Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Marek (* 1947)

• narodil se 9. dubna 1947 v Turnově

• v roce 1958 odsoudili jeho otce Josefa Marka za údajné spekulování s železářským zbožím

• ve NPT v Ostrově nad Ohří otec strávil třicet měsíců

• rodině zabavili dům, auto a všechny cenné věci

• vyučil se zámečníkem, později večerně absolvoval gymnázium v Turnově

• náhradní vojenskou službu prožil v roce 1969 jako seřizovač ve firmě Železnobrodské sklo

• pět měsíců povinné vojenské služby odsloužil v Přelouči u ženistů

• oženil se v roce 1970, s manželkou Jiřinou měli syna a dceru

• v roce 1972 koupili bývalou zemědělskou usedlost ve Všeni u Turnova

• pracoval jako seřizovač tiskařských strojů a přivydělával si jako topenář

• v roce 1992 otevřel prodej a servis zahradní techniky Husqvarna

• v době natáčení (2025) žil ve Všeni

Pavel Marek zažil během svého dětství zatčení otce, kterého pak s maminkou a čtyřmi sourozenci neviděli dlouhých třicet měsíců. Zatčení, které proběhlo za podivných okolností, pamětník později vyhodnotil jako nespravedlivé, pravděpodobně zinscenované. „Bylo to pro nás velmi těžké období, hlavně pro maminku, která na nás byla náhle sama,“ vzpomíná pamětník. 

S komunistickými praktikami se jako dítě setkal ještě v deváté třídě. Přestože vycházel se dvěma dvojkami, soudružka učitelka mu jasně řekla, že s jeho rodinným portfoliem nemá šanci na žádnou střední školu s maturitou.

V období takzvané normalizace, v 70. letech dvacátého století, získal Pavel Marek nabídku zajímavé práce. Mohl se stát technickým náměstkem a časem by pravděpodobně vystoupal i výš. Mělo to však jednu podmínku, musel by vstoupit do komunistické strany. „Raději budu chodit v montérkách, mě to neuráží,“ prohlásil tehdy srdnatě a za svým rozhodnutím si hrdě stál.

Rodiče se potkali v Turnově

Pavel Marek se narodil 9. dubna 1947 v Turnově. Otec Josef Marek pocházel z Dolní Čermné nedaleko Ústí nad Orlicí. Maminka Marie Marková pocházela z Velkých Hamrů nedaleko Tanvaldu. Seznámili se v Turnově, kam maminka přišla již jako velmi mladá dívka, hned po základní škole, sloužit. Doma žili ve skromných podmínkách a neměli možnost dát dceru studovat. Josef Marek byl vyučený železář a v oboru pracoval i v době, když se v roce 1941 vzali. Společně vychovali čtyři děti. Pamětník Pavel Marek měl ještě staršího bratra a dvě mladší sestry.  

Své dětství považuje pamětník za idylické. Hrál rád ping-pong, volejbal, lezli po skalách, sjížděli vodu, v zimě lyžovali, tatínek vodil děti do Sokola, jehož byl členem. „Často nás bral v zimě na lyže, třeba na Frýdštejn, ale tehdy ještě vleky nebyly,“ vzpomíná nostalgicky Pavel Marek na dětství. 

Vše se zvrátilo v roce 1958. Tehdy byl pamětník v šesté třídě základní školy. Jeho otce náhle předvolali k soudu a zanedlouho byl odsouzen ke třiceti měsícům vězení. Natvrdo. Důvodem byla údajná spekulace se zbožím, které se na základě udání nalezlo v domě u otcova kamaráda.

Za úspěch se trestá

Otec Pavla Marka začal svou pracovní kariéru jako zaměstnanec turnovského železářství Valšík. Ve firmě pracoval několik let a byl by tam, podle slov pamětníka, i zůstal, kdyby nedošlo ke sporu. „Pan Valšík nedodržel nějakou dohodu a to se otci nelíbilo, byl nesmírně zásadový. Tatínek už se svým vedoucím v poslední fázi ani nemluvil. Bylo mu přesto vedením řečeno, že mu dají jakékoliv peníze, jen aby nezakládal svou vlastní konkurenční firmu,“ popisuje otcovy pracovní začátky Pavel Marek. Josef Marek už ale pod panem Valšíkem nechtěl pracovat, a založil proto vlastní podnik. Nejdříve v pronajatém domě v Turnově na náměstí.

