Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Marek (* 1954)

• narodil se 22. května 1954 v České Lípě

• v dětství byl svědkem začlenění rodinného hospodářství do JZD

• roku 1969 emigroval jeho bratr do západního Německa

• od mládí vystupoval veřejně proti komunistickému režimu, za což byl i několikrát souzen

• v červnu 1977 podepsal v Liberci Chartu 77

• během normalizace se podílel na vydávání samizdatového časopisu Váhy

• aktivně se účastnil protikomunistických demonstrací na konci 80. let

• po pádu režimu se odstěhoval do Nizozemí, kde pak střídavě žil

• získal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v době natáčení (2025) žil v Liberci

Jistou formou boje proti komunistickému režimu bylo i svobodné vyjadřování skrze samizdatovou literaturu. Jednalo se o neoficiální, ilegálně šířené texty, které vydávali nezávislí autoři, kteří chtěli svobodně vyjadřovat své názory mimo státní cenzuru. Texty se často rozmnožovaly v malých nákladech a za pomoci kopírovacího papíru. Samizdaty šířily literaturu, filozofické úvahy, politické komentáře, zakázaná díla či jen svobodně informovaly o vybraných událostech. Významně přispěly k uchování svobody myšlení a k rozvoji disidentského hnutí v době totality.

Mezi nejznámější samizdatové časopisy patřilo Vokno, spojené s hlavním redaktorem Františkem Stárkem. K dalším významným periodikům, která tajně vycházela a svobodně informovala čtenáře, patřila například Revolver Revue či Infoch. Kromě těchto celostátně známých časopisů existovalo také mnoho menších, lokálních a tematicky zaměřených periodik. I když se často vydávaly pouze v několika málo kusech, jejich obsahová úroveň a informovanost byla mnohdy srovnatelná s těmi nejznámějšími samizdatovými časopisy.

Mezi takové časopisy patřilo i periodikum Váhy, vydávané libereckými disidenty na přelomu 70. a 80. let. Jednalo se o časopis, kterého bylo ve výsledku vydáno na devět kusů v období tří let, ale jeho obsah svobodně informoval o situaci na severu Čech. Jedním z tvůrců a distributorů byl i Vladimír Marek, liberecká mánička, signatář Charty 77 a celoživotní odpůrce komunistického režimu.

Poslední kulak v Ostašově, řvali na dědu

Vladimír Marek se narodil 22. května 1954 v České Lípě jako druhý ze tří synů řidiče Františka Marka a dělnice Miloslavy Markové (rozené Vokolkové). Hned po jeho narození se rodina přestěhovala do libereckého Ostašova k pamětníkovým prarodičům, kde žili až do roku 1960. 

„Co si tak pamatuji, tak na dědu řvali, že je poslední kulak v Ostašově. Nechtěl vstoupit do JZD. Nakonec nám všechno vzali a dědu pak porazil vůz a ve stejném roce pak zřejmě na následky zemřel,“ vzpomíná na těžké rodinné chvíle pamětník. Rodina se v roce 1960 odstěhovala do Králova Háje. 

Srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy prožil pamětník v Liberci, ale kvůli bezpečnosti ho odvezli k babičce do Ostašova. Následující protesty v roce 1969 a s tím spojené demonstrace k připomínce prvního výročí okupace se ho však dotkly přímo. Libereckých protestů se účastnil jeho starší bratr František, který s nastalou situací nesouhlasil a připojil se k demonstrujícím. „Byl tam brácha, protože mě máma nepustila. Vrátil se celý špinavý a říkal, že házeli po policii kostky. Ale říkal, že musí zmizet, že to policie filmovala a teď podle fotek zatýká lidi. Takže v září 1969 si koupil zájezd do zahraničí a zůstal v západním Berlíně,“ vypráví pamětník.

