Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Malý (* 1962)

• narodil se 19. září 1962 ve Slavičíně

• od třinácti let se pohyboval v undergroundu

• dva roky vojny v trestní jednotce v Kramolíně u Dukovan

• distributor samizdatu

• v roce 1988 vytvořil petici proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa

• v době válečného konfliktu jezdil na Ukrajinu

V zástupu polonahých branců se s vlasy až po pás vyjímal jako pěst na oko. Ještě pořád doufal, že po dvouletém odkladu uhraje modrou knížku – odmala trpěl tupozrakostí. Vojenský lékař si jej příkře změřil: „Máte nějaké problémy?“ „Nevidím na pravé oko,“ odtušil mladík. „A máte problémy s vlasy?“ „Ne…“ „Schopen, odveden, další!“ 

„A od té chvíle jsem začal nenávidět bolševiky! Dosud jsem byl jenom vlasatej kluk, co měl rád muziku a underground. A pak mě strčili mezi absolutní šílence,“ vzpomíná na léta vojenské služby, kdy jej nasadili do trestně - pracovní vojenské jednotky v Kramolíně, disident Libor Malý (*1962) přáteli jinak zvaný Pedál. 

Od třinácti jsem měl jiný zájmy

Vyrůstal ve sportovně založené rodině. Jeho maminka Marie byla výborná lyžařka, bruslařka i plavkyně a ani otec Josef nezůstával pozadu. Rodina žila na Vsetíně, kde všude v okolních kopcích bylo sportovního vyžití dostatek. Libor také již od první třídy hodně četl a mnoho času trávil na chatě v lesích, kterou postavil jeho táta: „To trvalo poklidně až do mých třinácti let. Pak jsem najednou začal mít jiný zájmy – holky a muziku.“

Rozhodně nešlo o dechovku. Liborovi starší bratři už tehdy na magneťácích sjížděli západní hardrockové kapely – Uriah Heep, Black Sabbath, Deep Purple – a od těch byl jen krůček k nestorům československého undergroundu, jako byli například The Plastic People of the Universe nebo Psí Vojáci. Nechal si narůst dlouhé vlasy, kterých se někdy v šestnácti dobrovolně zbavil v touze přiblížit se své nové lásce – punkové legendě Sex Pistols. Podruhé o vlasy přišel nedobrovolně – ostříhali ho na vojně. 

„Pedále, jak jste se poznali s ostatními máničkami?“

„Jdeš městem a potkáš divný lidi, většinou s vlasama, v nekonformním oblečení. Byli to kluci starší než já, ale byli jsme jedný krve, to se prostě pozná na první pohled,“ říká Libor Malý, který v komunitě vlasáčů okamžitě našel svůj přístav. Spolu s dalšími máničkami jezdili často na Slovensko do Žiliny za spřátelenými kmeny vlasatců. Odtud pak vznikla vazba na bratislavský underground a potom už byl jen kousek k tomu, aby parta vyrazila do Budapešti, kde, na rozdíl od jiných zemí východního bloku, kultura, byť v mantinelech, svobodně žila.

Vlasy, slzy a Černá madona

Právě v maďarské metropoli viděl Pedál poprvé Formanovy Vlasy – film, který se hned po svém vydání v roce 1979 stal vizuální Biblí těch, kdo toužili po všem, co vonělo svobodou a nespoutaností. Tehdy mu tekly slzy. 

„Poprvé jsem tam byl na první máj 1979. Všude v parcích to žilo. Klobásy, víno, prodávaly se gramodesky, Locomotive GT tam hráli zadara a kluk, u kterýho jsme bydleli, měl na chodbě zaparkovanýho harleje. Nic takovýho jsem do tý doby neviděl. Spali jsme v parku v altánech, ráno ses mohl umýt pod tekoucí vodou, prostě jinej svět. Pak ses vrátil na učňák a neměl sis tam s nikým co říct,“ vzpomíná tehdy sedmnáctiletý Libor Malý. 

