Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Marková (* 1922)

Rukovali chlapci i děvčata. Tak jsem šla taky

  • rodina volyňských Čechů

  • narozena ve vesnici Straklov na Volyni v roce 1922

  • chodila do polské školy

  • od roku 1940 pracovala v kanceláři obilného skladu, kde se přijímaly předepsané odvody potravin od sedláků

  • vstoupila do 1. československého armádního sboru, účetní v telefonní rotě, zásobování jednotek

  • po válce zůstala v Československu

Volyňští Češi

V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Carská vláda lákala nové přistěhovalce řadou výhod, kterými bylo právo na koupi levné půdy a zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Přistěhovalci byli osvobozeni na dobu 20 let od daní a zproštění vojenské povinnosti.“1 Prarodiče paní Markové patřili mezi onu masu lidí, kteří sem přišli za vidinou lepší budoucnosti. Na Ukrajinu přišli již v šedesátých letech 19. století. Paní Marková vypráví, že důvodem byla především levná zemědělská půda. „Tehdy zde byla levná půda. Kácely se stromy a obdělávali půdu. Kdo si co nakácel, to měl. Z Čech se tam odstěhovalo mnoho lidí.“

Dětství

Po sovětsko-polské válce, která skončila roku 1921 porážkou Rudé armády, byla Volyň rozdělena. Její západní část připadla Polsku, východní část zůstala Ukrajině, resp. Sovětskému svazu. České vesnice se nacházely v oblasti patřící tehdy Polsku. Paní Emilie Marková, volyňská Češka, se narodila ve vesnici Straklov na Volyni v roce 1922. Navštěvovala polskou školu. Ve škole ale měli čtyři hodiny týdně český jazyk. „Takže jsme si ten jazyk učili a obnovovali. Měli jsme i pravopis. Pan učitel nám hodně vyprávěl i o historii.“ A navíc: „U volyňských Čechů se v domácnostech mluvilo vždycky česky.“ Rodina měla celkem osm dětí, dvě ale zemřely těsně po narození. Paní Emilie měla čtyři sestry a bratra. Vzpomíná na těžkou sociální situaci, ve které se rodina nacházela již za první světové války, několik let před jejím narozením: „Lehký jsme to neměli. Už za první světové války jsme měli za humny zákopy. Maminka s námi měla co dělat, protože tatínek byl na frontě. To tehdy už měli rodiče čtyři děti. Navíc se starala o tři sirotky po bratrovi tatínka. A ještě tam bydleli dědeček a babička! Maminka měla tedy hodně krků na živení a málo rukou na práci.“

II. světová válka na Volyni

V roce 1939 začala druhá světová válka. Nepřipravené Polsko zanedlouho kapitulovalo a území bylo rozděleno mezi Německo a Rusko. Boje doprovázelo i bombardování: „Němci bombardovali běžence a vesnice. Já se tehdy učila šít a nedaleko spadla bomba. My jsme na to nebyli vůbec připravení. Zrovna jsem měla prst pod mašinou, a jak jsem se lekla, tak jsem si ho prošila. Ještě tu mám ranku.“ Když roku 1939 Sovětský svaz obsadil východ Polska a připojil západní území, která do roku 1920 patřila Ukrajině a Bělorusku, zpět k Sovětskému svazu, došlo k opětovnému sloučení obou částí Volyně. Do oblasti, kde žila rodina paní Emilie, vpadla ruská vojska. Vzpomíná na zakládání kolchozů po příchodu Rusů: „Tenkrát už se tam kolchozy zakládaly, ale lidi do nich nechtěli vstupovat.“ V roce 1940 začala paní Marková pracovat v kanceláři obilného skladu, kde se přijímaly předepsané odvody potravin od sedláků.

V roce 1941 byla oblast obsazena německými vojsky: „Němci začali hned zavírat a střílet lidi. Z naší vesnice popravili tři. Byl to předseda sovětu, předseda komunistické strany a předseda kolchozu.“ Němci nutně potřebovali pracovní sílu, a proto začali odvážet především mladé lidi ze země: „Začali do Německa odvážet mládež. Chytali je ve městech a vozili je na nádraží. Já jsem se tomu vyhnula jen náhodou.“ Paní Marková pracovala i nadále v obilném skladu. Podle jejích vzpomínek zde pracovala i celá řada německých dezertérů.

