Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Marešová (* 1936)

My jsme byli hrdí, že jsme věřící, že se nám nic nemůže stát

  • narozena 18. ledna 1936 v Táboře

  • jako dítě z katolické rodiny a dcera lidovce nemohla studovat průmyslovku

  • maturovala na Škole společného stravování

  • stala se členkou Vyšehradského sboru v Praze

  • její přítel Stanislav Mareš a dalších šest členů Vyšehradského sboru byli v roce 1960 odsouzeni za maření dozoru nad církvemi

  • dostali tresty v délce jeden a půl až tři roky

  • za Stanislava Mareše se během jeho věznění vdala, na obřadu jej zastoupil Stanislavův bratr

  • ve spokojeném manželství žila až do manželovy smrti v roce 2016

V obývacím pokoji útulného bytu v pražských Čimicích dohoří svíčka pod fotografií Stanislava Mareše, zesnulého muže Marie Marešové. Pamětnice u fotografie zapaluje novou a říká: „Stáňo, tak snad jim to dobře odvyprávím,“ načež usedá k rozhovoru. Je tomu právě 60 let, kdy se oba vzali. Ovšem na Staroměstské radnici byl místo Stanislava jeho bratr – dvojče František.

Děti Hulíkovy studovat nebudou

Marie Marešová, roz. Hulíková, se narodila jako prostřední ze tří dětí 18. ledna 1936 v Táboře do rodiny technického úředníka a vyučené pradleny. Její rodiče si poté v Táboře postavili a zařídili prádelnu. Na své dětství u řeky Lužnice vzpomíná jako na idylu: brusle, lyže, sáňky, koupání, lodičky, její otec i děda rybařili. Protože byli s bratrem často nemocní, každý rok trávili celou zimu s dědou a babičkou v Praze. Pamatuje si také na nálet na Tábor, který zažila na samém konci války, velmi se tehdy bála.

Pamětnice se učila dobře, ale s příchodem roku 1948 rodině nastaly problémy. Rodiče byli živnostníci, otec Marie byl v Československé straně lidové a celá rodina byla věřící – v ulici, kde žili většinou příslušníci komunistické strany, to neměli jednoduché. Pamětnice si velmi přála jít na vysněnou průmyslovku, ale tamější uliční výbor rozhodl jasně: „Děti Hulíkovy studovat nebudou.“ Ona i její bratr museli tedy myšlenky na studium opustit.

Byla kvůli tomu smutná, ale vzpomíná: „My jsme byli hrdí, že jsme věřící, že se nám nic nemůže stát.“ Nakonec se Marie dostala na Školu společného stravování, obor výživa, kde také o několik let později maturovala.

Vyšehradský sbor v Praze

V Táboře po ukončení školy pamětnice nesehnala místo, ale získala bianko umístěnku na Ředitelství restaurací a jídelen v Praze, kde se nechala zaměstnat jako normařka. Měla na starost sedm restaurací a vináren, ve kterých kontrolovala, zda nebylo něco zpronevěřeno. Bydlela u svých milovaných prarodičů. Přes známé, se kterými chodila do kostela, se dostala do Vyšehradského sboru, což bylo společenství dvaceti až třiceti lidí, kteří se vídali jednou týdně na zkoušky. Také se spolu chodili koupat, navštěvovali bály, maturitní plesy, koncerty...

V Dalimilově ulici, kde bydleli známí Marie, kteří ji do sboru přivedli, žil také mladý asistent Přírodovědecké fakulty Stanislav Mareš. Marie se s ním seznámila a začali spolu chodit. Měl bratra – dvojče Františka a oba bratři se začali přátelit se členy sboru. Později se mladí lidé z Vyšehradského sboru rozdělili do menších skupinek, scházeli se po rodinách a vzdělávali se ve víře – studovali Starý i Nový zákon.

