Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Malíšek (* 1935)

• narozen 20. ledna 1935 v Olomouci

• svědek poválečných událostí na Olomoucku

• vystudoval střední školu pedagogickou

• pracoval na pozici ředitele školy v Daskabátu (1960–1978; 1990–1995)

• v letech 1978–1990 byl ředitelem dětského domova v Daskabátu

• po revoluci působil dvě volební období jakožto starosta Daskabátu

• se svou ženou Boženou vychovali dva syny

• v roce 2025 bydlel v rodinném domě v Daskabátu

Od dětství ve válečné nejistotě přes našlapování po špičkách před komunistickou stranou až po politickou funkci v 90. letech – Lubomír Malíšek našel recept na radost za všech podmínek v podobě kvalitních mezilidských vztahů a práce s dětmi.

Neklidné dětství

Lubomír Malíšek se narodil 20. ledna 1935 v Olomouci do rodiny chudších poměrů; maminka vedla hokynářství v domě na Kollárově náměstí, kde rodina také bydlela, a tatínek byl dělníkem v železárnách. Časy ale nebyly pro tuto práci nijak příznivé, a tak se otec začal živit prodejem sbíraných známek – nejprve byl jeho prodejní stůl součástí knihkupectví na Pekařské ulici, filatelistickému zájmu se však v té době začalo dařit, otevřel tedy po čase i vlastní obchod na ulici Česká (v roce 1945 přejmenována na 8. května). 

Když chodil Lubomír do 1. třídy, maminka onemocněla – pravděpodobně trpěla leukémií – a zemřela ještě za druhé světové války, v roce 1943. „Pamatuji si, že maminka zemřela doma a že to byl dost zážitek, kdy nás stěhovali z jednoho pokoje do druhého, protože už ta maminka tam byla špatná,“ vzpomíná pamětník. V bytě pak zůstali dva bratři Lubomír a mladší Milan s otcem a babičkou, ne však na dlouho; otec chtěl zachránit rodinnou situaci a řešení nalezl v novém sňatku s kamarádkou jeho nebožky ženy, Miladou. S touto „druhou maminkou“, jak jí bratři říkali, měli postupem času další dva syny. 

Na sklonku války odjela rodina kvůli obavám z přechodu fronty k příbuzným do Hrabí, kde Lubomír chvíli navštěvoval tamní školu. Frontě se ale nevyhnuli ani zde – v noci na 8. května 1945 u nich v chalupě přespávali vojáci Rudé armády a ráno byli zase pryč. Otec se pak 10. května vydal do Olomouce pěšky jako „předvoj“, zbytek rodiny jej následoval o pár dní později na voze. 

Poválečné peripetie 

Doma na Kollárově (za války Renderově) náměstí si vojáci postavili polní kuchyni a benzinu – ta měla podobu oplechovaného domku s nádrží v zemi a pumpou, přes kterou se benzín čerpal. Na stejný domek lepil Lubomír jako kluk volební plakáty, jeho otec se totiž angažoval v politice za sociální demokracii. Na stejném náměstí také rozbíjeli nevybuchlé nábojnice – při jednom z těchto riskantních kousků se šrapnel zarazil jednomu kamarádovi kousek od oka, o zrak naštěstí nepřišel. 

Ve dnech až měsících po květnu toho roku se Lubomír nachomýtl k vícero okolnostem; jedna z nich se odehrála na náměstí Hrdinů – z války byla tato oblast zaminována a příslušníci Rudé gardy dohlíželi na zajatce, jež miny odstraňovali, s neskrývanou záští, až je údajně přihlížející lidé napomínali ke zmírnění jejich chování. 

Touto dobou měli doma rozhodně také čím zatopit – topivem se staly nejen hromady známek s podobiznou Adolfa Hitlera, ale také zásoby kostiček ztvrdlého chleba. Ty se shromažďovaly v průběhu celé války do pytlíku, který si lidé brali s sebou společně s vodou do krytu při náletech, a měly dopomoci k přežití v případě zasypání. 

Také odhalení Památníku Rudé armády v Olomouci v půli srpna 1945 – což jej také titulovalo prvním památníkem tohoto typu v Československu – bylo velkou slávou i příležitostí pro jejich filatelistický podnik k prodeji pamětních listů s přetiskem a razítkem k této události. 

Přivykání novým poměrům 

Únorový puč roku 1948, kdy došlo ke sloučení sociální demokracie a komunistické strany, což vedlo k postupnému nastolení totalitního režimu v Československu, považoval Lubomírův otec za újmu: „Tatínek se najednou ocitl v komunistické straně,“ komentuje situaci pamětník. Nedlouho poté jej ze strany po jedné z prověrek také vyškrtli. A to nebyla jediná změna, kterou s sebou nový režim nesl – filatelistické předměty se začaly prodávat na poště, musel tedy změnit zaměstnání; chvíli prodával v tabáku na náměstí, poté se uchytil v továrně na obráběcí stroje u olomouckého nádraží.