Ačkoliv Josef Marek pocházel ze šesti dětí a velmi chudých poměrů, dokázal svou pracovitostí vybudovat během devíti let firmu, která rodině vydělala na živobytí, dům i auto pro rodinu, což v té době nebylo samozřejmostí. Podle slov Pavla Marka měl jeho otec nevídaný pracovní režim: „Vstával v šest hodin, do osmi dělal objednávky, pak byl do šesti v obchodě a od šesti do desíti další objednávky.“ Měl zboží z celé Evropy, ze Švédska, z Itálie, dokázal sehnat všechno od brusného diamantového prášku až po soustruh. Jeho pracovitost, šikovnost, a především úspěch byly ale zřejmě někomu trnem v oku. 

V roce 1958 přišla do domu přítele Josefa Marka Státní bezpečnost (StB) a na základě udání provedli domovní prohlídku. Našli zboží, takzvané prodejní zásoby, které se Josefu Markovi nepodařilo do té doby prodat. Majetek identifikovali, zabavili a majitele předvolali k soudu. Přestože Josef Marek dodal k soudu několik žádostí o prodloužení lhůty, po kterou může dosud neprodané zboží doprodat, nebylo k žádostem přihlíženo, protože se dokumenty u soudu záhadně ztratily.

Kdyby spolupracoval, dostal by pouze podmínku

Při jednom z prvních výslechů řekli příslušníci StB Josefu Markovi rovnou, že dostane třicet měsíců natvrdo. Ale jelikož věděli, že zná hodně lidí a mohl by se jim takzvaně „hodit“, nabídli mu spolupráci. Pokud by souhlasil, celá vykonstruovaná kauza kolem nalezeného zboží by se uzavřela pouze s podmínkou. 

Jelikož otec pamětníka na nabídku nepřistoupil, skončil skutečně na dva a půl roku ve vězení. Rodině zabavili nejdříve polovinu domu, ze které udělali Dům služeb. Poté si vzali také auto a cennější věci. „Spočítali nalezené zboží a dali mu paragraf spekulace. (…) Kroutili si zákony tak, jak potřebovali. Každé obchodování je přece svým způsobem spekulace,“ dodává s rozhořčením pamětník. 

Druhou polovinu jejich domu nechali pár měsíců pamětníkově matce, ale později jim vyvlastnili i tu. „Řekli, že je to činžovní dům a ten musí být ve službě socialistických nájemníků. Takže moji rodiče platili nájem ve vlastním domě!“ popisuje běžnou praxi tehdejšího vládnoucího režimu. 

Otec nastoupil do vězení v Ostrově nad Ohří v roce 1959. Bylo mu právě padesát let. Pro rodinu nastaly těžké časy. Matka zůstala sama na čtyři děti jen s minimálním příjmem. „Maminka měla krize. Svěřila se s tím až později. Pomýšlela i na sebevraždu, ale byla věřící a to jí v těžkých časech pomáhalo,“ vzpomíná Pavel Marek. 

Podle pamětníkových slov však nikdy netrpěli hladem a chodili vždy slušně a čistě oblečení. Pomoc přicházela zejména ze strany přátel z Jednoty bratrské, ke které celá rodina patřila. Za tatínkem byli za celou dobu na návštěvě pouze jednou nebo dvakrát. Pamětník si pamatuje pouze smutek, který jako dítě při těchto návštěvách prožíval.

Na gymnázium si ani nepomýšlej!

Pavel Marek patřil k velmi dobrým studentům, na konci deváté třídy měl na vysvědčení pouze dvě dvojky. Během dokončování základní školy si musel vše kolem budoucího vzdělání vyřizovat sám, protože měl otce ve vězení. Tato skutečnost mu rozhodně při výběru budoucího studia nepomohla. Třídní učitelka mu oznámila, že na střední školu, průmyslovou školu nebo gymnázium se nedostane. „Řekla mi, že mám špatný původ, ať se o to ani nesnažím,“ konstatuje pamětník. Nabízelo se tedy zejména zemědělství nebo hornictví.

Pavel Marek ale vzhlížel spíše k podle jeho slov čistému řemeslu – líbil se mu obor nástrojař ve sklářských strojírnách, ale v daném roce neotevírali ročník. Rozhodl se tedy pro obor zámečník, ve kterém se vyučil. Později absolvoval večerně gymnázium v Turnově. „Vzali nás třicet tři a odmaturovalo nás jen dvanáct. Skoro všichni byli z takových rodin jako já. Byla tam třeba dcera architekta ze Semil a podobně,“ doplňuje ke svému pozdějšímu studiu pamětník.

Tatínka vězení nezlomilo 

Pamětníkův otec se z vězení vrátil v roce 1962. Vzpomínal na své spoluvězně, takzvané kulaky, kteří byli zavřeni proto, že vlastnili velké výměry pozemků. Ti byli odsouzeni i na osm a více let a z vězení odcházeli často lidsky zlomení. „Tatínek vyprávěl o jednom spoluvězni, který byl zavřený dvanáct let. Přesto z vězení odcházel jako ‚pán‘. Nezlomený režimem ani vězením. Zavírali lidi za schopnost a šikovnost,“ vzpomíná pamětník na slova svého otce. 