Druhým iniciačním zážitkem byla cesta do polské Čenstochové, významného poutního místa s ikonou „Královny Polska“ – Černou madonou. V sedmdesátých a osmdesátých letech jej vyhledávala pestrá skupina lidí, od evropských hippies, příznivců hnutí Hare Kršna až po vlasatou katolickou, ale i undergroundovou mládež. Libor Malý měl ve Vsetíně kamaráda Evžena (Miroslav Holec), který jej přivedl k janotovské mantře, že cesta je cíl: „Naučil mě stopovat. Pít se tam nesmělo, ale hulila se tráva, společný snídaně na louce na plachtách, koupali jsme se nahatí ve štěrkovně a žili tam týden jako opravdoví hippies.“

V Polsku totiž počátkem 80. let fungovaly nezávislé samosprávné odbory – Solidarita (polsky Solidarność), díky kterým docházelo k celospolečenskému uvolnění původního totalitního nátlaku. Nejspíš proto tam nikdy Libora a jeho kamarády neobtěžovala policie. Naopak, Poláci prý byli na odrané, korálky ověšené stopaře zvyklí. Na silnici na vhodném místě stála asi stopadesátimetrová fronta lidí. Auta si je postupně rozebírala a hippies odjížděli na další cestu vedenou jen vnitřním kompasem a kerouacovskou vášní pro přítomný okamžik. 

Tys někoho zabil?

Týden po návratu z Polska si pro Pedála do školy přijela Státní bezpečnost. Ředitel, člen strany a prý i slušný člověk, přišel pro mladíka do třídy: 

„Libore, tys někoho zabil?“ 

Vyslýchali jej dvě hodiny, chtěli znát jména jeho kumpánů z undergroundu – poučen četbou samizdatu a poslechem režimem zakázané radiostanice Svobodná Evropa jim neřekl vůbec nic. Byl to jeho první výslech, druhý a zároveň poslední přišel v roce 1988, kdy Libor Malý spolu s manželkou Hanou ručili svými jmény za podpisovou akci k příležitosti kulatého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, jež měla vyjádřit nesouhlas s dlouhodobým a dobyvačným pobytem sovětských vojáků v tehdejším Československu. Tentokrát pro něj přijeli do vsetínské Zbrojovky, kam jako vyučený strojař nastoupil do zaměstnání: „Podruhé byli mnohem hustší. Ptali se mě na lidi, kteří mi tu petici podepsali. Jasně, někteří z nich byli chartisti, většinou šlo o máničky. Tvrdil jsem, že jsem podpisy sbíral v hospodě a že to byli neznámí vlasáči. Tak mne zase po dvou hodinách vykopli ven.“ 

Libor Malý se také zapojil do moravského samizdatu, jehož hlavní spojkou pro Prahu byl jeho kamarád a chartista Milan Pavlištík z Rožnova pod Radhoštěm. „Pavliště měl režijku a do Prahy jezdil často, nějakou dobu tam i žil. Já neměl tolik času, musel jsem dřít, abych uživil rodinu, takže jsem jezdil míň. Ze Zlína jsem vozil Infochy a Magazín SPUSA, tahal jsem to do Valmezu. Moje žena pak některý samizdaty přepisovala, pamatuju si třeba Afghánistán Egona Bondyho,“ shrnuje svoji dráhu v aktivním disentu Libor Malý, který se tehdy ve Valašském Meziříčí spřátelil i s významným disidentem a chartistou Jaromírem Čechurou, o němž vypráví další z dělníků valašského samizdatu, Vladimír Hermann.

Společně s Milanem Pavlištíkem koupili napůl za dvaadvacet tisíc tehdejších korun videopřehravač, na němž potom v různých bytech promítali Videožurnály, ale také americké akční filmy s Arnoldem Schwarzeneggerem či Sylvestrem Stallonem. Vedle toho sháněli i snímky ryze artové nebo filosofické, jež tehdejší režim vynechával z oficiální, nalinkované dramaturgie.

„A podepsal jsi také Chartu?“

„Jarda Čechura mi pro podpis dělal ručitele, ale bylo to v době těsně před sametovou revolucí, takže k tomu už nakonec nedošlo.“

Čo ty si za vojaka, ty hajzel?

