Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Marková (* 1947)

• narodila se 8. dubna 1947

• vyrůstala u adoptivních rodičů

• základní školu navštěvovala ve Svatavě, později se vyučila prodavačkou - skladnicí

• po doplněném vzdělání působila jako inventurní vedoucí

• při invazi vojsk v srpnu 1968 byla s manželem na dovolené v Německu

• po návratu do Československa viděli sovětské vojáky na polích a loukách

• i přes omezení cestování v době totality jezdila za rodinou do Německa

• nabídky ke vstupu do KSČ odmítala a nikdy do strany nevstoupila

• v 80. letech se setkala s Naděždou Nikišinou, vězeňkyní ze svatavského KT

• po sametové revoluci začala podnikat a otevřela si svůj obchod Kovo

• v době natáčení (2025) žila ve Svatavě-Podlesí

Ženský koncentrační tábor Zwodau – Svatava byl pobočným táborem Flossenbürgu. První vězeňkyně do něj přišly v listopadu 1943, ale jeho stavba byla dokončena až o rok později. Ženy různých národností pracovaly v nedaleké továrně LGW Hackenfelde pro německý válečný průmysl – vyráběly různé součástky pro vojenská letadla.

Zajali ji v pouhých sedmnácti letech

V lednu 1944 do tábora přišla i Naděžda Pavlovna Nikišina, která utekla z obklíčeného Leningradu, kde jí hladem zemřela matka i bratři. Dostala se až na severní Kavkaz, kam však dorazila německá armáda, a ona byla jako příslušnice Komsomolu zatčena a uvězněna – nejprve v Dachau, poté ji přemístili na nucené práce do Ingolstadtu. Zde házela sovětským zajatcům lístky se zprávami z fronty, které se dozvěděla z tajného poslechu rozhlasu. V lednu 1944 byla při této činnosti chycena a poslána do Ravensbrücku. Zajali ji v pouhých sedmnácti letech – stala se vězeňkyní číslo 51384.

Po uplynutí karantény v Ravensbrücku byla transportem poslána do ženského koncentračního tábora ve Zwodau (dnešní Svatava). V té době ještě nebyl dokončen a vězeňkyně bydlely v továrně v malém prostoru, kde se nedalo ani dýchat. Naděždu Nikišinu zařadili do stavebního komanda, kde se setkávala s českými dělníky, z nichž jí nejvíce pomáhal Václav Hanuš.

20. dubna 1945 obdrželo vedení tábora příkaz k evakuaci. Dozorci vyhnali vězeňkyně v pětistupech na pochod smrti a hnali je do kopců. S sebou si mohly vzít pouze misku na jídlo a špinavou deku. Krátce za Svatavou se rozpršelo, což však postup nijak nezastavilo. Večer dorazili do vesnice, kde přenocovali ve stodole místního sedláka.

Když je ráno dozorkyně volaly ven, zavrtala se Naděžda Nikišina do slámy a ostatní odešly bez ní. Utekla do lesa, kde strávila další noc. Bylo nevlídné počasí, stále pršelo, a možná i díky tomu ztratili psi její stopu. V lesích, kde se ukrývala, narážela na vojáky, kteří ustupovali před blížící se frontou.

Vydala se proto zpátky do Svatavy, kde hledala tesaře Václava Hanuše, jenže ten mezitím utekl do Prahy. Ukryla se nedaleko tábora u domu Knedlhansových, kde v té době bydlela budoucí kmotra Aleny Markové – Anna Holubová. Když Naděžda Nikišina zaklepala na dveře jejich domu, okamžitě ji vzali dovnitř. Dostala najíst a jiné šaty – ty vězeňské spálili v kamnech. Zabalili jí také nějaké jídlo na cestu a rozloučili se s ní.

Po odchodu se jí ujaly dvě Češky a Slovák Štefan. Ukryli ji do dřevěné kůlny nedaleko uhelného dolu a nosili jí tam jídlo. Bylo jen otázkou času, kdy budou prozrazeni, a proto se Naděžda Nikišina rozhodla odejít. Pěšky došla lesem až do 13 km vzdálené vesnice Silbergrün (dnešní Háj), kde ji ukryli dva starší lidé. Společně s nimi se dočkala dne, kdy se v oknech objevily bílé ručníky a prostěradla, která znamenala kapitulaci Německa a konec války.