Po návratu z vězení nastoupil Josef Marek do sklářských strojíren na pozici skladník. Setrval zde až do svých šedesáti let. Jako důchodce si pak ještě přivydělával v železářství, a to až do svých osmdesáti čtyř. „Když otec slavil sedmdesátiny, moje dcera mu přála, aby už nemusel pracovat. Ale on jí na to řekl, že to ať mu nepřeje, protože je mezi lidmi moc rád!“ dodává ke vzpomínkám na otce Pavel Marek.

Projížděl jsem na motorce kolem kolony obrněných vozů

Ten srpnový den, kdy došlo k násilné invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, si Pavel Marek dobře pamatuje. Byl zrovna na lesnické brigádě v Harrachově. Ráno ho vzbudili kolegové, aby si poslechl rádio. „Říkali, že nás přepadli Rusáci, ale neuměl jsem si to v hlavě v té době porovnat, bylo mi dvacet, moc jsem politiku nesledoval,“ vzpomíná Pavel Marek.

Když se později vracel z Harrachova na motorce domů, slyšel letadla. Předjížděl obrovskou kolonu jedoucí z Polska. Měli jet do Trutnova, ale omylem dojeli do Turnova. K výměně za sovětské vojáky pak došlo až později. „V Ohrazenicích lidé otáčeli značky a dělali různé protesty, vylepovali plakáty. Prezident Svoboda vybízel občany, aby nekladli odpor. Rodiče se z toho neuměli vzpamatovat. Tvrdě nás porobili,“ hořce dodává pamětník.

Pavel Marek měl v roce 1968 nastoupit na vojenskou službu, ale z důvodu právě probíhající invaze dostal odklad. Požádal o náhradní vojenskou službu, kterou byla brigáda na pozici seřizovače v Železnobrodském skle. Po devatenácti měsících brigády následovalo pět měsíců povinné vojny. Tu prožil v Přelouči, na ženijním útvaru, kde pomáhali spolu s ostatními vojáky budovat kasárna. „Ptali se, kdo z nás umí nějaké řemeslo. Tak jsme se s několika dalšími přihlásili a prakticky celou vojnu jsme pracovali pro okresní podnik služeb. Vyráběli jsme ploty, rampy, svářeli brány a další věci pro vytvoření autoparku v kasárnách. Často jsme měli opušťák, na vojnu si stěžovat nemohu,“ vzpomíná Pavel Marek.

Kromě vlastní práce musel brát „melouchy“

V roce 1970 se pamětník oženil, manželka pracovala jako korektorka a později jako vedoucí kontroly skel v turnovské firmě Dioptra, kde setrvala až do důchodu. Měli společně dvě děti, syna a dceru, kteří se narodili v roce 1972 a 1975. Oba vystudovali gymnázium a poté vysokou školu – syn stavební fakultu a dcera ekonomickou. 

Dva roky po svatbě si manželé Markovi půjčili peníze a koupili bývalou zemědělskou usedlost ve Všeni u Turnova. Chovali býka, prase, drobné domácí zvířectvo a včely. Pamětník pracoval po většinu svého profesního života v tiskárně jako seřizovač velkých tiskařských automatů. Kromě vlastního zaměstnání chodil ještě na takzvané „melouchy“, přivydělával si jako topenář.

Po listopadu 1989, kdy režim padnul a byl jim rodinný dům částečně vrácen, nabídl pamětník svému otci, zda by si nechtěl splnit svůj dávný sen a založit třípatrové železářství ve vlastním domě. Otec ale přislíbil pronajmout dům jinému subjektu. „On co slíbil, to bylo na úrovni psané smlouvy. Nikdy neuhnul, takže ani tento svůj sen si nesplnil, protože dům slíbil pronajmout Komerční bance. Takovou měl zásadovou povahu,“ vzpomíná na otce Pavel Marek. 

V roce 1993, v době, kdy už to bylo možné, založil pamětník s kamarádem provozovnu firmy Husqvarna, prodej a servis zahradní a lesní techniky, kde pracoval i v roce 2025. „Lidé by si v prvé řadě měli vážit toho, že žijeme ve svobodě a můžeme cestovat, pokud chceme. Naše doba má své problémy, lidé jsou mnohem méně odolní než dříve, ale toho, že jsme s manželkou po roce 1989 mohli projet společně celou Evropu, toho si velmi vážím,“ uzavírá pamětník.