Poté, co zvadla naděje na získání modré knížky, musel Libor Malý, po dvouletém odkladu povinné vojenské služby, narukovat. Vojenský útvar VÚ 5198, kam jej za trest zařadili, byla pracovní jednotka, kde probíhal výcvik beze zbraně a která si svou drsností nezadala s Pomocnými technickými prapory padesátých let. Nacházela se v obci Kramolín (kraj Vysočina) a její členové zde pracovali na výstavbě jaderné elektrárny Dukovany. Ze msty tam nebyl jen Libor Malý – za trest tu byla většina vojínů, ale i důstojníků: „Vrhli mě mezi absolutní šílence. Byli tam kriminálníci, co tvrdili, že i vězení je lepší než tohle. Byla to noční můra. Bylo to šílené, bylo to kruté.“

Už samotná cesta do kasáren byla kuriózní. Pedál v Otrokovicích nastoupil do vlaku plného branců. Všichni byli opilí a podle toho jízda vypadala: „Ožereme se a pak ještě jednou, až dojedeme na místo, protože tam nás chytnou, naloží do náklaďáků a na noc zavřou do sklepa,“ instruoval jej suše jeden z jeho budoucích spolutrpitelů. A tak se stalo – Libor s několika dalšími utekli z vlaku opačnou stranou a asi tři hodiny popíjeli v místní hospodě, dokud je neobjevila vojenská hlídka. Proroctví z vlaku se naplnilo: „Fakt nás zavřeli do sklepa. Jeden záchod pro sto padesát lidí, někdo zvracel, jiný močil na podlahu, žádné větrání. Ráno pro nás přišel lampasák a oni se na něj vrhli a zbili ho. Když přišly posily, vyhnali nás nahoru a pod ledovou sprchu, ostříhat, vyfasovat hadry a šup na pokoj pro čtyřicet lidí. Tam byla jedna malá kamínka, která se směla zapálit jen na hodinu denně. Neustále mi byla strašlivá zima a dokola jsem měl hlad, protože nás nenechali ani pořádně najíst, jak se furt někam spěchalo,“ říká Libor Malý, který během prvního roku vojny nejednou uvažoval o sebevraždě. Někteří jeho kolegové nezůstali u myšlenky a vrhli se po hlavě z chladící věže, jiní se podřezali a další se snažili zabít skokem do kanálu – ti skončili na vozíčku. Jeden z vojínů dezertoval a za to jej odsoudili do nechvalně proslulé vojenské věznice v Sabinově. Vrátil se s bílými vlasy. 

„Vy nejste vojáci, muklové jste! To já jsem byl u hradní stráže,“ křičeli na vojíny civilní zaměstnanci stavby Dukovan.

„Čo ty si za vojaka, hajzel,“ zachrčel důstojník poté, co Pedála kopl do hrudi na šikmé ploše nákladní rampy.

Světýlkem naděje měla být vojenská přísaha. Libor se těšil, že uvidí svou lásku a kamarády, co se přijedou podívat. Jednoho dne vyšel rozkaz, že přísaha bude neveřejná. 

První rok, než se stal mazákem (starší vojáci), si protrpěl až na dno. S druhým rokem vojny však přišla úleva – už věděl, čemu a jak se vyhnout, a znal cesty skrze podzemní kanály, ve kterých se většinu pracovního dne pohyboval – dokázal se z podzemí vynořit v blízkosti civilního obchodu, kam sice vojáci nesměli, ale když už se jim podařilo proklouznout, mohli si koupit pořádné jídlo. A také chlast, toho bylo v Kramolíně hodně. Každý pil, aby zapomněl. A všichni se dobrovolně hlásili do práce na sobotu i neděli, jinak by je čekaly dva dny pochodování a zpěvu písně Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou mstící pluky neochvějně dál.

Underground and Velvet

Když je po dvou letech nucené služby propustili, neslavilo se. „Pustili nás v noci, abychom se nemohli ožrat a rozmlátit kasárna. Na druhý den jsme jeli vlakem, ale žádné pití, žádné veselí. Bylo to tak hrozný, že nikdo z nás nevěřil tomu, že jsme svobodní,“ vzpomíná Libor Malý, který se tehdy vrátil za svou rodinou do Vsetína, aby se vnořil do dalšího podzemí – tentokrát již undergroundového. 