Mařena

„A potom někdo... někomu se to nelíbilo nebo nevíme... Je možné, že to někdo věděl, odkud to pocházelo, ale já to sama nevím. Prostě někdo řekl, že děláme nějakou podzemní činnost nebo že se scházíme mimo... Víra byla dovolená v té době, ale co bylo mimo, to už dovolené nebylo.“

Na podzim roku 1960 se v okruhu sboru začalo vyšetřovat, zatýkat, u jeho členů probíhaly domovní prohlídky. Stanislav, přítel Marie, který byl také vedoucím jednoho z malých kroužků, byl zatčen přímo na Přírodovědecké fakultě, následně ve vazbě strávil půl roku. Celkem bylo ze sboru zatčeno sedm lidí – dostali tresty od jednoho a půl do tří let – všichni podle tzv. „Mařeny“, což byl paragraf o maření dozoru nad církví. „Protože si mysleli, že dělají asi nějakou podvratnou činnost. A my jsme se modlili a vzdělávali jsme se ve víře. Zpívali jsme si a tak,“ podotýká k tomu pamětnice. Stanislav byl odsouzen na dva roky.

„Mně bylo tehdy 25 let a člověk byl hrdinnej a prostě rozhodl se tu situaci zvládnout. Ta situace byla před nás postavená... Protože jsme věřící, tak zase to komunikovalo s Pánem Bohem a ten asi dával sílu. Neměla jsem nikdy úmysly, abych ho opustila. Ne. A Stáňa si toho cenil a říkal, že v tom kriminále mnohé manželky své partnery opustily, když je neměly doma. Nebo snoubenky...“

Marie mohla svému příteli psát jednou za čtvrt roku, stejně tak často jej mohla navštívit. „Když sedí vedle bachař, další vězeň a zase bachař... co si můžete říkat? Co děláte, jak se máte... slzičky vám tečou. Člověk viděl, jak strádá, jak je hubenej.“

Vy se máte ženit? Vždyť jste ženatý...

Když byl Stanislav zatčen, chodil s Marií asi jeden rok. Protože byla velká nouze o byty, měl zároveň se svým bratrem požádáno o družstevní byt. I když byli jen náhradníci, usmálo se na ně štěstí, a byly jim v Braníku přiděleny dva byty vedle sebe. Jenže Stanislav byl tou dobou ve vězení, a tak se na radu právničky oba mladí lidé rozhodli, že se vezmou na dálku. Stanislav napsal plnou moc pro svého bratra – dvojče, který ho měl na obřadu zastoupit.

Svatba se konala na oblíbené Staroměstské radnici. „To byla taková svatba – fraška. Nejdřív oddávající otevřela občanský průkaz Františka a říká: ,Jak to, jak to? Vždyť jste ženatý...ʻ A on říká: ,Ne, tak se podívejte.ʻ A u toho jsme měli tu plnou moc. Tak si to pak přečetla... ,Dáte si něco zahrát?ʻ A my jsme říkali: ,Ne.ʻ – ,Máte prstýnky?ʻ – ,Ne.ʻ Pak jsme stejně šli k tomu obřadu, něco nám řekli – já už si dodnes nepamatuji co – a bylo to.“ Družstevní byt v Braníku se jim takto podařilo získat a strávili tam následujících 25 let. Stanislava propustili 12. května 1962, když byla amnestie. „Po půl druhým roce je to setkání velký. A pak jsme do týdne zařídili církevní svatbu...“ Svatební cestu pak podnikli na Malou Fatru.

Zpátky na fakultě

Stanislav byl během svého trestu z Přírodovědecké fakulty vyhozen. Po návratu z vězení pracoval na geologických průzkumech a na fakultu se vrátil po necelých dvou letech. Jako nečlen KSČ si nemohl udělat doktorát ani docenturu, a tak zůstal ve funkci odborného asistenta, ve které na fakultě působil až do sametové revoluce, po které byl jmenován profesorem. Přednášel do svých 80 let. Pamětnice se po celou tu dobu starala o rodinu a vytvářela svému muži zázemí. Postupně se jim narodily čtyři děti (1963, 1965, 1967 a 1976), tři synové a jedna dcera. Oba rodiče je vychovávali ve víře. Všichni mohli vystudovat. „Pánbůh nad námi asi drží ochrannou ruku,“ říká k tomu Marie Marešová. Sametovou revoluci oba manželé velmi přivítali, i když se demonstrací neúčastnili, protože doma pečovali o nemocnou maminku pamětnice.

Fungování Vyšehradského sboru se poté již neobnovilo, ale, jak podotýká pamětnice, vzniklo díky němu vícero manželství a jeho bývalí členové se dodnes vídají.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Kateřina Krusová)