Maminka chtěla mít z Lubomíra faráře nebo učitele, proto také vedl pionýrský oddíl, což mu zvýšilo šanci na přijetí na nově otevřené pedagogické gymnázium – to bylo posléze přejmenováno na Fučíkovu pedagogickou školu. Proto lyceum navštívila i Gusta Fučíková, kterou tam tehdy Lubomír se svými spolužáky prováděl – toto výsadní postavení si dobyli díky obdržení Fučíkova odznaku, jenž se v té době získával za činnost ve čtenářském kroužku. Chodili také po jiných školách a zkoušeli z požadovaných znalostí i další čekatele na tento odznak: „Byla to vždycky vynikající akce a rádi jsme chodili a dělali chytrý,“ vzpomíná se smíchem.  Zprvu sdílela škola prostory s řádovými sestrami, poté došlo k internaci jak jejich, tak bohoslovců z Žerotínského náměstí a škola se poté stěhovala právě tam; většinu věcí ze tříd a kabinetů stěhovali i žáci a celá akce trvala týden. 

V daskabátské malotřídce 

Po škole zavedla Lubomíra umístěnka do Lomnice na Rýmařovsku, nedlouho poté však nastoupil na důstojnickou školu na Slovensku v rámci vojny. Po návratu se v Lomnici dlouho neohřál, povolali jej totiž do Tylova na zástup bývalé spolužačky – ta se po třech měsících vrátila z mateřské dovolené, avšak ve Valšově, kam jej umístili poté, se také dlouho neohřál, neb byl povolán zpět do Tylova, tentokráte jako ředitel. Po takto spletitém začátku své kariéry se již na celý zbytek svého života usídlil v Daskabátu nedaleko Olomouce; o přemístění tentokráte požádal sám kvůli zdravotním komplikacím jeho ženy, jež potřebovala být blíže olomouckým lékařům. 

S manželkou Boženou se poprvé setkali roku 1956 na taneční zábavě v olomouckém Národním domě. Ten den si Lubomír Malíšek i po dlouhých letech pamatuje: „A nikoho jiného jsem tam neviděl než tu Boženku, tak jsem pro ni šel a požádal o tanec. To bylo na Boží hod – na Vánoce –, na Štěpána jsme měli rande a pak to šlo rychle.“ Svatební veselku měli následujícího roku a do rodiny jim v 60. letech přibyli také dva synové. 

Ještě jako ředitel daskabátské základní školy si podal Lubomír Malíšek žádost o členství v KSČ, dle jeho slov jej ale zachránil anděl strážný, když jej nepřijali pro nadmíru inteligence ve svých řadách. „Co já jsem jenom na těch členských příspěvcích ušetřil, to se těžko vypočítává,“ dodává s úsměvem. 

V roce 1978 se pak škola i přes jeho námitky sloučila s tou ve Velkém Újezdu a do budovy v Daskabátu přestěhovali dětský domov ze Svatého Kopečku. Ředitelem zůstal i nadále, o kontakt s dětmi nepřišel, jen náplň a poslání práce se změnily – stěžejním bylo umístit co nejvíce dětí do primárních či náhradních rodin, s čímž se samozřejmě pojily kupříkladu soudní procesy, tedy pro pedagoga naprosto nová disciplína. Stranické členství pana řídícího této instituce naštěstí nebylo nijak podstatné; jediné potyčky, které si Lubomír Malíšek v této funkci se stranou zakusil, byly ohledně počtu věřících dětí zde umístěných, který překračoval představy komunistické strany. Konflikty s režimem jinak nevyhledával – své názorové přesvědčení si nechával spíše pro sebe a v jiných oblastech dělal nutné minimum, aby proplul touto dobou. Jako tomu bylo kupříkladu roku 1965 při zakládání ochotnického spolku, kdy ku příležitosti výročí Říjnové revoluce zahráli Petrohradského lichváře, „aby byla čárka“ (byť děj s tímto milníkem ruských dějin nemá nic společného). 

Rozvolnění 

Dobu sametové revoluce si užili oba manželé Malíškovi do sytosti. „Manželka nejezdila z práce domů, ta jezdila zvonit klíčema. Ta to prožívala hodně,“ vzpomíná Lubomír Malíšek, který sám byl na kandidátce Občanského fóra populárním členem – to prý asi proto, že se nikdy do ničeho nenamočil. Od roku 1990 nejenže se mu vrátila funkce ředitele malotřídky, také na sebe vzal zodpovědnost daskabátského starosty po dobu dvou funkčních období, tedy 8 let po sobě. 

Rozhodně nelze říci, že Lubomír Malíšek nevytvořil naplněný život – realizoval se jako otec, ředitel, divadelník, vedoucí kina a v neposlední řadě přispěvatel do zpravodaje Daskabátu. Na důchod si s manželkou rovněž postavili rodinný dům, kde se i po její smrti stará o zahradu a chodí do lesa na houby. Co mu dodává energii do života? Celoživotní kontakt s dětmi a budování kvalitních lidských vztahů.