Obrovskou hudební událostí byl v roce 1985 utajený koncert zpěvačky Nico (vl. jménem Christa Päffgen *1938), ženou těsně spjatou s legendární newyorskou formací The Velvet Underground. Pro všechny fanoušky okrajové hudby to byl svátek a uskutečnil se jen díky Lence Zogatové, která vymyslela místo konání – v hostinci v brněnských Kníničkách s tím, že místnímu provoznímu oznámila, že zde zahraje kapela z Jihlavy a že její zpěvačka zpívá anglicky. „Nevěděli jsme, kde to bude, jen, že to bude. Asi třikrát se kvůli policajtům změnilo místo a nakonec to bylo na úplném okraji města. Tam jsme se dvakrát stěhovali ven kvůli příjezdu policajtů, Nico se před nima schovala za multikáru. Koncert pak konečně proběhl, ale bylo vidět jak je [Nico] mimo z kokainu. Pozdravila nás totiž: ,Ahoj Vídeňané.´“  

Předzvěstí pádu komunismu nebyla jen palachiáda[1] a demonstrace, jež následovaly v srpnu 1989. Pouhé dva týdny před sametovou revolucí se v polské Wroclawi konal Festival československé nezávislé kultury, kde na jednom pódiu vystoupily exilové ikony československého protestsongu, jako byli Jaroslav Hutka, Karel Kryl či Vlastimil Třešňák. Zahrál také písničkář Jaromír Nohavica a ze známých osobností se festivalu zúčastnil Karel Schwarzenberg, Vilém Prečan, Jan Pelc a Pavel Kohout. O posledně zmiňovaném Libor Malý říká: „Ten řekl vedle stojícímu Slávku Janouchovi: ,Václav Havel je budoucí prezident.´“ 

Část sametové revoluce prožil Libor Malý v Praze na Václavském náměstí. Naštěstí policisté již po 17. listopadu nijak důrazně nezasahovali. Zúčastnil se také obrovské demonstrace na Letné, kde vystoupil chartista a kněz Václav Malý. „To se mi líbilo nejvíc, jak řekl: ,Gusto[2], podívej se, jak je tady husto! ´ Pak jsem se vrátil domů a ve fabrice vylepil revoluční plakáty. Komouši okolo měli hroznej strach, nevěděli, co bude a já jsem jim z legrace říkal: ,Tak a teď vás budeme věšet.´ Nakonec se asi už za tři měsíce oklepali, převlékli kabáty a začali se mít zase dobře,“ vzpomíná Libor Malý na sametovou revoluci, která mu přinesla svobodu a možnost cestovat, čehož si v době svobody užíval plnými doušky. 

Dělej, ty lopato!

Velkým osobním tématem Libora Malého je probíhající ruská invaze na Ukrajinu – má tam přátele, s nimiž se poznal v České republice. Vasil se prý naučil češtinu během pouhých tří měsíců: „On tu makal na stavbě, kde po něm neustále řvali: ,Makej, ty lopato!´ A on mi pak vysvětlil, že je inženýr ekonomie s výrazným talentem na jazyky.“

Ukrajinu poprvé navštívil v roce 2019 – v Mukačevu viděl nákladní auta vezoucí raněné, ofačované postavy. Když se tomu podivil, řekli mu: „Ty nevíš, co tu je? Že tu je válka? Jedou z Donbasu…“ 

Libor Malý navštívil Ukrajinu naposledy v létě 2024: „To už bylo strašně husté. Všude po náměstích jsou vystavené fotky mrtvých. Když se houká nálet, ty maminy s kočárkama jsou na to tak zvyklé, že prostě jedou dál a nic to s nima neudělá. Moje kamarádka, zdravotní sestra Tunde, tam ošetřuje vojáky, co nemají ruce, nohy. Viděl jsem jich několik před nemocnicí a jít dovnitř, na to jsem neměl odvahu. Nechápu, jak toto může někdo zpochybňovat, zlehčovat. Ale bohužel, hodně mých bývalých kamarádů – mániček dnes fandí rudohnědým stranám, jako je třeba SPD. Totálně jim hráblo,“ uzavírá Libor Malý, který žil v době natáčení rozhovoru ve Vsetíně.

 

[1] Série největších občanských nepokojů za normalizace v lednu 1989, která trvala pět dní a byla brutálně potlačována pořádkovými silami

[2] Gustáv Husák byl v letech 1975 – 1989 osmým prezidentem Československa