroganov, ten se zamiloval tak, že pak byl v nemocnici. Já jsem musel jeho věci poslat manželce do Moskvy. Ona se ptala. Já jsem jí řekl, že je nemocnej, ale on měl pohlavní nemoc. To jsem jí říct nemohl. Podváděl svou ženu. Ona byla hezká. Byla možnost seznámit se s vojačkami.“

 

V. Maťátko si pamatuje hodně historek  o spolubojovnicích. (téma 5. o ženách v jednotce): „Libuše Mrázková. Taková hezká dívka. To byla žena mého kapelníka. Přímo to dostala do břicha a její muž ji musel zakopat. Hudebníci dělali ty hrobaře. Přihlásila se dobrovolně do armády s manželem. Byla manipulantkou. Byla spojařkou. Narukovala v roce 1944 a v tom roce také zemřela. Zemřela ten den, kdy se dostala na frontu.“

 

 

Improvizovaně si dokázali ve válečné době udělat i saunu. (téma 5. čas: 4:15-4:58): „Já mám tadyhle useknutý palec sekyrou. Zatápěl jsem v sauně. Paní doktorka mi to zaléčila. Dala mi penicilín na to. Výborná doktorka. Měli jsem tam saunu. Rozpálená kamna, na to se nalila voda a byla sauna.  My jsme byli rozežraní všima.  Vši, to tělo bylo úplně rozežraný.“ Neměli žádné hygienické podmínky. Brali vodu z potoka. Důstojníci z Anglie měli všechno. Bylo to nespravedlivé.

 

Maťátko si vzpomíná na polní poštu. (téma 5.): „Dopis se skládal do trojúhelníku a obálky nebyly. Psát jsem mohl často. Pošta byla spolehlivá. Dopis došel domů za 14 dní.“

 

V jednotce byli spolu s Čechy Sověti. Sověti byli hlavně velitelé, důstojníci. (téma 6.):Pral se se Sověty. Ti říkali, že bude u nás komunismus. On tomu nevěřil. Byly v jednotce různé národnosti. Byla tam i nějaké víra. Ti nesměli mít zbraně. Tak jeden byl v trestanecké četě a beze zbraně došel až do Prahy. Věřil, tak se mu nic nestalo. V Praze ho porazila motorka a zemřel.“

 

V jednotce se vyskytovali vojáci různých náboženství a národností. Dost negativní vztah měli naši vojáci podle Maťátka k Židům. (téma 6.): „V jednotce byli Židé. Oni měli privilegia. To byla židovské armáda. Mě hlídal četník, to byl Žid. Měli jsem oba návrh na vyznamenání. On ho dostal a já ne. Já ho potkal v Žatci, on byl nadporučík,  já rotný. Oni měli známé na vedení. Ostatní vojáci je neměli rádi.“

 

Naše vojáky popouzelo, že nesměli ublížit německých zajatcům, kteří masakrovali jejich spolubojovníky. (téma 7.) Když jsme přišli do nějaké vesnici, tam byli pověšení naši lidi. Přivedli německého zajatce a my jsme mu nesměli ublížit. To nařídili Rusové. Víte, jaké to bylo, když tam jste viděla kamaráda. Měl uříznutý jazyk a vypíchnuté oči a my jsme mu nesměli dát ani pohlavek. Brali jsme jim boty.“

„Němci měli všechno. Jednou jsme našli německý sklad. Tam bylo pivo, kořalka. Tak jsem to naložil na auta, měli jsme to až do Prahy. My jsme měli sovětské boty. To nebyla kůže, ale hadr.“

„Přišli jsme do obce a potřebovali jsme dát do postele seno, slámu a hrábl chlapec do sena a tam byl granát a utrhlo mu to ruce.“

 

Maťátko si vzpomíná na zubožený stav své uniformy i svého těla. Měli vši. (téma 9.): „V Krasně, my jsme neměli košile. Já jsem měl jednu košili. Já jsem sehnal nějakou roztrhanou. Vyměnil jsem ji. Šel jsem do lázní. To byl takový stan. Vypařil jsem se. Obleky jsem vyžehlil. Šel jsem do kostele. Ted mi slečna řekla: „Tady vám něco leze.“ Lezla po  mě veš. Vypálená byla. Bylo mi nepříjemně. Já za to nemohl.“

„Měl jsem paradentózu. Padali mi zuby. Musel jsem v tržnici kupovat cibulku. Dostal jsem vitamín C. Měli zubaře.“ Zubař měl prý ve své pojízdné ordinaci všechno.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Ladis Kylar)