V roce 1973 jsem se dostal na koncert Plastiků 

Po ukončení základní školy se Vladimír Marek přesunul na střední školu do Prahy. Zprvu nijak výrazný student se však dostal do konfliktu s ředitelem a málem školu nedokončil. Nakonec přestoupil na dvouletý obor knihař, kterému se následně i vyučil. „Dostal jsem se do konfliktu s ředitelem kvůli okupaci. Říkal jsem mu, ať se podívá na Národní muzeum, a on jen: ‚Stojí? Stojí.‘ Tak jsem se začal smát a řekl jsem mu, že je blbec, a už to šlo,“ vypráví pamětník.

V Praze se dostal do okruhu tzv. mániček. Nechal si narůst dlouhé vlasy a skamarádil se s tehdy výraznými undergroundovými osobnostmi jako Mejla Hlavsa (The Platic People of the Universe) či Pavel Zajíček (DG 307). Tento okruh lidí ho natolik oslovil, že se rozhodl sám proti komunistickému režimu vystupovat. Právě zde roku 1973 poprvé navštívil koncert tehdy ještě povolené undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe v ikonické restauraci Na Zavadilce.

Po vyučení se vrátil zpět do Liberce a začal pracovat v podniku Severografia Liberec jako knihař řezač. Právě zde se stal jednou z hlavních osobností komunity libereckých mániček, které spojoval nejen stejně odmítavý postoj ke komunistickému režimu, ale i hudba či podobná vizáž. Komu však Máňův, jak se pamětníkovi začalo říkat, styl života vadil, byli rodiče. Jejich nesouhlasný postoj přinutil pamětníka v osmnácti letech opustit domov. Zprvu žil bez přístřešku nad hlavou, ale po čase se ubytoval u svého kamaráda, další významné liberecké persony Miroslava Strnada v jeho domě v libereckých Kateřinkách.

Po roce se vrátili k případu a odsoudili mě, údajně prý udělali chybu

Usedlost Miroslava Strnada v Kateřinkách se stala jakýmsi místem, kde trávily mimo jiné svůj čas i další liberecké máničky. Společné večery, prostá setkání s přáteli či opékání berana vzbuzovalo ve Státní bezpečnosti obavy ze setkávání „protirežimních živlů“. Vladimír Marek na to vzpomíná následovně: „Setkávali jsme se tam. Zrovna jsem tam i bydlel. Přijeli za námi i z Prahy. Dana Němcová, která nám radila, jak se chovat u výslechu, a další.“

V tuto dobu však pamětníka čekala vojenská služba. Chtěl se jí za každou cenu vyhnout a získat tzv. modrou knížku. Věděl, co ho čeká, a s jeho pověstí by vojenská služba nebyla procházka růžovým sadem. Snažil se udělat prakticky vše pro odpuštění vojenské povinnosti, ale nic nezabralo. Dvanáct dní před nástupem na vojnu se rozhodl pro nahranou sebevraždu. Podřezal si žíly a byl převezen do nemocnice a následně hospitalizován v psychiatrické léčebně. Tento čin mu dopomohl k získání vytoužené modré knížky a vojně se skutečně vyhnul.

Vladimír Marek měl problémy s vládnoucím establishmentem již od mládí. Celkem byl souzen třikrát. Poprvé již v osmnácti letech, kdy byl obviněn z výtržnictví. Tehdy se popral a od soudu odešel s půlročním podmínečným trestem. Druhý trest ho čekal za příživnictví a potřetí byl v roce 1976 odsouzen k podmínečnému trestu v délce dvou měsíců za podílnictví. Ve skutečnosti odmítl vypovídat proti svému kamarádovi a byl tak souzen jako spoluviník.

Největší trest, kterým bylo odnětí svobody a následné uvěznění, si Vladimír Marek odnesl od soudu právě za zmíněné příživnictví v roce 1975. Tehdy opustil pozici v tiskárně a hledal si nové místo. „Kam jsem přišel, tak mi slíbili, že mě berou. Přišel jsem druhý den a nic. Státní bezpečnost vždy odpoledne přišla a řekla jim, že mě brát nesmějí,“ vzpomíná. 