Při vyprávění o genocidě židovského obyvatelstva na Volyni se paní Marková nemohla ubránit slzám. Nedaleko jejich obce si Němci letiště přeměnili na popraviště: „I u nás byla zřízena ghetta. Já o tom ani nemůžu mluvit. Osobně jsem je neviděla, ale povídalo se to. Mladí kluci všude vlezou, tak to pak vyprávěli. Židi si sami museli vykopat hroby, svlíknout se, postavit se před jámu a pak je kulomety postříleli. Jen je trochu zasypali chlorovým vápnem a zas další. Jak ovečky… Hroby nebyly ani pořádně zahrabané. Ven trčely ruce, nohy… Když jsme šli do armády, tak nám ukazovali ty hroby otevřené. Nevím proč, asi abychom se zatvrdili.“

Vstup do československé zahraniční armády

Volyňští Češi začali v roce 1942 masově vstupovat do 1. československého armádního sboru v SSSR. Také paní Marková se rozhodla odejít z domova na frontu. „Rukovali chlapci i děvčata. Tak jsem šla taky. Říkali jsme si, že třeba zaujmeme nějaké to místečko, kde nás bude třeba.“ Byla zařazena do telefonní roty jako účetní, starala se také o zásobování jednotek. Po vstupu do jednotky prošla krátkým základním výcvikem. Paní Marková vzpomíná na to, jak to bylo s volným časem a s odpočinkem na frontě: „Na nějaký organizovaný život čas nezbýval. Ale osobní volno, to si musel udělat každý nějakou chvíli. Nějaký čas si člověk prostě musel udělat, aby se dal do pořádku. Povídali jsme si a smáli jsme se, jako mladý. Dokud nás to nepotrefilo, tak jsme se smáli. Dokud je člověk mladej, tak si nepřipouští, že by se to mohlo stát. Až když je člověk starší, tak si říká: ,Jak jsem to moh všechno přežít?‘“

Paní Marková s úsměvem vypráví o svých nadřízených: „To byli docela prima kluci. My jsme je brali jako kamarády a oni nás jako chudáky holky. Někdy nám i pomohli, když viděli, že je toho na nás moc. Na žádnýho si nemůžu stěžovat. Člověk na ně rád vzpomíná. Vůbec tam byla dobrá parta.“

Nejtěžší boje se podle názoru paní Markové odehrály u Dukly. „U Dukly to bylo nejhorší. Němci měli zaměřenou každou silnici. Měli jsme co dělat, abychom projeli. Naštěstí jsme tomu ušli. Navíc ne všude se dalo projet auty, někde se musely používat koňské potahy.“ U Dukly padlo velké množství vojáků, mezi nimi také bratr paní Markové.

Po válce

Po skončení druhé světové války se paní Marková rozhodla zůstat v Československu. Důvody byly především finanční. „Zůstala jsem v Československu. Sice jsem se byla podívat v Sovětském svazu, když jsem dostala na šest neděl dovolenou. Tam to bylo horší než tady. V Československu bylo všechno takový kulturnější. Pak už jsem tam nikdy nebyla. Jenom na dukelském bojišti jsem se byla třikrát podívat a ještě bych tam ráda jela znovu, ale už toho nejsem schopná.“

Paní Marková neměla v 50. letech žádné potíže kvůli své legionářské minulosti. Sama říká, že je to především díky její klidné povaze: „Já jsem spíš takovej člověk, kterej radši včas ustoupí. Takže jsem se do žádných problémů nenamočila. Navíc jsem pracovala ve chmelárně, kde byla těžká manuální práce. Nikdo mi to moje zaměstnání nezáviděl, takže jsem žádný těžkosti s nikým neměla.“

Emilie Marková svůj osud prožívá stále silně emotivně, většinu nahrávky mluví skrz slzy. Zvláště silně ji zasáhl pohled na masové židovské hroby: „Bylo to hrozně těžký. Když si člověk vzpomene na tu hrůzu, tak si říká, že se měl dobře, když nebyl v koncentráku.“ Dodnes se však snaží intenzivně studovat literaturu, která se týká druhé světové války a především československých jednotek a židovské problematiky. Navštívila dokonce i Krakov a Osvětim. Několikrát se byla podívat na dukelském bojišti.

1Volyňští Češi. Seznam Encyklopedie. Cit. 18. 10. 2008. <http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/495456-volynsti-cesi>.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Hana Kučerová)