(zdroj: kniha Ve stínu Krušných hor, Vladimír Bružeňák, a kniha Ženský koncentrační tábor Svatava, Václav Němec)

Dlouhé dva měsíce pak putovala válkou rozbitou a vypálenou zemí domů, kde se dozvěděla, že její otec padl na frontě u Leningradu. V nemocnici se léčila z podvýživy a vyčerpání.

I přes ničivé vzpomínky, které měla se Svatavou spojené, se v 80. letech vrátila do Československa a účastnila se pietní akce za zemřelé ženy. Celý život v Sovětském svazu učila na škole dějepis a vyprávěla dětem o nelidskosti fašismu, ale i o solidaritě a pomoci, kterou poznala v Čechách.

Po osvobození americká vojska celý tábor zapálila

Dne 7. května 1945 přijela americká armáda do Svatavy a osvobodila tábor. Celý ho zapálila, aby zabránila dalšímu šíření tyfu. V té době se Václav a Aloisie Knedlhansovi po sedmi letech vrátili z Kařezu u Rokycan, kam odešli na začátku války, zpět do Svatavy. „Když přišli rodiče po válce do svého domu, tak hořel koncentrační tábor. Na úřadě sídlili Američané, od nich pak otec převzal klíče a správu obce,“ vypráví pamětnice.

Alena Marková, roz. Landergottová (později Knedlhansová), se narodila 8. dubna 1947 v Lomnici, odkud pocházel i její biologický otec. O narození své dcery neměl ani ponětí. Po válce byl pro svůj německý původ s celou svou rodinou odsunut do Německa. „Matka za ním utíkala na nádraží do Sokolova, aby mu řekla, že je těhotná, ale už se k němu nedostala. Byl zamčený v dobytčáku a odjížděl. Nestihla mu to ani říct,“ vypráví.

Biologická matka Anna Maria Kozlová, rozená Landergottová, neměla v náročném poválečném období odvahu vychovávat dítě sama. Malou Alenu proto hned po narození svěřila do adopce Václavu a Aloisii Knedlhansovým. „Porodní asistentka, která byla u porodu, šla říct na výbor, že se narodila holčička,“ vypráví pamětnice. „Když otec přišel do porodnice a vzal mě do náruče, už mě nepustil a odnesl si mě domů.“

Své adoptivní rodiče vždy pokládala za vlastní

Matka Aloisie, rozená Lausmannová, byla německého původu. Narodila se 23. listopadu 1902 a často vyprávěla vzpomínky z dětství, kdy trpěli nouzí. „V zimě chodili v dřevácích pěšky do Sokolova do kostela,“ vypráví pamětnice. „V dospívání mamince rodiče vyjednali brigádu a pásla krávy u Nebanic. Když jí byla na pastvě v dřevácích zima, ohřívala si nohy v teplé kravské moči.“

Otec Václav Knedlhans se narodil 19. června 1901 ve Svatavě. Na začátku války se svou ženou odjeli do Kařezu u Rokycan, kde sedm let bydleli v pronájmu. Matka pamětnice si tehdy vydělávala pletením a háčkováním svetrů a jiného oblečení pro UVU. Do jejich domu ve Svatavě se mezitím nastěhovali Němci.

Po návratu do Svatavy se Václav Knedlhans stal prvním ve volbách zvoleným starostou. Z Rokycan se vrátil s doporučením a hned převzal od Američanů správu obce. „Otec to neměl lehké. Chodili za ním na výbor Češi a žalovali, že se jeho žena schází s Němci, ať si udělá pořádek,“ vzpomíná. „Byli to matčini rodiče a ona k nim chodila, než šli do odsunu.“ Nevyhnul se však ani útokům ze strany německého obyvatelstva, protože byl komunista.