Práci si ale našel a získal potvrzení o zaměstnání do občanského průkazu. I přesto byl zatčen a obviněn z příživnictví. Během výslechu se zjistilo, že zaměstnání má, a propustili ho na svobodu. K absurdní situaci však došlo přibližně rok poté, kdy byl opět zatčen a odvezen rovnou do vazby. Obvinili ho z původního trestného činu příživnictví se slovy, že došlo k chybě a původní obvinění řešil mladý nezkušený prokurátor. Díky právníkovi ale odešel od soudu s minimálním trestem tří měsíců, které si odpykával v liberecké vazební věznici a následně v Plzni na Borech. 

Ve vězení drželi Liberečáci spolu

Polovinu trestu si Vladimír Marek odpykával v liberecké vazební věznici. „Na cele byly jen postele a turecký záchod. Bylo nás tam celkem pět. Vzpomínám na plavčíka z lázní – vytáhl mříž, to vcuclo člověka a on se utopil. Nebo tam byl takový hajzl, ten tvrdil, jak je tam za čorky, a přitom dostal šest let za to, že zneužíval svoje dcery,“ vzpomíná na osazenstvo cely pamětník.

Na libereckou věznici nemá ty nejlepší vzpomínky. Šikana ze strany věznitelů, porušování předpisů, to vše bylo na denním pořádku. Během dne se nesmělo ležet a jakýkoliv projev únavy byl zakázaný. Vladimír Marek raději chodil do práce, aby mu čas ve vězení rychleji utíkal. „Ve sklepě byla dílna a já tam pracoval na výrobě elektro kontaktů. Normy byly šílené, dozvěděli jsme se, že jsou dvojnásobné než pro civilní zaměstnance. Tam se mnou dělal i jeden estébák. Moc toho věděl, a tak ho kolegové dostali do basy. On se z toho normálně vysekal a pustili ho ven, dostal i odškodnění,“ vypráví pamětník. 

Přibližně po měsíci a půl byl Vladimír Marek převezen do věznice Bory. Sám si chtěl trest odpykat v Liberci, kde chtěl pracovat ve vězeňské knihovně, ale to mu vedení zamítlo a měl zbytek trestu strávit v Plzni. Režim zde byl jiný oproti Liberci, na cele bylo celkem dvanáct vězňů a práce byla náročnější. „Hned jak jsem přišel na Bory, tak jsem tam poznal kamaráda. Ten už na mě řval a do ruky mi dal Sparty. Seznámil mě s jiným Liberečákem a ten mi dal rybičky, to byla vzácnost. Díky tomu, že jsme byli z Liberce, jsme měli klid, protože ti tam byli vyhlášení,“ vzpomíná na novou věznici. 

Na Borech pracoval Vladimír Marek na železnici, kde čistil kanálky podél tratě, ale po krátké době ho přesunuli na oddělení kovošrotu, kde zbavoval kabely bužírky. Práce to byla velmi zdlouhavá a náročná. Pamětník tak neplnil zadanou normu a čekal ho trest. Zde si ho do party vzali Romové, kteří pracovali na stejné pozici, ale třídili z kabelů olovo a hliník. Na svobodu se dostal počátkem února 1976 a jeho kroky směřovaly opět do Liberce.

Chartu jsem podepsal nadvakrát 

Vladimír Marek se odmítl podřídit totalitnímu režimu a s přáteli hledal různé metody, jak si život v nesvobodném Československu zpříjemnit. Přes úsměvné happeningové akce, kdy si s ostatními máničkami udělali vlastní recesistický průvod na 1. máje, až po podpis Charty 77. A právě tato událost spustila vůči pamětníkovi větší šikanu ze strany komunistického režimu a Státní bezpečnosti. 