Po válce řídil odsun Němců i příchod nových obyvatel. V obci Svatava nebyla zavedena elektřina a voda se nosila ve vědrech až od přádelny. „Každou sobotu vozil táta na žebřiňáku vodu na praní prádla,“ vzpomíná. Václav Knedlhans se zasloužil o vybudování hydrantů a zavedení elektřiny v obci, postavil kino. Nechal také vyčistit rybník, protože se místní báli, že jsou v něm mrtvá těla vězenkyň z koncentračního tábora – což se nepotvrdilo. Naděžda Nikišina později vyprávěla, že mrtvá těla odváželi do Sokolova.

Ve škole se mi často posmívali

Když byly malé Aleně tři roky, otec onemocněl tuberkulózou a roku 1953 zemřel. „Když tatínek umíral, říkal mamince, že věří, že mě vychová dobře,“ vzpomíná. Základní školu navštěvovala ve Svatavě. „Když jsem chodila ze školy, zašla jsem do cukrárny, kde jsem dostala zmrzlinu a věneček,“ vypráví. „Pan Fiala mi to donesl až ke stolu a zkoušel mě z básničky, kterou jsem musela umět do školy, protože maminka uměla jen německy. Slíbil mému otci, když umíral, že se o mě postará.“

V dětství se pamětnici ve škole spolužáci často posmívali, že Knedlhansovi nejsou její rodiče. I když ji to zraňovalo a často doma plakala, matky se na to nikdy nezeptala. Ve škole navštěvovala hodiny náboženství, a proto jí nebyl umožněn vstup do Pionýra. V dospívání byla členkou SSM i Svazu žen. Po ukončení základní školy studovala obor prodavačka–skladnice a pracovala v obchodě.

Ve vlaku do Československa jsme seděli úplně sami

V srpnu 1968, při invazi vojsk Varšavské smlouvy, byla s manželem na dovolené u sestřenice v Německu. „Z rádia jsme slyšeli, že Československo obsadila vojska. Manžel se vrátit nechtěl, měl tam už domluvenou práci, ale já jsem si přála vrátit se za svou adoptivní maminkou,“ vzpomíná. „Nasedli jsme ve Frankfurtu do vlaku, který jel do Chebu, a byli jsme tam úplně sami, protože do Čech se nikdo nevracel. I celníci se divili, kam jedeme, že jsou prázdné vagony.“

Po příjezdu do Svatavy leželi v polích a na loukách vojáci, a když šla pamětnice domů, pokřikovali na ni: „Měla jsem strach a klepala se. Byli všude kolem domu.” Vojáci měli zbraně, ale nestříleli. Spali v lese a místním na ploty lepili propagační letáky o kontrarevoluci. „Sundavala jsem je z plotu a pálila je v kamnech. Druhý den tam byly znovu,“ vypráví.

Před odjezdem mě kontrolovali komunisté, jestli neprodávám majetek

V zaměstnání si udělala zkoušky na pokladní a později se vypracovala na inventurní vedoucí a jezdila po okrese na kontroly do prodejen. I během komunismu mohla vyjíždět na návštěvy za rodinou. „Když jsem jezdila do Německa, byli u mě na kontrole policisté, jestli neprodávám majetek a neplánuji emigrovat,“ vypráví. „Nechtěla jsem, ani moje maminka nikdy nechtěla emigrovat, i když tam měla celou rodinu.“

Vstup do KSČ pamětnici nabízeli, ale nikdy do ní nevstoupila. Dcera kvůli tomu, že ani jeden z rodičů nebyl ve straně, nemohla studovat na veterinářku. Sametovou revoluci pamětnice nijak výrazně nevnímala a aktivně se neúčastnila dění při pádu komunismu. V 90. letech začala podnikat a otevřela si obchod Kovo.

I přesto, že ji matka po narození odložila, prožila klidné a láskyplné dětství a adoptivní rodiče považuje za vlastní. Jména svých biologických rodičů poznala až v dospělosti, když její matka onemocněla silnou chřipkou a myslela si, že umírá. Oba tou dobou žili v Německu a pamětnice je dohledala a setkala se s nimi. V době natáčení, roku 2025, žila Alena Marková ve Svatavě-Podlesí.