„Chartu jsem vlastně podepsal dvakrát, a dokonce v seznamu signatářů jsou dva Vladimírové Markové. Poprvé jsem uvedl jen jméno, a to nestačilo, a tak jsem ji pak podepsal podruhé, to už bylo v pořádku,“ vysvětluje pamětník. Vladimír Marek byl skutečně veden jako signatář Charty 77 dvakrát, ale po zaktualizování seznamu bylo jedno jméno smazáno. 

Pamětník ji podepsal poprvé už v únoru 1977 v restauraci Černý kůň v Liberci. Prakticky s celým dokumentem souhlasil, ale uvedl pouze své jméno bez osobních údajů, které byly pro uznání podpisu potřeba. K opětovnému podepsání došlo v polovině června 1977, kdy už byl jeho podpis správně zaregistrován. 

Právě po tomto činu začalo pomyslné kolo výslechů a šikany ze strany komunistického režimu. Vladimír Marek byl přesvědčován, aby podpis odvolal, ale ten si za svým činem stál a odmítl jakékoliv diskuse. 

Vydávali jsme i vlastní časopis

Státní bezpečnost se na Vladimíra Marka více zaměřila a vedla na něj signální svazek č. 18312 s krycím jménem „Podnájemník“. Pamětníka si důstojníci StB pravidelně odváželi na několikahodinové výslechy a Státní bezpečnost mu život v Československu velmi znepříjemňovala. 

„Nejhorší bylo psychické týrání. Jeden estébák byl hnusný. Pořád mi vyhrožoval. Nejhorší bylo, když se mě ptal, jestli vím, jaký je rozdíl mezi životem a smrtí. Tak mu říkám, že život je život a smrt je smrt. A on na to jen, že rozdíl je čárka,“ vypráví o výslechových metodách tajné policie. Během výslechů se často odkazoval na své právo nevypovídat, což naopak příslušníky Státní bezpečnosti přivádělo do slepé uličky. 

S libereckými máničkami začal Vladimír Marek vydávat i samizdatový časopis, který dostal název Váhy. Jednalo se o nepravidelný časopis, který informoval místní komunitu o proběhlých událostech, nezákonném chování představitelů komunistické moci či zde byly vydávány různé literární texty. Časopis vycházel na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a nejednalo se o pravidelné periodikum. „Když byl dostatek textů, tak se časopis vydal a já ho v tiskárně svázal,“ říká. Celkem tak vyšlo během tří let na devět čísel – za rok 1979 dvě čísla, za rok 1980 čtyři čísla a v roce 1981 tři čísla.

Během osmdesátých let pracoval pamětník jako závozník u národního podniku Potraviny Liberec, kde zůstal až do pádu režimu. Koncem osmdesátých let se začal pravidelně účastnit protikomunistických demonstrací. „Říkal jsem si, že už se něco děje. Nikdy mě komunisti nepustili za hranice, říkali mi, že na Slovensku je taky hezky. Najednou jsem dostal v roce 1988 výjezdní doložku do NDR. Něco se začalo dít,“ vzpomíná na konec komunistického režimu.

Sametovou revoluci prožil Vladimír Marek v Liberci, kde se účastnil masivních demonstrací na podporu pádu komunistického režimu. Nově nabytou svobodu využil zprvu k cestování, kdy projel stopem západní Evropu a v Berlíně se potkal se starším bratrem Františkem, kterého dvacet let neviděl. Avšak s politickým vývojem, který nastal v Československu, nebyl naplno spokojený. Nejvíc mu vadilo nepotrestání komunistů a to, že nebyli zbaveni funkcí. Proto se v roce 1991 rozhodl odstěhovat do zahraničí a začal žít v Nizozemí. Takto střídavě žil více než třicet let v Nizozemí a v České republice, než se nadobro vrátil opět do své rodné vlasti. Vladimír Marek žil v době natáčení v Liberci.